Matouš dorazil o chlup dřív a objednal si spořádaně kávu, Jakub měl malé zpoždění a nejdřív se zajímal o snídaňové bagety. Před pár dny se vrátil z cesty po Panamě a dorovnával časový rozdíl.

Sešli jste se u romantické komedie – bavili jste se?

M: Moc, byla legrace, která se snad promítla do výsledku. Je to film o hledání lásky v něčem, co o lásce úplně není. Hraju ňoumu Marka, který neví, co chce od života, a plácá se v tom. Samozřejmě ani neví, jak komunikovat s holkama, a když se zamiluje, je ztracený. Kamarádi proto povolají do akce jeho otce, a ten se snaží vyřešit situaci pomocí balicích pravidel. Ale moc nefungují. Marek pochopí, že má cenu o lásku bojovat, a dojde mu, co dělat, aby byl šťastný.

Holky jsem moc nebalil, vzhledem k tomu, že jsem svoji ženu Terezku potkal brzo, neměl jsem ani důvod.Matouš

J: Já představuju zápornou postavu, idiota, aby bylo o čem hrát a vítězství toho nebožáka bylo ještě větší. Filip má rád své rychlé korejské auto, což o člověku něco říká… Hraje tenis, sice trochu blbě, ale vyhrává okresní turnaje. No a ví, jak na ženské, nebojí se primitivních řečí, těch nejzákeřnějších banalit, které obvykle zabírají, Ale na tuhle holku, která je chytrá a přečetla víc než jednu knížku, najednou neplatí. A on nechápe proč, takže ta postava má i drobnou psychologickou kresbu.

Jakub a Matouš

Jakub a Matouš

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jakub
Matouš
narodil se 30. srpna 1983
narodil se 4. října 1985
je syn herců Davida Prachaře a Dany Batulkové
proslavila ho role Lexy z Comebacku
známý je hlavně jako člen skupiny Nightwork
roku 2012 získal Cenu Thálie
vloni se oženil s Agátou Hanychovou
v jednadvaceti se oženil s kolegyní Terezou
vyženil syna Kryšpína
mají syna Nathanaela a dceru Miu
poslední role: film Bony a klid 2 poslední role: TV seriál Mazalové

Jak jste kdysi balili holky vy sami?

M: Holky jsem moc nebalil, vzhledem k tomu, že jsem svoji ženu Terezku potkal hodně brzo, neměl jsem pak ani důvod. Potkali jsme se v devatenácti a v jednadvaceti se brali. Ale předtím jsem se nechával spíš balit a trochu se plácal životem, přijímal jsem názory ostatních a neuměl si vytvořit vlastní. Neměl jsem bouřlivou pubertu, hodně jsem se hledal – jednou jsem si oblékl upnutou košili, podruhé šel jako skejťák, potřetí jako anarchista.

J: Já paradoxně moc holek neměl, taky jsem to extra neuměl. Za střízliva určitě ne, vždycky to bylo někde na baru. Později jsem se to trochu naučil, ale zase jsem se styděl. Rozhodně jsem je nebalil na muziku, neumím písničky, které se hrají na lavičce v parku. Spíš jsem se taky nechával sbalit, je to výhodnější a pohladí to mužské ego.

Poradil vám někdo nějaké fígle?

M: Ne. Ani jsem nechtěl. Pokoušel jsem se psát básničky, jenže jsem nenašel odvahu je té dotyčné předat. Na tom to ztroskotávalo. Já miloval skrytě. Dělalo mi problém už jen dívku oslovit a zaujmout, což je ve filmu jedno z prvních pravidel.

J: I já jsem samouk. Vždycky, když jsem vyvinul nějakou aktivitu, bylo to tak okaté, že jsem musel být v očích té ženy směšný. Myslel jsem, že holky mají rády, když kluk působí zamilovaně. Snad se jim moje romantičnost líbila, ale byl jsem okamžitě prokouknutelný…

Jak jste se seznámili se svými současnými partnerkami?

M: Přirozeně a nenápadně, nebyla to cizí holka z ulice, ale potkávali jsme se na škole. Trávili jsme spolu stále víc času, až jsme spolu začali nějak chodit. Když odjela domů do Pardubic, posílal jsem jí zamilované SMS.

J: My se poznali před šestnácti lety při natáčení reklamy na sušenky na střeše hotelu Thermal v Karlových Varech, tam to po prvé zajiskřilo. Slavil jsem patnáctiny a dostal od jakési slečny, s níž jsem se líbal, mononukleózu. Pak jsme se potkali v Peci pod Sněžkou na sjezdovce Smrk… A potom až když jsem točil film Milenci a vrazi. Dál jsme se potkali ještě asi šestkrát, než jsme konečně zůstali spolu. Víc než půlku života jsme se měli rádi a takhle skoro na stará kolena jsme se vzali.

Matouš s manželkou Terezou si společně v minulosti zahráli v Městském divadle v Mladé Boleslavi, ale prý jim to moc nešlo.

Matouš s manželkou Terezou si společně v minulosti zahráli v Městském divadle v Mladé Boleslavi, ale prý jim to moc nešlo.

FOTO: archív MDMB

Máte vyhraněný ženský typ, ideál?

M: Mně se vždycky líbily holky, jako je moje žena – milé, ne moc vysoké hnědovlásky, určitě ne blondýny. A spíš než krasavice jsem chtěl, aby s ní byla legrace, to je základ.

J: Pro mě je důležité, aby to byla žena. Další kritéria se různě měnila s momentální situací, hlavní bylo, aby mi připadala zajímavá. Agáta se mi líbí i proto, že ji znám tak dlouho, je to už takový zvyk. Proběhla chemická reakce…

Vy dva jste kamarádi už dlouho?

M: Věděli jsme o sobě dávno, ale skamarádili jsme se až při natáčení. Společného máme hodně – práci, rodinu, děti. A taky nás spojuje podobný smysl pro humor, oba nás baví dělat dobrou náladu. Netroufám si bavit se s Kubou o muzice, na tu je expert. Nepouštím se do oblastí, kde může někdo machrovat víc než já.

Svatba je fajn, ale pak vám dojde, že byste už neměl spočinout s jinou ženou – toho se všichni bojí a pak to porušují.Jakub

J: Vidím to stejně. Když se navzájem zeptáme toho druhého: Cos dělal včera večer, odpoví: Hrál jsem a pak jsem jel domů za rodinou… 

Manželství dnes není v módě, co znamená pro vás?

M: Myslím, že je to trochu kec. Lidí, kteří se berou, je hodně!

J: Ovšem je to na rozdíl od minulosti nevýhodné. Dřív se lidi častokrát brali i proto, že měli menší daně, lepší hypotéku. Teď mají větší strach…

M: Touží si vybudovat jistotu a pak ji cítí jako něco svazujícího. Bojí se. Přitom není čeho, i s dětmi lze zvládnout všechno, aspoň já jsem nepocítil žádné limity, brzdu. Naopak to byl takový upgrade vztahu. Nebrali jsme to jako závazek, který nás omezuje, ale posouvá dál, potvrzuje.

J: Nechci, aby to vyznělo, že si manželství nevážím, ale u nás svatba vyplynula z vtipu, během jednoho dne. I když jsme ji asi nosili v hlavě dýl. Ráno jsme se probudili a řekli si, že to uděláme.

Nechtěli jsme velký obřad, když tak narychlo bez našich složitých rodin. Měli jsme radost, že je to i dobrý vtip. Jenže příbuzní to tak nebrali, a proto proběhla druhá svatba.

Je to fajn večírek pro kamarády, už nikdy se vám nepodaří dát ten sociální vzorek dohromady. Ale pak vám dojde, že byste už neměl spočinout s jinou ženou – toho se všichni bojí a pak to porušují.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vy se nebojíte?

J: Ani ne. Ale skončí jistá etapa života. Většinu věcí člověk dělá proto, aby se zalíbil druhému pohlaví – koupí si lepší auto, sežene lepší práci, líp se obleče, jde na dražší večeři, hraje v kapele. Celé je to o tom, aby se líbil ženským, za účelem páření. A najednou tahle motivace zmizí a máte obavu, jestli si najdete jinou.

M: Strach je i v tom, že lidi jsou sobci a myslí hlavně na sebe. A v manželství si už nemůžou dělat, co chtějí, měli by myslet na druhého, dělit čas i majetek. Takže je nutné získat dvojnásobný!

Změnilo se svatbou něco fakticky? Jakub je prý zručný muž v domácnosti?

J: Vařím, peču chleba, háčkuju, jasně… Ale to jsem dělal vždycky jako psychoterapii, v tom není nic podpantoflového, že bych teď seděl u kamen a míchal guláš. Divadlo je profese, u které není výsledek hmatatelně vidět, proto rád dělám něco, co vidět je. Lepím letadýlka, peču chleba, ale ani ho moc nejím, mě spíš baví ten proces než výsledek. Uklízí Agáta.

M: Já taky háčkuju, vyrobil jsem si obal na iPad, ale tím jsem skončil. Taky se neštítím normálních prací, rád vařím, bez problému myju nádobí. Dělám, co je potřeba, naštěstí nežehlíme a kohoutky zatím fungují. Tuhle jsem slepil dveře tavicí pistolí! Nenávidím jen uklízení – naučil jsem se to rychle, jenže za hodinu to je s dětmi stejné jako dřív. Ale všechny ty věci bych dělal i bez papíru.

Nechci nikoho cpát brzo do dětí. Ale budeme mít výhodu, že až trochu odrostou, budeme ještě mladí.Matouš

Jací jste tátové?

M: Snažím se své potomky nevést, z větší části vedou oni mě, ale nedefinoval bych to jako volnou výchovu. Chci respektovat jejich osobnost a co nejméně omezovat. Samozřejmě musí mít nějaké hranice, jinak bychom se zbláznili. Zjistil jsem, že když jsem líný něco s nimi řešit, výprask to nespraví. Líp funguje je vyslechnout, ovšem je to náročnější cesta.

Se starším Nathem rádi děláme blbiny a jezdíme na kole a Mia se k nám už brzo přidá.

Role Lexy z Comebacku (na snímku s Ozzákem Martinem Dejdarem) znamenala pro Matouše jednoznačný úspěch.

Role Lexy z Comebacku (na snímku s Ozzákem Martinem Dejdarem) znamenala pro Matouše jednoznačný úspěch.

FOTO: archív TV Nova

J: Já vlastní děti neměl, takže nevím, jak se správně vychovávají. Kryšpína jsem vyženil a snažím se ho co nejméně zkazit. Sice jsem přečetl pár knih, ale spíš tomu nechávám volný průběh. Jsou situace, kdy se válí po zemi a křičí, což je z mého pohledu hysterický záchvat. Tak ho nechám a je to zase dobré.

Nemám rád procházky a dětská hřiště, tam si přijdu jako blbec, všem lidem se sníží IQ. Naštěstí Agáta chodí na hřiště ráda. Ale baví mě chodit do Technického muzea nebo se spolu díváme na Jen počkej, zajíci a Toma a Jerryho, to jsem ho naučil. Je to bezva.

Můžete tedy doporučit rodičovství před třicítkou?

M: Nechci nikoho cpát do dětí. Každý může mít jiný názor. Těžko říct, kdy je člověk zralý. Když čtyřicetiletý nebyl v kontaktu s dětmi, je zralý? Každopádně jsme jako mladí rodiče nikdy neřešili, jestli máme připravený ideální přebalovací pult nebo krémy na zadek, jak to přišlo, tak jsme se učili za pochodu. Budeme mít výhodu, že až děti trochu odrostou, budeme ještě mladí.

J: Kdyby tahle situace nenastala, ještě bych děti neměl. Počítal jsem s nimi až ve chvíli, kdy snad neudělám žádný malér, třeba v pětatřiceti. Pořád jsem si to oddaloval, což byl asi i důvod mých předchozích rozchodů – bál jsem se založit rodinu. Přišlo mi to takové definitivní. Ale nelituju.

Kolik chcete dětí?

J: Já ještě jedno, to je myslím maximum.

M: Kdysi jsem řekl, že chci sedm dětí. Jak se objevilo v příbuzenstvu miminko, byl jsem naměkko, toužil jsem odjakživa po rodině. Ale po druhém dítěti jsem pochopil, že sedm bych asi nezvládl, a jsem spokojený. Možná jestli přijde nějaké pozdní…

Matouš veřejně obhajuje porody doma. Není to hazard?

M: A není riziko rodit v porodnici? My rodili doma a bylo to příjemné, v klidu. Jistě, kdybychom měli v těhotenství nějaké komplikace, šli bychom do nemocnice. Riziko je to asi u vrozených vad, které tam zjistí dřív. Každý má právo se rozhodnout. Neříkám, že porodnice jsou špatné, pokud se tam budoucí matka cítí dobře, proč ne?

J: Pro mě je tohle téma složité. Dřív se rodilo jen doma a hodně dětí umíralo. Mě kdyby máma rodila doma, tak jsem taky umřel. Tu zodpovědnost si zkrátka musí člověk srovnat sám se sebou. Dokud se nic nestane, zní to dobře. Jako když stokrát lezete na strom a jste nadšený, že je z vršku krásně vidět. Pak se jednoho dne přizabijete a už to nikomu nedoporučíte.

Fungují u vás hlídací babičky?

M: Párkrát do měsíce je využíváme. Když se to podaří, vyrazíme se ženou do divadla, ale ne do hospody nebo na mejdan. Nejsem večírkový typ. Raději se snažíme být po večerech, pokud nehraju, doma.

Ve snímku Bony a klid 2 Jakuba svádí dokonce Česká Miss 2013 Gabriela Kratochvílová. Jak to asi dopadne?

Ve snímku Bony a klid 2 Jakuba svádí dokonce Česká Miss 2013 Gabriela Kratochvílová. Jak to asi dopadne?

FOTO: archív ČT

J: Jsem taky skoro furt doma. Mediální obraz je něco jiného, ale já jdu na večírek opravdu jen výjimečně. Jsem pořád mezi lidmi, tak mám večer rád klid. Babičky využíváme spíš na dovolené.

Neplánujete společný projekt s manželkami?

M: My spolu párkrát hráli, třeba Romea a Julii, ovšem moc nám to nešlo. Hrát si na milenecký pár před lidmi bylo divné a nepříjemné, takže nic dalšího nechystám. I když pro diváka to mohlo být zajímavé, takový drb navíc. Možná za pár let změním názor.

J: Nechtěl bych se svou ženou pracovat, tyhle věci se mají oddělovat. Párkrát jsme dostali takovou nabídku, ale zavrhli jsme ji. Obdivuju, že někdo může být s partnerkou i v práci. Tím vám zaniká prostor pro humor, než se jen tak manželsky špičkovat, raději nic.

Jste žárliví?

M: Já ne, jsem spíš chápaný – právě díky tomu, že žena je taky herečka.

J: Nejsem žárlivý vůbec, což je asi na škodu, holky mají rády, když se žárlí. Mají pocit, že to je ta pravá láska, že nejsou muži lhostejné. Což je blbost. Agáta žárlí trochu, a někdy hodně.

Třeba když jste točil choulostivé scény ve filmu Bony a klid II?

J: Tam jsem měl jednu takovou krátkou a bylo to docela blbé…

M: Jako nepovedlo se to?

J: Nepovedlo se to vůbec. (smích) Dřív jsem měl s nahatými scénami dost problém, ale už jsem to překonal. Dnes mě tyhle extrémní věci ve finále baví a perverzně si je užívám. Strach jsem otočil ve vášeň. Baví mě dobrodružství, a jestli jde o nahotu nebo skok do lomu, je celkem jedno.

Nebojíte se, že podlehnete hezké kolegyni?

M: Já zatím takovou zkušenost neměl, tak nevím, jak bych reagoval. Jasně, riziko existuje, ale o tom je divadlo. Ukazujeme vztahy, ale přitom je jenom hrajeme, jsou jen jako. Je nutné to oddělovat. Herectví beru vážně, a pokud by role byla kvalitní, asi bych ji neodmítl.

J: Na mě to má přesně opačný efekt. Když s někým zkoušíte, je to takový zrychlený proces, člověk předvede všechny své polohy a brzy se vyčerpá, zatímco při práci v kanceláři pozná důvěrně kolegyni možná za půl roku na podnikovém večírku. Díky tomu pro mě pocit intimity úplně zaniká. Pamatuju, jak se na škole v šatnách holky před námi normálně převlékaly, čímž zmizely věci mezi mužem a ženou, přestal jsem je vnímat jako objekt zájmu.

Proč jste se vůbec rozhodli pro herectví?

M: Od šesti let jsem chodil do divadelního studia a poprvé jsem stál na jevišti v divadle Labyrint na Smíchově. V jedné vánoční hře jsem dělal beránka. V jiné mě zabili, za tu jsem už tenkrát dostal honorář. Moc mě to chytlo, napodruhé jsem se dostal na konzervatoř a z koníčku se stala profese.

Rodiče se divili, táta pracoval jako fotoredaktor v ČTK a maminka v inzerci. Co bych dělal jiného, nevím, možná bych byl jako strejda letový dispečer.

Jakubova vysněná kapela Nightwork je už minulostí…

Jakubova vysněná kapela Nightwork je už minulostí…

FOTO: ČTK

J: Já hrál na základce pastýře, pak jsem se občas mihnul ve filmové pohádce. A na gymplu jsme s Petrem Kolečkem zkoušeli amatérská představení v divadle Filtré. Ale upřímně jsem dlouho nevěděl, co chci dělat dál, sžíravá touha, že budu herec, mnou necloumala. Podal jsem pár přihlášek a vzali mě na DAMU. První rok jsem tomu moc nerozuměl a bral to trochu jako podvod, čekal jsem, kdo mě odhalí. Pak se snad projevily geny rodičů…

Mě hlavně baví vymýšlet věci, jsem docela kreativní a asi bych se uplatnil v reklamce.

Nezažil jsem žádný fatální neúspěch, prohru. Snad mám cit neudělat opravdový průšvih. Což se týká celého života.Jakub

Co pokládáte za svůj zatím největší úspěch?

M: Mám sice Cenu Thálie, ale za největší úspěch ji nepovažuju. Snad to, že se dokážu uživit herectvím a že dostávám krásné super role.

J: Asi to, že jsem nezažil žádný fatální neúspěch, prohru. Někomu se možná to, co dělám, nelíbí, ale aspoň mám i nějaké příznivce, není to jen blbé. Snad mám jistý základní cit neudělat opravdový průšvih. Což se týká celého života.

A představy do budoucna?

J: Já si brzo všechno splnil. Natočil jsem film, chtěl jsem mít kapelu, jezdit dodávkou a povídat si o hloupostech – a najednou vznikla kapela Nightwork, která vyprodávala koncerty. Taky jsem moderoval v televizi soutěž talentů… Když máte víc podařených věcí naráz, nestačíte je ani pořádně prožívat. Takže jsem ztratil entuziasmus a jsem ve fázi, kdy se musím znovu namotivovat. Najít něco dalšího. Možná si otevřu restauraci… Ale autorské divadlo mi zůstane jako základ. Chci o sobě rozhodovat sám.

M: Nemám jasný cíl, roli, ani si netoužím osahat další profesi. Vím jen, že mě herectví nepřestane bavit. Po pěti letech jsem změnil divadlo a mám možnost si vybírat věci, které mě vážně zajímají.