Ačkoli ji přemlouvali věhlasní tvůrci, Hollywoodu léta odolávala. V roce 1993 zklamala Stevena Spielberga, když odmítla jeho nabídku na hlavní ženskou roli v Jurském parku, tři roky nato ji chtěl opět bez úspěchu režisér Brian de Palma do první Mission: Impossible s Tomem Cruisem, pro své dobrodružství Indiana Jonese a Království křišťálové lebky (2008) nepřemluvil Juliette ani Harrison Ford. Jediný film, který v Hollywoodu natočila, byla podařená romantická komedie Život podle Dana (2007) se Stevem Carellem.

Nechtěla se stát „studiovým stereotypem”

„Nebylo to proto, že jsem měla něco proti tvůrcům či hercům, kteří v těchto velkofilmech hráli, prostě jsem odmítala hrát podle pravidel Hollywoodu. Když mu totiž kývnete, musíte studiím ve všem vyhovět a stanete se stereotypem. Nebyla by to pak moje kreace, ale jejich. A tomu jsem se bránila. Chtěla jsem se svobodně rozhodovat o tom, s kým budu točit a co budu hrát. To pro mě vždy mělo cenu nejvyšší,“ vysvětluje právě padesátiletá půvabná Pařížanka.

Juliette Binocheová v Berlíně zářila.

Francouzku s okouzlujícíma očima zná jako herečku celý svět, své soukromí ale tají…

FOTO: Reuters

Když chtěli producenti Juliette, přijížděli za ní do Evropy. Slavné romantické drama Nesnesitelná lehkost bytí (1988) s ní natočil Američan Philip Kaufman podle Kunderovy předlohy v Praze, vynikajícího Anglického pacienta, za kterého dostala zatím jedinou zlatou sošku, točil britský režisér Anthony Minghella převážně v Itálii, většinu filmů pak vytvořila s francouzskými či anglickými tvůrci opět v Evropě.

Dopis od režiséra

Godzillu točila ve Vancouveru – co rozhodlo, že na tento film kývne? „Dostala jsem snad vůbec nejkrásnější dopis od anglického režiséra Garetha Edwardse, a tak jsem si řekla: Ok, jdu do toho. Impozantní znovuzrození nejslavnější světové příšery oživené lidskou vědeckou arogancí je hrůzu nahánějící a pozornost vzbuzující thriller. Koho by zanechala chladným skutečnost, že jsou ohroženy základy naší existence?“ přibližuje Godzillu.

„Dalším impulzem, proč natočit podobný velkofilm, byl i můj dvacetiletý syn Raphael. Ten akční sci-fi miluje a nutí mě dívat se na ně s ním. Řekla jsem si tedy, že mu nejspíš rolí v Godzille udělám radost,“ směje se Juliette. Ještě se ale vrací k odmítnutí Spielbergova Jurského parku. „Nabídka od Stevena byla pro mě velkou poctou. Bylo to ale v době, kdy už jsem se přislíbila polskému režisérovi Krzysztofu Kieslowskimu na trilogii Tři barvy (1993). A jakkoli mě Spielbergova nabídka lákala, už jsem ji nemohla přijmout.“

Jinak, jak Juliette říká, žánr u ní vůbec nerozhoduje. „Točila jsem nejrůznější filmy, většinou jsem nevěděla, jaký bude ten příští. Byla jsem na turné s taneční show, dělala jsem reklamy na oblečení a parfémy, pózovala pro Playboye. Měla jsem spousty nejrůznějších nabídek. Vždycky to bylo ale moje rozhodnutí, nikoho jiného. Jistě jsem na tom i prodělala, protože velké peníze se dají vydělat jen v Hollywoodu, ale to u mě nikdy nerozhodovalo. Všechno, čeho jsem dosáhla, bylo jen díky mému úsilí. Také bych nikdy nic neměnila, i kdybych mohla svůj život žít znovu,“ říká pyšně.

Je prostě svá

Její mládí vůbec nebylo lehké. Matka herečka a otec sochař se rozvedli, když začínala studovat herectví. Matka jí mohla platit herecké kurzy jeden rok, na ostatní si musela vydělat sama. „Prožila jsem veliká zklamání a odmítnutí, s něčím podobným se však musí v životě potýkat každý sám. Měla jsem v sobě ale naštěstí dost vnitřního ohně na to, abych ho celý život ze sebe mohla dostávat ven,“ říká Juliette.

Juliette Binocheová

V temném životopisném dramatu Camille Claudel 1915 v hlavní roli duševně choré sochařky.

FOTO: Festival francouzských filmů

Je prostě svá. Role, pro které se rozhodne, točí s maximální přípravou. Když měla hrát pianistku, učila se na klavír, když tulačku, žila pod mostem, když pomatenou sochařku, nechala se zavřít do blázince. Pro hlavní roli v Čokoládě se objevila v domě autorky Joanny Harrisové v Barnsley v Yorkshiru a poprosila, aby jí na víkend zapůjčila ložnici dcery.

Juliette málokdy točí scény v rouše Evině, ke zdůraznění sexappealu používá svoje oduševnělé oči a tvrdí, že „představivost a očekávání jsou zaručeně nejskvělejší afrodiziaka“. Zvlášť pyšná je z poslední doby na severské drama Tisíckrát dobrou noc, ve kterém si zahrála roli špičkové válečné fotografky, a na snímek Camille Claudel 1915, ve kterém ztvárnila talentovanou sochařku a někdejší milenku Augusta Rodina, která prožila třicet let za zdmi blázince.

Ve filmech vždy hrají muži...

Juliette málokdy dává rozhovory a její až fanatická touha zachovat soukromí pod pokličkou jí jen dodávají na tajuplnosti. Z toho mála, co se ale o ní ví, je jasné, že její osobní život je stejně rozmanitý jako její role. Hned na začátku herecké dráhy prožila šest bouřlivých let s režisérem Leosem Caraxem. Dalším partnerem byl profesionální řidič a potápěč Andre Halle, kterému v roce 1993 porodila Raphaela.

S hereckým kolegou z romantického dramatu Husar na střeše (1995) Olivierem Martinezem pak žila až do roku 1997. Dceru Hannah má s o deset let mladším Francouzem Benoitem Magimelem, se kterým se setkala ve snímku Děti století (1999). Rozchod tři roky poté ji velice zasáhl a Juliette odjela s dětmi do Ameriky.

Po návratu do Francie žila krátce s populárním hercem Mathieuem Amalricem. V roce 2006 se znovu zamilovala do argentinského producenta a režiséra Santiaga Amigoreny, který jí nabídl roli v thrilleru Deset dní před katastrofou. Po dvou letech se s ním však opět rozešla.

A jak vidí svůj osobní život oscarová Francouzka? „Nesmím si naříkat, vždyť mám dvě krásné děti, za sebou šest nádherných vztahů a spousty filmů před sebou. A v nich vždycky hrají muži,“ směje se Juliette, která se letos kromě Godzilly představí i jako učitelka angličtiny v hravé komedii Words and Pictures s přitažlivým Angličanem Clivem Owenem.