Za nic zvláštního nepovažuje ani to, čeho by se valná většina z nás obávala – darovat kostní dřeň. Ostatně lásku k bližním Kristiana Belcredi už zřejmě nafasovala do vínku poděděním jména po hraběnce Christianě Belcredi, která v 19. století proslula svojí charitativní činností.

Představte si, že jsem muž a chcete mě zaujmout. Čím by to bylo? Operní árií, nebo spíš nějakým šermířským výpadem?

Myslíte si, že šermířským výpadem může ženská chlapa zaujmout?! Aby ze mě spíš neměl strach. A operní árií bych zaujala určitě, protože zpívat neumím.

Po jakém budoucím povolání toužila Kristiana coby děvče školou povinné?

Jako úplně malá jsem chtěla být kosmonaut, ale na gymnáziu mě dlouho držela myšlenka, že půjdu na veterinu. Tam jsem se také dostala, jenže po dvou letech následoval útěk ke komediantům, jak ráda říkám.

To je hodně velká změna. Vyměnit zvířata za povolání, kde srší emoce a exhibování.

Ani ne, zpěváci jsou na jevišti někdy taky jako divá zvěř...

Jméno získala po hraběnce Christianě Belcredi-Nostitz-Rhyneck. Manželka hraběte Egberta Belcrediho, považovaného za nejvýznamnějšího moravského politika 19. století, proslula neúnavnou charitativní činností. Například pravidelně přispívala chudinským ústavům na svých statcích i v Brně nebo každý pátek zajišťovala chudým a nemocným stravování ze zámecké kuchyně.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co vás přivedlo k opeře? Předpokládám, že jste buď krásně zpívala, nebo dokonale ovládala nějaký hudební nástroj.

Ani jedno, na klavír hraju mizerně, zpívám jenom v sebeobraně a k opeře mě zavála shoda okolností. Chtěla jsem jít na činoherní režii, jenže mi do cesty vstoupil pan režisér Jaromír Brych, kterému jsem asistovala u Aidy v Ústí nad Labem. Tam propukla moje láska k opeře. Dostala jsem se na JAMU k paní profesorce Aleně Vaňákové a od té doby mě tenhle žánr pronásleduje.

A já mu nikdy nepřišla na chuť. Asi ho mám z dětství spjatý s borci, kteří by sice uzpívali bez mikrofonu nádražní halu, ale na jevišti toporně stáli a mnohdy jim bylo i špatně rozumět. Žádný děj, prostě nuda. Jak se režíruje opera, aby měli pěvci klid na náročné zpívání, divák se nenudil a užil si i divadlo?

Za posledních patnáct let se opera hodně změnila, skutečně moc. I u nás se už začíná dělat tak, že vypadá jako zpívaná činohra, což je jinde dávno normální. Světoví pěvci mají výbornou činoherní průpravu, hrají a jen jako by mimochodem zpívají. Takže se při ní určitě nenudíte. Naopak, tím, že se v opeře ještě zpívá, emoce jsou daleko průraznější, větší. Což diváka mnohem víc chytí za srdce.

Jak moc můžete mluvit do scény, kostýmů a hudby?

Do hudby ne, můžu se domluvit s dirigentem, když potřebuji něco vypíchnout, aby se hrálo buď pomaleji, nebo rychleji, aby mi chvíli počkal. Ale nemůžu mu mluvit do toho, jak hráče řídí. Zato do scény a kostýmů samozřejmě mluvím. Režisér si vybírá svoje spolupracovníky, takže když mě osloví divadlo, mohu se obrátit na lidi, kteří mi udělají scénu a kostýmy. A samozřejmě choreograf je další důležitou součástí týmu. Jako režisérka si prostě volím inscenační tým.

Na zámku Belcredi v Líšni se vystřídalo několik majitelů. Byl přestavěn přes renesanci, baroko až do dnešního klasicistního slohu. V r. 1992 ho stát vrátil rodině, od té doby procházel rozsáhlou rekonstrukcí a opravami.

Na zámku Belcredi v Líšni se vystřídalo několik majitelů. Byl přestavěn v době od  renesance přes baroko až do dnešního klasicistního slohu. V r. 1992 ho stát vrátil rodině, od té doby procházel rozsáhlou rekonstrukcí a opravami. Z původního vybavení v zámku zůstala pouze kachlová kamna. Nyní slouží jako hotel, v jeho obřadní síni probíhají svatby.

FOTO: Petr Horník, Právo

Z původního vybavení v zámku zůstala pouze kachlová kamna. Nyní slouží jako hotel, v jeho obřadní síni probíhají svatby.

FOTO: Petr Horník, Právo

Bohužel, u nás si většinou režisér nemůže vybírat pěvce. Ve světě je to normální, málokdo má angažmá v jednom divadle, takže zpěváci cestují a scény si je najímají. U nás se drží soubory, což chápu, protože jsme malá země, ale tím pádem si nemůžete říct: chci toho nebo onoho, aby to dávalo dohromady tak skvělý tým, kde budou všichni spolu bez problémů fungovat. Pak vznikne obsazení například šedesátileté Mařenky a třicetiletého Jeníka, jak to známe z mládí. Dnes se tohle naštěstí děje čím dál méně.

V roce 2010 jste byla jako režisérka podepsána pod světovou premiérou původní verze opery Šárka z roku 1887 od Leoše Janáčka. Na světových pódiích totiž hrají druhou, která je proti té původní o třicet let starší...

Verze, která se uvádí, je vlastně čtvrtá a byla dokončena. Kdežto předchozí tři jsou nedokončené. Janáček se k nim vracel v průběhu těch třiceti let. Původní z roku 1887 je úplně jiná, skladatel ji vlastně dopsal, ale vyskytuje se pouze v klavírním výtahu a neexistuje k ní orchestrace. Což je strašná škoda, protože z toho cítíte velké ovlivnění Dvořákem a Wagnerem. Janáček, jak ho neznáme, romantický, velké, nádherné árie, které kdyby dostaly orchestr, úžasně by vyzněly. Vlastně asi jde o naši největší romantickou operu. Bohužel, tehdy ji poslal Dvořákovi, tomu se líbila, ale nějak se neshodli na tom, jak by měl pokračovat, takže dílo odložil.

Zajímalo by mě, proč právě Šárka? Třeba proto, že duet Šárky a Ctirada, který je těžištěm děje, považují znalci za jednu z nejkrásnějších milostných, ba dokonce nejerotičtějších scén české operní tvorby?

Byla mi nabídnuta, což mě moc potěšilo, šlo o skvělou práci s bezvadnými lidmi. Všichni v týmu byli zhruba ve věku Janáčka, když původní Šárku psal. Perfektně jsme si sedli. A duet Šárky a Ctirada patří k opravdu nádherným. V první verzi mi připadá mnohem hezčí než ve čtvrté, protože oba party jsou daleko vypjatější a těžší. Vzhledem k tomu, že tenkrát měl blíž k Wagnerovi, tak ještě romantičtější.

Když jsme přijeli do Brna-Líšně na návštěvu, právě se s pláčem probudila roční Theodora. Ovšem při focení nás bedlivě pozorovala, zatímco její starší sestřička Celestina si pozornost fotografa vysloveně užívala. Děvčata dostala šlechtická rodová jména.

Když jsme přijeli do Brna-Líšně na návštěvu, právě se s pláčem probudila roční Theodora. Ovšem při focení nás bedlivě pozorovala, zatímco její starší sestřička Celestina si pozornost fotografa vysloveně užívala. Děvčata dostala šlechtická rodová jména.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jste romanticky založená, nebo spíš bojovné povahy?

Na režii musí mít člověk spíš bojovnou náturu, jinak ho divadlo sežere. Co se týče mě, zbožňuji romantická díla s velkými milostnými zápletkami a také miluji tragédie spíš než komedie. Myslím si, že opeře sluší víc. Ovšem i komedie, když se udělá dobře, může být skvělá.

Ptám se nejen kvůli milostnému příběhu bojovnice Šárky, ale protože žena, která se věnuje historickému šermu, mi připadá spíš jako postava z románu.

Historických šermířů jsou dnes mraky, vyskytují se mezi nimi i holky, ale málokterá vládne kordem. Pečují o táborový život, kuchyni, mají vše přesně dobově zmáknuté, jak ingredience, bylinky, tak i správné postupy. Začala jsem se šermu věnovat, protože ho dělá manžel, ale také se hodně objevuje v romantických operách a většinou to na jevišti vypadá dost bídně.

Žádný šermířský choreograf, kterého znám, se nezabývá operou. Je to žánr velice specifický, máte v hudbě určitý časový úsek a nejde tam dostat víc, neuděláte v ní choreograficky nic náročného a složitějšího. Tudíž jsem si říkala, že se aspoň pokusím o větší autentičnost, aby proti sobě pěvci jen tak nemáchali zbraněmi a byli rádi, že se vůbec potkají.

S rodiči u rybníka Jedovnice. To byly malé Kristianě dva roky.

S rodiči u rybníka Jedovnice. To byly malé Kristianě dva roky.

FOTO: soukromý archiv

Tehdy půlroční sestra Denisa se dnes věnuje břišnímu tanci a masérství. „Já jsem ta materialistická a ona je ta duchovní,“ říká se smíchem o mladším sourozenci operní režisérka.

Tehdy půlroční sestra Denisa se dnes věnuje břišnímu tanci a masérství. „Já jsem ta materialistická a ona je ta duchovní,“ říká se smíchem o mladším sourozenci operní režisérka.

FOTO: soukromý archiv

Váš otec Ludvík je významný historik a archeolog, nepředstavoval si, že půjdete v jeho stopách?

Naštěstí ne, myslím, že v to nedoufal. Ani moje sestra se jeho oboru nevěnuje, protože táta je opravdu významný. Dítě málokdy dokáže překonat rodiče. Pokud ano, i pak to bývá stále patrné, dochází ke srovnávání a vždy se najde někdo, kdo mu úspěchy předhazuje. Nicméně jsem se vlastně k historii vrátila přes šerm. Snažíme se dělat ji ne na papíře, jak to praktikuje můj otec, ale v reálu. A ověřujeme si, že spousta věcí, které má táta někde popsané, prostě nefunguje.

V otcově rodině se dbalo na výchovu a společenské chování s důrazem na to, že základem všeho je slušnost. Vychovávali vás a sestru rodiče ve stejném duchu?

Snažili se a doufám, že jim to vyšlo. Ona slušnost je dnes asi trošku jinak pojímaná, než bývala kdysi. Dnes se, bohužel, moc nenosí. Dost vnímám křiváctví, které se vyskytuje opravdu všude. Například v divadle to bylo docela znát, protože tam lítají emoce a občas někoho posednou. Asi některé nešvary cítím víc, vždyť mě vedli hlavně k tomu, abych byla slušná, uctivá a nikomu neubližovala.

Proto jste reagovala tak poděšeně, když jsem se při focení vašich dcerušek zeptala, která z nich asi půjde k divadlu?

Já doufám, že nepůjdou. Mladí lidé to tam mají strašně těžké. Obtížně se jim proráží. Pozoruji třeba i na svých spolužácích, kteří jsou opravdu dobří, jak se nemůžou prosadit. Nejsou vidět, takže se ocitají v začarovaném kruhu, protože jim nikdo nedá práci. Škoda, šéfové zvlášť oblastních divadel by měli jezdit třeba na absolventská představení JAMU, aby si zde vyhlédli vhodné lidi. Regionální soubory potřebují například mladé režiséry, kterým nemusí dát tolik peněz jako zaběhlým.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jenže dnes panuje všude velký strach, že to režisér nezvládne, že předloží divákům něco nevhodného, co se nebude líbit. Proto absolventi dostávají málo příležitostí. Šéfové berou pořád dokola ty ověřené, aby se jim nestalo, že mladý režisér pojme dílo jinak...

Dědeček hrabě Ludvík Belcredi v roce 1948 přišel o rodinné panství, dělal vrátného, pomocného dělníka nebo průvodčího v brněnské tramvaji. Mnohokrát čelil nátlakům na emigraci, přesto za žádnou cenu nechtěl opustit vlast. Tisíciletou historii rodu Belcredi knižně zpracoval váš tatínek Ludvík. Do jaké míry šlechtická minulost ovlivnila jeho dnešní příslušníky?

Moc ne, co znamená být šlechticem, už zapomněla generace před námi a my si na to vůbec nevzpomeneme. Všechno zmizelo s dědečkem. Myslím, že se ničím nelišíme od svých vrstevníků.

V roce 1992 rodina Belcredi dostala zpět zabavený majetek. Pro otce musí být určitě zadostiučiněním, když vidí vstávat polorozpadlá sídla z popela. Dědeček se restitucí nedožil kvůli podlomenému zdraví, přestože celý život věřil, že majetek získáte zpět...

Dát do kupy vrácený zámek stálo spoustu úsilí, peněz a času. Vidím, jak to tu dnes vypadá, a říkám si – klobouk dolů, co se babičce, otci a jeho bratrovi povedlo. Líšeň, kterou přebírali, byla tak akorát vhodná ke spálení. Hodně špatná, ruiny, všechno padalo na hlavu. Babička za každou cenu chtěla udržet dědův odkaz. Ona na tom má největší podíl a zásluhu. Postupně zámek dávají dohromady, je čím dál lepší. Uvidíme, co bude dál.

Prý dědečka lidé v tramvaji poznávali, protože ho měli rádi, a oslovovali ho dál – pane hrabě. Neměla bych vám říkat – komteso?

Asi ne, už bych si na toto oslovení nezvykla. Vyrostly jsme v paneláku a v takovém prostředí, že o nějakém šlechtickém původu jsem hrozně dlouho vůbec nevěděla. Že vlastníme zámek, nám otec řekl až po revoluci. Navíc mi dnes oslovení komtesa nepřísluší, protože jsem vdaná. Titul mně sice zůstává, ale moje děti už ho nemají, neboť se dědí po mužské linii. Kdybych jej chtěla, vzala bych si za manžela nějakého šlechtice. A protože tatíček Masaryk predikáty zrušil, musel by být ze zahraničí.

Čím je váš manžel? Věděl za svobodna, že si začal se šlechtičnou?

Manžel se živí jako projektant dopravního značení. Získala jsem v něm obrovskou podporu, že například šermuje, i když sám umělec není. Tomu jsem ráda. Když se propadnu do víru opery, aspoň mám doma jednoho střízlivého člověka. Drží mě zpátky, nohama na zemi. Věděl, kdo jsem, ale zřejmě mu to nevadilo.

K šermu ji přivedla režie. Pro skupinu historického šermu BUHURT režírovala představení – a už zůstala. Teprve potom se naučila zacházet s kordem.

K šermu ji přivedla režie. Pro skupinu historického šermu BUHURT režírovala představení – a už zůstala. Teprve potom se naučila zacházet s kordem.

FOTO: Petr Horník, Právo

Máte dvě dcerušky – už skoro tříletou Celestinu a roční Theodoru. To nejsou obvyklá jména.

Celestina byla dcerou hraběte Eduarda a Theodora, dědička líšeňského panství, si vzala Antonia Belcrediho, prvního z rodu Belcrediů, který přišel na Moravu. Prožili příběh jako z opery. Bojoval ve válce a vojsko táhlo z Německa před Brno. Zraněného vojáka tady nechali. Theodora tehdy byla velice mladinká, asi patnáctiletá, přesto se spolu sblížili. Pak odešel do Itálie, tři roky si psali, láska vydržela, takže za ní přijel, vzali se a on už u nás zůstal. Věnem dostali Jimramov a žili spolu až do Antoniovy smrti. Vychovala jejich dvanáct dětí, ještě se starala o potomky svého syna Eduarda a dožila se 87 let!

Vaši předkové žijící u nás udělali pro Čechy mnoho dobrého. Vy jste pravidelně darovala krev a ve 21 letech jste dokonce vstoupila do Českého národního registru dárců kostní dřeně. Víte, co jsem slyšela? Že jsou poté, co ji darují, sami odměněni vyšší mocí. Žena většinou záhy otěhotní, i když předtím nebyla v tomto směru úspěšná. Dřeň jste darovala v roce 2010. Vzhledem k věku starší dcerky by to platilo i u vás, ne?

Platí to se vším všudy a jde o strašně zvláštní věc. Potvrdili mi, že hodně mladých žen, které daly kostní dřeň, potom otěhotní. S mužem jsme chodili dva roky, dítě nebylo v plánu a pak se to stalo. Buď jde skutečně o nějakou vyšší moc, nebo je to dílem náhody. Nevím.

Váhala jste zpočátku, jestli do toho máte jít? Nebála jste se, že odběr bude bolet?

Ne, vůbec, protože jsem zvolila způsob periferní, což znamená, že pět dní berete hormon, který podpoří vyplavení nezralých kostních buněk do krve. Zdravotníci je potom na separátoru posbírají. Jde o způsob delší, ale nemusíte podstoupit anestezii, vlastně vám jen jehlou odeberou krev, přefiltrují a vrátí zpět do vašeho těla. Také jsem to zažila, když jsem léta dávala krevní destičky. Takže podobné procesy mi nepřipadaly ničím výjimečné.

Jaký je to pocit, když se člověk doví, že někdo potřebuje jeho kostní dřeň?

Strašně zvláštní. Dávala jsem totiž krev a padla mi do oka informace o registru dárců kostní dřeně. Z náhlého popudu jsem tam kdysi zašla. Sestřička mě ale upozornila, že existují pouze asi dvě procenta pravděpodobnosti dárcovství. Když mi zavolali, byla jsem docela překvapená.

Čtyřčlennou domácnost Kristiany Belcredi doplňují dva čtyřnozí miláčkové. Bráškové Bodie a Doyle, nádherní českoslovenští vlčáci.

Čtyřčlennou domácnost Kristiany Belcredi doplňují dva čtyřnozí miláčkové. Bráškové Bodie a Doyle, nádherní českoslovenští vlčáci.

FOTO: Petr Horník, Právo

A víte něco o pacientovi, kterému jste zachránila život?

Vlastně nevím, jestli jsem mu zachránila život. Vnitřně tu věc cítím rozporuplně, protože si na druhou stranu říkám, že je to možná lepší. Já nevím nic o něm, on nic o mně. Jde o muže a Čecha. Také lékař měl pacienta uloženého pouze pod číslem. Stejně jako jeho doktor má i mě vedenou jen jako ženu a Češku.

Příjemce vašich buněk vlastně ani netuší, že mu teď koluje v žilách šlechtická krev...

Pacientovi musí zničit jeho kostní dřeň docela agresivní chemoterapií, pak mu dají tu mojí, a pokud se chytne, má i stejnou krevní skupinu jako já. Opravdu získá moji krev.

Pražským pamětníkům by při vyslovení jména Belcredi možná naskočila ulice v průběhu let dvakrát pojmenovaná po vašem rodu. Nyní jde o třídu Milady Horákové v Praze na Letné. Objevila jsem ale, že máte ulici i v Brně. Víte, po kom získaly jméno?

Po Richardu Belcredim, hraběti, který byl jmenován čestným občanem pražských měst za zásluhy o Čechy (1823–1902, rakouský politik, usiloval o decentralizaci a federalizaci Rakouska, také český místodržitel a ministerský předseda – pozn. red.). Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Tady v Líšni se stýkám s několika kamarádkami, jejichž rodiny jsou zde hluboce zakořeněné, a proto po jejich předcích pojmenovali ulice.

Teď jste na mateřské dovolené. Vrátíte se po jejím skončení do brněnského Národního divadla?

Doufám, i když tříleté přerušení je hodně dlouhé a mnoho se za tu dobu změnilo. Z lidí, kteří působili v Brně spolu se mnou, téměř nikdo nezůstal. Kvůli tomu, že odešel pan ředitel Dvořák, karty byly rozdány jinak. Uvidím, zda se mi návrat podaří. Samozřejmě mluvím o působení na volné noze, dnes jsou totiž režiséři najímáni na dané dílo.

Krásná Perla, desetiletá klisna českého plnokrevníka, čeká v líšeňské stáji, až si na ni její majitelka udělá čas.

Krásná Perla, desetiletá klisna českého plnokrevníka, čeká v líšeňské stáji, až si na ni její majitelka udělá čas.

FOTO: Petr Horník, Právo

Líbilo by se mi zaměření na slovanské opery, které nikdo moc nedělá. Přitom Vídeňáci na ně jezdívali. Bohužel, u nás se změnil repertoár natolik, že české opery téměř zmizely, což je škoda. Obecně nyní všude i ve světě hodně uznávají Janáčka, díky čemuž se uplatní naši pěvci. Čeština cizinců přivádí posluchače k úsměvu, ale oni to asi vnímají stejně, jako když my zpíváme německy nebo italsky.

Řekne vám někdy manžel, že v sobě nezapřete italské předky?

Ani ne, snažím se být klidná. Občas se mi to sice nedaří... Ale v divadle jsem si dost zvykla potlačovat zlost. Pár vzteklých lidí jsem zažila a není žádný med s nimi spolupracovat. Je zajímavé, když vypění chlap, bere se to, že je srdcař, zatímco ženská vždycky vypadá jako hysterka. Můj tatínek je hodně temperamentní. Vím, že jsem po něm trochu cholerik, proto se snažím ovládat v situacích, které mě zvedají ze židle.