Podle toho, co všechno stíhá, má jeho den aspoň osmačtyřicet hodin. Mluví rychle, s neklidnýma nohama a očima, kterým nic neunikne. Patří k němu úsměv, šarm a vtip. Tentokrát úsměvy šetřil, den předtím si totiž na lyžích zlomil horní čelist a vyrazil si jedničku nahoře. „Tak jsem ji dal zpátky a pokračoval v jízdě. Byl to ten zub, který jsem si už několikrát přerazil a zase přilepil… Spolkl jsem prášek na bolest a pochutnal si ještě na bavorském koleně. Snažím se vždycky jít proti tomu, natruc, neustupovat,“ vysvětluje sympatický stomatolog.

„V pětačtyřiceti se cítím na vrcholu sil a chci si všechno, co život nabízí, užít. Po rozvodu jsem se znovu restartoval, přestěhoval do centra Prahy, v práci se mi daří a televizi beru jako příjemné zpestření…,“ shrnuje v kostce svoji současnost.

Naposledy jste moderoval soutěž Chcete být milionářem? Jaký je návrat před kameru?

Je fajn potkat se s kolegy, které jsem poznal před lety. Ve dvaceti je člověk plný ambicí a nadšení, a když nějaký pořad skončí, je mu to líto. Takhle jsem kdysi jako náhradu za jednu soutěž vymyslel Tabu, měl jsem přímo vnitřní pnutí, abych dokázal, že to dokážu. Dnes se na to dívám už s odstupem. Poslední odchod před pěti lety jsem bral jako definitivní, mám tolik jiných zajímavých věcí, že pokud jedna skončí, dokonce se mi uleví. Když mě pozvali na konkurz moderování Nejchytřejšího Čecha, trochu mě to překvapilo. Ale od té doby zažívám jen radost – pro mě je to taková párty! Snad je cítit i přes obrazovku, že to nedělám na kšeft.

Soutěž Nejchytřejší Čech přináší nový styl zábavného pořadu – drahou a výpravnou show, jejíž princip je v pestrosti.

Soutěž Nejchytřejší Čech přináší nový styl zábavného pořadu – drahou a výpravnou show, jejíž princip je v pestrosti.

FOTO: archív ČT

Medicína a šoubyznys není u nás běžné spojení. Nepřekáží si navzájem?

Naopak. V Americe, kam jezdím učit, je skoro raritní, když to tak někdo nemá. My tu žijeme v představě vědce, který ráno vstane a bádá až do noci a nemyslí na nic jiného. Občas se takový vyskytne. Ale většina lidí se potřebuje od odborného projektu občas odpoutat. Třeba můj šéf v USA složil jednu z nejslavnějších písniček současnosti, ocitl se na vrcholu hitparády – a v tu chvíli se rozhodl, že bude dál dělat zuby. Nebo americký vědec, který si vydělal miliardy dolarů, je zároveň výborným amatérským boxerem. Typické je dnes mít ve vědeckém týmu oba typy namíchané. Sám patřím k těm bláznům.

Jako tým v hokeji má někoho na obranu, na útok…

Přesně, dnešní věda je zkrátka týmový sport. A já jsem takový, že nasávám ze všech oblastí, chodím rád na kongresy oborů, kam nepatřím. Protože tam často vidím věci, nad nimiž bádáme – a ony dávno existují. Tak jsem třeba zavedl do kožního lékařství erbiový laser. Nejdřív fungoval jako vrtačka jen v zubním lékařství – a když si kožaři posteskli, že by potřebovali velmi jemný laser na kůži, napadlo mě ho zkusit. Fungoval. Což je přesně o tom doplňování ve vědě.

Pomohla vám věda v přesahu do televize?

Spíš naopak. Když přednášíte na univerzitě, je to jako dělat talkshow. Nechci nikoho urazit, ale studenti se taky chtějí za dvě hodiny zasmát, musíte je chytit, zaujmout. Pokud jen suše předčítáte, není to k ničemu. Televize je paradoxně riskantnější než medicína. Ta je spravedlivá – pokud tvrdě pracujete, dostaví se výsledky. V televizi je skoro pravidlo, že pokud něco děláte ze zoufalství, je z toho superhit, zatímco to, o čem myslíte, že bude naprostá bomba, nevyjde. Tudíž je to adrenalin do mého dlouhého běhu.

Při práci na klinice Asklepion, zřejmě největší v Evropě, kterou Roman Šmucler doslova vydupal ze země.

Při práci na klinice Asklepion, zřejmě největší v Evropě, kterou Roman Šmucler doslova vydupal ze země.

FOTO: Josef Strouhal, Právo

Čím je soutěž Nejchytřejší Čech zajímavá?

V běžných soutěžích obvykle někdo někomu položí znalostní otázku, ten přemýšlí a odpovídá, bez výrazného časového omezení… Před dvaceti lety to bylo úžasné. Ale dnes, když otevřete Wikipedii, dozvíte se víc. Naše soutěž by se měla správně jmenovat Nejbystřejší Čech, protože je třeba rozhodnout se rychle. Úkol je zakódován v nějakém vystoupení a musíte ho postřehnout, správně se rozhodnout a ještě dobře spočítat. Což se hodně podobá tomu, co řešíme v životě.

Těší mě, že ukazujeme na lidi, kteří jsou chytří. Že kromě těch, kteří dělají jen ostudu a dokážou být v televizi nazí, podpoříme hodnotu. V Čechách často slyším já bych, kdybych…, k čemuž chci říct: kdo se nepřihlásí, nevyhraje. Zájem byl naštěstí velký, přišly stovky ultrachytrých lidí s vysokým IQ.

Jednou jste mi řekl, že existuje skupina profi hráčů televizních her…

Dnes máme úplně jiné postupující. Tahle soutěž je Waterloo pro chronické vítěze soutěží, což bývají starší lidi, kteří nabrali moře vědomostí. Mnozí na konkurzech hlásili, že se známe z Milionáře, A-Z kvízu. Jenže tihle lidi s encyklopedickými znalostmi při měření IQ, kdy měli na třicet otázek třicet minut, vypadávali. Zvýhodnění jsou mladší tak do padesátky, kteří mají velkou energii. Nejčastější profesí po studentech je nezaměstnaný vysokoškolák, velmi nevyužitá schopnost v národě. Někdy jsou hůř zařaditelní a nešťastní, že nikam nezapadají. Proto je důležité vytáhnout je na světlo, využít.

Jak jste dopadl v IQ testech vy?

Já byl vždycky soutěživý typ, absolvoval jsem jako kluk všechny možné olympiády, takže bych se určitě přihlásil i teď, protože mě prostě baví luštit. Z těch třiceti zkušebních otázek jsem zvládnul jednadvacet v zátahu, další čtyři na druhé čtení a poslední jsem jen tipoval. Ale měli jsme frajera, který dal všechny v klidu.

Krátce před osudným pádem. „To, co zažiju, mi nikdo nevezme. Jak mám volný víkend, přemýšlím, kde ho prožiju,“ říká.

Krátce před osudným pádem. „To, co zažiju, mi nikdo nevezme. Jak mám volný víkend, přemýšlím, kde ho prožiju,“ říká.

FOTO: archív Roman Šmucler

Výhra je milión. Co byste s ním udělal?

Jde hlavně o morální ocenění. Přitom výherci pomůže – většina těch, co jsem poznal, by ho po čertech užila. Já bych ho dal do nějakého bláznivého podnikání. Nikdy jsem neměl touhu vlastnit superdrahé věci. Finance, které nutně nepotřebuju, uplatním jinde, třeba pomůžu nějakému doktorovi otevřít ordinaci. Peníze se mají točit a dělat lidi šťastnými. Možná bych je dal na vlastní bydlení, protože od rozvodu bydlím po nájmech. Ale vlastně se mi ulevilo, je to osvobozující – což je zpráva pro všechny platiče hypoték. Pokud se člověku přestane dařit, snadno se přestěhuje do menšího…

Musel jste někdy hodně počítat peníze?

Poměrně často. Spoustu věcí jsem vybudoval na dluh. Nejhorší to bylo roku 1997, kdy jsem si půjčil peníze na lasery a chtěl je věnovat fakultní nemocnici, abych s nimi mohl provádět výzkum. Takový jsem byl blázen. Jenže jsem si je musel vzít zpět a začal tedy podnikat „přes ulici“. Pár měsíců nato se zhroutil český bankovní systém, já měl plat deset tisíc, dluhy mnoho miliónů a úrokovou sazbu banka zvedla na dvě stě dvacet procent! To pak fungujete ze dne na den, přejete si přežít zítřek, v delším horizontu nepřemýšlíte. Nakonec se to vyřešilo. V dramatických situacích neskládám zbraně, spíš mě motivují. Možná si i trochu nabíhám, jedu zbytečně po hraně a rozbiju si ústa.

Risk znamená zisk. Vám zatím skoro všechno vychází…

Asi i proto, že jsem se naučil úplně jinak podnikat. Ve světě se za laserové výkony platí velké peníze, za jaké bych tu našel jen pár pacientů. Typický americký doktor má čtyři klienty denně. Já si naopak spočítal, kolik potřebuju za den peněz, a vydělil si, kolik musím mít pacientů – ne čtyři, ale třeba šedesát. A ti se složí na výslednou částku, což nám umožňuje být výrazně lacinější. Když s naším modelem jdu na západ, je to pro ně šok. Řeknou: Tímhle laserem jsme ošetřili 24 pacientů. Já odpovím: My tisíce.

Zlepšili se už Češi v péči o zuby a celkový vzhled?

To se změnilo dramaticky, ovšem pořád je rozdíl mezi Prahou a Českou republikou. Praha je jedno z nejbohatších měst EU, zatímco republika je podprůměrná. Praha začíná být srovnatelná se zeměmi, které o sebe méně pečují, jako Němci a Holanďani. Ti na sobě šetří a mají tendenci dát peníze spíš do značkového oblečení nebo auta.

Zkusil jste nějaký zákrok sám na sobě?

Všechno, snad s výjimkou porodu a potratu. Ne proto, abych byl krasavec, ale abych zjistil, jak co funguje a jaký je efekt. Nemůžu říct: Náš laser nebolí, protože to tvrdí výrobce. Musím do sebe tou mašinou střelit a pak přemýšlím, jak to zpříjemnit. Například depilační lasery. Ženy byly zvyklé z voskových procedur na značnou bolest, já když zkusil na svém stehně depilaci voskem, řekl jsem: Ne! A hledal jsem bezbolestnou technologii…

Na soukromí vám moc času nezbývá. O konci manželství jste se prý dověděl v USA?

To bylo trochu jinak. Jeli jsme se ženou na romantickou dovolenou a po návratu mi naservírovala, že odchází. Národu to pak oznámila během mé pracovní cesty do USA, takže mi ve tři ráno volali novináři… Dnes se snažím vidět to pozitivně, být v depresi není k ničemu. Dostal jsem aspoň šanci nastartovat druhý život. Rozvodem jsem objevil nové světy, poznal další lidi, začal se dívat jinou perspektivou. Mám přítelkyni Ivu, která je z úplně jiné sféry, z bankovnictví. A když pánbůh dá, chci ještě děti, abych něco udělal s úbytkem obyvatelstva. Nejlepší penzijní reforma je mít děti a vnoučata.

Nová přítelkyně, sympatická Iva, pracuje v bankovnictví.

Nová přítelkyně, sympatická Iva, pracuje v bankovnictví.

FOTO: Profimedia.cz

Dojel váš vztah na dvoukariérovost, nebo krizi středního věku?

Vždycky udělaly něco špatně obě strany, ale já se v tom nepitvám. Zpětně možná i exmanželce rozumím, že jí může být větší oporou na sklonek života člověk, který je zajištěný penzista a má kariéru za sebou, než já, napřený intenzívně na práci. Pan Hašek jí může víc pomáhat… Poučení jsem si nevzal a zcela evidentně se jím neřídím, nebudu méně pracovat. Prostě budu žít dál, jak mě baví. A zdá se, že je tak ráda i dcera.

Máte ji ve střídavé péči?

Ano. Všechno má jiný rozměr, busy táta má pro ni výhodu, že se dostane v kratší době ke spoustě věcí. Sama už má fůru zájmů a často se stává, že čekám já na ni, až přijde z práce, vystupuje totiž v rádiu v Dismanově souboru. Zároveň se učí do školy, studuje v angličtině… Rozhodně netrpí tím, že bych se jí nevěnoval. Jdeme na večeři nebo něco uvařím – třeba špagety nebo lososa, baví mě to, je to ruční práce jako chirurgie. Já si odpočinu i na operačním sále, ač to zní divně. Něco krájíte, děláte rukama, máte výsledek, který hned vidíte. Po zdařilé operaci cítíte okamžitě adrenalin.

Umíte se o sebe postarat i v dalších sférách?

Jsem na to zvyklý, základní věci udělám. I když jsou asi chlapi, kteří se postarají líp… V partnerství se ženou nečekám, že by měla být můj otrok. Přitahují mě spíš silné ženy, které něco dokázaly a já si jich můžu vážit. I moje firma je feminitní, zaměstnávám spoustu žen a snažím se jim vycházet vstříc částečnými úvazky. Ženský život je specifický a má ohromný potenciál. Chlapi už toho asi moc nepředvedou.

Pořád si píšete na den sto úkolů?

A honím se za plechovými králíky… Úkoly si píšu systematicky, bez jisté strukturalizace by se to asi zhroutilo. Pokud překročím stovku, snažím se část někomu předat. Jsou tam i drobnosti, třeba sehnat dceři lístky na Lady Gaga. Mám výhodu, že nic netajím. Spousta doktorů se něco naučí, úspěšně to praktikují – a teprve když jdou do penze, svěří své know-how jednomu žákovi. Mě naopak baví rozjíždět hodně věcí, a jak zjistím, že fungují, někoho je zadarmo naučím, ať to jede. Možná by vypadal šíleně výčet všeho, u čeho jsem byl.

S exmanželkou Libuší a dcerou Justinou ještě v dobách rodinné idylky.

S exmanželkou Libuší a dcerou Justinou ještě v dobách rodinné idylky.

FOTO: ČTK

Jak si dobíjíte baterky?

Na fyzickou únavu pomáhá jedině spánek. A po čtyřicítce má chlap dvě možnosti: začne dědkovatět, nebo sportuje. Já nikdy nebyl fanda sportu, v dětství si ze mě dělali legraci. Ale před pár lety jsem pochopil, že musím běhat, jinak to bude špatné.

Pravidelně dávám rotoped, a abych neměl pocit, že jen tupě šlapu, pořídil jsem si program s trasami přírodou. Nebo si pustím film. Do práce jsem kdysi jezdil na kole, teď bydlím na Starém Městě a až na výjimky chodím do Londýnské a zpět pěšky. Což považuju za jeden z největších luxusů. Po revoluci jsem podlehl trendu pořizovat si vilky za Prahou, jenže ze zahrady jsem přes týden stejně nic neměl a byla s tím jen fůra starostí.

Takže autem nejezdíte?

Když se zbavíte auta, je to bezva. Stalo se mi, že jsem ho po měsíci potřeboval a šel tam, kde jsem myslel, že je zaparkované – a nebylo. Na policii taky nic nevěděli. Pustil jsem to z hlavy, a když jsem si šel zaběhat jinou trasou, našel jsem ho… Jistě, pokud jste aktivní jako já, musíte nutně strávit pár hodin týdně i ležmo, tupým zíráním na televizi..

Poslouchat vás je radost. Ale dost lidí je naladěno negativně, co jim poradíte?

Rozumím, proč jsou naštvaní a nadávají, ledacos ve státě se jim nelíbí. Mně taky ne. Ovšem ve světě je to podobné, i ve velmi vyspělých zemích se dějí zlotřilosti. Nebo se děly v jisté fázi vývoje demokracie. Miluju USA, ale ve 30. letech tam bylo spojení kmotrů mafie a politiky obrovské. Časem se z toho dostali. Takže lidi musí být trpěliví, koukat dopředu a spíš přemýšlet, jak co vylepšit. Teď je ráno, zazvonil budík a příští hodiny mám jen jednou za život, tak je zkusím prožít co nejlíp.