„Když jsem v roce 1980 začala natáčet Manželské etudy, byly Tomášovi dva roky. Během natáčení se narodila i Hanka. V té době mi navíc umřeli oba rodiče, takže to byla léta dost neklidná. Neustále jsme řešili hlídání, když bylo nejhůř, brala jsem děti na natáčení s sebou. Hlídací babičky jsme neměli, nakonec jsme našli přes inzerát paní, která se postupně stala téměř členem rodiny,“ vypráví.

Natáčení tehdy přerušit nemohla, ani nechtěla. „Měla jsem obrovské obavy, jak bude časosběrný dokument přijat. Byla v něm práce mnoha lidí a také dost financí. Uklidnil mě až střihač, kterému jsem ten rozsáhlý a několik let sbíraný materiál dala k posouzení ještě před dokončením. Řekl mi, že to sestřihat půjde,“ směje se režisérka dnes.

Začalo to v Krátkém filmu

„Počátkem osmdesátých let se objevilo výrazné společenské téma zvyšující se rozvodovosti a do Krátkého filmu, kde jsem tehdy pracovala, přišel psycholog s nápadem, že by bylo zajímavé natočit mladé manželské páry během svatby a následně sledovat pět let jejich životy. Zadali to mně, protože jsem k takovým složitějším projektům inklinovala, a nakonec se do nich úplně ponořila,“ vzpomíná režisérka.

FOTO: Diana Zehetner

Dokument Manželské etudy vznikal v letech 1980 až 1986. V roce 1987 je s velkým úspěchem uvedla tehdejší Československá televize. V roce 1999 se režisérka k postavám vrátila a v roce 2006 spatřily světlo světa Manželské etudy po dvaceti letech. Dnes vzniká další pokračování, které by mělo být zakončeno po pětatřiceti letech, tj. v roce 2015.

„Některé dvojice se sice už rozpadly, ale k pokračování spolupráce s námi je vždy ochoten alespoň jeden z partnerů, takže počet příběhů zůstává zachován. Nikoho však k natáčení nelze nutit, i v tom je sběrný film specifický. Všichni dostávají honorář za natáčecí den, ale s nikým se nedá udělat taková smlouva, v níž by se zavázal k povinnosti natáčet dalších pět let.“

Když bude někdo chtít vidět za padesát let, jak jsme žili, reality show si asi nepustí, protože tam pravdivý obraz není.

Pro dokumentární práci se rozhodla, když jí bylo dvacet let, a nikdy svého rozhodnutí nelitovala. „Studovala jsem výtvarnou školu a původní plán byl, že budu dělat v grafickém studiu. Asi by to bylo pohodlnější, ale určitě méně vzrušující,“ myslí si režisérka, ale dodává, že dokumentaristika v ní prohloubila schopnost tolerance. Kdyby stejný efekt přinesla i divákům, těšilo by ji to dvojnásob.

Nejdéle, celkem 37 let, režisérka pracovala na dokumentu Soukromý vesmír (2011).

Nejdéle, celkem 37 let, režisérka pracovala na dokumentu Soukromý vesmír (2011).

FOTO: Negativ s. r. o.

„Dokument je snaha o porozumění. Zákonitě totiž přemýšlíte o tom, proč lidé žijí tak, jak žijí, a proč dělají věci tak, jak je dělají. A i když s něčím nesouhlasíte, hledáte jejich motivace a odpovědi na otázku, proč to tak je. Vede vás to k poznání, že život nabízí nejrůznější možnosti řešení, a že by člověk měl být maximálně tolerantní, neměl by kádrovat a myslet si, že jeho přístup je jediný možný a správný.

„Viděla jsem, že rozhodnutí, která lidi dělají ve vypjatých chvílích, jsou velmi razantní, ale pak se už ledacos nedá vzít zpět. Říkala jsem si, že se nikdy nesmím nechat unést momentálními emocemi. I když se vytočíte doběla, je dobré si na chvíli sednout, vychladnout a teprve pak něco řešit.“

Režisérčino vlastní manželství se však dá zařadit do kategorie těch šťastných, kde nikdy nic zásadního řešit nemusela. Kromě jiného ji s manželem, architektem Michaelem Třeštíkem, celá léta sbližovala i její zajímavá práce.

„Příběhů jsem byla plná a doma jsme si o nich často povídali. Líbilo se mi, že Michael měl zdravý odstup a dokázal i dobře poradit.“ V současné době se na filmech své manželky podílí i jako dramaturg.

Život to píše jinak

Některé reakce na časosběrné dokumenty poukazují na to, že nekončívají šťastně a u diváka tím vzbuzují úzkost.

Jenže happy endy bývají ve smyšlených příbězích, v životě je to spíš střídavě nahoru a dolů. Na to, jak se příběhy budou vyvíjet, by si režisérka nikdy nevsadila. „Mám třeba hypotetickou představu, jak to může pokračovat, ale většinou je všechno jinak. Rozhodně se to nevyvíjí jako podle vymyšleného scénáře. Život to píše jinak. Natáčím to, co se děje. Nic se nijak nearanžuje a nikam netlačí.“

Dokumentární film René (2008) vznikl při sledování mladých delikventů, kteří se ocitli ve vězení mezi 15. a 18. rokem věku.

Dokumentární film René (2008) vznikl při sledování mladých delikventů, kteří se ocitli ve vězení mezi 15. a 18. rokem věku.

FOTO: Negativ s. r. o.

Na otázku, jestli by sama šla do podobného natáčení, kdyby ji oslovili filmaři v době, kdy vstupovala do manželství, režisérka odpovídá záporně. „Myslím, že ne. Nikdy jsem neměla tendenci lézt před kameru. Můj muž by do toho určitě nešel, takže my bychom se filmovými objekty nestali.“ Nikdy na kameru nenatáčela ani vlastní děti, Hanku a Tomáše. „Fotili jsme běžně, ale na natáčení vlastní rodiny nemám nervy,“ říká. Proto ani nijak nedokumentuje svoji už půlroční, zatím jedinou vnučku Elu.

V kurzu jsou politická témata

Od roku 2002 vede režisérka jednu z tvůrčích dílen na pražské FAMU. „Začínající filmaři jsou dnes sebevědomější, mají větší zkušenosti ze světa, vše tudíž vidí v širších souvislostech. Naše generace se pohybovala jenom na malém českém písečku. Více inklinují k politickým dokumentům, což se u nás dřív vůbec nepěstovalo, i proto se dokument věnoval spíše intimním tématům,“ tvrdí.

Časosběrný dokument je natolik specifický, že se mu i ve světovém měřítku věnuje pouze několik filmařů. Metoda není moc pohodlná ani pro filmaře, ani pro ty, kteří jsou ochotni dát do filmu peníze. „Naštěstí tu je podpora České televize, Fondu kinematografie a také evropských fondů,“ konstatuje režisérka a dodává, že na druhou stranu je v tomto oboru také menší konkurence.

S manželem Michaelem

S manželem Michaelem

FOTO: ČTK

Jak se vůbec dokumentaristka dívá na novodobé reality show? „Domnívám se, že některé styčné prvky s dokumentem tu jsou, jenže reální lidé jsou před kamerami postaveni do nereálného prostředí a nereálných situací,“ vysvětluje zásadní rozdíl.

„Mě zajímá běžná realita a běžný život. Film se pak stává jakousi kronikou. Ve srovnání s reality show může být nudnější, ale zatímco v televizi jde o co nejvyšší sledovanost, dokument by neměl být atrakcí a honěním se za senzací, nýbrž záznamem reality a reflexí nemanipulovaného života. Když bude někdo chtít vidět za padesát let, jak jsme žili, reality show si asi nepustí, protože tam pravdivý obraz není.“