Ještě předtím, než se chopil pádla, brázdil sjezdovky v Krkonoších a jako starší žák vyhrál pražský přebor. Po základní škole studoval rok na lyžařském gymnáziu ve Vimperku, ale pak přišel zlom a na řadu let se upsal kanoistice. Když se mu narodily děti, chtěl, aby poznaly to, co kdysi na horách prožíval sám – adrenalin i zábavu.

„Jako kluk jsem jezdil hlavně na podnikovou chatu ČSAV v Rokytnici nad Jizerou, kde pracoval můj táta, ale teď jsme žádnou podnikovou chatu k dispozici neměli. Shodou náhod jsme se dali dohromady s některými dalšími rodiči, kteří měli stejný problém, a rozhodli se, že si nějakou horskou chalupu pronajmeme. Potřebovali jsme základnu a to se podařilo. Už několik let jezdíme na Labskou louku ve Špindlerově Mlýně, kde máme celoročně pronajatou chalupu Lajdáček. Právě tady jsme z našich dětí, kterých je dohromady už třicet, sestavili lyžařský oddíl nazvaný SK Lajdáček,“ vysvětluje Lukáš Pollert.

Nadějnou závodnicí je Lukášova nejstarší dcera, jedenáctiletá Ema.

Nadějnou závodnicí je Lukášova nejstarší dcera, jedenáctiletá Ema.

FOTO: archiv Lukáše Pollerta

Sportovní rodinný klub

SK Lajdáček na konci zimy v Herlíkovicích spolupořádal závod Mistrovství Prahy v obřím slalomu. „Zúčastnilo se ho asi 240 dětí téměř ze všech koutů republiky, ale většinu medailí získaly děti z našeho klubu, a to nás potěšilo. Proti těm, které žijí na horách trvale a mohou trénovat každý den, jsou totiž ostatní v nevýhodě,“ říká olympijský vítěz.

Jak je ale vidět, Lajdáček tento handicap hravě dohání. Lukáš Pollert a s ním i několik dalších rodičů totiž jezdili v zimě se svými dětmi a zároveň i svěřenci každý víkend. Trénovali za jakéhokoliv počasí.

„Bez toho to nejde. Když byl v sobotu závod, snažili jsme se dětem ve škole na pátek zařídit volno, abychom mohli odjet už ve čtvrtek a den před závodem ještě trénovat. Na svahu jsme byli vždycky už s první ranní lanovkou.“

FOTO: Věra Keilová, Právo

Cílem není, aby tyto děti jednou zvítězily na olympiádě nebo mistrovství světa, ale jde o to naučit je lyžovat a vštípit jim disciplínu a lásku k horám.

„Od silnice jsme chodili nahoru do chaty s batohy pěšky, tam topíme dřevem atd. Přes den byl trénink a v osm večerka,“ vypráví Lukáš Pollert, který pracuje jako lékař na JIP Kardiochirurgie v pražské nemocnici v Motole.

S profesionálním trenérem

„Nemáme žádnou trenérskou třídu, ale všichni víme, že se má jezdit na hranách a že kolena a ruce patří dopředu. A protože to za těch pár let některým dětem opravdu začalo jít, deseti z nich jsme nyní z grantu zaplatili i profesionálního trenéra.“

Před několika týdny udělalo Lukášovi radost narození šestého dítěte, dcery Ley, avšak zároveň ho zarmoutila smrt jeho tatínka Emila.

Syn Jan jde také v tatínkových šlépějích, i když kdoví – možná i on jednou z lyží přesedlá na docela jiný sport.

Syn Jan jde také v tatínkových šlépějích, i když kdoví – možná i on jednou z lyží přesedlá na docela jiný sport.

FOTO: archiv Lukáše Pollerta

„Jeho kamarádi mi píšou a vzpomínají na to, jak spolu kdysi na horách běhali od startu k cíli a my, jejich děti, jsme závodily. Takže vlastně dělám úplně to samé, co můj táta. Je to všechno jak přes kopírák.“