Do svých 21 let jste dělala atletiku. Jakou disciplínu?

Krátké sprinty, tedy 100 a 200 metrů a ve štafetě čtvrtku.

Jaký je váš osobní rekord?

Mám několik medailí z mistrovství republiky ve štafetě na 4x400 m. Na to jsem docela hrdá. Stovku mám asi za 12,6, to není nic světoborného. Musela jsem dost makat, byla jsem spíš silový typ. Nohy jsem měla dvojnásobně silnější než teď.

Za jaký klub jste běhala?

V Písku, odkud pocházím, nejprve za TJ Jitex Písek a pak jsem studovala Sportovní gymnázium v Českých Budějovicích, takže za školu. To bylo jedno z mých nejhezčích období. Mezi sportovci je úplně jiná atmosféra, měli jsme úžasnou partu. Za ty čtyři roky jsem skoro nebyla doma, bydlela jsem na intru a rodiče dodnes netuší, co všechno se tam dělo.

Dobíháte na ulici tramvaje nebo v klidu čekáte na další?

Ano, jsem velice soutěživá, až nezdravě, takže tramvaje dobíhám, nenechám je ujet. A když se u toho extrémně nezadýchám, jsem spokojená. Nikdy jsem nepřestala úplně běhat, teď si dávám delší trasy, denně téměř šest kilometrů. Výklusy mě ale nebavily ani v době, kdy jsem závodila, a teď si je užívám dobrovolně.

Soutěžíte jako sprinterka třeba s auty, jestli budete na rohu dřív?

Mám jiný defekt. Když stojím na přechodu, a přesto, že nikam nespěchám, musím vyjít první, jakmile padne zelená. A nejen to, chci být na druhé straně první. Vždycky jsem měla dobré reakce, jenže tohle už je skoro nemoc. Naštěstí mě uklidnil jeden můj dobrý kamarád. Řekl mi, že to má taky, ale chodí jen po bílých pruzích. Je nás magorů víc.

Olga Menzelová

FOTO: Michaela Feuereislová

Proč jste nestudovala fakultu tělesné výchovy a sportu?

Hlásila jsem se tam jako všichni moji spolužáci, ani jsem nevěděla, kam jinam jít. Nejsem ale moc šikovná na gymnastiku a nechtěla jsem podstupovat dril, který byl nutný, abych zvládla třeba přemet vpřed nebo bradla. Tak jsem šla nakonec na ekonomku. Byl to omyl a po roce jsem velmi rychle skončila. Pak jsem odjela do Prahy a vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky a později i produkci na DAMU.

Při studiích novinařiny jste se seznámila s Jiřím Menzelem, že?

Ano, bylo mi 22 let, chodila jsem do druháku a dělala jsem s ním rozhovor do rádia. Byla to vánoční anketa.

Kdy jste ho poprvé zaregistrovala?

Samozřejmě jsem jeho filmy viděla, a když jsem šla na ten rozhovor, nastudovala jsem si o něm všechno možné. Měla jsem z něj respekt a Jirka byl nepříjemný, nervózní, měl před premiérou, mluvil potichu, kuňkal, takže jsem z té nahrávky použila jedinou větu. Na poslední otázku, co přeje posluchačům Českého rozhlasu do nového roku, odpověděl, aby se tam už nehrála ta blbá pop-music. Tohle je pro něj typické. Tuhle jedinou větu řekl nahlas.

Celá vaše příprava byla na nic.

Po rozhovoru jsem mu řekla, že mám ráda jeho filmy, načež on úplně roztál, protože je ješitný jako každý chlap. Vzápětí jsem dodala, že jsem ale strašně zklamaná, jak je protivný. Moje drzost ho ohromila a skoro vykřikl: „No tak někdy přijďte do divadla!“ Pak ale ještě uběhla hodně dlouhá doba, než mezi námi něco vzniklo.

Jiří Menzel zřejmě způsobil, že jste šla na DAMU…

Ani ne. Živila jsem se jako produkční v televizních redakcích sportu a v jiných, ale moc jsem o tom nevěděla, byly to spíš pokusy a omyly. Pořád jsem volala Jindřichovi Gregorinimu, bývalému řediteli vinohradského divadla, a na něco jsem se ptala, až mě vyzval, ať se přihlásím na DAMU. Bylo mi 27 let a váhala jsem. V ročníku jsem byla jedna z nejstarších. A prvák byl opravdu strašný, vyžadoval disciplínu, hodně soustředění a schopnost učit se. A tomu jsem trochu odvykla.

Předpokládám, že máte organizační talent.

Povahou jsem chaotická, ale vím, že největším uměním úspěšných lidí je obklopit se ještě lepšími lidmi, než jsou sami. To se mi dost daří, mám na lidi štěstí. Do firmy jsem si vzala spolužáky z DAMU, jsou skvělí, je na ně absolutní spolehnutí. Jsme kreativní tým, máme spoustu nápadů, ale oni je většinou realizují. Bez nich bych nic nedokázala. První výstavu jsem připravovala jen s jedním kolegou a taky to šlo, jenže jsem tehdy neměla malé dítě, neskákala jsem kolem domácnosti a nechodila do školy.

S manželem Jiřím Menzelem a dcerou Aničkou se hodně směje. Umřela bych vedle člověka, který nemá smysl pro humor, říká.

S manželem Jiřím Menzelem a dcerou Aničkou se hodně směje. „Umřela bych vedle člověka, který nemá smysl pro humor,” říká.

FOTO: Michaela Feuereislová

Neříkali vám v dětství, jaká jste krásná holčička?

Nevybavuji si, možná na střední škole něco přišlo s pubertou. Na základce v Písku jsem vyčnívala sportem, vyhrávala jsem závody a byla jsem na to hrdá. Když hlásili mé jméno v rozhlase, zčervenala jsem. To mě drží dodnes.

Jaká jste byla jako malá?

Mám dva mladší sourozence, o čtyři roky Helču a o sedm let Tomíka. Ten si s námi dost vytrpěl, protože jsme ho se ségrou měly jako hračku. Oblékaly jsme ho do dívčích šatů, vozily v kočárku na panenky. Jinak jsem byla hodná, aktivní, docela šikovná, tíhla jsem odmalička ke sportu.

V patnácti jste odešla do Českých Budějovic. Nebála jste se?

Měla jsem trochu obavy z bydlení na internátu, že to bude nuda. Upřímně, za ty čtyři roky jsem se ani jednou nenudila - škola, tréninky, soustředění, závody… Se spolužáky jsme se neoddělili ani o prázdninách, jezdili jsme na vodu, pod stan, s některými se stýkám dodneška a patří mezi moje nejbližší přátele.

Jaký byl přechod do Prahy?

Docela těžký. Bydlela jsem v privátu, neměla jsem kamarády. Nastoupila jsem jako elév do televize a rozhlasu, tam byli prima lidé. Žila jsem školou a prací, obojí mě moc bavilo. Téměř žádný volný čas mi nezbýval, tak jsem do toho byla zapálená. Po roce studia na novinařině jsem poznala Jirku a začali jsme spolu cestovat.

V roce 2006 jste založila firmu Medialogue. Jak vás to napadlo?

To napadlo Jirku. V roce 2002 jsem s ním byla měsíc v Norsku, kde on režíroval v Národním divadle a já neměla co dělat. Tak jsem si vzala auto a jezdila po fjordech, ale na všechno jsem byla sama. Nemohla jsem s nikým sdílet radost a krásu země, byla jsem docela nešťastná.

S miničivavou Aničkou

S miničivavou Aničkou

FOTO: Michaela Feuereislová

Jednou jsme ale s Jirkou vyrazili na výstavu francouzského fotografa Yanna Arthuse-Bertranda, který fotí z výšky, třeba z helikoptéry nebo z balónu, a ohromilo nás to. Velkoformátové fotky byly umístěny na pobřeží, prohlížely si je mraky lidí a Jirka mi povídá: „Co kdybys tuhle výstavu převezla do Prahy? Tu by určitě Češi měli vidět.“ Po třech letech se mi to podařilo.

Proč to děláte i dál?

Protože jsem tady s vystavováním venku začala první. Tím, že je expozice na veřejném prostranství a zadarmo, vidí ji lidi, kteří by do galerie nikdy nepřišli. A já je tak můžu pozitivně ovlivnit. To přece má smysl.

Na uspořádání výstavy musíte sehnat peníze. Vy tomu říkáte fundraising. Co to je?

Je to u nás dost zakleté slovo. V zahraničí jde o obor, který se studuje na školách. Mně tady dokonce nabídli, abych ho vyučovala, ale z časových důvodů jsem to nemohla přijmout. Nicméně na téma fundraising jsem psala magisterskou práci. Jirka se tomu směje, jako vždy to zlehčuje, říká, že jsem vlastně slušnější žebrák.

Jak se dělá dobrá nabídka?

Musíte se zamyslet, pro koho je projekt určený, a pak hledat subjekty, které je nutné pro věc nadchnout. A vždycky musíte nabídnout mnohem víc, než po nich chcete. To je zásadní. Ideální je, když se sponzoři sami rozhodnou, že akci podpoří, vy jim jen tu myšlenku vnuknete.

Pomáhá vaše krása?

Samozřejmě, když je člověk upravený a dobře vypadá, působí to dobře. Ale znám mnoho žen, které dělají fundrising, nejsou žádné miss, a přesto jsou velmi úspěšné. Pozitivní a usměvavý člověk je krásný. Sebehezčí, ale kyselá holka nemá šanci. Krása je podružná.

A jméno?

Mnohokrát mi nepomohlo, naopak. V Česku platí hloupé klišé, že člověk, na kterého je vidět, je automaticky bohatý. Nesmysl. Jestli Jirka něco není, tak bohatý. Mohla bych si vybrat mnohé movitější muže, kdybych chtěla. Takže jsem víckrát slyšela větu: „Menzel má určitě peněz dost, tak ať to zaplatí.“ Nicméně jméno někdy pomůže, ale není to pravidlo.

Někde jste řekla, že jste povahou víc muž než žena.

Je to tak. A potvrdil mi to kdysi Antonín Baudyš starší. Řekl, že ženy věci kolem sebe vezmou a vysají, kdežto já je vytvářím. Tohle dělají muži. Tím, jak jsem schopná věci vymýšlet a zařizovat, jsem mužská povaha. Vím to o sobě.

A jaká je vaše typicky ženská vlastnost?

Ráda se hezky oblékám, potrpím si na boty a moc nešetřím. To nás naučili rodiče - peníze budou, my nebudeme. Vyznávám život v přítomnosti, tady a teď. Když vzpomínáte na minulost, neužijete si dnešek a myslet jen na budoucnost je také blbost. Člověk se má z minulosti poučit, jen tupec to neudělá. Možná to zní krátkozrace, ale já se chci mít dobře v tenhle moment. Zítra mě může přejet tramvaj.

Váš manžel má v sobě hodně ženských prvků. Alespoň na mě tak působí.

Máte absolutní pravdu. Těžko byste hledala dva větší protiklady, než jsme my dva.

Takže se doplňujete, nebo se spíš hádáte?

Vztah je velká dřina a partneři se musí přizpůsobit navzájem, chtít spolu trávit volný čas, i když třeba mají různé zájmy. Tak to přesně u nás je. Jiřího nepraktičnost, někdy až do nebe volající, a moje praktičnost se doplňují.

Na co jste zvlášť hrdá?

Nikdy se nepachtím za něčím, co bych si přála. Když se uvolním a nelpím na věcech, přijdou ke mně samy. Tak to funguje.

Za projekt Wintonových vlaků jsem vděčná Zbyňku Honysovi, který ho vymyslel. Ke stému výročí narození sira Nicholase Wintona, který před druhou světovou válkou převezl stovky československých židovských dětí z Prahy do Londýna, jsme vypravili speciální historický vlak se stejnými lidmi a po stejné trase. Setkání s nimi je pro mě zážitkem na celý život. Oni přišli o rodiče v útlém věku, a protože jim Nicky zachránil život, snaží se to stále vracet jiným, automaticky, přirozeně. Je to obrovská inspirace.

Setkání se sirem Nicholasem Wintonem ji poznamenalo na celý život.

Setkání se sirem Nicholasem Wintonem ji poznamenalo na celý život.

FOTO: Soukromý archív Olgy Menzelové

Nickymu je neuvěřitelných 104 let. Ve svém věku podporuje domov důchodců. Nedávno jsem mluvila s Milenou Grenfell-Bainesovou, úžasnou dámou, která žije v Anglii a je jednou ze zachráněných dětí. Říkala mi, že se Nicky má báječně, jen je trochu pomalejší. (směje se)

Byla jsem u něj v Maidenheadu, kde žije sám, ale denně ho navštěvuje paní, aby zjistila, jestli něco nepotřebuje. Jeho dcera Barbara bydlí poměrně daleko od něj. Syn to má také z ruky. Nicky je však absolutně soběstačný. Myslím, že ho bůh odměnil za to, co udělal.

Čím se teď aktuálně zabýváte?

Moje kolegyně Verunka Gondová připravila výstavu k Jirkovým pětasedmdesátinám, fotografickodokumentační, velmi zdařilou. Uvedli jsme ji jednou v Plzni, dvakrát v Praze, objeli jsme s ní Spojené státy, teď se chystáme do Polska. Aktuálně jednám o dovezení expozice Lindy McCartneyové, první manželky Paula McCartneyho. Byla to nádherná dáma a její fotografie obdivuji už od puberty.

Dovezete i Paula?

Přesně tak, přijede také. No, a ještě vedu nadaci Pragae quinta regione v Praze 5, rádi bychom s pomocí podnikatelů naši čtvrť trochu oživili a pomohli tam, kde je potřeba.

Jak vypadá váš život s Aničkou?

Anča je skvělá. Už teď je osobnost, má svoji hlavu, takže je to s ní někdy těžké. Všechno si chce vyzkoušet. S ní se mi život radikálně změnil, bez dětí je život prázdný. To ale poznáte, až se vám narodí. Nikdy už nebudu sama, ale zase se o ni permanentně bojím. Jsem šťastná, že ji mám.

Bydlíte s dcerou, váš manžel má svůj byt a navštěvuje vás. Má na hlídání energii?

Anička je živé dítě a Jirka je už ve věku, kdy přirozeně chce mít svůj klid. Přestože má velký byt, nedovedu si představit, že bychom tam s Aničkou byly nastálo. Ona by ho nenechala v klidu, pořád něco chce. Párkrát nám Jirka řekl: „Já vás mám, holky, moc rád, ale už běžte domů.“ Chápu to. Občas u něj přespíme, trávíme spolu volný čas, ale je dobře, že každý máme své zázemí.

Zdá se, že váš muž v osobním životě dost promeškal.

Jirka dítě vždycky odmítal, i v našem manželství jsme o tom několikrát debatovali. Vždyť jaký je větší důkaz lásky, než že s tím druhým chcete dítě? Teď toho lituje a tvrdí, že je to jeho životní chyba. Jenže možná by nenatočil tolik hezkých filmů, kdyby se stal otcem. Třeba by ho to svazovalo. Podívejte se na Karla Čapka.

FOTO: Lucie Vítková

Jste manželé už devět let. Nezapochybovala jste někdy kvůli věkovému rozdílu?

Brali jsme se v Thajsku na českém území. Pár lidí mi svatbu rozmlouvalo, ale naše spojení bylo tak pevné a bytostné, že jsem neváhala ani minutu. Byla jsem šťastná. Další důvod, proč jsme se vzali, byl ten, že mě Jirka všude představoval jako svoji přítelkyni. Registrovala jsem, jak se na mě ostatní dívají. Netuší, jestli se známe měsíc nebo mě potkal před chvílí někde za rohem.

Bylo to ponižující a vždycky jsem se musela obhajovat. Už mě to unavovalo. Pozice manželky je pro okolí mnohem srozumitelnější než pozice přítelkyně.

Čím se vzájemně obohacujete?

Jirka je velmi výjimečný, ale mám dojem, že bychom si nerozuměli, když byl mladý. Vyzrál a je empatický, přístup k lidem má úžasný, to měl vždycky, ale určitě nebyl tak tolerantní. Je vzdělaný, je o čem si povídat. Ale co je nejdůležitější - má smysl pro humor. Umřela bych vedle člověka, který se neumí zasmát.

Anička je vtipná?

Úžasně. Jednou u nás byla sestra Helena a já jsem na Aničku omylem zavolala: „Heli!“ A ona mi odpověděla: „Co je, dědo?“

Jak se do toho všeho připletl Jaroslav Brabec, otec Aničky?

Žádný vztah není černobílý. Na tom, co se děje, mají vždycky podíl oba. Já chtěla dítě, Jirka ne. Tak se pak stalo, co se stalo. A nešlo o náhodu. Anička je chtěné dítě a já jsem s jejím otcem žila.

Jak říká váš manžel - zařídila jste si to po svém. Hlídá pan Brabec Aničku?

Jarda má s Aničkou skvělý vztah, stará se o ni, vychovává ji, vozí ji do školky. Anička o všem ví, u táty někdy přespí, není problém, aby spolu byli přes víkend nebo když já jsem mimo republiku. Jarda na ni energii má, je duchem i tělem velmi mladý, věnuje se dceři a jsem šťastná, že to takhle funguje.

Chtěla byste ještě další dítě?

Myslím si, že by Anička neměla být sama, potřebuje sourozence. Já pocházím z velké rodiny a chtěla bych to podobně.

Se stejným otcem?

Ach, to je pro mě strašně těžké téma a v tuto chvíli bych si ho raději nechala pro sebe.

Jak se oba pánové snášejí?

Jirka i Jarda jsou velké osobnosti. Oba velmi příkladně překonali nesoulad, který zákonitě musel nastat, a povýšili zájmy dítěte nad zájmy vlastní. To je podstatné.

Jenže Anička tenhle model soužití vnímá a je to pro ni vzor, nemyslíte?

Ano, ale ona především žije v harmonickém prostředí, kde se lidé nehádají, má svého tátu, i když s ním nebydlí, kdykoliv ho může vidět a Jirku má moc ráda.

Vzpomínáte na své rodné město?

Jo a ráda se tam vracím. V Písku žijí rodiče. Otec je právník, maminka učitelka a soudní překladatelka z němčiny.

Na společenské akce často přijdou i oba její režiséři - Jiří Menzel a Jaroslav Brabec (vpravo).

Na společenské akce často přijdou i oba „její” režiséři - Jiří Menzel a Jaroslav Brabec (vpravo).

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak vás ovlivnili?

Maminka mě hodně ovlivnila přístupem k lidem, pozitivním myšlením, je obětavá a tolerantní. Táta nás naučil lásce k přírodě, hodně s námi cestoval, netypicky. V roce 1994 jsme například všichni byli měsíc pod stanem v Albánii a takhle jsme projeli i Irsko, Skotsko a Anglii a další země.

Co dělají sourozenci?

Sestra vystudovala tělocvik a angličtinu a žije v Anglii. Bratr se usadil v Plzni, je také právníkem.

Nechystáte v Písku výstavu?

To mě ještě nenapadlo, ale vždycky je co ukázat. Máme tam nejstarší most ve střední Evropě.

Pátrala jste po svých předcích?

Hodně se tím zabývá sestra a mě to také zajímá. Jedna část naší rodiny pochází z Podkarpatské Rusi, děda z Mukačeva měl jedenáct sourozenců a téměř všichni přesídlili do Ameriky. Takže mnoho Kelymanů ve Státech, hlavně v Texasu, jsou naši příbuzní. V Česku jsme jen my a ještě jedna vzdálená rodina, nikdo víc. Proto jsem si své jméno ponechala, mám ho ráda a nechci se ho zbavovat. Maminčina rodina zase pochází ze Sudet a druhá polovina příbuzenstva žije v Německu.

Co znamená Kelyman?

Nevím, ale pochází z Podkarpatské Rusi.

Jaké máte koníčky?

Ráda chodím do divadla, občas i do kina a věnuji se sportu. Abych neshnila a také kvůli hlavě. Srovnává mě to. Kromě běhání cvičím jógu a chystám se na bikramjógu. Miluji zimu a běžky. K tomu mě také přivedli rodiče. Moc ráda čtu, ale od té doby, co je na světě Anča, většinou usnu s knížkou na obličeji. Vyhovují mi krátké příběhy, například Svěrákovy povídky Po strništi bos, to ještě dám.

Řekněte mi na závěr vaše zatím nesplněné přání.

Strašně jsem chtěla závodit na olympiádě a nejlépe vyhrát zlatou medaili.

To už se ale asi nestane.

(směje se) Vím, to už nepůjde. A taky jsem chtěla pejska a vidíte, máme s Aničkou miničivavu.

Jak se jmenuje?

No přece Anička, jak rozhodla moje dcera, když jsem se jí zeptala.