Řekněte mi upřímně: baví vás ještě stále uvádět taneční soutěž StarDance?

Taky jsem o tom nedávno přemýšlela. A přišla jsem na to, že ano a že se na ni letos těším úplně nejvíc.

Čím to?

Myslím, že za tím jsou sesbíraná těšení z předchozích let, zkušenosti i strachy a zároveň zbavení se jich. Dřív mě někdy převálcovaly obavy, abychom byli zase tak dobří jako loni. Letos to srovnání tak neprožívám, vím, že magie přímých přenosů a chemie mezi diváky, námi, tanečníky a porotou se nedá dopředu odhadnout, je jedinečná. Táta mi vždycky říkal: Nenech si říct, které místo v představení bylo dobré. Pak budeš chtít to dobré místo zopakovat a nikdy už dobré nebude. Tak to nechci vědět a snažím se nemít žádná očekávání. Jenom to těšení.

Klíčem ke štěstí jsou prý právě nízká očekávání. Souhlasíte?

Stoprocentně. Daleko lepší je žít než očekávat. To my, dospělí, máme ten neustálý zvyk, no skoro bych řekla zlozvyk, něco očekávat, děti ne, protože ještě nevědí co. Většinu věcí nezažily. My dospělí si děláme škatulky a pak jsme v nich zbytečně zavření.

Myslíte tím, že nás zkušenosti svazují?

Do jistě míry ano. Místo abychom si z nich vzali pouze ponaučení, řekněme jako protilátky, držíme se jich jako stabilní a neměnné věci. A pak přicházejí zbytečné strachy. Ale ono je sice moc hezké to vědět, ale druhá věc je ještě se s tím naučit pracovat. Takže já, seč mi mé schopnosti dovolí, neočekávám. Protože spousta věcí je poprvé, ve StarDance i v životě. I když máme za sebou spoustu generálek.

Když jsem letos viděla poprvé všechny soutěžící pohromadě, působili na mě jako skupina krásně. Tak výrazné jednotlivé osobnosti a přitom spojené přirozenou noblesou! V jiných skupinách zase převažovalo něco jiného, vždycky byly něčím jiným zajímavé, tak uvidíme, co se nám vyklube z téhle, ale zatím mi ze všech rysů převažuje jejich přirozená noblesa.

Možná ji vidíte, protože ji v sobě máte. To, jak jste ustála manželskou krizi, se dá označit za noblesní. Neproběhla žádná dehonestující prohlášení. A vaše maminka dokonce prohlásila, že Petr Kracik je dobrý režisér, ředitel a vůbec skvělý divadelník, takže prezentovat ho jako syčáka, který opět opustil rodinu, jí připadá nefér.

Nedovedu si představit, že by to mělo být jinak. Každý v nějaké fázi života zažije krizi, ať už v partnerství, s rodiči, přáteli, dětmi. Každý jsme tady na světě pouze a jenom sám za sebe. Ale nikoli sám pro sebe! S někým jdeme životem déle, s někým méně, a často přichází i to, čemu jsme se naučili říkat krize. Pokud si jeden z těch, co se v té takzvané krizi nacházejí, dovolí momentální silnou emoci proti druhému, devalvuje tím všechna společná léta. A vím, že to je sakra těžké uhlídat, protože lidské emoce jsou silné a střílejí se od boku.

Tereza Kostková

Tereza Kostková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ale pokud devalvuju partnera, pak si nevážím v první řadě sebe. A já si s dovolením sebe vážím a vážím si i svého muže. A cokoli chceme řešit, je to pro dobrou věc a pro to, aby vše bylo tak, jak to být má. A je jedno, jestli je výsledkem rozdělení, nebo spojení. To, že umíme jako lidské bytosti využít náš od přírody vyvinutější mozek, vyšší city, že se vyjadřujeme umělecky, přemýšlíme o bohu a máme rituály, zkrátka že jsme vyšší druh než zvířata, tomu já říkám noblesa. A tím neshazuji ani za mák svět zvířat, protože od nich se máme stále co učit, instinkty a intuici například. Nebo schopnost vnímat přírodu a sebe jako její součást s respektem.

Bohužel ne každé lidské konání potvrzuje to, že bychom měli být vyšší vývojový stupeň živočichů, ale myslím si, že jím jsme, a tak pokládám za nutné umět zpracovat i takovou situaci, jako je krize ve vztahu.

Dá se říct, že nejtěžší období už máte za sebou?

Nevím, jak určit, co je nejtěžší období. Nerada dávám věcem jak záporná, tak pozitivní znamínka. Ano, byly fáze vztahu, které jsem pociťovala jinak než teď. Ale nebýt jich, nedošla bych tam, kde jsem dnes. Jak mám tedy říct, co je těžké?

Se svým manželem, divadelním režisérem Petrem Kracikem, jsou svoji již sedm let. Letošní manželskou krizi se jim podařilo ustát.

Se svým manželem, divadelním režisérem Petrem Kracikem, jsou svoji již sedm let. Letošní manželskou krizi se jim podařilo ustát.

FOTO: Michaela Feuereislová

Třeba to, když doma brečíme do polštáře.

Ale to taky není špatné, pobrečet si. A i mně dlouho trvalo, než jsem pochopila, že pláč není slabost. Odborník by řekl, že v slzách je tolik potřebný endorfin. Příroda nemá hodnocení, třeba že by to či ono počasí nebo výbuch sopky byly špatně. Když sopka začne chrlit, není to špatně, je to jen její činná fáze. Pro nás lidi je prostě trochu blbé, když nám zrovna pod tou sopkou stojí dům. To připouštím.

Máte už činnou fázi sopky za sebou?

Určitě. Těch mám za sebou už mnoho. A i letos došlo k činné fázi. Ale nerada bych, aby to vypadalo, že sopka je u mě lítání talířů. Mluvím o vnitřním procesu. Jsem sice po babičce Španělka, ale talířů jsem za život rozbila paradoxně docela málo.

Faktem je, že jste s manželem prvního září vedli syna do školy společně.

S Petrem jsme bezesporu prošli důležitou fází svého dlouhodobého vztahu. Asi jednou z nejpodstatnějších. Stoprocentně jsme oba našli cestu, která se v mnohém protíná jako možná společná. A myslím, že se na ní oba cítíme velmi dobře.

Oba?

Mám za to, že v tomto směru za Petra snad mohu mluvit. To předchozí období jistě souviselo také významně se změnami v Divadle pod Palmovkou, které se ho týkaly. Možná se jednou potvrdí můj dojem, že přes všechnu nepříjemnost to byly změny pro něj přínosné. Možná že místo sopky, při které létají silné emoce, bychom mohli přijmout příměr se zemětřesením. Protože se zatřásly opravdu důležité věci, které se zdály být stabilní, ale ony byly jen mrtvé, jen zatknuté ve zvyku a očekávání. Nebylo to tak, že by mezi námi stál někdo třetí, jak to prezentoval bulvár. To se týkalo jen nás dvou.

Má šestiletého syna Toníka, který letos začal chodit do první třídy.

Má šestiletého syna Toníka, který letos začal chodit do první třídy.

FOTO: Michaela Feuereislová

Můj muž je velice silný, osobitý a zajímavý člověk. Proto může dělat to, co dělá, a dělá to dobře. A logicky má svoji strukturu, která ne vždy bude synchronní se mnou, to dá rozum. Že se něco jmenuje manželství, neznamená, že se v něm dotyční přestanou vyvíjet. Jeden u toho vývoje spadne, druhý mu pomůže, nebo ne, protože třeba momentálně nemá z čeho dávat. Je spousta variant, ale to neznamená, že se ti dva nemají rádi a nebudou spolu vychovávat dítě.

Zní to hezky. Jenže zachovat se tak v praxi bývá těžší, nebo ne?

Je velmi snadné jednat jednodušeji a je to i do jisté míry obhajitelné. Devadesát procent lidí pochopí, proč se lidi k sobě chovají, řekněme, impulzivně. Ale já se pořád domnívám, že něco zbourat je mnohem lehčí než postavit. Stačí jedna bomba a krásná stavba, stavěná roky, se do pěti minut sesune. Ale to umí každý dementní terorista. Já tedy odmítám být teroristou svého vlastního života.

No, podle toho, co se psalo, to vypadalo dramatičtěji.

Právě proto se vymezuji vůči bulváru, protože si nemyslím, že takové věci patří celému národu. Spoustu lidí naše manželství přece nezajímá. A nikdo nemá právo pitvat, vydírat, podávat zkreslené informace.

V seriálu Cesty domů se objevila jako Bára, hereckými partnery jí byli Pavel Soukup (vlevo) a Miroslav Etzler.

V seriálu Cesty domů se objevila jako Bára, hereckými partnery jí byli Pavel Soukup (vlevo) a Miroslav Etzler.

FOTO: archív TV Prima

Jak tomu mám rozumět?

Myslím tím, že někdy nejde jen o redaktory, ti mohou jednat pod tlakem nadřízených. Jde i o lidi, kteří se náhle do dění aktivně zapojují, cosi nepodloženého donášejí v naději, že si nějak polepší finančně či jen zvednou svoji zajímavost. No a nepříjemná nátlaková hra je na stole. Je složité se s tím naučit žít, pokud něco řešíte, i proto, že bulvár do toho vstupuje v podstatě jako další partner. Je třetím činitelem ve vztahu. A přitom takové momenty patří do každého vztahu, a nejen mezi manželi.

Co jste si z toho období vyvodila pro sebe?

Musela jsem si projít kontrolou, odpočinkem i aktivizací, konzultací, radou, pláčem, smíchem, tím vším. A pokud to člověk zvládne, je možné, že stavba není zbořená, a že je možná dokonce i značně pevnější.

Takže jste si prošla introspekcí?

I to je jeden z klíčů! Na každou situaci se mohu dívat jen přes sebe. Ale pozor, nikoli ve smyslu sebeobviňování. Jsou lidé, kteří nechtějí vypadat, že obviňují druhého, a vše vezmou na sebe. To je ale podle mě přece ta samá chyba! Introspekce, aby byla co nejobjektivnější, vyžaduje čas a klid. A klidně třeba někam odjet a úplně vypnout, rozhodně ne to ustavičně probírat.

Jako Roxana ve hře Cyrano z Bergeracu se objevuje v Divadle pod Palmovkou. Cyrana hraje Martin Stránský.

Jako Roxana ve hře Cyrano z Bergeracu se objevuje v Divadle pod Palmovkou. Cyrana hraje Martin Stránský.

FOTO: archív Divadla pod Palmovkou

Umíte si přiznat chyby?

Myslím, že ano. Jenže společnost má i chyby za negativní, jako by je nedělal každý z nás. Pořád čteme, jak má být žena dokonalá, co má stíhat, ale chlapi to nemají o nic snazší. Jistě, tu a tam najdeme část pravdy, ale jsou to okleštěné teze! Jsme zahlceni kvantem okleštěných informací. A neslyšíme sebe. Je jedno, co se píše, důležité je, co jsem já, co chci já a čeho jsem schopna.

Co tedy chcete a čeho jste schopná?

To přece nejde takhle říct. Možná by to mělo vyplývat z toho, jak spolu hovoříme. Víte, já jsem za vámi taky přišla s otázkou

Ptejte se.

Jsou takové rozhovory k něčemu? Mají smysl?

Určitě. Máte za sebou zkušenost, která se týká mnoha lidí, a nebojíte se o ní hovořit. To je, myslím, cenné.

Jo? Tak to jste mě uklidnila. Ale stejně si tím musí projít každý sám. Nikdo nemáme na nic patent.

Ale dělíte se o osobní zkušenost. A to může ostatním pomoci.

Fajn, já jen chtěla vědět, jak to vidíte vy. Nechci totiž dělat rozhovory jen tak. Zbytečně. Obecně vůbec nechci dělat zbytečné věci. Ptala jste se mě, jestli je na mě něco nového. Tak možná tohle. Dřív jsem dělala hodně věcí z rozličných důvodů. A všechny jsem pokládala za potřebné. Něco jsem dělala pro obživu, něco pro kamarády, něco, abych získala technologickou zkušenost.

Nešťastnou manželku Danu (vpravo) si zahrála v epizodě Manželství nebo život z cyklu Soukromé pasti.

Nešťastnou manželku Danu (vpravo) si zahrála v epizodě Manželství nebo život z cyklu Soukromé pasti.

FOTO: archív TV Nova

Tím myslím natáčení seriálů třeba. A jsem za to ráda, protože zrovna to se jinde naučit nedá, být dvanáct hodin na place a použít emoci v přesně danou chvíli. Dnes ale u mě převažuje touha po tom, aby to, co dělám, mělo - jak to říct, širší smysl, ne jen dílčí.

Souvisí to nějak s nedostatkem času?

Ne, naopak. V lednu jsem požádala o vypsání z Cest domů, což se hodilo, protože začaly vznikat Cesty domů 2. Vztahy jsme tam měli výborné, ale obě strany cítily, že moje role je už vyhraná a vypsaná. Tudíž jsem měla od května úplné volno, v červnu jsem hrála snad třikrát. Čtyři měsíce volna a začala přicházet úplně jiná témata. Na některá jsem řekla ano, na něco ne. Mnoho věcí skončilo a začaly nové. Podobně jako doma. Tam jsme taky starý způsob ukončili a začali nový. Takže jsem práci nezměnila, ale začala se odvíjet jinak, a stejně tak jsem nezměnila partnera, a přesto i partnerství začalo jinak.

Myslím, že je někdy dobré zastavit se a jen tak koukat. Nejednou jsem řešila věci silou, byla jsem přesvědčená, že „to dám“. A dokázala jsem za čtyřiadvacet hodin víc věcí, než je reálně možné. Ale brala jsem ze zásob. To je taková ženská vlastnost. My když potřebujeme, dokážeme nemožné. Proto ženy rodily i v koncentráku.

Brát ze zásob jde ale jen chvíli.

Přesně tak. Takže je třeba zastavit se a něco s tím radikálně udělat. A já smekám před svým mužem, že i on byl ochoten se zastavit a připustit, že se taky na něco podívá. To neumí každý.

Dovolte na závěr otázku, zda i letos předvedete s Markem Ebenem nějakou taneční kreaci jako vloni?

Na tiskovce jsem se dozvěděla, že ano. Tam zaznělo, že se v posledním díle čeká od moderátorů překvapení. Takže myslím, že to bude legrace a že ji Marek vymyslí podobně pikantně a vtipně, jako když jsme tančili tango na Ach ten jetelíček. Já se v každém případě těším, že si zatančím.