Když jsem ho naháněla, byl pořád někde - naposledy v Londýně. Zkrátka pytel blech. Nakonec jsem přistála v jeho svérázném střešovickém bytě, mezi nábytkem z europalet, u stolu z dveří do chalupy, pod větví místo věšáku, vedle skládacího kola - jeho oblíbeného dopravního prostředku v hlavním městě.

Z výčtu vašich aktivit soudím, že máte permanentně sbaleno. To vám vyhovuje?

Je to divoký. A to si myslím, že jste ještě něco zapomněla, bohužel. Ale na otázku odpověď: Ano, přijímám všechny výzvy! Všechny své koníčky osedlávám k divoké jízdě. Baví mě v tomhle skočit občas i nějaký taxis.

Doktor Jáchym Kalina z Ordinace v růžové zahradě je sympaťák, kterému leccos projde. I střídání partnerek.

Doktor Jáchym Kalina z Ordinace v růžové zahradě je sympaťák, kterému leccos projde. I střídání partnerek.

FOTO: TV NOVA

Moje šaltpáka má osm stupňů a jsem docela zvyklý. I když mám dovolenou, cestuju po velkoměstech a chodím. Vystřídal jsem už docela dost věcí, zkušeností, vztahů a bydlišť… Nenudím se, tedy neumím to!

Když jsme u té jízdy. Není riziko jezdit Prahou na kole? Ale možná tak balíte holky?

Pohybovat se po Praze na kole je rozhodně bezpečnější než balit holky. Zvlášť, když na to jdete eko-logicky-nomicky. Myslím na tu jízdu na kole, ne na balení, to většinou není logický, ani ekonomický, natož eko.

Ale vážně, brouzdat po Praze na kole je moc příjemné, člověk stihne všechno včas a se skvělým pocitem svobody. Připadá mi, jako kdybych jezdil na koni. A klidně i v obleku, zatím jsem vždycky dojel vyžehlený. Je pravda, že jsem jednou takhle přijel k baru, kde stálo několik motorkářů se svými mazlíčky.

Listování s Tomášem Sedláčkem na téma jeho knihy O ekonomii dobra má úspěšnou českou a anglickou verzi.

Listování s Tomášem Sedláčkem na téma jeho knihy O ekonomii dobra má úspěšnou českou a anglickou verzi.

FOTO: archív Lukáše Hejlíka

U děvčat samozřejmě slavili úspěch - než jsem dorazil já, hodil šmejra a uvázal svého ekohřebce ke značce. Asi chlapci notně žárlili, protože jsem měl nad ránem propíchaná kola. Ale jinak holky balím nejčastěji na knížky a vlastně na všechno, co dělám.

Co jste dělal v Londýně?

Přečetl jsem tři knihy, běhal jsem v Clapham parku, ochutnal britské ústřice, sledoval práci současné nejprestižnější světové módní firmy a tvářil se, že mi není zima. Byla a jaká! Ale samozřejmě jsem tam byl za svou přítelkyní, která v Londýně už osm let pracuje pro onu světovou značku. Většinou ovšem létá Verunka za mnou do Prahy a teď dokonce uvažuje, že by s touhle prací skončila a přesídlila natrvalo. To by se můj život asi v lecčem změnil…

To je dobrá zpráva. Slyšela jsem, že jste po minulém rozchodu chodil i na psychoterapie. Chcete o tom mluvit?

Bylo to trochu jinak… Ale ano, hledal jsem pomoc i na terapiích. Při natáčení seriálu Terapie - kde jsem hrál klienta - jsem pochopil, že to je dobrý způsob takové moderní zpovědi. Můžete se zpovídat kamarádům, jenže ti vás mají rádi ve svém rámu. Pohled nezaujatého odborníka napoví, co se s vámi asi děje.

V seriálu Základka hraje posilu učitelského sboru Romana Sivého. Tento snímek je ovšem z návštěvy jeho vlastní ZŠ v Lounech s jednou ze současných učitelek.

V seriálu Základka hraje posilu učitelského sboru Romana Sivého. Tento snímek je ovšem z návštěvy jeho vlastní ZŠ v Lounech s jednou ze současných učitelek.

FOTO: TV Prima

Umí upozornit na věci, nad kterými vůbec nepřemýšlíte. Mně to velmi pomohlo. Ano, hledám a bojím se po všech životních kotrmelcích říct, že jsem se našel. Zároveň je opojné tomu věřit.

Blog Osobně o sobě píšete taky z potřeby otevřít se, sdílet? A nezašel jste někdy ke kartářce?

Přesně, je to taky terapie. Předávání pocitů, zážitků. Taková interaktivní poezie. Není to jen o tom, co jsem jedl, nebo co budeme hrát. Snažím se tomu dát osobní fejetonistický rozměr. Kartářky, numeroložky (proč by to vlastně nemohli dělat muži?) beru naopak s rezervou.

V poslední době mě udivuje, jak jsme přestali věřit, tedy spíše opustili víru a náboženství - to tvrdím jako ateista. Ale přitom nás neopustila potřeba věřit, a tak se vrháme do spirituálních vod, sázíme na horoskopy, spoléháme na karty! Já píšu blogy na hejlik.cz.

Jak ještě trávíte prázdniny?

Připravili jsme s partou kolem Dvorního divadla, což je nejmenší velké divadlo, letní projekt v Lednicko-valtickém areálu. Hrajeme čtyři povedené hry - Kumšt, Kykyryký, Enigmatické variace, Když umírá herec. Já do toho šel především pro svou duchovní uměleckou hygienu.

K tomu brázdíte Česko s projektem Listování, za který jste dostal cenu Českého literárního fondu. Oč jde?

Je to moje dítě, dýchá už deset let a maximálně se mu daří. Je a bude tu stále se mnou. Vše ostatní z toho, co dělám, zvlášť v televizi, je instantní. Vždycky jedeme ve dvou až třech lidech, ale celkem nás v tom funguje dvanáct - tolik lidí zaměstnávám. Čteme a hrajeme knížky tak, že si odnesete z představení ucelenou představu. Není to nuda, nesedíme za stolem a netýráme diváky výběrem ukázek.

Lukáš (zelený žabák Kvak) přibližuje s Alanem Novotným (hnědý ropušák Žbluňk) oblíbenou dětskou knihu Arnolda Lobela Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Pobaví i dospělé…

Lukáš (zelený žabák Kvak) přibližuje s Alanem Novotným (hnědý ropušák Žbluňk) oblíbenou dětskou knihu Arnolda Lobela Kvak a Žbluňk jsou kamarádi. Pobaví i dospělé…

FOTO: archív Dvorního divadla

Ne, má to koule, humor, je to prostě sexy. Hrajeme nejen pro dospělé, ale i pro děti na školách, od mateřských po střední. Díky nám lidi chápou, že knížka v dnešním mobilněaplikačním světě má šanci přežít. Že čtení není vopruz. Možná budu jednou v učebnicích.
(směje se)

O jaké Listování je největší zájem?

Určitě o Ekonomii dobra a zla s Tomášem Sedláčkem, ta je nejzásadnější a dostali jsme se s ní v anglické verzi i do světa. A pak bývá narváno na představení s Robertem Fulghumem. Děti nejvíc baví Lichožrouti, to je taková dětská bomba, a Kvak a Žbluňk.

Má nejmladší generace dobré literární povědomí?

Není to tak hrozné, do čtvrté, páté třídy děcka čtou. Pak samozřejmě logicky mají dost svých tajemství, techniky, pubertálních problémů, prvních lásek. Ke čtení se buď vrátí, nebo ne. I já to tak měl. Velká hrozba spíše je, že každé malé dítě má svůj tablet a s ním umí zázraky. Nejdřív jsou na ně rodiče pyšní, ale pak je nejsou schopni zbavit závislosti. Jinak v Česku se knihy pořád dost prodávají, takže ani ty elektronické nešokovaly trh tak jako jinde ve světě.

 Předpokládám, že vy máte čtečku?

Je to logický vrchol vývoje. Já ji používám k načítání nových knih - často před vydáním. Navíc jsem čtenář za pochodu, což je se čtečkou velmi praktické a šikovné. Ale kdo má rád papír, i já ho mám radši, nikdy se ho nevzdá. Neoznačoval bych to slovy jako „soumrak“, mnohem horší zlo páchá zvýšené DPH na knihy. Na druhou stranu, možná aspoň přiměje nakladatele své knihy i prodávat, to je u nás vesměs mrtvá disciplína.

Co právě čtete?

Vždycky mě nejvíc drží kniha, kterou mám rozečtenou. Teď je to Lov lososů v Jemenu, tu budeme určitě hrát, už jednám s autorem o právech. Pak Vlak Sunset Limited. Obě byly zfilmované a pro mě znamenají velkou výzvu. Moc se mi líbil taky brilantní román 1913, léto jednoho století, kde se mimo jiné nadhazuje setkání Stalina s Hitlerem, které se ve skutečnosti nikdy neudálo.

S Dvorním divadlem hraje Lukáš celé léto -střídavě na zámku v Lednici (Kumšt) a v Hlohovci (Kykyryký). Spoluhráčem mu je mimo jiné Zdeněk Černín a publikum.

S Dvorním divadlem hraje Lukáš celé léto -střídavě na zámku v Lednici (Kumšt) a v Hlohovci (Kykyryký). Spoluhráčem mu je mimo jiné Zdeněk Černín a publikum.

FOTO: archív Dvorního divadla

S kým byste se chtěl setkat vy?

Jéé, určitě s Woody Allenem - pracovně!

Možná byste si rozuměli i v dalších sférách. Líbí se mi vaše mapování kaváren - jak ten nápad vznikl?

S Listováním odehrajeme za rok až 450 představení ve 150 českých městech. To znamená, že mám docela dobrý rozhled, jak to kde vypadá. A mým záměrem je poukázat na to, že malá česká města se probouzejí. Že jsou krásná a podniky v nich začínají vypadat vkusně. I když pořád asi najdete víc hladových oken se smaženým sýrem než kaváren, kde vám nabídnou dobré espresso (ne prosím piccolo ani pressíčko), a vy si tam, v prostředí, které se snaží mít nějakou myšlenku, připadáte prostě fajn. A takové podniky se snažím zanést na svou sloupkovou mapu. Prostě jde o to, abyste věděla, že třeba v Golčově Jeníkově nejste ztracená, ale můžete navštívit krásné Café Stará pošta.

Jakou kávu obvykle pijete?

Mám nastudované i odborné knížky o kávě, rád si v nich listuju. V praxi pak posuzuju celkovou chuť, nakyslost… Sám mám ale nejraději malé ristretto, nikdy ne s mlékem, to člověk moc necítí a je vlastně jedno, jaký byl základ. Spoustu skvělých kaváren jsem objevil samozřejmě i v Praze, ve Vršovicích je třeba na Ruské Coffee Shop, na Smíchově Café Lounge…

Na jakési akci jste předvedl i své gastronomické umění. Baví vás vaření?

Ano, to byly slavné ivančické Dny chřestu. Abych byl upřímný, vaření je teď můj jediný koníček. Když přijdu ztahaný na byt nebo chalupu, místo odpoledního spánečku, i když ani tomu se nebráním, si něco chytrého uvařím. Navíc pořádám takzvaný Gastrokroužek.

Na svém statku u Brna našel Lukáš alternativu k životu ve městě a taky se hodně věcí naučil.

Na svém statku u Brna našel Lukáš alternativu k životu ve městě a taky se hodně věcí naučil.

FOTO: archív Lukáše Hejlíka

Sejde se u mě v bytě asi šest lidí, každý z nás vaří jeden chod a učí toho druhého nějaké sobě blízké jídlo. Je to skvělá společenská událost. Rád o tom mluvím, chci, aby to lidi zkusili, i kdyby neuměli vařit. Stačí se přestat bát, pozvat známé a pak zase přijmout jejich pozvání. Nekoukat na televizi, naopak, vařit, jíst, bavit se. Udělat si takové soukromé Prostřeno.

Jaké jsou vaše zásady?

Nechci mudrovat, ale mám za sebou takové alternativy, že dnes můžu říct jen: hlavně se z toho nepo…t! Všechny ty metody byly a jsou úžasné, ale člověk se nesmí stát nástrojem, otrokem, fanatikem, ortodoxním razitelem. A že jsem sakra uměl razit! Dnes se snažím proplouvat zdravě, chytře, nenásilně. Některých věcí jsem se nevzdal, ale když je nelze dodržet, prostě to neřeším.

Opustil jsem českou kuchyni, knedlíky, omáčky, jídla á la „hlavně zahuštěné“. Zkouším vymýšlet jednoduché a originální kombinace. Bio je už trochu pasé, FairTrade nikdy moc naději neměl, teď jede lokalizace - tzv. Kozí sýr pana Skály, brambory z farmy Habří, tedy posedlost lokálními potravinami a určení zdroje. To je věc, které taky fandím, ale je mi to šumák, když vím, že je to ze státu Kaufland. Mimochodem, tam prý teď všichni rádi jezdí na dovolenou.

 Dáváte si tedy pozor, co jíte?

Dávám. Vymyslel jsem si takové pravidlo: Jez, jen když máš pocit, že si to zasloužíš! Lidi někdy remcají, stěžují si a opravdu často nedisponují velkými prostředky. Na druhou stranu se něčím pořád futrují, snědí tolik roztodivné hmoty, že je to zaprvé stojí dost peněz, zadruhé nic dobrého jim to do těla nepřidá. Z hypermarketů se staly nedělní mše, zatímco v kostelích je prázdno. Snažím se nezásobit, když pominu zavařeniny a mrazák, kam dávám jehněčí, ryby a houby. Sám si pěstuju jen to, co se dá rovnou jíst.

Na vašem vyhlášeném statku u Brna?

Ano. Moje hospodářství v Říčkách byla a snad ještě je láska. Vzešla z manželství, ale drží mě dodnes. Žádné rodinné předpoklady k tomu nemám, jsem poslední rozmazlovaný synek, který nikdy neměl moc povinností. Beru to jako alternativu k životu ve městě. Na chalupě jsem se ale dost věcí naučil.

Dnes to není už tak horké. Po deseti letech přemýšlím, že bych dal pryč ovce na chov a jen si kupoval na jaře nová jehňata. Netrávím tam tolik času, současně jsem rozkročený mezi Prahou a celou republikou. Ale pořád, když dojedu domů (vidíte, Říčkám říkám stále „domů“), sklidím něco ze své zahrádky a udělám si rychlý salát, je to krása.

Máte prý jakési zázračné záhony - oč jde?

O vysoké záhony podle Elmara Stamma, vyhloubené metr do země a vyvýšené metr nad zem. Obsahují věci, které se dlouho kompostují a tlejí. Dole začínají trámy, pak větve a roští, ale taky textilie a noviny. Je to docela komplikovaná stavba, která si postupně sedá.

S přítelkyní Veronikou, která pracuje v Londýně, se vídají zatím vzácně. Ale chystají změnu…

S přítelkyní Veronikou, která pracuje v Londýně, se vídají zatím vzácně. Ale chystají změnu…

FOTO: Profimedia.cz

Zpočátku velká práce - pak jen výhody. Díky výšce se nemusíte ohýbat, záhonům nevadí přízemní mrazíky, nelezou po nich slimáci. Já je mám pět let a sklízím vedle zeleniny a bylinek hlavně dýně. Ty mám i tady v Praze v květináčích. Ne náhodou jsem dostal přezdívku Lukaido - hokai - do.

V Praze jste si zařídil vtipný nábytek z europalet, můžu přidat k vašim profesím kutil?

Kutilské období mě už docela přešlo, nápadů mám ale pořád dost. A palety, to je takové lego pro dospělé. Rychlé, chytré, levné, originální, eko a je to výzva. Poradila mi je v Bratislavě jedna paní v poměrně drahém nábytkářském studiu. Líčil jsem jí, že se pořád stěhuju a chtěl bych něco neokoukaného a vtipného.

Na Googlu jsem pak našel spoustu odkazů a fotek. Mě hlavně baví vymýšlet, co a jak kombinovat, aby vznikl stůl, postel, poličky… Kdyby někdo chtěl poradit, napište mi. Třísky nehrozí, protože na to mám truhláře Láďu, který na paletách dělá na oko poměrně neviditelnou práci.

Ještě jsme nezmínili vaši šestiletou dceru Klárku. Jak často se vídáte?

Snažím se plánovat tak, abych s ní byl týden v měsíci a měl na ni ucelený čas, ve kterém ji něco přiučím. A já se zase něco naučím od ní. Bydlí s maminkou kousek od Říček, tak deset kilometrů. Jsem rád, když vidí, jaké je být se mnou, když sdílí mé radosti, názory, styl žití.

Nejen kolem farmy, kde spolu třeba krmíme ovečky, ale beru ji i ven, mezi další rodiny a děti, do restaurací, aby poznala taky něco jiného, než má doma. Tam má spoustu alternativy…

O jakou alternativu běží?

To by bylo na dlouhé povídání. Tam se žije podle zcela nové, ještě neexistující metody, která je opakem dosud propagovaného zdravého životního stylu - velmi mastná. Popírá vše ostatní a nazývá se „vyživující tradice“. Je o velmi echtovních věcech, jídlo se připravuje z osmnáctihodinových vývarů… Já si k tomu zachovávám odstup. Moje cesta vede jinudy.

Už tedy máte jasno, co chcete od života? Umíte zvolnit a třeba proflákat den?

Obávám se, že kdybych si myslel, že to vím a že to mám, přijde zase zlom. Ano, cítím se ve svém věku už jinde, fyzicky i psychicky. Jsem už víc praktik než bláznivý bohém. Umím říkat NE, což pro mě byla velká makačka. Ale odpočívat dovedu stále jen aktivně. Pořád mám rád bohaté dny.

A to jste chtěl být účetní! Jak vlastně došlo na herectví?

Asi spíš omylem. Tedy určitě! Ale nevydržel jsem jen u herectví. První rok v angažmá jsem se zděsil a řekl si: hlavně nebýt jenom hercem. Dnes jsem rád, že se mi daří v kultuře i podnikat, navíc s tak velkou přidanou hodnotou, jakou má Listování.

Co je pro vás dnes největší adrenalin?

Jak říkám, Listování vydá za všechno ostatní. Stíhat až osm představení za den je někdy docela šílené. Pak už nesplavuju rozvodněné toky, neskáču z letadla, jsem úplně vyřáděný. Ale k takovým aktivitám jsem neměl sklony nikdy, mně bylo špatně i na kolotoči. Kdysi jsem, pravda, dělal sport, ovšem v rozumné míře, nikdy jsem nebyl ani na vodě.

Známou tváří jste se stal díky seriálům. Přinesly vám ještě něco kromě financí?

Každý projekt mě něco naučil. Ošklivka Katka stát před kamerou, Základka vyzkoušet si velkou protiroli, Terapie být součástí velmi profesionální filmové práce v nejlepších podmínkách, Ordinace zdárně se zařadit do velmi dobře fungující seriálové mašiny. Doktoru Jáchymu Kalinovi vtiskávám větší svobodomyslnost, je to sympaťák, který se s ničím nepáře, do všeho mluví a leccos mu projde. Takový jsem byl možná do svých 20 let.

Máte nějaké nesplněné sny?

Pořád mě napadají další věci. Měl jsem jeden před spuštěním velkého letního divadelního projektu v pražských Havlíčkových sadech. Teď mám třeba nápad na originální českou kavárenskou frenčízu. Přijímám pořád výzvy, ale zároveň se i nějakých koníčků vzdávám. Protože čas mám jenom jeden a chci to přežít bez úhony.