Navzdory svému věku je k nezastavení. V jeho kanceláři se potkáváme v neděli večer, kdy většina lidí ještě nabírá síly před novým pracovním týdnem. Ne tak Josef Klíma. V sobotu psal komentář ke své reportáži a teď se chystá do střižny, kde ho nejspíš zastihne půlnoc. V igelitce si přinesl půl bochníku chleba a párky, k tomu dvě lahve plzně. Tohle asi nebude typický případ člověka, který by za pár týdnů mohl odejít do penze.

Proč jste svého času předpovídal, že se nedožijete penze?

Kolem padesátky jsem měl takovou předtuchu, protože jsem se dočetl, že novináři umírají v průměru v osmačtyřiceti letech. Měl jsem tajné trauma, že v padesáti můj život skončí. Pak ale přišlo dalších deset, které byly po všech stránkách lepší než ty předchozí.

Zřejmě kromě infarktu, který vás postihl před čtyřmi lety.

S tím se ale naučíte žít. Dobře to vystihuje jeden vtip. Mladý člověk říká: Dneska je mi blbě. Starý člověk říká: Dneska je mi dobře. K stáru si zkrátka zvyknete na to, že je vám dobře jen výjimečně, a ty okamžiky si užíváte. Předtím to byla samozřejmost, kterou jsem ani nevnímal, kdežto teď to mám jako bonus.

Jak to vypadá, když je vám zle?

Mám problémy se žaludkem, srdeční arytmii. K stáru vás tělo opouští, dosluhují mu různé díly a některé nejdou vyměnit. Snažím se mu vycházet vstříc aspoň tím, že hodně chodím se psem po lesích a kolem Berounky v okolí Dobřichovic, kde žiju.

Přírodu používám i ke cvičení, dělám kliky, a když se hodně najím, vyjedu na kole, abych to ze sebe co nejrychleji dostal. Jenže na rozdíl od skutečných televizních hvězd, zpěváků a herců, kteří o sebe pečují, nemám zas tolik času. Můj život je pracovně hodně hektický.

Pracovní nasazení by Josefu Klímovi mohl závidět i leckterý mladík. Do střižny se kvůli jiným povinnostem často dostává až pozdě večer.

Pracovní nasazení by Josefu Klímovi mohl závidět i leckterý mladík. Do střižny se kvůli jiným povinnostem často dostává až pozdě večer.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ale můžete si za to sám, ne?

Jinak to ani nejde, přináší to s sebou moje povolání. Na každé poradě se říká, že máme málo reportáží a že by měly být lepší. Denně dostávám dvacet dopisů, takže nemám možnost je zpracovat jindy než v noci, kdy se vrátím z běžného provozu, z natáčení nebo stříhání.

V noci do sebe vsakuji další problémy a někdy mám výčitky z toho, že nestíhám, že mezi pisateli, kterým nezvládnu odpovědět, je určitě někdo zralý na sebevraždu. Lidi totiž předpokládají, že neděláme nic jiného, než že se zaobíráme jejich dopisem. Třeba vězni mají čas, napíšou rukou klidně deset stránek a představují si, že na to máme nějaký aparát. Máme dohromady jednu produkční, ale že by za nás někdo četl a třídil dopisy a odpovídal na ně, tak to ne.

Kolik času vůbec trávíte v práci?

V neděli nebo v pondělí dostříháváme reportáže, přes týden natáčíme, ve čtvrtek je porada. Do toho jsem teď dopsal druhou řadu Expozitury, takže moje práce vlastně nikdy nekončí.

Třeba při cestě z Ostravy se stavím v Olomouci v motorestu na večeři, číšník mi přinese řízek, přisedne si ke mně a spustí: To je dobře, že vás vidím. Do baráku se mi přistěhoval psychopat, který mě terorizuje, a nikdo s tím nic nedělá.

Zatímco bych už měl odpočívat a v klidu si sníst řízek, dostanu nadělenu další lidskou tragédii. Pak mě čeká ještě pár stovek kilometrů domů, které musím odřídit. Když se dozvím o tématu, jedu totiž nejdřív sám na obhlídku, ověřit dokumenty, vyzpovídat lidi.

Teprve když uznám, že to stojí za natáčení, vracím se se štábem, a to už se vezu a můžu si v autě i zdřímnout. Už mi ubývá sil a já se učím s nimi hospodařit. Nestydím se dát si po obědě dvacet, protože vím, že budu třeba do dvou do rána vzhůru a další den budu v sedm vstávat.

Ze dvou zrcátek, která dostal letos v anketě popularity Tý Tý, měl radost, ale Ceny Ferdinanda Peroutky si váží víc.

Ze dvou zrcátek, která dostal letos v anketě popularity TýTý, měl radost, ale Ceny Ferdinanda Peroutky si váží víc.

FOTO: ČTK

Máte to zapotřebí?

Takhle se ptá moje žena. Jenže co bych dělal doma? Seděl a kousal se vzteky, když vidím zprávy o tunelářích? Teď můžu proti tomu něco udělat, ukázat na někoho, že krade. Nepomůžu všem, ale když pomůžu jednomu ze sta, tak přece jenom nějaký střípek to je.

Zoufalé dopisy by asi taky někam chodily, ale zůstávaly by bez povšimnutí. A já bych chodil ven s pejskem a díval se na fotbal? Když na čas skončily Oči, žil jsem rok a půl ten správný život. Psal jsem scénář o novinářích pro Českou televizi, který se teď konečně začne natáčet, večer jsem ulehal a myslel na to, co další den budu psát, a v noci se mi o tom zdálo.

Ráno jsem se probudil a zase myslel jenom na to, co budu psát. Když už mi někdo zavolal, říkal jsem: Sorry, nemám pořad, obraťte se jinam. Šel jsem na procházku, po obědě jsem si vyjel na kole nebo jsem si něco přečetl, večer jsem šel do hospody a vedl chlapské řeči o ničem. Práce mi šla hodně od ruky, takže za deset dní jsem zvládl díl seriálu, a přitom jsem žil relativně klidně.

To je přece nádherné.

Jenže přišel kolega Janek Kroupa, že má nový pořad na Primě, jestli bych to nechtěl dělat s ním. Asi tři minuty jsem si dal čas na rozmyšlenou a řekl jsem, že jo. A v Soukromých dramatech jsme v tom zase lítali.

Některé lidské příběhy si můžou být hodně podobné. Nenudí vás to po těch letech?

Copak nuda, ale hrozí relativizace tragédie. Když točíte dvacátou reportáž o tom, že lékaři údajně zabili člověka, tak ochrnutí už vám nepřipadá tak strašné. Čas od času z toho musíte na týden čtrnáct dní vyskočit. Uprostřed zimy třeba odletím k nejbližšímu teplému moři, kde se straním Čechů, píšu si scénář a čistím se.

Lidi mají tendenci dělat z nás hrdiny, že jsme bůhvíjak stateční. Ne, tady je to fekální vůz, kam se stéká svinstvo z celého státu, a my se v těch sračkách brodíme po pás, někdy po prsa, snažíme se s nimi něco udělat a musíme se sami každý den osprchovat.

Nemůžeme být přehnaně citliví, protože bychom nikomu nemohli pomoct. Asi se to podobá práci chirurga, který otevře hrudník, kde vidí zkázu, ale nemůže nad pacientem zaplakat. Naopak dělá, co může, aby pomohl.

Jiří Bartoška si zahrál hlavní roli v třídílném televizním filmu Vlna, k němuž Josef Klíma napsal scénář a Jiří Svoboda (vpravo) ho režíroval. Příběh muže, který přežil tsunami, byl inspirován skutečnými událostmi Vánoc 2004.

Jiří Bartoška si zahrál hlavní roli v třídílném televizním filmu Vlna, k němuž Josef Klíma napsal scénář a Jiří Svoboda (vpravo) ho režíroval. Příběh muže, který přežil tsunami, byl inspirován skutečnými událostmi Vánoc 2004.

FOTO: Václav Jirsa, Právo

Máte výhodu, že téměř okamžitě vidíte výsledek.

To je pravda. Pozitivní sílu našeho média cítím někdy už pět minut po odvysílání reportáže. Třetím příspěvkem se pokaždé snažíme smazat drtivý efekt těch předchozích, ale často se stane, že je to zase tragický příběh, například že někdo pečuje o dětského invalidu bez peněz od státu.

Vzápětí vám začnou naskakovat e-maily od boháčů, kteří si přejí zůstat v anonymitě, ale přitom chtějí pomoct. Komerční televize nemůžou zcela pochopit, že pořad tohoto typu by se neměl měřit běžnou sledovaností. Co do počtu diváků zvítězí přirozeně seriály, ale změní nějak jejich život? Nezmění. Seriál skončí a divák je ve stejném srabu, jako byl předtím, akorát na to chvilku zapomene. My máme menší sledovanost, ale zase jsme užitečnější.

Nejspíš i díky tomu jste se stal letos absolutním vítězem TýTý.

Jedno zrcátko už jsem měl (v kategorii osobnost televizní publicistiky – pozn. aut.), tak jsem si říkal, že ještě vyhlásí Karla Gotta a už půjdeme jíst. Jenže najednou zaznělo moje jméno, což by mě v životě nenapadlo. Ale je to pořád jenom soutěž popularity, ne kvality práce, takže třeba Ceny Ferdinanda Peroutky si profesně vážím víc, protože ji udělují odborníci.

Tohle je cena za to, že jsem lidem nějak sympatický. Když hloubám nad tím, čím jim můžu být sympatičtější než Karel Gott, tak asi tím, že když jsou v nouzi a nemají se kam obrátit, protože policii, soudy a státní úředníky považují za zkorumpované, tak Karel Gott jim nepomůže. Doufají, že jim pomůžu já.

Myslíte, že filmové scénáře a kapela vás neproslavily?

Scenáristů si lidi nevšímají a kapela je hobby, klubová záležitost, která mě do jisté míry taky čistí.

Se svými zájmy a schopnostmi vypadáte skoro jako renesanční člověk.

To se sice říká, ale jako lidstvo jsme pořád blbější a blbější proti těm, co byli před námi. Profesoři a vůbec intelektuálové, než je komunisti v 50. letech pozavírali do dolů, to byli vzdělanci! Dneska nová generace spoléhá na to, že se nemusí nic učit, protože si to najde na internetu.

Sám se cítím nevzdělaný proti kolegům, které jsem zažil zamlada jako padesátníky. S poklesem vzdělanosti upadá i úroveň idolů a autorit, které se však běžně neuznávají. Což o to, taky jsme to dělali, když jsme jako první píchli kytary do zásuvek a vytvořili hudbu, která zabila předchozí generaci.

Samozřejmě jsme považovali své rodiče za generaci blbců, kteří si nic neužili a pořád se strachovali s nějakou zodpovědností. Jenže pořád jsme měli za idoly lidi, kteří nás oslovovali nějakým obsahem. Dneska mladí žasnou nad někým jenom proto, že na něho svítí reflektory.

V kriminálním seriálu Expozitura, který Josef Klíma napsal společně s kolegou reportérem Jankem Kroupou, účinkují mimo jiné Hana Vagnerová, Robert Jašków a Jan Novotný (vlevo).

V kriminálním seriálu Expozitura, který Josef Klíma napsal společně s kolegou reportérem Jankem Kroupou, účinkují mimo jiné Hana Vagnerová, Robert Jašków a Jan Novotný (vlevo).

FOTO: Milan Malíček, Právo

A kdo si podle vás zaslouží být idolem?

Bolek Polívka to říkal hezky: Pracujme a pak přijdou i peníze. A já dodávám, že možná přijde i sláva a veřejné ocenění. Ale nemůže to být naopak. Nemůžete povýšit slávu na cíl a hned na začátku se ptát: Jak bych se mohl stát slavným? Své první zrcátko jsem dostal v šedesáti a považuji ho za ocenění své celoživotní práce, kdežto dneska ho chtějí lidi dostat v osmnácti.

Za co? To jsou celebrity, jak chápu význam toho slova. Veřejně známé osoby, které můžou být i bez obsahu. Samozřejmě to neplatí absolutně, protože třeba Zdeněk Svěrák je nejspíš taky celebrita, ale přitom je chytřejší než já a strašně si ho vážím. Jenže mezi tím jsou ty Ornelly Štikové a Gábiny Partyšové. Vždycky by se lidi měli ptát: Čím mě tenhle člověk obohacuje? Proč ho obdivuju? Co si z něj můžu vzít, abych byl lepší?

Proč myslíte, že ocenění pro vás přišlo právě letos?

Je fakt, že jsem asi měsíc předtím oznámil, že hodlám svůj budoucí důchod rozdělit mezi deset důchodců. Ale důchodci nejsou lidi, kteří by posílali esemesky. Když už mají mobil, tak zase nemají peníze, takže si to ani pořádně nedovedu vysvětlit. Nejspíš mi poslali hlasy obyvatelé vesnice, kde jeden člověk terorizoval tři sta ostatních. Hned po naší reportáži se změnilo něco, s čím nedokázali rok pohnout. Kdyby mi každý z nich poslal pět hlasů, to máte najednou 1500 hlasů.

Navíc jsem hospodský typ, takže nechodím na víno jako můj předchůdce Radek John, ale chodím na pivo s traktoristy a fotbalisty. Za léta jsem si v hospodě udělal okruh asi sto padesáti lidí, kteří se přiznali, že mi taky esemesky poslali. Řekli třeba i svým známým a rodině: Hele, mámo, pošli Klímovi taky hlas. Seděl se mnou dneska v hospodě a je to fajn kluk.

Děláte i besedy o kriminalitě pro středoškoláky.

Vyprávím jim příběhy, které jsem natáčel a ve kterých se mladí lidi dostali do maléru, aniž by věděli jak. Za dopoledne zvládnu dvě besedy, každou pro tři sta studentů. Taky jsem pro ně sice blb jako většina dospělých, ale o něco menší, protože mě znají z televize. Večer se potom komorně setkávám s dospělými, hraju své písničky a povídám si s nimi. Většinou se chtějí bavit o politice, ale to musím vždycky hlídat, aby to nesklouzlo k nadávání, aby to nebylo monotónní. Pokud bych to vztáhl na svůj úspěch v TýTý, tak moje objíždění republiky zafungovalo skoro jako kampaň před volbami.

Josef Klíma (třetí zleva) v roce 1967 jako člen bigbeatové kapely The Spots.

Josef Klíma (třetí zleva) v roce 1967 jako člen bigbeatové kapely The Spots.

FOTO: archív Josefa Klímy

Jak se ale vyhnout politice?

Snadno. Nejdřív to s nimi krátce proberu a pak řeknu: Nezlobte se, ostatní se chtějí zeptat taky na něco jiného. A hned se někdo přihlásí a zeptá se mě třeba na buddhismus, na mé zážitky z kláštera v Thajsku. Najednou se beseda pohne jiným směrem, který se nedá dopředu odhadnout, a to mě hrozně baví.

Musíte odolávat nabídkám politických stran?

Naposled mě oslovila paní Bobošíková, jestli nechci kandidovat na senátora. Řekl jsem jí, že bych kvůli tomu musel obětovat své celoživotní povolání, a protože jsem nejlíp vycvičený jako novinář, s díky jsem odmítl. To jsem ještě netušil, že se najdou politici, kteří se do novinařiny vrátí. (smích)

Co podle vás vedlo Radka Johna do politiky?

Když vás celá léta utvrzují v tom, že jste hrdina, a vy ten obrázek ještě trochu podporujete, tak uvěříte, že jste hrdina, aniž byste to dokazoval praktickými skutky. Když vás v tu chvíli někdo osloví a přilepí si vás jako plakát na svou stranu, kterou by jinak nikdo nevolil, tak už vás výtah veze.

Proč se to nestalo vám?

Vždycky jsem si říkal: Vždyť jsem, sakra, novinář! Pan bývalý primátor Svoboda se může vrátit k porodnímu stolu a bude z něho znovu gynekolog. Jenže já, kdybych se zapletl s politikou, bych se do novinařiny vrátit nemohl, ať si Radek myslí, co chce. Můžu být maximálně politický komentátor, ale nikdy už ne reportér, protože už mi nikdo nebude věřit.

Znamená to, že vůbec nedáváte najevo, komu v politice fandíte?

Když se mě zeptají před parlamentními volbami, většinou řeknu, že nevím, což je pravda. (smích) Naposled jsem se narychlo rozhodoval o nejmenším zlu. Bohužel jsem se rozhodl taky špatně. Určitě jsem ale nevolil Věci veřejné, protože jsem tušil, jaké mají pozadí, že na jejich založení mají podíl pražští kmotři.

Co bude příští rok?

Nevím, třeba vznikne nový politický subjekt.

Neříkejte, že byste mu dal důvěru?

Musel bych znát lidi, kteří do toho jdou. Jak vznikají různé iniciativy, třeba v případě miliardáře Janečka, to je přece po všech stránkách pozitivní a hodné ocenění. Jenže podle mě to nemá naději na úspěch. Jeho hnutí přitahuje lidi, kteří už jsou přesvědčení a naladění stejně, ale zlojedy, o kterých mluví, Janeček ve skutečnosti nikdy nepotkal. To jsou lidi úplně jiné kategorie, jsou jako z Marsu.

Žijí teď a tady, chtějí něco urvat, ukrást, získat co nejjednodušším způsobem, a co bude zítra, to se uvidí zítra. Pan Janeček nikdy nebyl ve Valdicích, neviděl oči vězňů, které jsou vlčí. To jsou ti největší dravci, kteří zvítězí ve chvíli, kdy budou zápasit s někým vlídným, kdo chce napravovat svět po dobrém.

Na ně platí jedině tvrdá síla a mantinely. Největší chyba, která se tu stala, byla, že těsně po listopadu 1989 předběhli ekonomové právníky, a ještě se tím chlubili. Nejdřív měli přijít právníci, vymezit kluziště a pak se na něj měli pustit privatizátoři. Takhle došlo k naprosto živelnému rvaní kořisti, kde zvítězil ten dravější. Ne ten lepší, kterému leží na srdci stát.

Cvičení v přírodě mu pomáhají udržovat se v kondici.

Cvičení v přírodě mu pomáhají udržovat se v kondici.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co vaše rodina, nevyčítá vám, že se věnujete všem okolo, jenom ne jí?

Naštěstí mám už děti velké, synovi je sedmatřicet a dceři o pět méně. V době dospívání mě považovaly spíš za komickou figurku a nezdálo se jim, že to, co dělám, by bylo zvlášť důležité a nebezpečné. Měly pocit, že to ostatní zveličují. Když jsem vždycky ráno, celý rozcuchaný a uválený vstal a dlouho vykašlával šedesát cigaret z předchozího dne, moje děti nechápaly, proč toho blbečka, kterého mají za tátu, ostatní tolik uctívají.

Podle jejich věku jste už zralý na roli dědečka.

Těším se, až to přijde.

Vždyť nemáte čas.

To je jedno, ale na vnouče se těším víc než na své děti. Za pár let už třeba budu úplný důchodce a času budu mít víc. Je pravda, že jsem nebyl vzorový táta, který by se urval na baseballový zápas svého syna, jak to vídáme v amerických filmech. Tyhle filmy české otce akorát blbnou.

Otec má přece svůj dospělý svět, který posunuje k lepšímu, a dítě má svůj dětský svět a těší se, až bude tak velké, aby mohlo mít taky dospělý svět. Ne že pojedu odněkud z Ústí, abych stihl vidět, jak můj syn dá gól. Můj táta, když jsem hrál fotbal, mě nikdy neviděl. Já bych se taky styděl, kdybych věděl, že tam stojí.

Vy jste hrál fotbal závodně?

Hrál jsem za Dobřichovice, ale začaly se mi kazit oči. Měl jsem postupně šest dioptrií a kontaktní čočky tehdy ještě nebyly. Přestal jsem hrát ve chvíli, kdy se mi bez brýlí dobřichovické zelené dresy začaly plést s trávou.

To je smutné.

Zas tak skvělý fotbalista jsem nebyl. Vždycky jsem hrál levého beka, říkali mi Lála podle slavného chilského obránce. Kdyby měli v Dobřichovicích jiné dresy než zelené, možná jsem hrál déle. Tak jsem aspoň běhal kolečka na stadiónu a snil o tom, že budu Zátopek, že budu běhat deset kilometrů a maratón, ale taky jsem to nedotáhl.

Když někdo vyrůstá na venkově, tak musí umět plavat, jezdit na kole, hrát fotbal a ubránit se, když ho šikanují, což byl zrovna můj případ. Jako jediný ve třídě nebo snad i v celé škole jsem měl brýle, takže i na fotbal jsem chodil jako nabarvené ptáče, do kterého ostatní klovou.

Mučili mě, lehli si na mě, dávali mi válečky a různě mě ponižovali. Kvůli tomu jsem se dal na řeckořímský zápas, ale na tréninku jsem byl jenom dvakrát, protože přes prázdniny jsem vyrostl o deset centimetrů a šikana přestala. Na konci šesté třídy jsem byl v řadě na tělocviku třetí odzadu a na začátku sedmičky jsem byl třetí odpředu.

Najdete v té době zárodky toho, co vás vede k pomoci druhým?

Nevím, ale pocit šikanovaných znám.

Vracíte se ještě někdy k fotbalu?

Mám ho strašně rád jako televizní divák. Byl jsem slávista, než se do klubu se svými penězi velmi pochybného původu vložil pan Řebíček. V tu chvíli jsem se začal Slavie programově zbavovat a vždycky jsem v rozpacích, když dá gól. Chce se mi křičet radostí, ale zároveň si říkám, že Řebíček křičí taky.

Procházky se psem kolem Berounky

Procházky se psem kolem Berounky

FOTO: Petr Horník, Právo

Patříte mezi diváky, kteří přes obrazovku poučují hráče, jak to mají dělat?

No samozřejmě. Tvrdím, a v hospodě se mi za to smějí, že hráči by měli mít v uchu mikrofony, abychom je dálkově řídili a z hospody jim radili, kdy a co mají udělat. Přihraj, nedělej tu kličku navíc, přihraj tomu napravo. Hráli by pak daleko líp než teď.

V jaké fázi je váš plán na finanční podporu důchodců?

Až mi za pár měsíců vyměří důchod, tak je začnu obdarovávat. Schválně jsem to pustil do světa dřív, aby to dostalo jakousi štábní kulturu, abychom stačili vybrat ty správné důchodce. Zatím se mi jako mecenáši přihlásili jenom Gott, Menzel a Babiš, takže jsme čtyři. Pořád doufám, že se najdou další a že nás bude třeba dvacet. Pak už bychom podarovali třeba dvě stě důchodců, a to už k něčemu je.

Stejně mi nejde do hlavy, jak je chcete vybírat.

Nezjistíte snadno, kdo z nich je doopravdy chudý, protože i ti s nízkým důchodem můžou mít restituce nebo brát další penzi z ciziny. Ozvalo se mi ale několik organizací, které se seniory zabývají, mám navíc kamaráda kněze, který to umí zjistit přes farnosti. Představuju si to tak, že dám deset trvalých platebních příkazů a peníze budu posílat tak dlouho, dokud mi třeba nezačne být blbě, nebudu už moct dál pracovat a důchod se pro mě stane jediným způsobem obživy.

Proč jste se vůbec rozhodl rozdávat svou penzi?

Protože se brzy stanu důchodcem.

Tohle by ale měli obstarávat jiní, ne?

Ale oni to nedělají. Dělá se spousta věcí pro bezdomovce, invalidy, rodiny s onkologicky nemocnými dětmi, ale pro obyčejného chudého důchodce, který bere tři tisíce, neudělá nikdo nic.

Co vám na to řekli doma?

Mají docela sociální cítění a dovedou to ocenit.

Nenapadlo vaši ženu, co všechno byste za ty peníze mohli mít?

To bychom mohli mít i tak. Chybí nám teď k životu deset tisíc? Nechybí. Mám čím dál menší spotřebu, protože jsem přestal kouřit, pít tvrdý alkohol, nekupuju si nové zařízení do bytu, neživím děti. Ubývá mi výdajů a vydělám si dost na to, abych si zašel na dobrý oběd nebo si zaletěl na týden k teplému moři.

A pořád doufám, že až nebudu moct dělat reportéra, což je fyzicky dost náročné, budu psát doma scénáře. Ale taky může přijít alzheimer a budu úplně v háji.

Při siestě v Benátkách dal výjimečně přednost vínu před pivem.

Při siestě v Benátkách dal výjimečně přednost vínu před pivem.

FOTO: archív Josefa Klímy