Prvního srpna 2004 jela Petra od kamarádky z Krkonoš domů. Byla neděle, a tak se chtěla vyhnout silnému provozu, proto si sehnala mapu Podkrkonoší a jela po vedlejších cestách. V jedné vesnici si nebyla jistá správným směrem, a tak zastavila s kolem u chodníku – pravou nohou stála na obrubníku a levou na kraji silnice. Když začala mapu uklízet, srazila ji stará Škoda 120.

Probudila se až v nemocnici, kde se velmi záhy dozvěděla tvrdý ortel – levá noha jí zůstane trvale ochrnutá. Zpočátku tomu nechtěla uvěřit, myslela si, že se normálně vrátí po týdnu do práce. Lékaři jí ale říkali, že to bude na delší dobu, v čemž měli samozřejmě pravdu.

Počátky rehabilitace a návratu domů byly hodně kruté. První cesta po sídlišti, do města, jízda vlakem. Až koncem roku 2005 mohla začít mluvit o tom, že je z nejhoršího venku.

Petra Čtvrtečková

Petra Čtvrtečková

FOTO: archív Petry Čtvrtečkové

V té době měla velké štěstí, jelikož si celkem rychle našla práci, dostala se tedy zpět mezi lidi a měla šanci přijít na jiné myšlenky. Čekala ji sice ještě celá řada operací, ale plnila si zároveň sny, vycestovala do Indie, chodila na výšlapy v Tatrách. Nebylo to sice jednoduché, často musela odpočívat a neplánovat si nadlidské trasy, ale od roku 2010 mohla opět víc běhat a účastnit se pomalu kratších běžeckých závodů.

S ochrnutou nohou to je sice těžší, ale když člověk chce a baví ho to, jde téměř všechno. Časem by se Petra chtěla zúčastňovat opět klasických běžeckých závodů, ale čeká ji stále ještě hodně práce. Sama o svém běhání hovoří spíše jako o jakémsi hopsání, které kromě závodů praktikuje pětkrát týdně.

Naposledy se zúčastnila pětikilometrového závodu RunTour v Hradci. Trať uběhla za 37 minut, přesto se svým výkonem nebyla spokojená. Chce stále víc. Věří, že při dalších závodech svůj čas vylepší. Běhaní je pro ni to, co ji baví, čím žije a co ji nabíjí pozitivními pocity, a to bez ohledu na její handicap.