Pan režisér přišel na minutu přesně a vylákal mě na sluníčko před kavárnu. Rozpovídal se o své dcerce Aničce a ženě Olze, o dětství, úzkostlivé mamince, o (ne)lásce k opeře, psaní memoárů i o tom, čeho v životě nejvíc lituje.

V jakém okamžiku jsem vás zastihla? Jaký je váš dnešní den, týden, měsíc?

Po našem rozhovoru vyzvednu ze školy Andulku, odvezu ji domů a počkám na Olinku. Večer jdeme do divadla Járy Cimrmana, dlouho jsme tam nebyli, tak to doháníme. Dávají Akt. Jinak pozítří odjíždím na filmový festival do Maďarska, kde jsem v porotě, čeká mě retrospektiva filmů ve Varšavě a natáčení dokumentu s indickým režisérem. Pak jedu do Rumunska, pak do Kluže, Šanghaje, Trenčianských Teplic, Oděsy… Poroty, ceny, retrospektivy. V tomhle věku kdo se dožije, s tím musí počítat.

Stihl jste vůbec oslavit polokulatiny? Bylo nějaké překvapení?

Od svého producenta jsem dostal model trabanta. Ale Olinka mi připravila velmi náročný dar: cestu do New Yorku s několika překvapeními. Letěli jsme business třídou, šli do nádherného hotelu – a já myslel, že to už je ten dárek… Všichni Češi se touží setkat s Milošem Formanem, já si netroufal. Olinka zařídila, že pro nás přijela jeho žena Martina a odvezla nás k němu – bydlí hodinu a půl autem od NY. Koukali jsme spolu na rozdávání Oscarů, krásně jsme si notovali a malinko se přiopili. Miloš má krásný a velký barák, že jsme v něm mohli přespat.

Nejnovější film Donšajni bude mít premiéru na konci května. Vedle skutečných operních zpěváků uvidíme řadu známých herců, například Jana Jiráně z Ypsilonky.

Nejnovější film Donšajni bude mít premiéru na konci května. Vedle skutečných operních zpěváků uvidíme řadu známých herců, například Jana Jiráně z Ypsilonky.

FOTO: Petr Horník, Právo

To vám přeju a trošku i závidím!

To ještě není celé, jen pěna navíc. Olinka taky koupila lístky na představení na Broadway – Kočka na rozpálené střeše, kde hrála moje oblíbená Scarlett Johanssonová. Seděli jsme dokonce v první řadě! Ale nebylo to dobré představení, žena mi řekla, že jsem po dvaceti minutách hrozně chrápal. To hlavní ovšem přišlo v pondělí večer, kdy v restauraci našeho hotelu hrává můj miláček Woody Allen se svou kapelou. Olinka zprostředkovala, že jsme si potřásli rukou a mohli za ním přijít do studia, kde dokončoval film, a taky mi nahrál na video gratulaci k narozeninám. Takovou já mám ženu! Všechno vymyslela, zorganizovala a zaplatila ze svého! Jsem na ni pyšný!

Vy jste si vlastně dal taky jeden dárek – film Donšajni.

Já nejsem ten umělec, který si musí udělat film. Jsem jen rád, když mi někdo nabídne práci. Tady mi ji nabídli – a výsledek by měl být dárkem pro druhé. Aspoň tak k tomu přistupuju.

Zatím jste o něm před novináři mile mlžil. Už víte, zda je to komedie?

To se dočtu, až vyjdou recenze. Byla to těžká práce, museli jsme si prosekávat cestu pralesem. Nápad natočit film odehrávající se kolem opery jsem dostal, když jsem režíroval v Jihočeském divadle Dona Giovanniho. Se scénářem jsme se patlali dva roky, protože je neumím psát. Vznikal postupně, příběh se nejdříve vyvíjel úplně odjinud.

Zaskočilo vás během té cesty pralesem něco příjemně?

Nejsnadnější část je ta, když nastoupí herci a zpěváci a vy vidíte, že je to baví. Nevíte, do čeho lezete, ale máte z toho radost. Báječné bylo, že jsem měl velkou oporu v lidech všech profesí. Všichni na tom filmu dělali rádi. S tím se pojí vždycky moje úzkost – co když se to nepovede, nenaplním jejich očekávání a budou zklamáni?

Jsou s vámi rádi i proto, že vytvoříte vždycky laskavou a příjemnou atmosféru.

Spíš si umím vybrat lidi, kteří to dovedou. Já byl často nerudný, nešťastný, nejistý. Z té hrůzy, že by mohli pokládat čas strávený se mnou za ztracený. To mám celý život. Nejsem tak sebekritický a skromný, jen říkám věci o sobě nahlas dřív, než mi je řekne někdo jiný.

Spisovatel Hrabal byl pro mladého režiséra velkou inspirací i lidským vzorem. Podle jeho povídek natočil také snímky Skřivánci na niti, Postřižiny nebo Slavnosti sněženek…

Spisovatel Hrabal byl pro mladého režiséra velkou inspirací i lidským vzorem. Podle jeho povídek natočil také snímky Skřivánci na niti, Postřižiny nebo Slavnosti sněženek…

FOTO: ČTK

Jsme zvyklí, že opera je vážný žánr. Lze v ní vůbec najít humor?

Lidi kolem ní jsou srandovní. Samozřejmě nejvíc ti, kteří se berou smrtelně vážně. Tady to bylo jinak. Nešlo o velký operní ansámbl, ale o malý soubor lidí, kteří na sebe nežárlí, nevytahují se. To byl můj záměr – ukázat, že na sebe můžou být příjemní a že je opera baví. To je důležité. Nejhorší je, když se stane místem k soupeření, kdo to líp zazpívá, navzájem do sebe strkají lokty. Ale to jsem nezažil, přestože jsem už pár oper dělal – v Budějovicích, v Itálii i v Bělehradě.

Podtitul filmu zní: Příběh o lásce k opeře a celoživotní vášni pro pěvkyně…

To neberte vážně, to je blbost. Pokud bych dal podtitul, tak: V každém klukovi, chlapovi i dědkovi dříme Don Juan.

Patřila opera vždycky k vašim oblíbeným žánrům?

Kdepak, jako kluk jsem k ní měl dokonce odpor. Maminka chtěla, abych chodil do opery, ale mě nudila. I později mi jako činohernímu režisérovi vadila její strojenost a statičnost. Až jsem přišel na to, že muzika má přednost před čímkoliv, co je na jevišti. A musím říci, že jak jsme se patlali s těmi Donšajny, najednou mě opera opravdu chytla. Jen mi vadí, když se zpěváci snaží interpretovat děj, herci se tváří, že jsou zamilovaní nebo umírají… a to předstírání je odporné, falešné. Pokud zpěvák dobře zpívá a cítí muziku, nemusí se k tomu nijak tvářit. Můj hrdina-režisér ve filmu říká, že nemá odvahu nutit zpěváky, aby děj opery brali vážně.

Vy sám si notujete spíš klasiku, nebo nějaký lehčí žánr?

Kdysi jsem jako pionýr chodil do sboru, byl jsem tam jediný kluk a zpíval soprán. Potom už jsem nezpíval, jen doma v koupelně. Mám rád písničky ze Semaforu, někdy si jen recituju texty, jsou krásné. Taky si pobrukuju písničky Osvobozeného divadla. Současná muzika mě nebere, můj vkus končí Frankem Sinatrou a Jiřím Šlitrem.

V rámci Letních shakespearovských slavností opráší Jiří Menzel v Lokti úspěšnou komedii Veselé paničky windsorské – se Simonou Stašovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích.

V rámci Letních shakespearovských slavností opráší Jiří Menzel v Lokti úspěšnou komedii Veselé paničky windsorské – se Simonou Stašovou a Bolkem Polívkou v hlavních rolích.

FOTO: ČTK

Myslíte si, že je dnes kolem nás dost důvodů ke zpěvu?

Je. Když v člověku nepřeváží všechno to, s čím není spokojený, měl by si uvědomit, že navzdory prezidentům a ministrům žijeme v báječné době, jakou naši předkové nezažili. A na místě, které je jen zlomkem plochy, kde se ještě dá žít. Stačí koukat na televizi. O tom bychom měli vědět. Navíc, negativní postoj je nezdravý. Jistě je hloupé lhát si do kapsy, ale jsem pro pozitivní pohled. To nás učil Voskovec s Werichem a učí pan Suchý: vidět věci ostře, zblízka, ale ne přes černé brýle.

To je skoro taková móda – ve výtvarném umění, ve filmu…

Byl jsem teď na festivalu v Budapešti, který dělali mladí od Ameriky přes Bělorusko po Izrael. Deset filmů v soutěži, za nás tam byl Můj pes Killer. Ale všechny ty filmy byly o bídě, špinavém světě, o tom, jak je život těžký… a mě to strašně deprimovalo. Ani jeden nebyl k úsměvu. To je vážně blbá móda, ukazovat svět jen ze špatné stránky. A je to špatné i pro diváky. Ti tvůrci jsou zapšklí a mají z toho pak špatné žaludky! Nerozumím tomu.

Jako by se z filmů vytratil humor, že?

Takhle: legračních filmů je hodně, u nás asi víc než kdekoliv na světě. Ale je humor a humor. Jde o to, abych jako divák necítil, že autor mnou pohrdá, že mi dává laciné věci, fekální řachandu a podobně. V tom jsem staromódní.

Ve vašich snímcích naštěstí najdeme vždycky nějakou perličku na dně.

Už od svého prvního filmu – Ostře sledovaných vlaků – říkám, že chci dělat filmy, které budou vracet lidem chuť do života. To je moje motto. Takže jsem kontinuální, furt stejný. Ta perlička na dně je tam taky díky panu Hrabalovi, podle jehož předloh hodně mých filmů vzniklo. On mě učil. Obdivoval jsem jeho laskavý humor a vztah k životu, že je zároveň tragický i komický. I drsné věci uměl podat s jemnou ironií a legrací.

Ostře sledované vlaky. Film, který mladému režisérovi přinesl ještě před třicítkou – roku 1967 – Oscara. Na snímku Václav Neckář s Jitkou Zelenohorskou.

Ostře sledované vlaky. Film, který mladému režisérovi přinesl ještě před třicítkou – roku 1967 – Oscara. Na snímku Václav Neckář s Jitkou Zelenohorskou.

FOTO: ČTK

Vzpomenete si na první film, který ve vás zanechal hlubší zážitek?

Myslím, že to byl Noční motýl v kině Vesna ve Strašnicích, pak Eva tropí hlouposti… Fričovy komedie, to je vůbec velký dar, až do Pytlákovy schovanky. Když vidíte Hugo Haase pod jiným režisérem, není nikdy tak dobrý. Frič měl velký cit a inteligenci a udržel herce v komické noblese. Na rozdíl od německých a amerických komedií té doby, kde se všechno přehání a dělá legrace, aby byli všichni ještě legračnější. To je právě to neštěstí – dost lidí si myslí, že když se dělá humor, musí vyrobit třeskutou srandu. U Friče herci nikdy nesklouzli k lacinému šaškovství. Byli komičtí, ale měli úroveň. V tom byl geniální. Učil jsem se zkrátka na dobrých komediích, ty mi daly základ poetiky. A snažím se jít v téhle lince dál.

Líbil se vám v poslední době nějaký český film?

Viděl jsem jen toho vítězného Ondříčka – Ve stínu. Dostal jsem taky nějaké věci na DVD, ale nepamatuju si je, nezaujaly mě… Nechci, aby se to bralo, jako že jsem nafoukaný, patřím prostě už k jiné generaci. Mně nejmilejší z mladých je Hřebejk. Taky mám rád Alici Nellis, asi ještě raději ji než její filmy. Milá holka, a taky hezká.

Zapojil jste se do volební kampaně, jako kluk jste ostatně chtěl být prezident. Proč?

Ano, říkal jsem: až jednou budu prezidentem, poručím si každý den španělské ptáčky s rýží. To byla moje představa. Teď si je dávám třikrát do roka, je spousta jiných dobrých jídel. Kdybych se dnes probudil jako prezident, tak první věc, kterou bych udělal, by byla moje rezignace. Na to, aby se v tom úřadu udělalo něco užitečného, znám lepší – třeba Marka Ebena nebo Šimona Pánka. V ty bych měl důvěru.

Nečekaným dárkem k polokulatým narozeninám se stala návštěva u Miloše Formana v USA. Na snímku oscaroví režiséři s manželkami Martinou (vpravo) a Olgou.

Nečekaným dárkem k polokulatým narozeninám se stala návštěva u Miloše Formana v USA. Na snímku oscaroví režiséři s manželkami Martinou (vpravo) a Olgou.

FOTO: archív Olgy Menzelové

Jak na dnešní svět připravujete Aničku? Co by měla vědět, aby obstála?

Z toho mám strach. Je velmi sebevědomá, nerada přijímá jakákoliv poučení a všem poroučí. Ona taky její maminka je na ni strašně mírná a myslím, že i druhý tatínek, ten pravý, je na ni hrozně hodný. Jsem rád, že je obklopená láskou, ale jsem zvědavý, co z toho bude. Hlavně by se měla vystříhat špatných lidí. Kdyby byla po mamince, bude to skvělé. Ta je sportovkyně, a tudíž neumí být falešná, protože ve sportu se nedá podfoukávat. Taky má energii a disciplínu, což já nemám. No uvidíme, zatím je Anička neuvěřitelné číslo, tisíc voltů. Snad se to změní, jsou jí teprve čtyři a půl.

Říká vám stále Jiřinko?

Ano, abychom se rozlišili s tatínkem Jaroslavem Brabcem. Vážím si toho, jak s ní umí jednat. Já se přiznám, že ji rozmazluju nejvíc, neumím totiž klást odpor. Poslouchám ji jako hodiny, v tom jsem největší zbabělec.

Vaše manželství a vztahy jsou trochu netradiční. Jakou váhu přikládáte tomu, kdo je biologický otec?

To je tím, že jsem opravdu zamilovaný, mám manželství z lásky i rozumu, a to je strašně dobrá věc. Díky tomu jsme naši komplikovanou situaci vyřešili celkem v pohodě, a nejdůležitější je, že k té holce máme všichni dobrý vztah. I mezi sebou vycházíme dobře, bráníme se střetům. Tatínků, co nejsou biologickými otci, je přece spousta. Víte, kolik rodin je rozvedených, a děti taky žijí s jinými tatínky. Je to pořád lepší, než když se rodiče o dítě perou. A spousta mužů ani netuší, že dítě jejich ženy není jejich. Já to vím od začátku. Není to jednoduché, člověk je ješitný, ale pokud má rozum, tak ví, že jisté věci mají přednost před vlastní pýchou.

Pouštíte Aničce nějaké filmy?

To je malér. Když ke mně přijde, mám nachystané pohádky. Jenže ona se většinou ráno, ještě než se maminka probudí, kouká na všechny ty animované pitomosti v televizi. Nevím, jak tomu zabránit. Trochu se bojím, co to udělá s její hlavičkou. Když jsem byl malý, neexistovala televize a v pokojíčku nám visely obrázky Trnky a Svolinského, četli jsme klasické pohádky a nikdo nám negumoval mozek stupidními japonskými seriály.

„Nejpřirozenější odpočinek je ležet a nic nedělat,“ tvrdí Jiří Menzel. Přesto občas na přání své ženy nazuje kolečkové brusle.

„Nejpřirozenější odpočinek je ležet a nic nedělat,“ tvrdí Jiří Menzel. Přesto občas na přání své ženy nazuje kolečkové brusle.

FOTO: ČTK

V čem dalším je její dětství jiné než vaše?

Ve všem. Vyrůstal jsem za protektorátu, kdy se nic nesmělo. Fungovala přísná výchova, pořád jsem byl okřikovaný: v devět jsem musel být v posteli, nesměl jsem křičet, běhat po ulici, maminka měla strach, aby se mi něco nestalo, nedovolila mi ani koloběžku, byla strašně opatrná. Musel jsem být hodný, přičinlivý a hlavně se neušpinit. To bylo nejhorší, maminka prala na valše, v neckách, tudíž každá louže znamenala nebezpečí. Byl jsem zkrátka pořád omezovaný a chápal to jako samozřejmost. Když vidím, jak si Andulka dělá, co chce, klidně se poleje a hází předměty na zem, závidím jí. Důsledkem u mě bylo, že jsem vyrostl v opatrného člověka, který se bojí lidí a nechce obtěžovat. To jsem já, zbabělec. Z Anduly bude ten prezident nebo aspoň šéf generálního štábu. Ta má autority až moc.

Jezdit na kolečkových bruslích jste se naučil kvůli Olince?

Ano. Občas to zkusím, ale vypadám na nich hrozně. To je tím, že jsem nikdy brusle neměl. Ze sportů jsem mohl jen kopat s kluky do mičudy. Ovšem stejně jsem byl nejraději doma, s knížkami. Nebyl jsem dvakrát silný, spíš podvyživený a chudokrevný. Bál jsem se rvaček, nosil brýle a cítil se handicapovaný. Ve třinácti letech jsem se nadchl pro vodáctví, takže jsem jezdil na vodu a chodil plavat. Můj největší sportovní výkon byl, když jsme s kamarádem architektem jeli z Budějovic až do Modřan dva dny a noc bez zastavení v kánoích, protože jsme neměli prachy na jídlo a potřebovali být co nejdřív doma. No záhul.

Kondičku jste měl výbornou, v Penzionu pro svobodné pány jste dokonce metal salta…

Můj učitel tělocviku z toho byl úplně paf. Nevím, kde se to ve mně vzalo. To, že jsem pohybový talent a mám slušnou koordinaci pohybů, jsem totiž dlouho nevěděl. Říkám, že sportu děkuju za své zdraví, protože jsem ho nikdy neprovozoval.

V legendárním představení pražského Činoherního Klubu Penzion pro svobodné pány udivoval jako herec neuvěřitelným pohybovým talentem.

V legendárním představení pražského Činoherního Klubu Penzion pro svobodné pány udivoval jako herec neuvěřitelným pohybovým talentem.

FOTO: ČTK

O svém Oscarovi jste řekl: „Jako ve všem, i v tom jsem měl kliku.“ Jaké byly ty ostatní?

Těch klik bylo moc. Moje žena je mé štěstí. A pak to, že jsem mohl vždycky pracovat s lidmi, kterých jsem si vážil. Že jsem poznal pány Hrabala, Hrušínského, Suchého… to je jedna klika vedle druhé.

A je něco, čeho litujete, co byste na svém životě změnil?

Kdybych věděl o ženských tolik, co vím dneska… To jsem měl vědět, už když mi bylo osmnáct. Bohužel jsem byl trouba a teď už to nedoženu, a to mě mrzí.

Myslíte, že byste založil dřív rodinu?

Já jsem se chtěl ženit tak do pětadvaceti. Pak jsem ale pochopil, že bych to neuměl. Věděl jsem, že se mi líbí holky a nebyl bych určitě správný otec rodiny, soustředěný na ženu a děti. Na to jsem moc velký sobec. Tak jsem se rozhodl nikdy neoženit. Až s Olinkou jsem přišel na to, že už stejně lepší holku nenajdu. Chodili jsme spolu mnoho let, a když jsme někam přijeli, koukali se na ni jako na můj přívěsek. To bylo pro ni nedůstojné. Tak jsme se vzali, a jsem rád.

Takže i Anička přišla ve správnou chvíli?

Ano. Moje chyba byla, že jsem děti nechtěl – a Olinka si to zařídila po svém. Uznávám, že je rozumnější než já.

Co vám dává profese režiséra, kdy je režisér šťastný?

Dává mi živobytí. A kdy jsem šťastný? Občas někdo řekne, že se těší na můj film. V takovou chvíli uvěřím, že to, co dělám, má smysl. Že to pár lidí potěší. Nebo když vidím, jak se řehtají v divadle, je mi moc dobře a opakuju si, jaký jsem pašák. Kdyby nic jiného, je to dobré pro zdraví. V tomhle jsou geniální Svěrák a Smoljak – inteligentní, překvapiví. Každý vtip, který nečekáte, každé neobvyklé spojení vám rozsvítí něco v hlavě. To je poezie. Dobrý humor je ten, který si musíte v hlavě dopracovat. Když nazvete chudobinec Dědova mísa a hereckou společnost Lipany, tak vám spousta věcí dojde. To spojení je nádherné.

Režisér a jeho hlavní hrdina – Oldřich Kaiser jako Jan Dítě při natáčení úspěšné komedie Obsluhoval jsem anglického krále (2007) podle předlohy Bohumila Hrabala.

Režisér a jeho hlavní hrdina – Oldřich Kaiser jako Jan Dítě při natáčení úspěšné komedie Obsluhoval jsem anglického krále (2007) podle předlohy Bohumila Hrabala.

FOTO: ČTK

Nosíte v hlavě nějaké další téma na film?

Čekám, že zase někdo přijde a něco mi nabídne. A jestli na to budu stačit, tak do toho půjdu. Sám nemám odvahu rozhodnout, co stojí za to nabízet. Film je drahý špás… Ještě zůstalo pár námětů Bohumila Hrabala. Já z něj vyzobal rozinky a představil ho jako něžného barbara, ale toho dalšího by se měl ujmout režisér, který má zase jiné vidění než já.

Jak jste daleko s psaním memoárů?

No, patláme se s tím. Moje asistentka skenuje staré fotky, protože by to měla být knížka s obrázky. Zatím vychází trochu chronologicky a trochu tematicky. Jen nevím, čím mám skončit, protože pozdější život už není tolik zábavný. Tak je to vždycky, když čtu nějaký životopis – skončí, ačkoli vím, že ten člověk žil ještě dál. Což mě naštve. Taky si málo pamatuju nedávné věci, spíš co se událo zamlada… Jestli to dopíšu, přečtete si to. Kdy, nevím. Nerad píšu, musím se do toho nutit. Budou to paměti sklerotika, důstojného kmeta a chlípného starce.

Už se těším. A na co se těšíte vy?

Olinka má v plánu jet s Aničkou do Španělska, tak tam budu chvilku s nimi. Vlastně ani nevím přesně, co bude. Víte, to je krásný vztah. Byli jsme tuhle u jejích rodičů a maminka se ptá: na co máš chuť, Jiříku? A já odpověděl: Zeptej se Olinky. Ona všechno ví líp. A pro mě je to nejpohodlnější. Neublíží mi, nesekýruje. Ale dopředu vím, že kdybych si přál něco jiného, stejně to neobhájím. Mám příjemný život.