Její seriálová hrdinka je typická máma, která se obětovala pro rodinu a poslouchá manžela. Diváci si s ní Jitku Smutnou spojují, ona sama je ale jiná. Miluje svobodu, je vitální, zábavná i přemýšlivá a snad stále optimisticky naladěná. Povídat si s ní je radost. Přestože vedle profesních otázek otvíráme i citlivé téma ženského partnerství, neztrácí šarm a nadhled. Ukáže mi nabitý diář s úvazkem ve čtyřech divadlech, kde exceluje mimo jiné ve hrách Sto roků samoty a Želary. A rychle se plní dál…

Máte po premiéře tragikomedie Úsměv Dafné v pražském Divadle ABC. Jak zapadá tenhle korálek do šňůry vašich rolí?

Je to skvěle napsaná italská tragikomedie pro jednoho staršího muže-vědce, jeho sestru a mladou studentku. Jejich vztahy jsou komplikované, protože muž je nemocný, sestra se o něj stará a on se zamiluje. Panuje tam italská domácnost. Já na konci říkám: Hádali jsme se každý boží den.

V nejnovější hře Úsměv Dafné s Petrem Štěpánkem vytvořili koncert velkých emocí.

V nejnovější hře Úsměv Dafné s Petrem Štěpánkem vytvořili koncert velkých emocí.

FOTO: archív Divadla ABC

Hra předhazuje otázky kolem smrti a odpovědnosti k životu, těžké momenty se střídají s veselými. I ve smutných situacích lze totiž najít dobrým pohledem spoustu humoru, vyplývajícího z velké lásky i velkého neporozumění. Jak to v životě chodí.

Pro diváka je to šance být u tématu, o němž moc nechce přemýšlet, ale občas musí. Mám spoustu kamarádek pečujících s vyplazeným jazykem o staré rodiče a velmi je obdivuju. Od malička jsem žila s nemocnou maminkou, znám pocit, když blízký člověk trpí a vy mu nemůžete pomoci. Snad někomu náš kus, v němž je moře citu a lásky, uleví.

Jak vy sama řešíte v životě vypjaté situace? Je podle vás hádka očistná?

Jsem upřímně řečeno trochu vztekloun, když jako Beran narazím na názor nebo situaci, kterou považuju za smrtelně vážnou – což mohou být klidně odhozené ponožky – vzkypí ve mně temperament. Cítím, jak mi stoupá do krku zloba a je otázka, jak vytryskne. Většinou ne křikem, špatně ho sama snáším, spíš slzami. Sice není na ubrečenou ženskou hezký pohled, ale je to nejrychlejší cesta ke klidu.

Za deset minut se vybulím, polknu a jsem očištěná. Umím se i omluvit. Jindy energicky vysvětluju, ale nádobí už opravdu nelítá. Jednou dávno jsem třískla dveřmi, až praskla futra. Dalších dvacet let jsem se styděla a už jsem to nikdy neudělala. Je v podstatě jedno, kudy vztek, křivda či neporozumění vylezou ven, ale vyjít musí. Pokud to člověk v sobě drží, může se podebrat. Jako tříska, kterou nevytáhnete, dlouze vyhnisává.

Kritika chválí vaši bylinkářku Lucii ve hře Želary Divadla Rokoko. Máte s ní něco společného?

Spojuje nás to, co mám moc ráda – folklór a lidi z malých vesniček na Moravě. Když jsem žila v Ostravě, milovala jsem moravské písničky, jezdila jsem na Valašsko a Kopaninu, a když jsem mluvila s muzikanty z cimbálovek, byl to nádherný zážitek. Jak dovedou zkombinovat běžnou profesi, děti, starosti… a večer jdou zkoušet s kapelou. A jednou za čas mají koncert, na kterém oslní.

Těší mě, že se lidi zase přiklánějí k folklóru, nedávno se mi dostalo do ruky CD souboru Nižnička, kde zpívají malé děti s panem učitelem. To je krása! Písničky neznámé, otvírající zase jiný pohled, žádná konzerva. Komu to pustím, naskáče mu husí kůže, že je při něčem, co je ryzí a nádherné.

Pokud vím, vy taky píšete písničky a zpíváte s kytarou.

Ano. A dokonce od podzimu jezdím jako krajánek se svým recitálem do městeček a vesnic. Protože neřídím, přemisťuju se s kytarou na zádech vlakem nebo autobusem. Neodmítnu hrát ani pro třicet lidí, protože mě tyhle malé koncerty v klubech nebo knihovnách těší. Povídám si s lidmi o životě a otvírám některá témata. Často se pak na mě začnou lidi dívat jinýma očima. Je příjemné i to, že jim vidím do tváří, což v divadle nejde.

Je to takové vystoupení z role a návrat k Jitce Smutné. Za dva a půl roku v Cestách domů splývám mnoha divákům s postavou. Stává se, že mě na stanici tramvaje osloví: Jé, paní Lído, jak se máte? Potřebuju se vrátit k sobě a paní Bernátovou trochu setřepat na místo, kam patří.

Na co se nejčastěji ptají?

Kromě toho, jak bude pokračovat seriál, na což jsem odpovídala, že jsem vázaná mlčenlivostí, je zajímá, jak jsem zhubla. Takže si povídáme o jídelníčku i o tom, jak si novou váhu udržuju. Taky o pohybu, že hodně běhám a chodím pěšky. Navíc mám osmnáctiměsíčního vnuka Františka a snažím se s ním dceři občas pomoct.

A to nejlepší na konec – vnouček František je Jitčin báječný parťák.

Vnouček František je Jitčin báječný parťák.

FOTO: Prima FTV

Pokaždé se na něj strašně těším a hezky si hrajeme – opět jsem začala stavět stavebnice, zpíváme si a čteme knížky včetně encyklopedií, jsem nadšená, že ho tak baví. Mluví ještě málo, ale neustále se ozývá zvuk znamenající: Co je to? Jak začne jaro, budeme chodit na procházky. Neumím ani o prázdninách ležet na pláži nebo jen tak sedět bez činnosti. Les, zahrada, chůze, fyzická práce a dobrá nálada k tomu, to je pro mne nejlepší relax.

Franta bude myslím prima parťák. Když se potřebuju v náročném dnu zastavit, volám Terezce a nechám si aspoň vyprávět, co ten malý zrzeček dělá. Když mi do telefonu řekne bába, jsem jednoduše blažená.

Zajímají se na koncertech i o soukromí, které jste nedávno odtajnila – o život se ženou?

Moc ne, považují pořád za neslušné se o takové věci nahlas bavit. A neumějí se správně lidsky zeptat. Ptají se, zda je pravda, co bylo v bulváru. Na to odpovím, že s bulvárem se nemluví. A dodám obecně jen to, že můj život je krásný i plný starostí jako u ostatních lidí. Žiju v páru s přítelkyní, zvládáme spolu běžné rodinné situace, pytlíkujeme to, jak to jde. Úplně stejně jako heterosexuální rodiny.

Vaše přiznání pomáhá ženám, které se svou orientaci bojí přiznat. Jak to bylo u vás?

Já se v osmnácti platonicky zakoukala do jedné krásné dívky, jenže mi tehdy nic dalšího nedošlo. Vdala jsem se, měla děti a krásné manželství… Až tak před deseti lety jsem pochopila a sama sobě přiznala, jak to se mnou opravdu je. Nechci znovu vše ze své zpovědi opakovat, udělala jsem ji kvůli sobě a kvůli lidem, abych nemusela lhát v rozhovorech.

Zkrátka jsem se dostala do určité životní etapy a překvapilo mě, jak hluboce jsem se stala šťastnou. Změnilo se i moje sebevědomí. Naštěstí to nijak nepoškodilo vztahy s mými dětmi a mužem, kterého jsem si před lety vybrala opravdu skvěle. Dodnes jsme dobří přátelé a pomáháme si.

Jitka ráda vzpomíná na atmosféru při natáčení Ordinace v růžové zahradě. Na snímku s Bárou Munzarovou, Martinem Trnavským a Martinem Holcem.

Jitka ráda vzpomíná na atmosféru při natáčení Ordinace v růžové zahradě. Na snímku s Bárou Munzarovou, Martinem Trnavským a Martinem Holcem.

FOTO: TV Nova

Je ženské partnerství harmoničtější – díky podobnému naladění?

Upřímně řečeno, nevím. Občas si doma říkáme, že je to s mužskými jednodušší. Jsou čitelnější, zároveň spoustu věcí neřeší, zatímco my máme tendenci rozpitvat vše do hloubky. Na to jsou dobré kamarádky, ale do vztahů, ať hetero nebo homosexuálních, bych to netahala. V každém vztahu musí zůstat napětí, prostor pro vzájemnou přitažlivost a tajemství, zároveň by mělo jít o hlubokou lásku. A pořád víc si myslím, že je to i otázka rozumového rozhodnutí. Že partnerský vztah není jen cit, ale i přijetí odpovědnosti žít s určitým člověkem, který je, jaký je. Sdílet s ním dobré i zlé, starat se o něj, nechat se jím ovlivňovat a nechtít ho změnit.

S přítelkyní máte pořad Smutná Braunová. Týká se i této otázky?

V podstatě ano. Hrajeme úryvky z Petřiny knihy Kalvárie i z dalších prací a různě je obměňujeme. Nikdy jsme se nesetkaly s nepochopením nebo nevraživostí. Naopak. A to vystupujeme i v menších místech, kde by se zdálo, že je tolerance menší. Ale když diváci vidí dvě ženské z masa a kostí, jak se k sobě chovají, jak spolu pracují, na jaké bázi jim funguje vztah, berou ho jako úplnou normalitu.

Vaše Lída Bernátová, která právě seriál opustila, ale byla asi známější. Jak často jste vlastně natáčela?

Dvakrát, třikrát týdně, což je krása, když pak jen večer hrajete. Ale naprostá hrůza, když zkoušíte novou hru. To jsem měla budík na 4,20, jela prvním metrem přes celou Prahu do studia, občas usnula a přejela. Pak jsem dorazila na zkoušku a často se ještě odpoledne vracela znovu do studia. A večer mě čekalo představení. Domů jsem přijela před půlnocí.

V nekonečném seriálu Cesty domů se osudy Lídy Bernátové neustále proplétaly s řadou postav. Zde s učitelkou Aničkou Juklovou (Bárou Seidlovou).

V nekonečném seriálu Cesty domů se osudy Lídy Bernátové neustále proplétaly s řadou postav. Zde s učitelkou Aničkou Juklovou (Bárou Seidlovou).

FOTO: Prima FTV

Šílené. To měla pomoci spíš rodina vám!

Kdybych potřebovala, určitě by mi pomohla. Děti mají už dávno své životy. Syn Jakub pracuje jako stavěč dekorací v České televizi a žije roky se svou dívkou, ale nevím, kdy ze mě taky udělá babičku. Dcera Tereza se ohání na mateřské a jako já dělá divadlo a zpívá. Hrajeme spolu už sedm let dvě báječná představení: Dveře v Divadle Palace a Zlomatku v Divadle v Řeznické.

V tom prvním jsme matka s dcerou, ve druhém představuje prostitutku, kterou přivádím homosexuálnímu synovi s nadějí, že si dá říct a stane se „normální“. Přiznám se, že se na ni na jevišti nemůžu dívat, protože jsem v jádru pořád její matka, a když ji vidím jako lehkou holku, stydím se. Hostuju teď ve čtyřech divadlech a cítím potřebu vstoupit ještě do dalšího prostoru. Něco se rýsuje, ale z pověrčivosti víc neprozradím. Bude to v malé produkci a opět tragikomedie.

Zmínila jste pověrčivost. Byla jste někdy u kartářky nebo jste si nechala udělat horoskop?

Moc na to nevěřím. Jednou jsem se nechala zlákat. Paní pravila, že je jasnovidka, a vyložila mi karty, vyčetla z nich spoustu věcí a odpověděla na moje otázky. Ale nic z toho, co řekla, se nesplnilo a nestalo – a už jsou to tři roky. Z jejího krásně zařízeného bytu jsem odcházela s úsměvem nad svou důvěřivostí a hloupostí. Asi to vynáší.

Nesnesitelná teta Kateřina v jednom z nejlepších představení Divadla ABC Saturnin. Zleva vpředu Jiří Hána, Vasil Fridrich, vzadu Jan Meduna, Zuzana Norisová a Vladimír Čech.

Nesnesitelná teta Kateřina v jednom z nejlepších představení Divadla ABC Saturnin. Zleva vpředu Jiří Hána, Vasil Fridrich, vzadu Jan Meduna, Zuzana Norisová a Vladimír Čech.

FOTO: archív Divadla ABC

Zlaté roky podvodných vědem a léčitelů jsou snad už za námi…

Přidám další zážitek: Terezka v pubertě vážně onemocněla a byla v nemocnici s tím, zda se to zhoupne k dobrému nebo špatnému. Dostala jsem tip na člověka, který jí měl údajně pomoct a poslat energii. Přišel pán s kufříkem s číslem IČO a dal mi do ruky cedulku. Bylo na ní kolo rozdělené na výseče a popisky: Zdraví, nachlazení, malá nemoc, velká nemoc, smrt. Držela jsem v prstech černou výseč s nápisem smrt a on řekl: Tady je vaše dcera. Můžu změnit její genetickou informaci tři sta let zpátky, bude to stát… Letěl z auta ve vteřině, můj muž jednal rychle.

Co dodat?

Věřím na lidské schopnosti i na to, že ne všechny lze změřit. Jistě existují lidé obdarovaní něčím za hranou běžných dovedností. Ale základem je poctivý přístup. Odmítám vše, co zavání finančním letadlem, různé kurzy, kde vám řeknou jen kousek a další, až zase zaplatíte… Jsou ovšem metody, kterým naprosto důvěřuju, protože jsou postaveny na zdravém rozumu a znalostech anatomie. Třeba občas podstupuju Dornovu metodu rehabilitace, kde se člověk naučí napravovat klouby a posílit svalové skupiny. Vše je nejen v rukách dobrého terapeuta, ale i ve vašich.

Jste ráda, že se vaše dcera taky věnuje herectví?

To víte, že jsem se jí to snažila rozmluvit. Zvlášť proto, že zvolila konzervatoř. Jsem zastánce kvalitních vysokých škol. Tenkrát jsem si přála, když už herectví, tak raději DAMU. Ale bylo mi to málo platné, své děti jsem nevychovávala příliš autoritativně. A herecké řemeslo se stejně člověk naučí až v praxi. Klika byla, že Terezka sama cítila potřebu se vzdělávat, je zvídavá. Její muž Kamil je námořník, který tři neděle v kuse není doma, tak to má trochu těžší. Zase se víc užijí, když jsou pohromadě, už si na ten koloběh zvykli. Zrovna dnes jsem jí napsala, že jsem na ni pyšná.

Jedna z životních rolí – Úrsula ve hře Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty.

Jedna z životních rolí – Úrsula ve hře Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty.

FOTO: archív Divadla ABC

Co vůbec kdysi přivedlo k téhle profesi vás?

Mě bavilo vlastně všechno, byla jsem akční dítě. Zvědavost na svět jako základní vlastnost ve mně zůstala stále. Knížky, fotky, filmy…, zkrátka lidské příběhy jsem hltala kdekoliv, i v divadlech. Na představení jsem chodila sama od deseti let, bylo to pro mě běžné trávení víkendů. Byla jsem takový malý dobrodružný optimista, který rád bloumal v cizích osudech. Ale v ten konkrétní okamžik sehrál roli fakt, že jsme měli doma málo peněz.

Jeden učitel mě poslal do Lidové školy umění na výtvarný kroužek, že hezky maluju. Jenže když mi dali seznam, co v ceně asi tří set korun potřebuju, věděla jsem, že to mámě nemůžu ani říct. Byla by strašně smutná, nejen podle jména. Byla to přesně suma, kterou si každý měsíc půjčovala od kolegyně v práci. Při výplatě jí dluh vrátila a tak se to točilo dokola. Takže jsem papír zmačkala a zahodila.

A jak to bylo dál?

Na dalších dveřích stálo: zkoušky na literárně-dramatický obor. Zaklepala jsem, otevřel mi krásný člověk, rozhlasový režisér a básník Jan Fuks, a ptal se, co umím. Vzpomněla jsem si na dopis Taťány Oněginovi z čítanky a začala jsem: Já píši vám… Po letech přiznal, že se v duchu moc smál, byla jsem prcek, vypadala na osm a vášnivě recitovala o té dospělé lásce. Pak jsem předvedla etudu o sledování dvojice v parku a ta prý byla tak zábavná, že mě vzal.

S Radkem Holubem v legendární inscenaci Romeo a Julie na pražském Hradě z roku 1994.

S Radkem Holubem v legendární inscenaci Romeo a Julie na pražském Hradě z roku 1994.

FOTO: ČTK

Vy sama jste neměla někdy tendenci učit, předávat zkušenosti?

Ale ano, v posledních letech se jako lektor účastním letních pobytů pro děti, které chtějí hrát divadlo. Neskládají talentové zkoušky, vezmeme prvních patnáct přihlášených a s nimi za týden nazkoušíme pohádku, kterou si děti dopíšou podle sebe. Loňská v Horažďovicích se jmenovala Čest, sláva a bohatství, byli v ní draci, princezna… a já hrála královnu.

Je to takové polní, jsme jako chudá herecká společnost. Jídlo nám vozí z restaurace, spíme na karimatkách ve spacáku a hrajeme v parku, na hradním nádvoří. Nechceme vychovávat herce, chceme, aby si děti hrály, bavily se a poznaly, že mohou rozšiřovat svůj vnitřní prostor, že každé má pro něco talent a není se čeho bát. Učí se odvaze, spolupráci, citlivosti, ustupovat jinému názoru i prosadit svůj. Atmosféra jediného představení, které je premiérou i derniérou, je vždy nádherná.

Stalo se, že jste viděla divadlo nebo film a řekla si: tuhle roli bych si ráda zahrála?

Ono je dost toho, co samo přiletí. A když mě něco zaujme, mám možnost to iniciovat. Z hereček se mi líbí třeba Judi Denchová, ale že bych zatoužila hrát její M z filmů o Bondovi, to ne. Nedávno jsem našla knížku, která by se mi líbila jako one woman show… Ovšem není dobře tlačit na pilu, stačí si jen říct: To by bylo hezké… Přála bych si kouzelnou zlatou rybku pro druhé, já si chytím obyčejného zlatozeleného línka.

A jsme u vaší velké vášně – rybaření. Kdy jste byla naposled u vody?

Tenhle koníček jsem bohužel musela poslední seriálové roky odstřihnout. Ale jistě se k vodě vrátím. Mám jako v knihovně zařazené věci, k nimž se chci dostat. Vedle rybaření je to drobná výtvarná práce – koláže, to by se mi moc líbilo. Určitě bych taky ještě ráda zasadila nějaké květiny a starala se o kousek zahrady, kdysi jsem měla selské období, kdy jsem dokonce orala s koňmi. Strašně se mi stýská po životě se psem… Jenže o kytky i zvíře musíte pečovat. Nelze je mít jen jako zábavu. Zatím se snažím zachovat si zdravý rozum a intuici, vidět a vnímat lidi, jestli jim neubližuju. Fyzické i duševní síly, které máte, souvisejí s pořádkem v osobním životě a s tím, že říkáte pravdu. To velmi posiluje.

Chytat ryby je hrozně napínavé, zdánlivě se třeba dlouho nic neděje – ale mohlo by. Pod hladinu nevidíte, říká o své velké lásce herečka.

Chytat ryby je hrozně napínavé, zdánlivě se třeba dlouho nic neděje – ale mohlo by. Pod hladinu nevidíte, říká o své velké lásce herečka.

FOTO: Michaela Feuereislová

Asi umíte být trpělivá. Tu vlastnost obdivuju právě u rybářů.

Chytat ryby je hrozně napínavé. Rybáři vůbec nejsou znudění, to by složili pruty a jeli domů. Mně to dává ohromný fyzický klid i duševní napětí. Pod vodu nevidíte, ale pořád se tam může něco dít. A vy si to představujete. Ryba má šanci, vy máte šanci. Dnes si lze koupit sofistikovanou výbavu se světelnými i zvukovými hlásiči… Tu nemám, mě baví stará rukodělná rybařina. Sledovat obyčejný splávek na hladině, vymýšlet, co rybě podstrojím. A taky pozorování přírody, měňavé hladiny, stromů na hrázi, připlave žába, proběhne myška. Vše je živé a vy víte, že jste toho součástí.

Co pro vás znamenalo štěstí ve dvaceti a co dnes?

To dnešní jsem vám právě popsala. Stejnou radost mám, když se mi podaří omáčka, kterou ani neochutnám. A opravdu šťastná bych byla, kdybych měla zdravou rodinu. To je věc, kterou jsem si ve dvaceti tak neuvědomovala. Ale možná bych si tehdy přála zdraví pro maminku. A aby odešli Rusové, v roce ’68 mi bylo šestnáct a já viděla, že se řítíme do strašné doby. Svoboda pro mě vždycky znamenala hodně. Jinak jsem měla pocit, že všechno mám. Točila jsem svoji první inscenaci a byla jsem nesmírně šťastná ze společnosti a rad báječných herců jako Jaromír Hanzlík, Vlastimil Brodský nebo režisérka Eva Sadková.