V divadelním klubu Martin poprosil o čaj, který mu udělá radost – a ochotná servírka přinesla maxihrnek s báječně vonícím lektvarem. Na úvod jsem se dozvěděla, že se necítí ještě jako hotový herec nebo zpěvák, ale pořád se hledá.

Do nového roku vstoupil údajně správnou nohou, ovšem představoval si ho trochu jinak. Místo klidného soustředění na role a vlastní kapelu Akustik, s níž připravuje cédéčko, mu polyká čas pendlování mezi Prahou a Bratislavou.

„Je to brutální masakr, naskočil jsem totiž do rozběhnutého muzikálu, nebo spíš rockové opery Rent, inspirované Pucciniho Bohémou,“ líčí s nadšením. Je o skupině umělců v New Yorku, kteří se snaží tvořit a přežít s břemenem AIDS. Jako jeden z prvních představuje homosexuální postavy a vyhrál prestižní divadelní cenu Tony za nejlepší muzikál i Pulitzerovu cenu.

Martin Písařík

FOTO: Petr Horník, Právo

„Hraju krásnou roli, trochu transvestitu, tancuju na podpatcích a zpěv mám napsaný strašně vysoko, až v dívčí poloze. Vzal jsem to proto, že se hodně naučím, hlavně zpívat ve výškách, takže mi všechno ostatní najednou přijde nízko. Na posledním koncertu s kapelou jsem díky tomu cítil pokrok, prostě to beru jako sebezdokonalování. Jinak by to byla sebevražda,“ přiznává herec.

(Ne)prokleté divadlo

Muzikálových zkušeností má už několik – Obraz Doriana Graye, Touhu… A nedávno okouzlil jako Francois Villon ve stejnojmenném kusu Divadla Na Jezerce. Zpívá, tancuje, hraje a recituje v něm jako o život.

„Je to emočně i fyzicky jízda na horské dráze. Postava slavného, bohem políbeného gaunera je mi velmi blízká. A vůbec celá plejáda prokletých básníků ve Francii – Rimbaud, Verlaine… Mám řádku jejich sbírek, k nimž se často vracím. S Villonem jsem se setkal už v amatérském divadle Radar v představení Hodina mezi psem a vlkem. A byl jsem zvědavý, kam jsem se za těch deset let posunul.“

Obával se, že bude nejvíc řešit zpívání – a paradoxně zjistil, že si i skvěle zahraje. Pohyb zvládl bez problémů, nejraději by tancoval všude. Vlastně každou svoji roli se snaží brát trochu přes pohyb.

„Moc mě baví právě propojení všech tří disciplín.“ Základem je, aby nám všem šly přirozeně, což se divákům líbí. Nezajímá je soustředit se jen na jedno, ale když si ani neuvědomí, že zpíváme, tančíme i hrajeme, protože se vše krásně prolíná, je to správně. To má společné Villon i bratislavský Rent a tahle cesta by mohla být inspirací pro další muzikály.“

Jména autorů Hubač, Vrba a Ondřej Brzobohatý jsou zárukou neotřelosti a kvality. Ve Villonovi navíc neúčinkují pouze muzikálové hvězdy, ale funguje tu bizarní složení od čerstvé absolventky JAMU Petry Vraspírové přes činoherce Petra Kostku, Petra Vacka z Ypsilonky či Petra Strenáčika z Hudebního divadla Karlín.

Verše na vysvětlenou

Přiznává, že se mu hra líbí i proto, že v něm samotném je cosi z Villonovy divoké a nespoutané osobnosti. „Občas jsem podobně sebedestruktivní, on věděl, co by měl dělat, ale prostě to udělal jinak. A podobně jako on píšu poezii, i když kvalitou se s ním samozřejmě nesrovnávám. Měl na všechno málo času, já začal taky psát brzo a poměrně vážné věci.

Jako divoký Francois Villon ve stále vyprodaném muzikálu Divadla Na Jezerce. V hlavní ženské roli se blýskla mladičká Petra Vraspírová.

Jako divoký Francois Villon ve stále vyprodaném muzikálu Divadla Na Jezerce. V hlavní ženské roli se blýskla mladičká Petra Vraspírová.

FOTO: archív Divadla na Jezerce

A jako on si uvědomuju, že život šíleně letí. Říkal: Život se mi splašil, staví se na zadní, ale zato krásně ržá. Tyhle pocity znám.“ Básně píše Martin většinou ve chvíli, kdy neumí vysvětlit nějaké slečně své city. „Tak je formuluju v zamilovaných verších. V nich se cítím líp než v reálu, protože nejsou úplně konkrétní. Můžu do nich něco schovat a druhá strana to najde. Nemám rád, když se něco vysloví přesně a nahlas.“

V posledních měsících prý napsal spoustu veršů. A jeho velkým snem je podívat se do Paříže. „Při čtení Villonova životopisu jsem měl pocit, že se tam procházím s ním. A kdybych tam přijel, některé uličky poznám. Ale vyrazím až s někým, kdo umí dobře francouzsky, aby ta iluze byla co nejdokonalejší,“ zasní se herec. Že by s tou, kvůli níž teď skládá básně?

A jak by se asi legendárnímu rebelovi líbil dnešní svět? „Z literatury se mi zdá, že tehdy byl podobný bordel jako dneska, takže by si možná liboval. Mohl by se svými kumpány jak nezřízeně pít, tak drobně loupit. Asi by si to užíval, akorát by mu možná vadilo, že takových skupin je víc. Taky nevím, jak velký by byl ohlas na jeho verše, vše je strašně rychlé, všichni mají televizi a internet, tudíž zájem o literaturu a nějaké hodnoty je slabší. Asi by byl trochu zklamaný. Musel by si sehnat vydavatele, hlásit se do různých soutěží, chudák…“

Komedie Pan Kaplan má třídu rád je pokaždé potěšení pro diváky i celý soubor divadla ABC (v popředí vlevo Stanislav Fišer).

Komedie Pan Kaplan má třídu rád je pokaždé potěšení pro diváky i celý soubor divadla ABC (v popředí vlevo Stanislav Fišer).

FOTO: archív MDP

Martin je rád, že žije v současnosti. „Ta kniha o pařížské historii mě uklidnila, že se vlastně tolik nezměnilo, co se týče lidí a fungování společnosti. Já se bál, že to dřív bylo lepší a jen my jsme takoví prohnilí. Teď jsem klidnější, protože to bylo vždycky. Fajn je, že nás netrápí mor a máme penicilín,“ končí výlet proti času.

Je libo triko s Villonem?

Postava Francoise Villona ho ovšem ovlivnila i v další sféře: navrhl na motivy prokletých básníků módní kolekci. „Řekl jsem si, že bude pěkné propojit poezii s oblečením. Tohle triko, co mám na sobě, do ní patří,“ ukazuje Martin hrdě na šedočernou pleteninu se stylizovanou postavou na boku. K ní oblékl rozdrbané džíny, zalepené kobercovou lepičkou, ve kterých kdysi točil Ro(c)k podvraťáků.

Jak došlo k tomu, že se kluk, který nosil jen vytahané mikiny, začal věnovat módě?
„Každý se tomu diví, včetně mě. Móda mě opravdu donedávna vůbec nezajímala a takoví chlapi mi přišli trochu divní. Ale právě proto cítím obrovskou svobodu, a když mám inspiraci, jdu do toho. V té kolekci jsou trika, sáčka, kabáty a drobné doplňky."

"A nějaké překvapení, které ještě neprozradím, aby nám ho někdo neukradl. Holky budou mít šaty, sukně…, kalhoty zatím moc neumíme. A budeme poprvé potiskávat, spolupracujeme s malířkou, která nám kreslí obrázky,“ je Martin ve svém živlu.

Začalo to tak, že před pár lety fotil pro kamarádku švadlenku Petru Kluzákovou oblečení a chtěl, aby mu něco ušila. Měl přitom dobré zlepšovací nápady. „Pořád jsem jí do toho mluvil, až ji napadlo, že bychom mohli vymýšlet společně – a založili jsme módní značku Czech Losers. Jako každá absolventka krejčovské školy toužila mít svoji autorskou dílnu, ale málokdo se do toho opravdu pustí. Už chápu proč, je to obrovská dřina.“

Po pár měsících zjistili, co obnáší mít firmu, že musí mít zmapované zákazníky, vědět, pro koho šijí, v jakém množství, PR, tváře, spolupracovníky… Základ stále tvoří Martin s Petrou. Spolu navrhnou téma, střihy a barvy, Petra sežene látky a začne se šít.

„Já se pak vyjadřuju, co mi sedí a co ne, jaké by mohly být švy, a právě díky nezatíženosti oborem vidím věci, které by krejčího nebo erudovaného návrháře nenapadly. Sám to nakreslit neumím, ale strašně dobře se doplňujeme. Výsledkem jsou pohodové věci, které mají hravost a vtip.“

Martin Písařík

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dnes Martin víc sleduje, co má kdo na sobě, a líbí se mu, když se povede sladit třeba sako, boty a klobouk. „Klidně jdu i do kravaty a obleku, občas je fajn být dobře oblečený, elegance mě baví.“

S povahou hajného

Jako kluk nejraději lítal venku a místo vysedávání nad učením mizel do lesa. „Nejdřív jsem myslel, že budu matematik, ale v šesté třídě jsem zjistil, že tahle specializace je omyl. Přál jsem si být myslivcem nebo kovbojem, žít v nějaké hájovně nebo ve srubu… Zkrátka v klidu. Možná jsem tušil, že to jinde bude hustý,“ směje se.

Aby zkrotili jeho divokost, přihlásili ho rodiče na konkurz do Kachyňova filmu Městem chodí Mikuláš. A tak ve dvanácti letech přičichl k herectví. Začal chodit do dramatického kroužku a přirozeně se připravovat na přijímačky na konzervatoř.

„Tak to vyplynulo. I když jinak jsme slušná rodina, nikdo nedělá takovou sprostou práci jako já. Taťka montuje plynové topení a je hrozně zručný, umí makat, cokoliv postavit. Pokud vzácně přitluču poličku, chci mu ji hned ukázat, že jsem aspoň trochu po něm. A mamka je zase výtvarně nadaná, vystudovaná aranžérka, kreslí na sklo, dělá svícínky, teď nám pomáhá v naší firmě na Vinohradech.“

Martin je vděčný rodičům, že ač s jeho volbou nesouhlasili – otec chtěl vytvořit malý rodinný podnik – neházeli mu klacky pod nohy. „Respektovali moje pubertální přání, a dokonce mě v něm začali podporovat. Díky tomu se ze mě stal poměrně brzy dospělý a zodpovědný tvor, protože jsem najednou sám rozhodoval o svém životě. Někdy od dvaceti let bydlím a živím se sám.“

Po jedenácti letech odešel z trvalého angažmá v Městských divadlech pražských, je ovšem jejich stálým hostem. Skvělý je v klasické hře Rváč s Tomášem Novotným.

Po jedenácti letech odešel z trvalého angažmá v Městských divadlech pražských, je ovšem jejich stálým hostem. Skvělý je v klasické hře Rváč s Tomášem Novotným.

FOTO: archív MDP

Ani dnes ale nemá přesně jasno, čeho chce dosáhnout. „Tak nějak pluju životem bez konkrétních ambicí. A zjišťuju, že nejsem nejlépe vybavený na podmínky, které fungují v herecké branži, o něco usilovat a bojovat není můj styl. Říká se o nás, že jsme egocentričtí a sebestřední, ale já cítím určitou křehkost a zranitelnost. Jsem asi spíš ten hajný.“

Osobní večírky

V muzice vidí víc svobody. Odmala hraje na kytaru a skládá písničky. Už roky chodí na zpěv, momentálně k profesorce Haně Peckové. A před pár lety založil s kamarády kapelu Akustik, kterou definuje jako koláž folku, rocku a jazzu.

„Od všeho trochu, což je trochu problém, protože nikdo neví, co s námi. Nejblíž máme k folkovému vyznění, hlavně skladbou nástrojů: dvě kytary, perkus a violoncello. Jsou to výborní muzikanti, kteří dokážou zahrát cokoliv od blues a swingu po moravské lidové písničky."

"Pelmel, ale čistý v tom, že já jsem jediný autor textů i muziky. A takové bude i naše cédéčko – po třech písničkách určitě nebudete mít dojem, že jste už všechno slyšela.“ Momentálně pilně nahrávají ve studiu a těší se, že někdy v dubnu svoji první desku pokřtí.

V začátcích mu pomohla náhoda a kuráž. „Když jsem hrál ve Viole v představení Ach ta láska prodejná, napadlo mě, že by bylo fajn tam mít vlastní koncert. Oslovil jsem tedy paní ředitelku Viklickou, která si vyžádala moje texty ke schválení. Prošel jsem a vzniklo pár nádherných koncertů.“

Martinovy koncerty jsou zábavné, kontaktní a povídavé. „Na ten úplně první jsme totiž měli jen osm písniček a potřebovali jsme zdržovat. Tak jsem mluvil a mluvil… Nechci z toho dělat úplné pravidlo, muzika je hlavní, ale zdá se mi, že se to divákům líbí. Nepřipravuju žádné příběhy, prostě si začneme povídat a záleží na nich, jak moc se zapojí. Vznikají krásné osobní večírky.“

Zimu má rád, což dokázal i v oblíbené komedii Snowboarďáci s Braňo Polákem.

Zimu má rád, což dokázal i v oblíbené komedii Snowboarďáci s Braňo Polákem.

FOTO: Falcon

Přiznává, že je těžké se dnes s kapelou prosadit, zatím moc nepomáhá ani jeho tvář, známá ze seriálů. „Nás ksichtů je moře a jsme všude – v televizi, v časopisech, lidi jsou už přehlcení, nejsme pro ně žádná zvláštnost. Dřív když přijel do města herec, šli se na něj všichni podívat, teď si ho stáhnou přes internet doma v obýváku. Žně skončily.“

Zfalšované pivo

Ale na nedostatek fanynek si Martin nemůže stěžovat. Komunikovat přes Facebook moc nestíhá, za což se omlouvá. „Spíš se s nimi bavím u baru po koncertě, to je nejlepší. Celkově to je u mě s komunikací těžké, dny mám nabité k prasknutí a ještě něco řešit…“ krčí rameny.

Známou tváří se stal díky seriálům Ordinace v růžové zahradě, kde představoval hodného doktora Oskara Všetečku, a Cesty domů s rolí zkorumpovaného policisty Tomáše Hlaváčka.

„Z Ordinace jsem odešel sám, nechtěl jsem se zaseknout v jedné škatulce. Přál jsem si, aby mě lidi vnímali jako herce odlišných rolí, takže jsem uvítal nabídku do Cest. Po doktorovi, kterého měli všichni rádi, jsem se stal najednou gaunerem, což bylo osvěžující. Ale nebýt Oskara, byli by na mě lidi dost nepříjemní… Takhle jsem to měl rozlité akorát u babičky, ta dbá na to, abych se prezentoval jako fajn kluk.“

Seriál Ordinace v růžové zahradě je pro Martina už minulostí, ale na ulici ho stále oslovují Oskare. Jak je vidět, zcela mu důvěřuje i kolegyně Sandra Nováková.

Seriál Ordinace v růžové zahradě je pro Martina už minulostí, ale na ulici ho stále oslovují Oskare. Jak je vidět, zcela mu důvěřuje i kolegyně Sandra Nováková.

FOTO: archív TV Nova

Sám Martin dokáže být pěkné kvítko, i když třeba rychlá jízda autem není jeho šálek čaje. Jezdí pohodově, cestou se v klidu rozezpívá a staví na kafe. Se zákonem měl rozepři jen jednou, coby nadšený motorkář. „Od té doby si uvědomuju, jak je pohyb po silnici nebezpečný. Pokaždé, když dojedu, potichu poděkuju. Nebojím se ani tak sebe jako ostatních řidičů, je to loterie.“

Drobné lumpárny má spojené hlavně s natáčením Snowboarďáků, kde to dokázali s Jirkou Mádlem slušně roztočit, navzájem se hecovali a prováděli nejrůznější klukoviny. Uvolněná atmosféra se promítla i do výsledného filmu.

„Měli jsme pro sebe karavan, kde nás celkem dobře zásobovali sponzorskými dodávkami alkoholu. V jednom záběru se měla otvírat basa piva, jenže my ji omylem vypili. Byl z toho velký průšvih, točili jsme za Prahou a nebylo kde pivo ve speciálních lahvích s logem sehnat. Takže tam museli nalít něco jiného a náš jinak milý producent řval, až jsem se klepal.“

Práci v seriálech Martin hodně zvažoval, nakonec si řekl, že když je herec, měl by být před kamerou. „Ale je to ošemetné. Plus vidím v tom, že jak jsem se učil mraky textů, vytrénoval jsem si krátkodobou paměť. Lze se taky naučit určité zručnosti a řemeslu, vnímat kameru, vědět, kdy člověka zabírá, najít si světlo. Nejen hrát, ale trochu přemýšlet, co se děje. Ovšem je třeba to včas zarazit, jinak se z vás stane řemeslník.“

Děti a slečny

Naposledy se Martin objevil v seriálu Ententýky v roli taťky Franty Chrpy – rockera na mateřské. „Měl to geniálně vymyšlené. Celý den byl s dítětem, takže měl vlastně volno, chodil na procházky po parku, hrál si na kytaru, skládal písničky. K jídlu potomkovi akorát ohřál mléko. Večer přišla žena a on šel hrát na koncert nebo někam pařit. Super!“

V seriálu Ententýky si Martin vyzkoušel otcovství a jeho partnerkou byla Zuzana Kajnarová. V reálu se ale na rodinu ještě necítí zralý.

V seriálu Ententýky si Martin vyzkoušel otcovství a jeho partnerkou byla Zuzana Kajnarová. V reálu se ale na rodinu ještě necítí zralý.

FOTO: archív ČT

Sehrát se s malým dítětem Martinovi nedělalo potíž, i když byl raději, když mohla být na place jen panenka. „Já bych to jako Franta dělat nemohl. Neumím odpočívat a ani by mě to dlouho nebavilo. Potřebuju být činorodý,“ tvrdí.

Na dotaz, co na to jeho současná partnerka, odpoví, že se ho snaží zklidňovat. „Ale jde to těžko…“ Víc nechce prozradit, snad jen tolik, že přítelkyně je z úplně jiné branže. „Z oboru jsem si to už vyzkoušel a stačilo to,“ dodává lakonicky.

S dětmi a pro děti vystupuje i jako moderátor v televizním Studiu kamarád. „Potkávám se s Jú a Hele, s Mufem a Tryskomyší, na kterých jsem vyrůstal, takže jsem u nich jako doma. A je tam fajn parta,“ pochvaluje si. Taky namluvil cédéčko Aprílová školka a stále hrává s divadlem Radar. „Na jevišti to s dětmi zkrátka umím, ale v životě se jim zatím vyhýbám. Sice na ně mám věk, ale mentalitu ještě ne.“

O ženách tvrdí, že je má rád a jsou pro něj celoživotní inspirací. „Líbí se mi, pokud je ženská ženská. Nesnáším, když mluví sprostě a nadává. Na druhou stranu nějaké přešlechtěné stvoření mě taky nebere. Každý hledá k sobě. Když vidím dokonale ,vystyleovanou‘ holku, vím podvědomě, že se ke mně nehodí, že na ni nemám, protože jsem takovej trouba. Ale mám rád, pokud je usměvavá a umí být holčička.“

Martinovi vyhovuje, že jsou slečny při seznamování aktivnější. „Berou to do vlastních rukou a holka sbalí kluka. Já byl vždycky spíš posera a bál se, že budu odmítnutý. Takže jsem buď posílal kamaráda se vzkazem, anebo se musela ujmout iniciativy ona. Dát mi jasné znamení. Párkrát jsem se snažil dívku sám oslovit nebo ji poprosit o číslo, ale šíleně jsem se styděl. Jednou jsem to zkusil na nějakou tanečnici u tyče – a úplně to nezabralo. Možná je to lepší…“

Sny pozitivního realisty

Největším adrenalinem pro Martina je, ač to zní jako fráze, jeho práce. „Nejsem na to někam skákat nebo létat.“ Únavu materiálu zatím moc neřeší. „Ale jsem už v Kristových letech, takže to půjde dolů. Jak mám volno, vyrážím na chatu nebo za město, přírodu potřebuju strašně moc. Přemýšlím, že bych měl už něco změnit, být konečně pánem svého času a vědomě si ordinovat odpočinek. Bavilo by mě cestování s batohem po světě. Už jsem tak byl kdysi v Jižní Americe…“

S Petrem Kostkou v seriálu Cesty domů, kde ztělesnil zkorumpovaného policistu Tomáše Hlaváčka.

S Petrem Kostkou v seriálu Cesty domů, kde ztělesnil zkorumpovaného policistu Tomáše Hlaváčka.

FOTO: FTV Prima

Posilovna ho nebaví, a protože v roli Villona pobíhá na jevišti polonahý, začal chodit na thai-box. „Já nejsem typ rváče, dělám to jen kvůli fyzičce. Ze sportů mám nejraději tancování, kdyby mě příště pozvali do StarDance, neodmítl bych.“
Taky si udělal kapitánské zkoušky na přímořskou plavbu a chystá se na plachetnici.

„Lákalo by mě mít loď, spíš parníček, a jezdit po řece. A později i po moři…“ Přítelkyni by to prý muselo bavit taky, s tím se nedá nic dělat. „I když nemyslím, že dva lidi, kteří spolu žijí, musí mít úplně stejné koníčky. Nejsem typ, že bych všechno sdílel. Naopak, mám své oblasti, kde mi je nejlíp s mými lidmi. A totéž respektuju u druhé strany.“

Martin o sobě říká, že je pozitivní realista. „Rozhodně nevěřím, že všechno vždycky dobře dopadne. Když s někým pracuju, neříkám stále, jak je to dobré, nechválím, ale spíš poukazuju na to, co nefunguje, protože to člověka postrčí mnohem dál. Pro mě jsou věci, které fungují, víceméně samozřejmé, nebo by měly být. A když něco nefunguje, je to špatně. Tam narážím.“

Přiznává, že jako Rak bývá náladový. „Dlouho dovedu být v klidu, ale občas mi něco rupne. A když mám špatnou náladu, skoro ji nejde změnit, musím počkat, až přejde. To utíkám pryč od lidí nebo do hospody. Možná proto, jak se pořád krotím a ovlivňuju emoce na jevišti, v životě na sebe nemám vůbec žádnou páku.“