Je milá a opravdová. Hned vraští čelo, hned se usmívá, chvíli přemýšlí, pak spontánně vyhrkne a šermuje rukama. Během hodiny se jednasedmdesátiletá herečka dotkne citlivých i komických témat, a když s omluvou odběhne „do práce“, zůstane po ní obláček vůně a pocit vlídného osvěžení.

Co vám přinesl přelom roku?

Po sedmi letech mi skončila krásná herecká příležitost v divadle Kolowrat - komorní psychologická hra Na ústupu. Prosincová derniéra byla vyprodaná a mohli bychom hrát dál, ale říkala jsem si, že je dobré v nejlepším přestat. V Národním divadle začnu v lednu zkoušet v režii našeho šéfa Dočekala Strýčka Váňu. A čeká mě spousta zájezdů s hořkou komedií Na mělčině, kde jsem se znovu sešla s dcerou Sabinkou. Je ve své roli moc dobrá, takže mám z každého představení hezký zážitek. I na jevišti si připadám trochu jako matka, která se nemůže zbavit svého mateřství vedle dospělých dcer.

Můžete představit vaši roli trochu víc?

Nejde jen o pohled matky na dcery. Událost, že zemře jejich tatínek, čili můj muž, proběhne ještě před začátkem hry. Ingrid, kterou hraju, se začne dívat na svůj život s pochybnostmi, zda její manželství bylo šťastné a zda se neobětovala člověku, který nebyl úplně ideální. Dochází k poznání, že vlastně neznala jeho touhy a žili vedle sebe trochu jako cizinci. Když chce teď rozsypat jeho popel, ani neví, kde. Dívá se zjitřeně na dcery a vidí, že se vydaly na stejnou cestu jejího omylu. Snaží se, aby to pochopily dřív než ona.

Pořád je s námi na jevišti urna, což mnohým připomíná náš film Výlet. V jednu chvíli ji zdvihám a říkám: Měla jsem tě už dávno opustit, možná by všechno bylo úplně jinak! Ale vážná slova se rychle střídají s komediálními situacemi. Lidi se baví a zároveň se můžou zahledět do svého života.

Vy ovšem máte tuto hru spojenou i se smutnou osobní událostí…

Při jedné cestě do Brna na představení mi volala Theodorka, že zemřel můj muž. Celou dobu, kdy byla jeho perspektiva bezvýchodná, jsem chtěla, abychom v té chvíli byli spolu. Nepovedlo se. Ale myslím, že on to už nevnímal. Ani dcera, která byla v domě, nestihla ten úplně poslední moment. Byl tak rychlý a skoro nerozpoznatelný od dlouhodobého stavu, ve kterém Slávek přežíval. Seděla u něj báječná paní, která nám s ním pěkně a nezištně pomáhala. Ta mě hezky zastala, vzala ho za ruku…

Co bylo pro vás nejtěžší a co vám pomohlo?

Ještě z toho nejsem venku. Jsou chvíle lepší a pak momenty, kdy se propadnu úplně zpátky. Byli jsme spolu spoustu let a je příliš mnoho věcí, které ten vztah neustále navozují. Ve foťáku mám ještě fotky, které jsem nepřenesla do počítače. Zatím je nechci vidět. Během Slávkovy dlouhodobě těžké situace jsme řešili momenty, kdy se nemohl pohybovat, na chalupě se mi v noci svezl z postele a já se ho tři hodiny snažila dostat zpátky. Lana od závěsné houpačky jsem přetáhla přes zábradlí a pod jeho paže, ale i když jsem na druhém konci visela celou vahou, nepohnula jsem s ním ani o centimetr.

Dvakrát mi pomohl z podobné bryndy místní pan truhlář a v Praze jsem volala na pomoc městské strážníky. Mockrát mi laskaví lidé pomáhali, všem děkuju, byla to ta světlá tvář smutku. A svoji rodinu musím také pochválit. Zůstává mi v hlavě plno dojemných obrazů trápení a usilování o nemožné, chtěla bych je vyměnit za ty dřívější, ale zatím to úplně nejde.

V road movie Výlet režisérky Alice Nellis hrály obě dcery Sabina i Theodora.

V road movie Výlet režisérky Alice Nellis hrály obě dcery Sabina i Theodora.

FOTO: Cinema Art

Jistě si vybavíte vaše společné začátky, třeba s komedií Básník a kočka…

No ano! Ta nás dala dohromady… Slávek měl svérázný moravský humor, který vkládal i do her, které jsme vymýšleli. Zpočátku jsem se ho snažila krotit, ale z reakcí publika jsem zjistila, že jeho specifické repliky nejsou špatné. Napsali jsme si pět komedií a projeli s nimi křížem krážem celou republiku. Ve chvíli, kdy se lidi smáli, stačili jsme se na jevišti polohlasně dohadovat, kdo z nás dvou ten fór vymyslel.

Říkával mi: Tohle na Národním nemáš, viď?! To byla jedna věc. Nedávno vzpomínal jeho bratr, že byl Slávek také velice obchodně zdatný. Je to tak, on celý náš rodinný podnik řídil, neměli jsme manažera, všechno zajistil sám. Ta jeho zdatnost bude naší herecké famílii chybět.

Měli jste vždycky podobný pohled na herectví?

Stejný, to pro mě bylo strašně důležité. Slávek měl ve zkoumání jeho podstaty náskok a já se od něj učila. Zpočátku jsem trochu vzdorovala, zdálo se mi, že už všechno vím a umím. Musel se se mnou studijně dívat na Písničky pro Rudolfa II. a já povídám: Hele, tady přece hraju dobře. Souhlasil, že to je v pořádku, že v sobě mám dostatečnou hereckou inteligenci, ale že ji můžu používat vědoměji. Že v každém hereckém úkolu pak najdu daleko víc možností, jak ho řešit, a mohu až dobrodružně volit cesty k optimálnímu vyznění, bádat si v myšlení svých postav tak, abych se spolehlivě přenesla do myslí diváků. Úplně se mi tajil dech, když jsem zjistila, jak to funguje.

Hra Na mělčině spojuje časově i tematicky výbornou hereckou příležitost a těžký osobní moment - úmrtí blízkého člověka. Na snímku s Barborou Munzarovou a dcerou Sabinou Remundovou.

Hra Na mělčině spojuje časově i tematicky výbornou hereckou příležitost a těžký osobní moment - úmrtí blízkého člověka. Na snímku s Barborou Munzarovou a dcerou Sabinou Remundovou.

FOTO: archív Divadla Kalich

Dovedl vás podržet nad vodou, když se něco nedařilo?

Docela jsem se cítila našponovaně, když se dostavil na poslední generálku. Vždycky mi naložil nějaké výtky, ale postupně se to odnaučil. Lišácky přišel na to, že je výhodnější mě jen chválit a povzbuzovat, že pak i uvařím dobrý oběd. Přišla jsem z divadla se slovy: Dneska jsem tak špatně hrála! Až do konce představení - slabota, hrůza! On jen mávnul rukou a s moravskou rozšafností prohlásil: Miláčku, už si konečně uvědom, že ty nemůžeš být špatná! Ne, že bych tomu uvěřila, ale na chvíli mě to zklidnilo.

A to nebylo jen v herectví. Kňučela jsem mu do telefonu, že mi odtáhli auto, a on hned reagoval: Já ti to zaplatím. Prostě v jakékoliv mé krizi byl pohotově blízko a okamžitě ji vyřešil. V tom byl nesmírně křehký a něžný člověk. A měl moc rád naše vnoučky… Dovedl ovšem také přijet na štaci a seřvat celé místní osazenstvo, býval občas tak ostrý, že jsme se domlouvaly s dcerami, která ho půjde zaškrtit.

Vnoučata ho jistě taky postrádají.

Adinka nedávno říkala: Jsem tak smutná, že tady dědeček není, a chce se mi plakat. Vincentek přitakal, že on taky… Slávek si tenhle hezký vztah fakt vysloužil, moc je miloval a vždycky je lákal, aby mu něco předvedly. To bylo na něm taky pěkné. Je dost chlapů, které malé děti obtěžují. Už když se nám před čtyřiceti lety narodila Sabinka, nosil ji pořád na ruce. Jeli jsme s ní brzy na karlovarský festival, kde pan režisér Vláčil natáčel dokument a umanutě zabíral právě Slávka se Sabinkou, jak ji měl položenou bříškem na předloktí, držel ji za nožičku a pyšně se s ní procházel před hotelem Pupp. Moc mi pomáhal i jinak, s plenkami - jezdil je prát a máchat k jezeru. Skvěle se toho otcovského úkolu ujal.

Vzpomínám, že když jste měla moc práce, šéfoval i vaší kuchyni, přichystal večeři…

Byl nejstarší ze šesti dětí a zvyklý starat se o mladší sourozence. Zpočátku to trochu tajil, až jsem zjistila, že počínaje krupicovou kaší umí všechno.

S hercem a režisérem Stanislavem Remundou prožili přes čtyřicet let, ale nikdy se nevzali, což prý jejich vztah příjemně provětrávalo i upevňovalo.

S hercem a režisérem Stanislavem Remundou prožili přes čtyřicet let, ale nikdy se nevzali, což prý jejich vztah příjemně provětrávalo i upevňovalo.

FOTO: Profimedia.cz

Zvenčí se občas zdálo, že vy jste ta smířlivá, co ustupuje výbušnému partnerovi.

Ze začátku jsem byla bojovnější. Rozhodně jsem nesnášela, když se v domácnosti zvyšoval hlas, na to jsem byla doslova napružená. Tudíž jsem měla velkou ctižádost, aby nevznikaly rozepře. Když se něco takového rýsovalo, stavěla jsem se hned na zadní. Taky jsem mu nepřetržitě vyhrožovala, že náš vztah vůbec není trvalý, že proto jsme se nevzali, a že kdykoliv mě bude zlobit, tak to skončím. Jednou jsem mu dokonce rozebrala postel a dala ji i s kufry za dveře. To bylo hodně zkraje. Ovšem on to nebral moc vážně a dělal si z toho legraci.

Jak se teď změnil život ve vašem domě tří generací? Vím, že ráda přestavujete, zařizujete…

V tom jsem trochu zaostala, musím se přiznat. Měla bych vystěhovat půlku nábytku, ale nestíhám ani zorganizovat věci, jako je pošta. Pořád si to chystám a čím víc skládám, tím víc toho mám rozkramařeného… To jsem měla vždycky, bylo to dáno množstvím mých koníčků, ale vždycky jsem to dokázala nějak skloubit. Teď jako bych byla už méně mladá, nebo je to tím globálním oteplováním?

Včera jsem kopírovala fotky, najednou byly tři ráno a já je měla pořád zelenožluté. Možná mám už pravěké softwary. Nebo mi vyschly inkousty?

Vaše zapálení pro techniku je obdivuhodné.

Poctivě se bráním, aby se mi ovládání moderních přístrojů docela nevymklo - vydržela jsem třeba hodiny lovit na internetu závěr slavného tenisového utkání Radka Štěpánka v Davis Cupu, nainstalovala jsem si kvůli tomu do iPadu ČT sport. Povedlo se mi z něj vymlátit i záznam pořadu Krásný ztráty, kde před třemi lety vystupovaly mé dcery a já ho do nedávna neviděla. Ovšem dá mi to hodně práce. S technikou zkrátka válčím. Mirek Vladyka slíbil, že mi na zájezdu udělá nalejvárnu. Na víc nemám čas.

Ale na své nejbližší si ho vyšetříte, ne?

Pracuju sice s menší intenzitou než před lety, jenže mi každá role bere víc času. Před Vánoci jsem nečekaně přikývla na roli matky v televizním filmu Maminka. Režírovala ho Tereza Kopáčová a měla jsem tam zase jiné dvě dcery: Dášu Havlovou a Veroniku Freimanovou. Poněkud mě to vyrušilo v přípravě na poklidné svátky, byla jsem čtrnáct dnů zcela zabraná, a tudíž doma nepoužitelná.

Takže otázku babička-vnoučata řeším tak, že se je nesnažím k sobě připoutat pravidelně, nevidíme se každý den. Máme to v domě zařízené, že když se zavřu nebo pověsím na dveře papírek Nerušit, respektují to. Už umějí všechny čtyři číst. Akorát fenka Dorotka to nečte a pravidelně se dožaduje mého ujišťování, že ji zbožňuji a že je ze všech psic nejkrásnější.

Do kin přichází nový film Všiváci režiséra Romana Kašparovského, kde hraje opět matku - tentokrát dvou dospělých synů. Jedním z nich je Ondřej Vetchý.

Do kin přichází nový film Všiváci režiséra Romana Kašparovského, kde hraje opět matku - tentokrát dvou dospělých synů. Jedním z nich je Ondřej Vetchý.

FOTO: Bontonfilm

Udělejte mi prosím jasno v těch vašich vnoučatech.

Theodorka má desetiletého Alfrédka a sedmiletého Kajetánka. Sabinka osmiapůlletého Vincentka a sedmiletou Adinku. Kajetán šel teprve do první třídy, Adinka už do druhé. Holky si vyzkoušely, co je lepší. Sabinka trvala na tom, že dá dcerku do školy dřív, Theodorka se rozhodla pro opak. Kajetánovi zdržení prospělo, stal se ve školce šéfem oddělení. A ještě před školou uměl číst, chtěla jsem mu na chalupě přečíst pohádku a on povídá: Babi, já ti ji přečtu sám.

Všichni čtyři jsou náruživí čtenáři Čtyřlístků a koupit jim dětský časopis je pro ně lepší než zmrzlina. Úplně největší knihomol je Alfréd, když mu dáte knížku, máte vystaráno. V tom je po své mámě, ta řeší vánoční dárky vždycky knížkami - koupí nám ty, co si chce sama přečíst.

Pokud vím, rozroste se vaše rodina ještě o jednoho člena…

Od Theodorky přibude v březnu ještě jedno děťátko, zase chlapeček. Ten nám trošku zavaří. Zatím upozorňuji, že ty čtyři bychom měli zvolna připravit, že to zpočátku velká legrace nebude. Že přibude ukňučené miminko, co se s nimi ještě dlouho nebude bavit. Uvidíme. Na podvozku posledního kočárku vozím na chalupě dříví do krbu, bojím se, že ho budu muset vrátit.

Hrajete s vnoučaty stále divadlo?

Už hrají beze mne. O posvícení ve Žboníně vyhlásil Kajetánek, že předvede divadlo. Museli jsme všichni nastoupit do dětského pokoje a on sehrál rozličné čtyři etudy, kde jako hrdina vždycky skončil mrtvý. Byla to tematicky pochmurná záležitost, ale především komediální, on to vědomě prezentoval jako legraci. A my se samozřejmě smáli.

Díval se na to Alfréd, trošku zažárlil, vzal hned Vincenta a za chalupou nazkoušeli další divadlo. Měli příběh, že se porouchal stroj a sháněli marně řemeslníka, tak to nakonec spravil sám tím, že do toho bouchnul. Je zajímavé vidět, jak vyhmátnou účinnost nečekaného rozuzlení, cítí užitečnost fabulace, vědí, že příběh musí obsahovat srozumitelnou událost. My jsme je to neučili.

Mají to v genech. Vy jste v dětství taky vymýšlela představení pro rodiče?

V něčem je to podobné, v něčem jiné. Já byla v roli mladšího sourozence, který se nechával režírovat, příběhy fabulovali hlavně bratři. Ta představení uvádím jako prapočátek mého zájmu o divadlo a zvlášť o komediální role, tam někde jsem chytla do uší radost, že se mi někdo směje, když vytvořím vymaškařenou postavičku. Naše hry bývaly všeho žánru, třeba o sousedech, kteří si říkali Broučku a Beruško. Přeháněli jsme, co jsme měli odpozorované.

Podobně se předvedly i mé dcery. Když byly s námi na zájezdu, všímaly si dvojic kolegů a pak nám na chalupě všechny sehrály. Úžasně! To byl moment, kdy jsem se lekla, že mají nadání, protože pozorovací dar je důležitý předpoklad úspěchu. A když dohrály a my se smáli, inspirovalo je to k přídavku. Předvedly manželskou dvojici ze vsi - jenže ti se náhodou dívali s námi. Když se viděli trefně zkarikovaní, ani nedopili kávu a odporoučeli se.

Iva Janžurová

Iva Janžurová

FOTO: Olga Hrušková

Za svoji kariéru jste sehrála stovky rolí na divadle i ve filmu. Vybrala byste nejmilejší?

Já to ani v duchu nedělám. Připomněla jsem si mnohé úryvky svých rolí, jak se teď hojně točí herecké medajlonky. A přiznám se, že jsem se na všechny dívala se stejnou mírou radosti, přestože šlo o dost rozdílné projevy a charakteristiky. Spíš je pár postav, které mi k srdci nepřirostly, ale těmi se chlubit nebudu. Chovám se jako spravedlivá matka. Když si Sabinka stěžovávala, že je víc poslušná, stará se o dům a víc dělá pro rodinu než Theodorka, dostalo se jí ode mě ujištění, že je mám přesto obě stejně ráda.

I dítě, které se jeví méně pilné nebo ochotné, mají rodiče milovat jako to, které líp pleje záhonky. Měla by to být jejich volba. Je zajímavé, že když Theodora výjimečně klekla k záhonku, plela malý kousek půl dne, ale tak detailně, až mě to zaskočilo. Jsou zkrátka různé. A dnes i vyrovnané ve svém vztahu, nejsou to sestry, co se drží za ruce, dovolí si o druhé říct leccos kritického, ale v podstatě mají hezký vztah.

Kdysi jste mi řekla, že se tváříte doma jako dítě, abyste si ulehčila spoustu věcí. Platí to ještě?

To bylo, když jsme společně točily, tak se holky musely starat, i abych včas přišla k autu. Dodnes když jezdíme na zájezdy, mám potíže s dochvilností, ale snažím se kvůli nim doběhnout včas. Vím, že před Theodorkou nesmím ani naznačit, že chraptím nebo mě bolí v krku, protože následují čtyři telefonáty, jak to se mnou vypadá. Ony o mě tímto způsobem skutečně pečují. Teď mě dokonce vykrmují - něco uvaří a hned mi přinesou porci. Sabinka mi nechává na klice čerstvý chleba nebo tuhle kysané zelí, od Theodorky jsem zase dostala moc dobré čínské jídlo. Kajetán se ptal: Babi, chceš? Kývla jsem a až pak mi došlo, že si možná dělal naději, že odmítnu.

Taky jste přiznala, že v sobě máte touhu urvat, co se dá, rozmělňujete se ve spoustě koníčků…

Z mého slavného šití modelů zbylo upravování sukní na větší rozměr, někdy se až divím, jak jsem byla štíhlá. A tak pořád chodím ve starých šatech, nejsem schopná si jít něco koupit. Mě to totiž baví. … Zaštupovat u televize punčochy je moje radost, nevydržím jen tak sedět a nic nedělat. Pokud bych se v takové nečinné poloze přistihla, je se mnou něco divně.

Pletu taky málo, ale Sabinka mi zadává úkoly, třeba že Adinka potřebuje čepičku. A já se pak Ádi ptám, kde ji sehnala, a to dítě bezelstně odpoví: Ale babičko, tu jsi mi přece upletla ty! Takže nosím na filmování jehlice a taky rozháčkované límečky. Teď jsem dokonce načala po letech zase paličkování. Mám v tom až chorobnou trpělivost, kolikrát za cenu, že dlouho sedím a málo se pohybuju. Což asi není v pořádku. Mé nejnovější předsevzetí je naučit se práci přerušit a víc spát.

Role babičky je pro Ivu Janžurovou ze všech nejkrásnější. Zleva vnuk Vincent, dcera Sabina, vnučka Adinka, Iva a vnuci Alfréd a Kajetán.

Role babičky je pro Ivu Janžurovou ze všech nejkrásnější. Zleva vnuk Vincent, dcera Sabina, vnučka Adinka, Iva a vnuci Alfréd a Kajetán.

FOTO: Hermina.cz

Ještě fotografujete a malujete?

S malováním jsem pořádně ani nezačala. Mám deset let nakreslenou kytici, kterou chci zkusit akvarelem… A protože začínám tušit, že nebudu mít vždycky čas vyrazit do přírody se stojanem, své objekty si fotografuju. Hlavně stromy, cesty a kytky. Plánuju, že si pustím na obrazovku fotku a podle ní budu malovat. Teď mám zrovna krásné růže od kamaráda vinaře z Bílovic, kterého jsem pozvala na představení, protože jsem k němu vtrhla se známými na víno. To byla taky věc, kterou jsem chystala už dávno - jet na Moravu do sklípku jen tak. Na ty růže už dva dny koukám a zítra si je vyfotím.

A co psaní? Uvažovala jste, myslím, ne o životopisu, ale o postřezích z branže.

Každý den píšu, spíš třídím materiál. Hledám styl, základní nápad. Jenomže mi vždycky podstrčí nějaký scénář a já si musím přiznat, že herectví mě pořád ještě zajímá ze všeho nejvíc.

Působíte jako zdroj energie, kde ji pořád berete?

Kdepak, to je novinářská kachna. Mám právě zdravotní problémy, astma, řeším boreliózu, beru antibiotika - tím pádem nemůžu dostatečně pít červené víno a to by mě teprve mohlo vážně poznamenat.

Klidnější dny máte asi na chalupě?

Klidnější ano, je tam špatný telefonní signál. A lesy dokola. Nedávno jsem v nich zabloudila, řekla jsem si, to nic, mám v mobilu navigaci - ale nebyl signál, a tak ani navigace. Slunce mi tvrdilo, že jdu na opačnou stranu, lišejníky taky, jenže cesta byla tak vábivá… Když jsem konečně vypochodovala do krajiny, uviděla jsem muže, jak se ohýbal pod tíhou koše s houbami. Jedna mu vypadla. Já měla košíček skoro prázdný a volala jsem na něj, nechte to ležet, já si to seberu.

Byly to hrušky a ten pán byl můj elektrikář, co bydlí na druhé straně lesa, za kopcem. Houby mi s jeho paní přisypali ze svých domácích úlovků, dostala jsem ještě pytel ořechů a odvezli mě 12 km domů přes tři vesnice. Krása.

Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janžurová při společném setkání ve Varech.

Jiřina Bohdalová, Jiřina Jirásková a Iva Janžurová při společném setkání ve Varech.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Chození je jeden z vašich nedávno objevených koníčků?

Ale musí být dobré počasí. Když je ošklivo, raduju se z oken ve střeše, vidím jimi koruny stromů, slunce mi putuje po stěnách, jsem pořád v živé přírodě. Naučila jsem se takové čínské cvičení chuej čchun kung, při kterém je třeba s úsměvem hledět na jeden bod. Ideální je právě třeba úžlabí větve stromu za oknem - v Praze mi stojí rozvětvený ořech, na chalupě si vyberu břízu nebo smrk. Jde o sestavu cviků v přesném pořadí, každý se provede osmkrát. Rozhodně se mi vždycky zlepší nálada, jenom je třeba cvičit. A tak si musím vždycky říct: Ty si to zasloužíš, zacvič si.

Zeptám se ještě na postavu ve filmu Všiváci, který přichází do kin. Hrajete opět matku, tentokrát dvou synů.

Jde o prvotinu režiséra Romana Kašparovského. Moje role není velká, ale důležitá pro osud hlavních hrdinů, bratrů Rohanů. Musela jsem se podrobit i kuřáctví, jímž se moje hrdinka, herečka, která kvůli zaměstnání svého muže kdysi opustila divadlo, propracuje až k smrti. Jeden syn věčně bez peněz pracuje jako kulisák, druhý je naopak úspěšný chirurg, ale hodně pije. Své naděje vkládám do vnučky, která chce být taky herečka. Bylo to hodně intenzívní natáčení. Jsem zvědavá, jak bude výsledek působit. Syny hrají Jiří Langmajer a Ondřej Vetchý. A mě v retrospektivách dcera Sabinka.

Podle čeho si vlastně vybíráte role?

Jsou filmy, kterým se předpovídá velká perspektiva - a výsledek zklame. A naopak. Včera mi zrovna vyprávěl jeden pan řidič z televize, jak pracoval na filmu, který vypadal velmi nadějně, režisér si počínal bravurně, on pak na to šel do kina a byl zklamaný… Mě musí zaujmout scénář. Čtu ho víckrát, než se rozhodnu. Možná si méně důvěřuju, zda jsem schopná vyčíst napoprvé správně tu kýženou perspektivu. Kolikrát jsem odmítla roli a pak jsem litovala, protože to byla pěkná práce, třeba ve filmu Vlak štěstí a naděje nebo Adéla ještě nevečeřela…

Uvažujete o tom, že budete pokračovat ve vašem rodinném divadle?

Doufám, že ano. Se Slávkem jsme ještě napsali půl nové hry, tak nutím Sabinku, aby se na ni mrkla, jenže ona se chce zrovna věnovat něčemu jinému. Snad ji nahlodám. Theodorka by hrála, myslím, že jí to trochu chybí, a mně je taky líto, že nehraje, protože je utajená kominda. Jednou zaskakovala v Milionářce G. B. Shawa v postavě takové husičky - a připravila si na nás tak nečekanou komediální polohu, že jsme se na jevišti dusili smíchy. Teď bude ovšem zaujatá miminkem.

Dáváte si novoroční předsevzetí?

Teď už ne, říkám si, že se nebudu sama před sebou shazovat! Občas nějaké předsevzetí udělám, ale ne novoroční. Třeba že zhubnu pět kilo, vyhodím půl šatníku - jsem jako Býk děsná schraňovačka. A taky nerozhodná, to mám z blízkých Blíženců. Ale hlavně se podívám velmi reálně na čas, který myslím, že mi zbývá. Člověk nikdy neví, co mu zítra spadne ze střechy na hlavu, nehledě na to, že už jsem přece jenom bývala mladší, než jsem teď. To je třeba mít na zřeteli. Důležité je nerozptylovat se v drobných. Každou chvíli je nějaké předávání cen, narozeniny, křty… Život po revoluci přinesl spoustu vábivých společenských událostí. Ale umím si říct, že všude být nemusím.

Budoucnost tedy vidíte optimisticky?

Byla jsem zvědavá, jak se lidi budou rozhodovat při prezidentských volbách. Někdo možná natruc nebo kvůli recesi. Ale přežili jsme i konec světa, tak jsem doufala, že určitě zvítězí laskavý, vtipný a moudrý kandidát. Máme třináctý rok a třináctka je šťastné číslo.