To je dost velký odskok od míchání mastí a počítání prášků…

Doba se prostě změnila a rodinná firma, tradice a hlavně jméno Petrof hodně zavazují. Já sice můžu v srdci nosit pořád to svoje veliké přání, a věřte, že tam moje lékárna pořád hlodá, ale jsem už plně smířená s tím, že ji mít nikdy nebudu. Prostě mi v oboru ujel vlak.

Ale ve farmaceutické společnosti jste přece pracovala dost dlouho?

Když došlo k privatizaci naší bývalé firmy, právě jsem skončila vysokou školu. Můj otec Jan Petrof hledal pokračovatele rodinné tradice. A já jsem cítila, že jako nejstarší potomek v páté generaci Petrofů mu musím pomoci. Jenže jsem také věděla, že když teď půjdu do lékárny, nikdy se už do fabriky nevrátím. Zkušenosti z obchodu i marketingu jsem ovšem nutně potřebovala. Otec se tedy věnoval privatizaci a já jsem nastoupila do německé farmaceutické firmy. Pracovala jsem tam pět let - a bylo to k nezaplacení.

Získala jste sice znalosti z managementu, ovšem ve zcela jiném oboru. Co jste se pak musela v rodinné firmě učit takříkajíc za pochodu?

Moje první kroky mířily ke knize Stavba pian, kterou jsem opravdu důkladně prostudovala. Pak jsem si všechno do poslední součástky, a že jich má piano sedm tisíc, sama ohmatala, abych celý proces výroby dostala do hlavy a poznala, jak to vlastně funguje. Musela jsem prostě nástroji porozumět zvenku i zevnitř.

Zuzana Ceralová Petrofová se sestrou Ivanou a jazzovým hudebníkem Markem Levinsonem, jemuž se pro mimořádný hudební sluch přezdívá zlaté ucho.

Zuzana Ceralová Petrofová se sestrou Ivanou a jazzovým hudebníkem Markem Levinsonem, jemuž se pro mimořádný hudební sluch přezdívá zlaté ucho.

FOTO: ČTK

Do Petrofu jste ale naskočila v nejhorší možné době. Dluhy, zablokované účty i bortící se trhy…

Po 11. září 2001, kdy spadla americká Dvojčata, se pro nás situace krutě změnila. Spojené státy byly totiž pro firmu rozhodujícím odběratelem, šlo tam šedesát procent vývozu. Hlavní obchodní partner nás však rychle hodil přes palubu, nedodržel smlouvy a Petrof se dostal do velikých potíží. Vzápětí zbystřily i banky, kde jsme měli značné úvěry. Netrvalo dlouho a zablokovaly nám účty. Nebylo na mzdy, na platby dodavatelům, na služby, museli jsme zavřít čtyři závody v pohraničí a propouštět - tehdy jsem zestárla snad o patnáct let.

Petrof není ovšem jen rodinná firma majitelů, ale také celých generací zaměstnanců. To bylo asi krušné, po tolika letech dobré práce je propustit?

Navíc jsem mezi nimi měla i dost kamarádů. Sice jsem se snažila vysvětlit, že když to neudělám, firma padne, ale někteří mi to pořád nemohou zapomenout. Což jim nevyčítám. Bylo to těžké, strašně moc těžké, dodnes mě to trápí a musím s tím žít. Jenže já jsem v Petrofu byla od toho, abych ho zachránila, a ne od toho, aby mne měli všichni rádi.

Tu záchranu jste ovšem vzala z gruntu, Petrof už není známý jen koncertními křídly, ale také luxusním nábytkem.

Vždyť my jsme vlastně jedna velká špičková truhlárna a lakovna. Klavírníci totiž umějí sesazovat dýhy mnohem dokonaleji než truhláři v nábytkářském průmyslu. Naši lakýrníci zase kuchyňským linkám, reprobednám a skříňkám na doutníky (humidorům) zajistí vysoký lesk. Stejně jako u piana jsou to dva měsíce práce s nanášením a jemným broušením sedmi vrstev laku. Proto nabízíme nábytek opravdu luxusní. Dělá se na míru, se širokou paletou funkcí podle přání zákazníka, z nejlepšího materiálu, v elegantním designu. A nezapírám, že jde také o značný přísun financí a další využití výrobní kapacity.

Zakladatel firmy Petrof by se asi divil, jak jeho prapravnučka modifikovala výrobu klavírů.

Můj dědeček zažil totéž při velké krizi mezi dvěma válkami. Tehdy naše vyhlášená továrna na hudební nástroje vyráběla i železniční pražce. Firma prostě musela ty těžké časy nějak přežít. A za války se potom v Petrofu dělaly dokonce i bedýnky na munici, jen aby fabrika nezkrachovala.

Stolička ke klavíru, již vyrobili u Petrofů jako dar pro papeže.

Stolička ke klavíru, již vyrobili u Petrofů jako dar pro papeže.

FOTO: soukromý archív Zuzany Ceralové

Není to ale prestižní sešup?

Na vysvětlenou stačí uvést neoblomná čísla statistik. V roce 2005 se v Evropě vyrobilo dvacet šest tisíc nástrojů, v tom loňském už jen šest tisíc. A mě těší, že v oboru stále držíme čtyřicet procent trhu, ale také životaschopnou firmu. Navíc poptávky po našich pianinech a klavírech v posledních měsících stále rostou.

Náročná práce na plný výkon, dospělá dcera, a ejhle - přišlo další dítě. To byla náhoda?

Vůbec ne, Toníček se narodil jako velmi chtěný potomek. Postavili jsme si nový dům, jenže dcera odešla na vysokou, a najednou v něm bylo nějak moc prázdno. Nechtěli jsme tam zůstat sami. No, a podařilo se.

Nebála jste se, přece jen se vám už tehdy překulila čtyřicítka?

Já jsem dítě opravdu moc chtěla, a tak jsem do toho šla. Obával se spíš můj manžel. Je lékař, takže ho trochu strašily možné komplikace spojené s vyšším věkem. Ale naštěstí všechno šlo i dopadlo až nečekaně dobře a narodil se zdravý kluk. Všichni měli obrovskou radost, největší asi můj táta, protože v rodě postrádal následníka. Jsme totiž jen dvě sestry - a Petrof vedli až dosud vždy muži.

Jste pragmatická, cílevědomá, hrdá. Máte vůbec nějaké ženské slabůstky?

Hned dvě - kabelky a parfém Gucci, který používám už čtrnáct let. Vůně totiž měním nerada, připadá mi to promiskuitní, jako bych střídala muže. Podle mne je parfém něco osobního, co vás přímo identifikuje. A proč zrovna Gucci? Ta vůně je svěží, není těžká a hodí se pro zralejší ženy. Navíc je i Gucci rodinná a svou vitalitou velmi inspirativní firma.

A kabelky?

U nich dávám přednost ladícím setům se šátkem, střevíci, případně s originálně nápaditým prvkem. Nejsem sice člověk, který tzv. všechno své nosí s sebou, ale do kabelky se mi jednoduše musí vejít všechna moje lejstra. Proto jsem si udělala radost odpovídající vuittonkou.

S tehdejším velvyslancem USA Richardem Graberem při jeho návštěvě firmy Petrof.

S tehdejším velvyslancem USA Richardem Graberem při jeho návštěvě firmy Petrof.

FOTO: fotobanka Profimedia

Ráda prý také nosíte perly. Nevadí vám, že se v nich podle klasika „…slzy ukrývají“?

Já na pověry moc nevěřím, osud si podle mě řídí každý sám. I když na své svatbě jsem perly neměla. Moc se mi líbí jejich elegantní jednoduchost a to, že doslova rozsvítí třeba nejfádnější oblečení. Nejkrásnější perly jsem dostala pod stromeček od manžela a soupravu náhrdelníku a náušnic od mých rodičů později doplnil starožitný rodinný prsten od manželovy maminky.

Užívám si je ale také jinak. Když jedu na veletrh hudebních nástrojů do Šanghaje, nikdy si nezapomenu projít zdejší perlové trhy. Jsou tam běžné kusy i rarity všech barev a velikostí - a já se dívám a kochám.

Když už jsme u těch slz, rozplakala jste se někdy u knihy či filmu?

Vlastně pokaždé u snímku Mamma Mia. Krásná muzika, tři věrné kamarádky, mám taky dospělou dceru - tam roním slzy naprosto spolehlivě.

A co z opačného kouta. Kdy vás naposled rozesmál manžel?

Až si to přečte, tak mě asi zabije. Ale stalo se to, když se oblékal na ples a po dlouhém hloubavém pohledu do zrcadla s vážnou tváří prohlásil, že už konečně začne chodit do posilovny a bude míň jíst. Přitom tak rád a skutečně skvěle vaří.

Klavíry Petrof mají podle hudebních odborníků zvláštní líbezný zvuk, který evokuje romantické chvíle. Jaképak jsou ty vaše?

Romantický večer si neumím představit bez hudby - manžel je houslista, já i dcera hrajeme na piano, ona navíc i hezky zpívá. Často společně muzicírujeme také s přáteli. Pak už k romantice dál moc nepotřebuji, stačí mi svíčky, dobré víno a kousek sýra. Sebekriticky přiznávám, že ujíždím hlavně na těch tučných.

Chvilka odpočinku při pracovním pobytu v Kalifornii.

Chvilka odpočinku při pracovním pobytu v Kalifornii.

FOTO: František Petrák

Ještě dva dny před porodem jste operativně řešila firemní záležitosti. Jak vlastně odpočíváte?

Až nezřízeně miluju plavání, každý den si doma užívám bazén. Nezapomínám ani na lyže a kolo. Nebo si jen sednout venku, opéct buřty… Nejraději mám ale dlouhé procházky. Když jsem byla na mateřské, chodili jsme s mužem často i patnáct kilometrů, tlačili kočárek, povídali si a povídali. A jednou, až Toník povyroste a nebude brečet v letadle, bych chtěla pár dní s celou rodinou odpočívat na dlouhých písčitých plážích venezuelského ostrova Margarita - prostě u té mé milované vody.