„To byla jedna z věcí, která mě přesvědčila, že mám do StarDance jít: krásně mě oblečou a nalíčí, toho jsem si na závodech moc neužila,“ usmívá se třicetiletá vicemistryně světa ve skoku o tyči Kateřina Janků-Baďurová, která je spolu s hokejistou Martinem Procházkou ve StarDance zástupcem sportovního světa.

Přiznává, že její taneční minulost byla do té doby zanedbatelná: „Chodila jsem do tanečních, ale mnohé z tanců, které máme na programu, jsme tam vůbec neměli. Takže jsem začínala.“

Její partner Jan Onder, který se ve třetí řadě StarDance protančil s Danou Batulkovou k vítězství, má pro svou novou tanečnici jen slova chvály: „Katka zná svaly, své tělo, umí makat. Je cílevědomá, tvrdá k sobě samé.“

Dvě nabídky do StarDance

Sportovní naturel však není pro přípravu na taneční soutěž jednoznačnou výhodou: „Jsem zvyklá dělat všechny pohyby kontrolovaně, zpočátku jsem byla stažená a neuměla jsem se uvolnit, jak to je při tanci potřeba.“

Vhod však přišla soutěživost a ochota dřít. Kateřina si je přitom vědoma toho, že hodnocení tanečních disciplín se od těch sportovních hodně liší: „Je subjektivní, to není jako v atletice: zaběhnu za tolik a tolik, skočím – neskočím. Tady bude rozhodovat spousta věcí, které si ani nemusíme uvědomit. Bude především záležet, co se bude líbit divákům. Každopádně bych si přála, abych u tance po vší té dřině vypadala, že to je jen radost a zábava – tak jako to vidím u dobrých tanečníků.“

Při tréninku na StarDance se sešli dva soutěživí dříči.

Při tréninku na StarDance se sešli dva soutěživí dříči.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Nabídku na účast ve StarDance dostala už před čtyřmi lety, tehdy ještě aktivně sportovala. Po konzultaci s desetibojařem Tomášem Dvořákem, který účinkoval v první řadě, odmítla, protože skloubit vrcholový trénink ve sportu a tanci zároveň nešlo.

„Byl z toho hodně unavený, protože ještě vedle toho trénoval. Navíc když chlapa obujete do tanečních bot, tak to je pro něj ještě větší zátěž než pro ženskou,“ míní Kateřina a dodává, že ji druhá nabídka do soutěže překvapila.

„Tentokrát jsem to zase zvažovala vzhledem k roční dcerce, musela jsem se domluvit s rodinou, zda budou ochotní hlídat. Všichni mě v tom podporovali, protože vědí, že mám tanec ráda. Rozhodla jsem se, že to zkusím.“

Přestože je z vrcholových závodů na přítomnost kamer a publika zvyklá, před přímými přenosy StarDance se nervozitě neubrání. „Kontakt s publikem je tady jiný, protože jeho pozornost je v tu chvíli zaměřená jen na nás dva. Na stadiónu probíhá několik disciplín najednou, kontakt není tak osobní,“ připomíná.

Atletická láska: 465 rudých růží

Při přímých přenosech jí v sále fandí manžel Tomáš Janků, vicemistr Evropy ve skoku do výšky. „Tomáše na parket nedostanu,“ stěžuje si Katka s úsměvem. „Ví, že ráda tancuju, dokonce jsem ho přemlouvala, abychom spolu šli na nějaké taneční kurzy, ale marně. Proto byl rád, že se v soutěži vytancuju bez něho.“

S o sedm let starším výškařem, který se rozloučil se sportovní kariérou sedmým místem na olympiádě v Pekingu, se poznali před dvanácti lety na diskotéce. „Byla to taková atletická diskotéka,“ vzpomíná Kateřina na dobu, kdy jí bylo osmnáct.

„Prý si mě všiml už při tréninku v hale. Měla jsem o něm dost špatné mínění, ale spíš proto, že já trénovala za vysoké školy, a on byl v Dukle, takže jsem ho měla za zelený mozek. Ukázalo se ale, že na té diskotéce oslavoval promoci, že je inženýr ekonomie, že se s ním dá mluvit, že je vtipný a vůbec není nafoukaný, jak jsem si myslela.“

Své ano si s Tomášem Janků řekli při romantické svatbě na zámku Liblice.

Své ano si s Tomášem Janků řekli při romantické svatbě na zámku Liblice.

FOTO: ČTK

Vznikla velká atletická láska: když v roce 2007 skočila český halový rekord 465 centimetrů, zasypal ji Tomáš 465 růžemi. Před dvěma lety, po skončení závodní kariéry, se na zámku v Liblici vzali a loni v říjnu se jim narodila dcera Ellen.

Inženýrka a podnikatelka

Mezitím stačila Kateřina získat inženýrský titul na Vysoké škole ekonomické, pomoci Tomášovi rozjet podnikání v dřevařském oboru a otevřít mateřskou školu zaměřenou na pohyb a sport.

„Ten nápad jsem nosila v hlavě dlouho, původně jsem dokonce chtěla studovat speciální pedagogiku a psychologii, ale to vedle vrcholového sportu nešlo. Ekonomie se dala studovat dálkově, mohla jsem si s sebou brát na soustředění učení a jednou za měsíc jsem přijela na víkend do školy.“

Zájem o práci s dětmi se speciálními potřebami začal v rodině: „Mám postiženého bratra, odmalinka jsem se v téhle oblasti orientovala. Jezdila jsem s nimi na tábory, na plavání a moc mě to s dětmi bavilo. A je se mnou taky.“

Roční Ellenka dělá rodičům radost. Jedináčkem prý nezůstane.

Roční Ellenka dělá rodičům radost. Jedináčkem prý nezůstane.

FOTO: Petr Horník, Právo

Po studiu ekonomie si ještě dodělala kurzy psychomotorického vývoje a cvičení s dětmi, a když v roce 2010 s vrcholovým sportem skončila, ještě s jednou kamarádkou našla a zařídila na okraji Prahy prostory pro první školku. Po roce se přestěhovali do větší.

„Děti k nám chodí rády, máme i dobrá hodnocení od pediatrů, že se naše děti dobře vyvíjejí,“ pyšní se Kateřina a dodává, že u nich nejde o nějakou atletiku nebo tenis, ale o přirozený pohyb a pěstování všeobecných sportovních dovedností.

Vítězka pronásledovaná zraněními

Bylo by s podivem, kdyby dcera dvou špičkových atletů nebyla pohybově nadaná. „Ve třech týdnech se Ellenka otočila na bříško, v půl roce lezla, v sedmi měsících stála, v deseti chodila,“ vypočítává pyšná maminka a dodává, že ji určitě nebudou do žádného sportu tlačit: „To je výhoda vrcholových sportovců, že si splnili své sportovní sny a nepřenášejí je na děti.“

Sama začínala jako sportovní gymnastka, trénovat začala v rodné Ostravě už ve třech letech. „Byla jsem hodně živé dítě, chodili jsme na cvičení rodičů s dětmi, tak si mě všimla trenérka a doporučila mě na gymnastiku.“ Rodiče však nebyli nadšeni představou, že by z ní měli mít vrcholovou gymnastku. „Věděli, jaká to je dřina, jak to ničí tělo. Opravdu jsem už někdy ve třinácti začala mít problémy se zády, a tak jsem se rozhlížela po jiném sportu.“ Rozhodla se tehdy pro atletiku.

Její tyčkařský rekord 466 cm dosud žádná česká atletka nepřekonala.

Její tyčkařský rekord 466 cm dosud žádná česká atletka nepřekonala.

FOTO: ČTK

Ve sprintu získala žákovský a dorostenecký mistrovský titul na 60 a 150 metrů. Pak jednoho trenéra napadlo, že vzrůstem malá atletka s gymnastickou průpravou by to mohla zkusit se skokanskou tyčí. „Od začátku mě to bavilo, protože to nebylo stereotypní. Při tréninku skoku o tyči se dělá spousta věcí a dobře jsem využila gymnastiky – například při orientaci ve vzduchu.“

Nadějnou tyčkařku však pronásledovala zranění: jen málo sezón absolvovala zdravá a mohla předvést, co natrénovala. „Na vrcholovém sportu je nejtěžší, že celý rok dřete a máte jednu jedinou šanci ukázat, co umíte. Podle účasti na mistrovství se hodnotí, jaké podmínky budete mít dál na přípravu. Naštěstí jsem studovala, měla jsem i jiný životní program. Jsou sportovci, pro které je jejich disciplína všechno,“ připomíná majitelka stříbrné medaile z atletického mistrovství světa v Ósace v roce 2007 a držitelka dosud nepřekonaného českého rekordu ve skoku o tyči.

V roce 2010 si 14 dnů před zahájením halové sezóny, na kterou měla vynikající formu, přetrhla vazy v koleně. „Stála jsem před rozhodnutím, zda jít na plastiku vazu a nejméně rok se závoděním čekat, nebo závodní kariéru ukončit. Rozhodla jsem se, že na plastiku nepůjdu.“ Svého rozhodnutí nikdy nelitovala: „Jsem teď šťastná, mám rodinu, krásnou zdravou holčičku.“

Starost o českou atletiku

Se sportem se však nerozloučila: před dvěma lety se stala šéftrenérkou atletiky pražské Dukly. „Mým úkolem není někoho trénovat, ale vytvářet podmínky trenérům a závodníkům, aby mohli podávat co nejlepší výkony,“ definuje stručně náplň své práce, kterou přerušila jen krátkou mateřskou dovolenou.

„Ellenka byla od narození pohodová, prakticky nikdy neplakala, mohla jsem ji všude brát s sebou,“ říká maminka a dodává, že po tak pozitivních zkušenostech by Ellence příští rok klidně pořídila sourozence, nejraději sestřičku.

Na sport v poslední době šéftrenérce moc času nezbývá. „Když jsem otěhotněla, bylo mi pořád špatně, takže jsem nesportovala, po porodu jsem začala hned pracovat, nejvýš jsem dala malou do kočárku a vyjely jsme na kolečkové brusle. Až teď díky tanci cítím, že se zase dostávám do formy.“

Z atletického mistrovství světa v japonské Ósace si v srpnu 2007 odvezla stříbrnou medaili.

Z atletického mistrovství světa v japonské Ósace si v srpnu 2007 přivezla stříbrnou medaili.

FOTO: ČTK

O návratu ke skákání o tyči však neuvažuje. „Mám sice pořád pocit, že kdybych si malinko zatrénovala, že by to šlo jako předtím, ale myslím, že bych dala maximálně tři metry,“ směje se.

Spíš než o vlastních výkonech přemýšlí teď o budoucnosti české atletiky. „Bez široké základny se dobří atleti hledají těžko. Totéž platí o trenérech. Ekonomicky méně zajímavé sporty zacházejí na úbytě. A je to vidět na výkonech i počtu startujících na mistrovství republiky žáků, dorostenců nebo juniorů,“ konstatuje.

„Teď vkládáme velkou naději do projektu Atletika pro děti, který před třemi lety uvedl do života Libor Varhaník, předseda Českého atletického svazu. Oslovuje už pětileté děti, má to obrovský ohlas, třeba na Dukle máme tuhle nejmladší skupinu úplně plnou. Otázka je, kolik jich u atletiky zůstane. Kdyby jim to dalo jen lásku k pohybu, je to skvělé.“