Sympatická rodačka ze slovenských Malacek toužila být lékařkou, létat do kosmu nebo pečovat o zvířata v džungli. Nakonec vyhrálo herectví. Cesta za ním byla klikatá. Potkala na ní i svého životního partnera, herce Jana Teplého, s nímž vychovává dceru Evelínu. Mateřství jí evidentně svědčí a do práce se vrací zatím jen „na půl úvazku.“

„Ve všem jsem hodně přibrzdila a zpomalila, žiju o dost volnějším tempem než před porodem. Myslím, že do plného nasazení se nevrátím buď nikdy, nebo až za hodně dlouho. Hlavní prioritou je rodina. Jedu dál jen v Ulici, kde se moje linka opět zvýrazní, a ve čtyřech pražských divadlech, kde jsem měla rozehráno už dřív. To stačí,“ uvádí mě do děje.

Herec Jan Teplý, partner Michaely Badinkové

Herec Jan Teplý, partner Michaely Badinkové

FOTO: ČTK

Po kom se Evelínka klube? Projevuje se už přesila uměleckých genů?

Asi bude mít temperament po obou a bude určitě hodně svá. Rozhodně to není holčička s culíčky, která se jen usmívá, do andílka má daleko. Můj andílek to tedy je, ale taky velká průzkumnice. Začíná se projevovat období vzdoru, zásadně nechce to, co chceme my…

Zkouší nás, co může a nemůže. Je to o velké trpělivosti, učíme se vlastně i my, dozvídáme se o sobě nové věci. Pokud je člověk odpočinutý, zvládne to, ale jak se hůř vyspí nebo je ve stresu, bývá to náročnější. To znají v každé domácnosti.

Co byste řekla, kdyby chtěla jednou být taky herečkou?

Už měla příležitost, dostala nabídku do Ulice, protože v roli mám taky miminko a scenáristy napadlo, že bych mohla hrát s vlastním. To se nabízelo. Ale my s Honzou sdílíme názor, že to necháme v jejích rukách. Nechceme jí dveře do hereckého prostředí zavírat, ale ani moc otvírat, nemíníme jí nic podstrkovat. Je to zajímavý svět, máme ho rádi, ale chci, aby měla možnost zažít věci jako každé normální dítě a pak ať si vybere. Když bude dobrá, proč ne! Zatím zpívá a tancuje.

S partnerem Honzou se shodnou i na výchově Evelínky. Já jsem možná benevolentnější, mám víc pochopení. Tátové obecně myslí, že by děti měly víc poslouchat, říká Michaela.

S partnerem Honzou se shodnou i na výchově Evelínky. Já jsem možná benevolentnější, mám víc pochopení. Tátové obecně myslí, že by děti měly víc poslouchat, říká Michaela.

FOTO: ČTK

Přeházelo vám mateřství priority?

Řekla bych spíš, že moje hodnoty přirozeně dozrály. Do té doby jsem sice měla partnera, ale každý z nás si žil víceméně svůj život a vyplňoval své touhy a sny. Lítala jsem po městě, z divadla na natáčení, jedla v restauracích a neměla čas ani doplnit ledničku. Vždycky jsme se pak nějak sešli a sdíleli své zážitky… Teď je vše pouze o rodině. Hlavní je pro mě postarat se o domácnost, uvařit, nakoupit… Ale vím, že to, aby všechno fungovalo a bylo doma teplo, je úplný základ našeho rodinného štěstí.

Asi přišla i větší zodpovědnost?

Zodpovědná jsem byla vždycky, to jsem dostala do vínku. Ale najednou naskočila další zodpovědnost – za druhého člověka. Vím, že se nesmí nic stát ani mně, aby Evelínka nezůstala bez mámy. Hned v porodnici jsem si paradoxně uvědomila, že jednou umřu. Říkala jsem si: A já ji tady nechám? To je ale nefér, doufám, že to přijde až za dlouho, až bude schopná sama existovat, orientovat se ve světě, zkrátka ve správný čas. Musela jsem se srovnat s tím, že smrt patří k životu.

Taky víc přemýšlím o budoucnosti, abychom byli zabezpečení. Dřív si člověk řekl: nějak bylo, nějak bude. Teď občas propadám i pochybám: Ježíš, zvládneme to? To se pak snažím oživit z minulosti ten pocit odlehčenosti a moc to neřešit.

Jak se díváte na kolegyně, které spěchají do práce hned po šestinedělí?

Obdivuji je. Nebo přesněji řečeno je úplně nechápu. Každý asi vychází ze své situace, nemůžu nikoho soudit. Možná je to tím, že jsem se už předem nastavila, že nebudu minimálně rok pracovat. Díky tomu jsem se tak nějak rozvolnila a jen existovala s miminkem. Dovolila jsem si úplně vypustit hlavu a být jen kojící máma. Ten střih pro mě byl úžasné osvobození.

Představa, že bych se po pár týdnech měla usebrat a dát nějaký výkon… to bych nezvládla. Psychicky by mě to sejmulo. Když ovšem někdo rodí s tím, že za dva měsíce nastoupí do práce, vlastně se do téhle role ani nedostane. Nepustí to, pořád jede.

Michaela Badinková

FOTO: Petr Horník, Právo

Vycházela jste z toho, co kdysi vtiskli rodiče vám? Nebo jste se vydala jiným směrem?

Asi každý vychází z toho, že nechce páchat na dětech to, co dělali rodiče jemu. Jsem z generace dětí vychovaných ve státních jeslích a ve školce. Dnes jsou i jiné možnosti, malé soukromé školky. Souvisí to jistě i s financemi. Jsem ráda, že si zatím mohu dovolit největší luxus: mít dítě doma a přitom pracovat. Užívám si tak každý den.

V řadě západních zemí mateřská dovolená trvá jen pár týdnů. Mámy to mají tvrdší.

Ano i ne. Zase mají jednu výhodu – v těch zemích existují běžně čtvrtinové a poloviční úvazky, což u nás v podstatě nevidíte. A když přece jen takovou možnost nějaký podnik nabídne, je to pro matku po všech stránkách nevýhodné. Což je chyba. Tam mají nastavené: vrať se brzo, místo ti podržíme jen krátce, ale nemusíš trávit v práci osm hodin denně. Vlastně i můj návrat byl postupný, nejdřív tak 10 procent… V jiné profesi to u nás nejde a mámy stojí před rozhodnutím: buď – anebo. Je velká škoda, že stát na ně nemyslí. Měly by mít ve společnosti privilegia. Nemají a jsou nejvíc zranitelné, proto si na ně všichni dovolují, když se šetří, tak na nich. Je to až amorální. Maminky s kočárky nemůžou jít protestovat do ulic.

V Praze bydlíte na kopci, tak trochu jako na venkově.

Hezky tam je, čisto, kus zeleně… ovšem místo dětského hřiště tam staví obrovský a drahý stadion pro chrty! Hrát si jen tak na ulici už nejde, všude číhá plno nástrah. U nás kdysi maminka jen vykoukla z balkónu… Takže spíš jezdíme na chalupu pod Říp, kde si Evelínka může hrát i s obyčejnými klacíky a kameny. Chci taky, aby chodila co nejvíc pěšky a orientovala se, byla samostatná. Děti se dnes převážejí z místa na místo autem a nerozvíjejí své schopnosti. Evelínce stačí, když jdeme kolem žižkovské věže, a řekne: Babička. Spojí si, že poblíž bydlí.

Pražské Divadlo ABC jí nabídlo řadu příležitostí. Dobrodružství zažila ve stejnojmenné komedii s Oldřichem Víznerem.

Pražské Divadlo ABC jí nabídlo řadu příležitostí. Dobrodružství zažila ve stejnojmenné komedii s Oldřichem Víznerem.

FOTO: archív Městských divadel pražských

Vy jste se osamostatnila už v patnácti a odešla do Bratislavy na konzervatoř. Měla jste jasno, co chcete dělat?

To víte, že jsem prošla klasickými dětskými touhami – chtěla jsem být doktorkou, učitelkou, taky jsem milovala film Gorily v mlze a toužila cestovat do džungle za divokými zvířaty. Herectví mě napadlo už ve školce, jednou nám holky z gymnázia přišly zahrát Arabelu a já uvěřila, že jejich velký prsten je opravdu kouzelný. Řekla jsem si, že bych ho jednou chtěla taky, i ty krásné kostýmy. Naivní dítě. Od kumštu nebyl v rodině nikdo, i když maminka studovala pedagogickou školu, kde se rozvíjejí umělecké obory, dokonce zpívala s kapelou, ale pak potkala tátu a chlapi žárlí…

Neprotestovali rodiče proti vaší volbě? Nebáli se o vás?

Nevím, ale prostě to přijali. Tehdy odcházelo hodně dětí z malých měst na střední školy do větších. Přitom nebyly ani mobily! Když jsem to stihla, zavolala jsem jim jednou týdně z budky. První rok jsem bydlela na internátě, kde byla určitá kontrola večerních návratů. Ale museli věřit, že celý den chodím do školy a nezneužívám svobodu. Panovala mezi námi obrovská důvěra, to hození do vody ve mně vybudilo velkou zodpovědnost. Ovšem když si představím, že mi takhle třeba jednou odejde Evelínka, mám jako matka závislačka hrůzu.

Volnosti jste nezneužila nikdy?

Ne k velkým úletům. Obecně konzervatoř otvírá studentům dveře plné tajů a pokušení. Ale vždycky jsem si vzpomněla na mámu a tátu. Vlastně jsem ani neprošla rebelantskou pubertou, nepotřebovala jsem si dokázat, že už jsem velká. Samozřejmě jsme přičichli k bohémskému životu, filozofovali, chodili po večírcích, kouřili. Kdo tyhle věci nemá v sobě, nejde asi na hereckou školu. Ale zase mě dobře vybavila pro život.

Na představení komedie Miluji tě, ale… se přišel před devíti lety podívat herec Jan Teplý – a za dva týdny věděli, že jsou pro sebe ti praví.

Na představení komedie Miluji tě, ale… se přišel před devíti lety podívat herec Jan Teplý – a za dva týdny věděli, že jsou pro sebe ti praví. (Zleva kolegové Roman Vojtek, Lumír Olšovský, Michaela, Pavel Strouhal, Tereza Kostková a Veronika Polívková, nahoře Daniela Šinkorová a Petr Vondráček)

FOTO: ČTK

Proč jste pak vyměnila Bratislavu za Prahu? Měla jste dojem větší šance?

Začala jsem s muzikálem a byla pozvaná do Prahy do Pomády. Myslela jsem, že to bude nejdéle na rok, něco si vyzkouším a vrátím se. Leckdo mi to rozmlouval, že prý pražské produkce za moc nestojí. Když jsem dorazila, divila jsem se, jak tu lidi můžou žít, v tom velkém anonymním a šedém městě. Navíc se chvíli hrálo, chvíli nehrálo, zjišťovala jsem, jak je těžké se tu uchytit. Takže jsem musela sundat růžové brýle a brigádničit v hospodě.

Místo abyste vzala do zaječích, přihlásila jste se na DAMU.

Útěk bych brala jako prohru. Ale po třech letech přišel přelom, zjistila jsem, že se mi v Praze žije mnohem lépe než v Bratislavě. Že tu můžu být klidně i sama, šlo o zvláštní sebepoznání. Neměla jsem peníze, žádnou práci, bylo léto, šla jsem kolem Vltavy a říkala si: To je bomba! Mně je tu tak hezky! Ať budu dělat cokoliv, tady mi je dobře. Asi jsem musela pochopit, že sem patřím, protože od té chvíle se začaly dít zázraky: vyšla mi škola, přišel film, velká láska. V témže roku mi umřel dědeček, tak to možná nahoře zařídil.

První filmová role byla trefa do černého – Veverka v Básnících. Jak na ně vzpomínáte?

Moc ráda. Velmi jsem si oblíbila Terezu Brodskou i Pavla Kříže, je to skvělý člověk, hodně skromný, nedělá ze sebe mediální hvězdu. A jako kolega je báječný, zdaleka ne tak uzavřený, jak působí zvenčí. Baví mě jeho smysl pro humor, pořád má v sobě kus Štěpánka, klučičí úsměv… Mám ho ráda. Je legrace, že úplně první díl Básníků se točil, když mi byly dva roky. Což Pavel nechtěl moc slyšet. Pro mě ale bylo nepochopitelné, že jsem se ocitla v pokračování filmu, na který jsem se dívala jako malá. Dušan Klein mě zahlédl někde na titulce časopisu, pozval na konkurs – a bylo.

Od natáčení filmu Jak básníci neztrácejí naději uplynulo už deset let. Míša i Pavel Kříž na něj rádi vzpomínají.

Od natáčení filmu Jak básníci neztrácejí naději uplynulo už deset let. Míša i Pavel Kříž na něj rádi vzpomínají.

FOTO: Bontonfilm

Věříte na náhodu? Na osud?

Na náhody ani ne, spíš na nějaký záměr. Věřím, že všechno do sebe zapadá. Že je někdo nad námi a věci se dějí podle toho. Nedávno se mi stalo, že jsem nechala peněženku na kapotě auta a ztratila ji – tím i všechny doklady. Bylo pondělí a v pátek jsme měli jet na dovolenou. Začala jsem horečně shánět nové doklady a přitom zjistila, že ty ukradené byly prošlé, a kdybych na to přišla až na letišti, měla bych smůlu. Nakonec jsme odlet stihli. Takže mám pocit, že mě někdo postrčil, abych všechno ztratila a musela to rychle řešit. Dobře vymyšlené.

Kvůli Básníkům jste šla nazrzavo. Co ještě jste ochotná udělat, obětovat pro roli?

Klidně přiberu třicet kilo, ostříhám se dohola… Ale nešla bych do filmu, kde je moc násilí. Onehdy jsem zahlédla kousek amerického thrilleru s Karlem Rodenem, byl brutální a hnusný, plný sprostých slov a krve. Zvlášť po Evelíně se mi nechce brát na sebe energii zla a nesouhlasím s tím, aby se takové věci točily. Říkám, že bychom na to ani neměli koukat. Hrát si takhle s emocemi, že někoho zabíjím nebo týrám, je přes čáru. To bych nedělala za jakékoliv peníze.

Někdo naopak tvrdí, že se negativní role lépe hrají, herec se vybije z přetlaků…

Ano, ale musí to mít nějakou eleganci. Třeba jsem hrála Mášu ve Třech sestrách, ta je od začátku negativní – kromě toho, že se zamiluje. Je nešťastná černá můra, nadává, křičí a kope kolem sebe. Ale pořád to je Čechov, má nějaký slovník a jde spíš o lidské neštěstí než o agresivitu.

Ve filmu Petra Zelenky Karamazovi ztvárnila roku 2008 výraznou postavu Kateřiny.

Ve filmu Petra Zelenky Karamazovi ztvárnila roku 2008 výraznou postavu Kateřiny.

FOTO: CinemArt

A co intimní scény? Zvykla jste si už?

Když jsem potkala při natáčení Ulice Dušana Kleina, jeho první slova před štábem byla: Tak co, svlékneme se? Kdysi v Básnících jsem totiž měla předepsanou intimní scénu hned na začátku a řešila ji těžce. Ale od té doby bylo nahých záběrů jen pár, obvykle ve spodním prádle. Četla jsem, že herec se nemá stydět, že je to jeho velké omezení a měl by s tím umět pracovat. Tak jsem to vzala jako zkoušku a snažím se brát svlékání jako řemeslo, které musí dobrá herečka zvládnout.

Herci občas překročí hranici a zamilují se doopravdy. Je těžké odolávat pěkným kolegům?

Překlopit hrané okouzlení do civilu je velice snadné. To je riziko profese, i proto se spousta hereckých svazků rozpadá. Člověk by si to měl uhlídat, záleží na tom, jak je zodpovědný, pevný. Hormony si nedají poroučet, ale pořád máme hlavu. Jakmile člověk pokušení nezvládá, nezvládá ho vědomě. Asi má k tomu důvod – neklape mu osobní život a tak to rád pustí. Pro někoho jde o celoživotní hobby. Jiný si řekne, že mu to za to nestojí a prostě si nechá zajít chuť. Každého herce a herečku to někdy potká a semele.

V seriálu Ulice hrajete osm let ředitelku školy Lenku Drápalovou. Nenudí vás už?

Ta role prochází velkým vývojem, už jenom kolik se mi tam změnilo partnerů. Jsem ráda, že mými kolegy jsou Hanka Maciuchová a Martin Hoffman, jsou skvělí a moc ráda se s nimi stýkám. Asi i proto tam pořád jsme, že nás to společně baví. Podstatné je přistoupit na tento typ natáčení.

V seriálu Ulice byl jedním z jejích partnerů Jaroslav Hejl v podání Martina Hofmanna.

V seriálu Ulice byl jedním z jejích partnerů Jaroslav Hejl v podání Martina Hofmanna.

FOTO: TV Nova

Byla jste těhotná dřív vy, nebo vaše postava?

To se velmi sešlo. Když jsem šla s malou dušičkou oznámit, že jim nabourám plány, producent se rozesmál, začal mi tleskat a gratulovat. Když jsem to nechápala, přiznal, že to přesně tak mají napsané ve scénáři. Ukázal mi mapu vývoje postav a ukázal: tady budete rodit. Trefil to úplně přesně, ani já sama jsem to ještě neměla spočítané. Oběma stranám to vyhovovalo, bylo to až zázračné.

S partnerem Honzou jste se sešli na jevišti v Divadle pod Palmovkou. Jaké to je?

Určitě plus, výborné. On tedy nebyl úplně nadšený, když se to dozvěděl, měl trochu pocit, že mu „lezu do jeho zelí“. Ale Sugar (Někdo to rád horké) je příjemná, zábavná hra s krásnými písněmi – já hraju Sugar, on Josefínu… Já byla natěšená hned, už jako holka jsem toužila dostat se k Marilyn Monroeové, jednou se to mělo hrát na Slovensku, pak v Liberci – a teď se mi to splnilo. Ta role si na mě počkala. Líbí se mi být takhle mile naivní a vtipná… A nakonec to začalo bavit i Honzu.

Byl taky u porodu. Prý nebýt jeho, rodila jste doma. Proč?

U porodu jsem mu drtila ruku. Rodit doma jsem jen zvažovala, je to dilema. Zajímalo mě, jak to probíhá, co se vlastně děje, je-li to bezpečné, jaké jsou výhody i rizika. V zahraničí je tento druh porodu víc podporován, běžně před domem stojí sanitka pro případ komplikací. U nás jde spíš o hon na babu Jagu. Na ženy rodící doma se pohlíží jako na blázny, což je mi nesympatické. Myslím, že to dělají s plným vědomím a rozhodně nejsou nezodpovědné. Snad se to začne konečně lámat. Aspoň kdyby začaly fungovat porodní domy, kde nevzniká trauma, že jste pacient v nemocnici. Těhotenství přece není nemoc.

V muzikálu Chicago uplatnila herečka i svůj taneční a pěvecký talent. Komorní divadlo Plzeň, rok 2007.

V muzikálu Chicago uplatnila herečka i svůj taneční a pěvecký talent. Komorní divadlo Plzeň, rok 2007.

FOTO: ČTK

Vy sama jste měla z porodnice negativní zážitky?

Mám celkem hezké vzpomínky. I když… odnášela jsem si jídlo do svého nadstandardního pokoje, sestra ale chtěla, abych jedla s ostatními, a řekla: Když vám to upadne, tak vám jiné jídlo nedáme! Divila jsem se, proč z člověka dělají úplně nesvéprávného. Co to je za bububu? Tak jsem odpověděla, že ji neposlechnu, protože chci být se svým miminkem a v klidu se najíst. Ne že by mi vadilo být s dalšími maminkami, ale bylo to jen pár kroků. V nemocnicích mají zkrátka svá striktní pravidla a tendenci poučovat, vychovávat. Porod je přirozená lidská činnost, a přitom se na něj pohlíží jako na největší riziko. Doufám v lepší osvětu.

Chcete velkou rodinu?

Ráda bych. Sama jsem ze tří dětí, takže bych si přála taky tři, nebo aspoň dvě.

Mluvíte skvěle česky. Měla jste v začátcích problémy?

Do chvíle, než jsem přišla na DAMU, jsem myslela, že česky umím dobře. Ale neuměla jsem. Na škole si nikdo nebral servítky, kantoři i spolužáci mi to dávali sežrat, nemilosrdně mi vytýkali každý překlep. Kolikrát jsem byla uražená a naštvaná, jak mě napodobují a zesměšňují, ale byla to nejlepší cesta. Začala jsem si dávat pozor. A hlavně jsem pochopila i teoretickou stránku, rozdíly v dikci češtiny a slovenštiny, jak klást jazyk, co se spodobuje…Taky Ulice byla bezvadná škola.

A jak si povídáte s dcerou?

Rozprávame sa po slovensky, aby sa naučila aj túto reč. Protože jinak nemá moc možností ji poznat, ani v televizi. Nechci, aby pro ni byly šokem cesty na Slovensko. Každý jazyk, který bude umět, je deviza. Dvojjazyčnost jí zatím nedělá potíže, pěkně si to skládá v hlavičce a dobře rozlišuje: táta – sklep, maminka – pivnica. Kdybych viděla sebemenší zmatek, skončíme s tím, jsou děti, které můžou začít i koktat nebo přestanou úplně mluvit.

Co by se muselo stát, abyste se vrátila na Slovensko?

To asi nehrozí. I kdyby se mi rozpadl vztah… Cítím se doma tady.