Potkala jste někdy opravdového Eskymáka?

Ne, ale podle filmů si představuji muže zachumlaného do kožichu, jak na kajaku z tulení kůže pádluje mezi krami.

Mohla byste s nimi žít?

Vůbec, já nesnáším zimu.

Nicméně eskymácký obrat na lodi umíte dokonale. Kdy jste se ho naučila?

Ve dvanácti letech, když jsem přišla do oddílu vodního slalomu. Bylo to v zimě, takže jsme trénovali v bazénu v pražském Suchdole. A tam se ten obrat nacvičoval. Zvládla jsem ho během víkendu. Eskymáka jsem uměla dřív než rovně pádlovat a než jsem poprvé v životě byla na jakékoliv živé řece.

FOTO: soukromý archív Štěpánky Hilgertové

Při tom je důležité nezpanikařit, že?

V podstatě ano, ale já jsem se vody nikdy nebála, ráda jsem se potápěla a plavala pod vodou. Eskymák se nacvičuje v brýlích a se skřipcem na nose. Na mělčině u vás stojí trenér a pomáhá vám. Jsou na to přesné postupy.

Myslíte, že skuteční Eskymáci dělají ten manévr také?

To by mě také zajímalo, ale řekla bych, že ho umějí. Proč jinak ten název?

Jestlipak by vás napadlo, že ho použijete zrovna na olympiádě 2008 v Pekingu?

Napadlo, nenapadlo. Na jakékoliv divoké vodě je eskymák v tréninku naprosto běžný, zkoušíme různé nájezdy, tak se někdy zvrhneme.

Jenže vy jste se zvrhla při finálové jízdě!

Pravda je, že v závodě to tak časté nebývá. Nicméně i v dnešní době se dá s eskymákem zajet medaile. Ovšem nesmí vás to spláchnout o několik branek dolů jako mě. V tom mají mladí kluci výhodu, protože se zvednou během zlomku vteřiny. Když se zvrhnou na správném místě a neodnese je to, ještě závod zachrání.

Ale vás také obdivovali, že jste se zvedla a jela dál…

Nic neobvyklého, tady je spíš problém, že při dramatické chybě vám vypne hlava a vy už nejste schopna závod dojet, takové to okamžité zklamání. Já jsem ale byla tak soustředěná a naprogramovaná, že jsem i po té chybě v sobě udržela běžící program – následujícími brankovými kombinacemi až do cíle. Prostě jsem si říkala – když už jsem tady, nevzdám to, ukážu, co umím. Ten závod byl fyzicky i psychicky hodně náročný.

Kajakářka Štěpánka Hilgertová dojela na smolném čtvrtém místě

FOTO: Lucy Nicholson, Reuters

Kdybyste v Pekingu vyhrála třetí zlatou medaili, což se klidně mohlo stát, připravovala byste se ještě na letošní olympiádu v Londýně?

Víte, u mě není hlavní cíl olympiáda jako spíš to, že mě baví jezdit. Nacházím motivaci z roku na rok v tom, že bude také mistrovství Evropy nebo světa. Můj sportovní život se neřídí jen čtyřletými olympijskými cykly.

Nicméně končit kariéru eskymákem na olympiádě také není zrovna příjemné!

Takhle to nevnímám. Všichni mi podsouvali, že přece eskymákem nemůžu ukončit kariéru, a všem bylo jasné, že pojedu do Londýna. Jenže já jsem naopak po Pekingu chtěla skončit. Další sezónu jsem se rozhodovala, jezdila jsem, i když mi chuť a jiskra chyběly. K lepšímu se to zlomilo až po dvou letech, kdy už jsem pocítila tah na Londýn.

Zlatých medailí už jste tehdy nasbírala dost – dvě olympijské, dvě z mistrovství světa a dvě z Evropy.

A dvakrát jsem vyhrála Světový pohár.

Když se pak stanete mistryní ČR, těší vás vůbec ten titul?

Přiznávám, že pro české závody nacházím motivaci hůř. Doma se jezdí seriál Českého poháru, z čehož první čtyři slalomy bývají nominační. Pokud chci reprezentovat, musím v nich uspět. Poté se však víc orientuji na mezinárodní sezónu. Mistrovství republiky ale nikdy nevynechám. Na něm funguje oddílová prestiž a domácí konkurence je vysoká, patříme k nejlepším na světě. Loni jsem vyhrála, letos jsem byla třetí.

Když Štěpánka na olympiádě v Sydney vyhrála zlatou medaili, manžel s gratulací nečekal a skočil do vody.

Když Štěpánka na olympiádě v Sydney vyhrála zlatou medaili, manžel s gratulací nečekal a skočil do vody.

FOTO: fotobanka Profimedia

Šlo vám někdy ve vodě o život?

Ne! Zažila jsem pár nepříjemných situací, párkrát si třeba pořádně lokla, ale pocit, že nepřežiju, tam nebyl.

Vyzkoušela jste si také debla?

Když jsme v dorostu blbli, jezdila jsem s kamarády a jednou po sezóně jsme jely v relaxačním závodě i se slovenskou kolegyní Elenou Kaliskou. Holky oficiálně na deblu nezávodí a mixy už také asi třicet let ne.

Kterou řeku máte ráda?

Slalom se teď převážně jezdí na umělých tratích, takže jsem většinu důležitých závodů absolvovala na kanálech. Ale docela vzpomínám na „olympijskou“ řeku Ocoee v USA a mám ráda Vltavu, ani ne tak sportovně, spíš citově, je to taková naše „národní“ řeka.

Velký závod se jezdí i ve Špindlerově Mlýně na Labi.

Moc mi nesedí, protože se koná v extrémních podmínkách na přelomu dubna a května, kdy je voda hodně ledová. Na tři dny vypustí Labskou přehradu a chtějí po nás výkony. Nerada bych tam jela nějaký důležitý závod. Ale pro rekreační vodáky je Špindl úžasný.

Ze které řeky máte respekt?

Ze všech přírodních řek. Nikdy totiž nevíte, co je pod vodou. Řeka nebývá nikdy vypuštěná, jsou tam nahromaděné kameny, koryto se mění, při zvrhnutí se můžete pomlátit, a hlavně při záběru třeba narazíte a zlomíte pádlo. Na kanálech se cítím bezpečněji.

O vás se říká, že máte cit pro vodu, umíte ji číst.

Taky jsem to slyšela, ale já nevím. Spíš bych to nazvala cit pro pohyb a šikovnost, možná trochu intuice vycházející ze zkušeností.

Po kom se jmenujete Štěpánka?

Po nikom, tatínkovi se to líbilo. Teď už jsem s tím jménem spokojená, je české a ne moc obvyklé, ale v dětství mi vadilo, že je moc dlouhé.

Za svobodna Prošková. Tak – jaká byla Štěpánka Prošková? Divoká, nebo mírná?

Byla jsem jedináček, neměla jsem s kým divočit. Brzy jsem se naučila číst, takže jsem pořád byla někde zalezlá a ležela jsem v knihách.

FOTO: Michaela Feuereislová

Co vás ještě bavilo?

Jako většina mých vrstevníků jsem chodila do Pionýru, který byl vedený ve stylu turistického kroužku. Poznávali jsme české pamětihodnosti, sbírali jsme razítka z hradů, zámků a významných míst, lezli jsme s vedoucím po skalách, tábořili, dělali jsme ohýnky. Až mě děsí, jakou zodpovědnost za nás měl. Desetileté děti si navázal na lano a slaňoval s námi ze stěn. Docela jsme se vyblbli.

Také jsem ráda jezdila na letní tábory a dost času jsem trávila o prázdninách u babičky na Sázavě. Byla jsem pořád v lese a u řeky. Asi tři roky jsem dělala gymnastiku a jednu sezónu jsem lyžovala.

Vaše maminka získala jako lyžařka čtyři zlaté medaile z 1. mistrovství světa tělesně a zrakově postižených v Grand Bornandu v roce 1974. Jaký měla handicap?

V jedenácti letech prodělala obrnu. V dětství tedy moc nesportovala, začala až při studiích na vysoké škole. U nás tehdy tyhle akce organizoval Pavel Teplý, otec a vodič nevidomé Kateřiny Teplé, která vozila později spoustu medailí z paralympiád. Já jsem s mámou často jezdila na jejich soustředění, lyžování mám od té doby ráda. Táta je také po obrně, má zasaženou ruku, máma nohu. Seznámili se v lázních.

S kajakem jste začala ve dvanácti letech. Sedla jste si do něj a cítila se dobře? Je to přece jen vratká lodička.

Slalomový kajak není vratká lodička. Je poměrně stabilní. Samozřejmě když se učíme na řece techniku, spadneme raz dva, ale na klidné vodě to není problém. A nezapomeňte, já jsem začínala v bazénu.

V kajaku se udržela i ve větrném tunelu v pražských Letňanech.

V kajaku se udržela i ve větrném tunelu v pražských Letňanech.

FOTO: Michaela Feuereislová

Rok nato jste dostala žloutenku. Po ní by se lidé měli šetřit, a ne vrcholově sportovat…

Myslím, že jsem se nakazila při jednom zvrhnutí, kdy jsem se napila vody. Trénovali jsme na kanále v Brandýse nad Labem. Inkubační doba – šest týdnů – tomu odpovídala. Tehdy bylo Labe podstatně špinavější než dnes. Léčila jsem se rok a od té doby chodím pravidelně na jaterní testy. Žádné následky jsem si neodnesla, jen nemůžu darovat krev, což je škoda, protože mám vzácnou skupinu B minus. Tatínek je mnohanásobným dárcem krve, máme stejnou skupinu a vím, že ho často volali na odběr. Já ho chtěla následovat.

Ještě před nemocí jste vybojovala svoji první medaili na žákovském přeboru ČSR. Jaká je ta poslední? Zatím.

Bronzová z letošního mistrovství republiky. A v zahraničí? V únoru jsem vyhrála mezinárodní mistrovství Oceánie v Austrálii, kde byli před olympiádou na soustředění všichni slalomáři z chladnějších zemí, tedy celá Evropa, Severní Amerika a Kanada. Ten závod se rovnal Světovému poháru. Vítězství jsem cítila jako dobré nakopnutí do sezóny.

Myslíte na další olympiádu v roce 2016 v Rio de Janeiru?

Olympiáda ve 48 letech je nepravděpodobná, to si neumím představit. Momentálně zvažuji příští sezónu, láká mě mistrovství světa v pražské Troji. Pokud budu opravdu dobře připravená, tak to zkusím. Nechci jezdit za každou cenu.

Vdávala jste se v osmnácti letech. Cože tak mladá?

Otěhotněla jsem, tak jsem se vdala, no! (směje se) Osmnáct je z dnešního pohledu velmi brzo, jenže já tehdy už měla po maturitě, a ve třídě jsem nebyla jediná. Ve stejnou dobu se vdávala ještě jedna moje spolužačka.

Luboš a Štěpánka Hilgertovi jsou již šestadvacet let manželé. Mohli by o svém domácím štěstí přednášet.

Luboš a Štěpánka Hilgertovi jsou již šestadvacet let manželé. Mohli by o svém domácím štěstí přednášet.

FOTO: Michaela Feuereislová

Čím vás manžel zaujal?

Je o osm let starší a v té době byl náš nejlepší kajakář, líbil se mi. Uháněly ho všechny holky z okolí. Luboš studoval stavební fakultu a žil jenom sportem, takže měl trochu klapky na očích. Holky mimo sport neměly šanci vůbec a z těch od vody jsem byla ta šťastná já.

Studovala jste dál?

Po vzoru manžela jsem se přihlásila na stavební fakultu. Chodila jsem tam dva roky. Pak se vodní slalom stal olympijským sportem a já ho začala dělat profesionálně. Studium jsem přerušila a už jsem se k němu nevrátila.

Co dělá váš syn?

Lubošovi je pětadvacet, jezdí také závodně slalom a spolu s ním nová generace, často děti bývalých reprezentantů. Letos promoval na elektro fakultě na ČVUT, dělá softwarové inženýrství. Tomu tedy vůbec nerozumím. Četla jsem jeho diplomku a programování jde zcela mimo mě. Když domů přijde dopis, dohadují se s tátou, komu patří, oba se jmenují stejně a teď jsou navíc také inženýři.

Takže ještě bydlí u vás?

Tak napůl, teď zrovna je u přítelkyně.

Pětadvacetiletý Luboš junior se s mámou potkává doma i na vodě.

Pětadvacetiletý Luboš junior se s mámou potkává doma i na vodě.

FOTO: soukromý archív Štěpánky Hilgertové

Jaké máte koníčky?

Určitě čtení, romány, detektivky, cokoliv. A baví mě tancování. Byla jsem ráda, že mě vybrali do soutěže StarDance, i když jsme s Michalem Němečkem vypadli hned v prvním kole. Na tuhle zálibu jsem bohužel neměla moc času.

Co vám voda dala?

Dala mi spoustu intenzivních prožitků, cestovala jsem, poznala jsem zajímavé lidi, naučila jsem se překonávat neúspěchy. Dala mi i manžela a rodinu, díky vodě jsme byli hodně pohromadě.

A co vzala?

Mohla bych si položit otázku, co bych dělala, kdyby…? Jenže to platí obecně pro každého. U mě je možná škoda, že jsem se nedokopala k ukončení studií, ale na to jsem příliš poctivě trénovala a starala se o rodinu. Víc jsem nestihla.

Po skončení kariéry budete trenérkou?

Budoucnost nemám ještě definitivně nalinkovanou. Patrně se budu pohybovat někde kolem sportu, ale kdo ví? Nechci nic zakřiknout.

Máte nějaké přání?

Vždycky jsem žila hodně při zemi a nic velkého jsem si nikdy nepřála. Moje cíle vycházely z reality a postupně jsem si je plnila. Teď si přeji jen zdraví pro sebe a své blízké.

To si přeje každý. Myslím něco bláznivého…

Vyrůstala jsem v době, kdy se létalo do vesmíru a jednou jsme byli dokonce na besedě se dvěma sovětskými kosmonauty. Tehdy jsem snila o tom, že také jednou poletím a vyzkouším si stav beztíže. Představovala jsem si, jak je to v raketě úžasné.

Tak proto jsem vás objevila ve větrném tunelu v pražských Letňanech?

Tam pozvali krátce po Londýně všechny olympioniky a na přání fotografů jsem si také sedla do kajaku. Pak jsem zkusila i volné létání a byl to krásný zážitek. Hlavně jsem se cítila bezpečně. Skákat z letadla a s padákem bych se asi neodvážila.