Překvapilo mě, jak mile holčičím dojmem osmatřicetiletá Kateřina působí. I s jakou poctivostí hledá slova pro nejpřesnější odpovědi. Dokáže se ironicky shodit, hlídá si svá tabu a možná je na sebe až příliš přísná. Ale přes palbu otázek ze všech stran mi chvíli uniká intuitivní, hravá a hledající bytost, která se skrývá za atraktivní hřívou a vstřícným úsměvem.

Cesty domů jsou rozjetý vlak, vy do něj vstupujete v roli policistky Květy. Představíte ji?

Přijde mi to všechno trochu jako dětská hra, zvlášť když vedle sebe mám jako parťáky Mirka Etzlera a Pavla Soukupa. Jsou to dospělí muži, já holka a hrajeme si spolu na policisty. Když se mě navážno zeptají Květo, co jste to udělala, dá mi fušku se nerozesmát. Zvlášť když na mě pan Mirek, který je velký srandista, dělá mimo obraz grimasy. Je fajn takhle si hrát.

Pavel chtěl chránit zákon už jako kluk, holky to ale mají jinak. Jaký je váš vztah k policistům? Platíte často pokuty?

Prohřešků moc nemám, nevzala jsem nikdy ani lízátko. Nejvíc platím za špatné parkování, to je problém Prahy. Mimo špičku jezdím hodně, jindy nechám auto raději na metru. Jsem chodivá, v kufru mám stále dobré tenisky na přezutí – a šup, mažu pěšky. A když přece jen dostanu pokutu, jdu ji bez odmlouvání zaplatit, nic neříkám, jen předložím lístek, nesmlouvám. Čímž přivedu do rozpaků druhou stranu. Myslí si, že známé tváře chtějí využívat výhody, často to tak asi je. Já je udivuju, že se nevztekám, nedělám na nikoho oči.

Kateřina Hrachovcová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Trochu jsme utekly od role Květy. Jaká je?

Velmi civilní a vzpřímená, vlastně jako celý seriál, nehraje se tam s větami, říkají se základní věci a jde spíš o emoce. Pro mě je to nová zkušenost. Vzhledem ke své práci musím mít přehled, kde se co točí, jaká televize co nabízí, kdo kde hraje… Takže i u Cest domů jsem znala zázemí, vývoj, názory lidí a měla z toho dobrý pocit. I proto jsem do seriálu vstoupila zcela intuitivně, což je asi nejlepší. Nebyl důvod říct ne.

Stává se často, že odmítnete roli?

Nebudu jmenovat, to by bylo neslušné. Ale myslím, že jsem toho víc odmítla, než přijala. Obvykle jsem si pak potvrdila, že to byla správná volba, že jsem to cítila dobře. Když odmítám, nehledám výmluvy, že třeba nemám čas. Naopak řeknu: Mám volno, ale necítila bych se v té roli ve své kůži, není mi vlastní, děkuju. Jednání na férovku se mi vždycky vyplatilo, a pokud jsem si tak zavřela další cestu, nevadí, s takovým člověkem by stejně nebyla dobrá spolupráce.

V seriálu je vaše postava matkou dvou dětí. Měla jste nějakou průpravu?

Ta role je vzhledem k ostatním figurám malá a tahle linka se tam zatím příliš neprojevuje. Sama mám jen starší sestru, takže jsem nebyla nikdy za pečovatelku. Ale k dětem mám blízko. Děti a zvířata jsou čisté duše, beru je na stejné příčce, záleží na tom, do čeho se položíte. A lze se od nich hodně učit, děti jsou láska…

Uvažujete o tom, že si je taky pořídíte?

Uvažuju nad spoustou věcí a myslím, že minimálně jedno dítě mít budu. Ale jen bůh ví kdy. Patří to jistě k největším, nejsilnějším zážitkům, jaké lze zažít, ovšem nevnímám to úporně, nejsem mateřstvím posedlá. To, že zatím dítě nemám, beru jako shodu okolností. Mohu jen neskromně říct, že jako matka budu bezvadná. Jsem dobrá zvířecí máma, mám skvěle vychovaná zvířata. Jak maminky mluví o dětech, já se pyšním svým psem Punťou a kocourem Felixem.

S Petrem Čtvrtníčkem zažívá v seriálu Ententýky i hodně odvazové scény.

S Petrem Čtvrtníčkem zažívá v seriálu Ententýky i hodně odvazové scény.

FOTO: archív ČT

Kolem dětí se točí i seriál Ententýky. Jak se cítíte v kůži bývalé modelky Nikol?

Je to seriál hodně o dětech a vztazích, řeším tam mateřství, i když matkou ještě nejsem. Mám tam bezvadného muže Majka, Petra Čtvrtníčka, s nímž se máme strašně rádi a chceme pro dítě udělat všechno. Majk pro nás navíc staví dům v podnikatelském baroku a zatím bydlíme po hotelech, což je jeho úchylka. Nikol je zase ulítlá do čistoty, všechno dezinfikuje a cídí. Baví mě hrát bývalou modelku, přestože nemám míru 180 centimetrů. Může se se mnou ztotožnit řada dívek, které tak taky nevypadají a vzpomínají, že fotily v mládí spodní prádlo. Jsou tam moc hezky a vtipně napsané scény, věřím, že vznikne víc než hotových patnáct dílů.

Čistota a pořádek jsou prý důležité pro zrozence Panny, což jste v civilu i vy. Platí to u vás?

Beru horoskopy jen jako zábavu. Nicméně jsem typ, který má rád řád a pořádek. Je to vidět z toho, jak mám doma srovnané věci, všechno hezky uložené, protože si toho vážím. K tomu nás vedla máma a je to ve mně zažité. I věci mají duši.

Výchova je dobrá věc, ale já věřím, že se stejně jednou projeví genetická výbava. Kdo v ní má napsáno: bordelář, neunikne tomu.

Vy jste obrovsky svobodomyslná, i v oblasti lásky – potřebujete mít partnera, ale i svobodu. Jste až do dobrodružství… aspoň já to tak cítím. Já mám svobodu taky ráda, ale jinak než vy. Tak to máme dané, to je v pořádku.

To jste mi vzala dech. Jak to víte?

Cítím to, dám hodně na intuici. Nebojte se, jsem hodná, žádná čarodějnice… Když chci, tak odhadnu lidi. Ovšem netroufám si říct, že to dokážu běžně, a ani není třeba, aby to někdo věděl. Ale podle mě to dokáže každý, každý v sobě máme schopnost napojit se na druhého.

Kateřina Hrachovcová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jenže zaházenou harampádím civilizace. Vraťme se ale do reálu. Klasická otázka: užíváte si víc kameru, nebo jeviště?

Od školy jsem neměla v divadle žádnou pauzu, je to hlavní a nepřetržitá linka, po které jdu. Nevadí mi, že tam nejsem tolik vidět jako na obrazovce. Natáčení u mě probíhá ve vlnách, ale vím, že to nic neznamená a zase to půjde dolů – tak to má být.

Televize dělá známou tvář, divadlo jméno. Psalo se hodně o představení Básník a kočka, kde hrajete jen s Lukášem Vaculíkem. Má pověst introverta, jak se s ním pracuje?

Jak jsem ho poznala, raději mluví, než jedná. A úplně nejvíc kouří… Je to projekt, pro který jsme se s Lukášem sami rozhodli, režie se ujal Antonín Procházka. Hodně jezdíme zájezdy, v Praze nás občas najdete v Branickém divadle. S Lukášem jsme se skamarádili rychle a přirozeně i proto, že jsem o to nijak neusilovala. Bylo to vzájemné.

S humorem jsem tomu představení dala pracovní název Kurz přežití s L. V., takže pod tím si můžete představit cokoliv. Rozhodně je to zážitek v mnoha směrech a velký adrenalin. Vzácný i těžký. A Lukáš nabídl, že by bylo fajn spolupracovat dál.

Ztělesňujete slečnu lehčích mravů. Bylo to příjemné?

I taková dívka může být rozkošná a milá, vůbec ne odpudivá. Ta role je skvěle napsaná a záleželo i na nás na jevišti, jak to pojmeme. Jistě je to nesrovnatelné se stejnojmenným filmem, kde můj part hraje Barbra Streisandová a dostala za něj tuším Oscara. Ale moc to nás i diváky baví i v našich mantinelech a vždycky se divíme, jak rychle ty dvě hodiny utečou! Je to bezvadný maratón.

Oscarová komedie Básník a kočka slaví úspěch i v podání Kateřiny a Lukáše Vaculíka.

Oscarová komedie Básník a kočka slaví úspěch i v podání Kateřiny a Lukáše Vaculíka.

FOTO: fotobanka Profimedia

Co byste byla ochotná pro roli udělat? Zhubnout, jít dohola?

Co se týče změny zevnějšku, zatím mě nikdo příliš neznásilňoval. U nás to klouže trochu po povrchu a obvykle si mě vybrali proto, že jsem určitý typ, bez velkých změn. Hubnout jsem nikdy nemusela, ani přibírat, učit se složité disciplíny jako třeba jízdu na koni taky ne. Teď v Ententýkách jsem zažila akorát velký a příjemný styling v oblečení a dohodli jsme se, že by k Nikol sedělo dlouhé háro, takže mi krásně prodloužili vlasy. Proč ne, mě to baví a na kameře to vypadá dobře. Taky poprvé zažívám víc odhalené scény, ale Honza Pecha je udělal hezky. Moc tomu seriálu držím palce, pro Pavla Anděla je to první velký producentský projekt.

Zaujala vás profese nějaké postavy natolik, že by vás lákala i v civilu?

Vzpomínám na divadelní šapitó Anpu, s nímž jsem loni hrála na Letní Letné. Bohužel kvůli nedostatku peněz toto představení nepokračuje. Šlo o alternativní divadlo – hudební, pohybové, výtvarné i s loutkami. Hrála jsem v představení Zapovězená komnata a měla jsem z toho spojení činohry s pěknou choreografií úžasný pocit. Tak tenhle směr by mě lákal. Artistka, maringotka… A chtěla bych ten pouťový přístroj na cukrovou vatu! Já se dovedu nadchnout pro spoustu věcí. Ale spíš než role mě oslovují setkání v životě, když poznám někoho zajímavého, chci proniknout do jeho oboru, dozvědět se o něm co nejvíc.

Po svatbě jste často asistovala manželovi – zvěrolékaři – u operací zvířat. Platí to stále?

Ano. Bylo to pro mě hodně intenzívní období. Dělala jsem to pro sebe, protože jsem toužila pomáhat a porozumět tomu oboru, být samostatná jako sestřička. Ale taky kvůli svému muži, chtěla jsem pochopit jeho obrovskou vášeň pro tu profesi – je tam denně, pořád mu někdo volá o radu ve věcech, kterým rozumí jen on, a to nejde odmítnout. Takže jsem si přála poznat jeho svět. A protože se tyhle věci rychle zapomínají, musím si je stále občerstvovat, vždyť jde o život.

Nechtěla jste být zvěrolékařka už jako holka?

To mě napadlo až díky manželovi. Zcela vážně jsem zvažovala studium veteriny, že bych nebyla jen pomocná síla, ale lékařka. Jenže je to asi nejtěžší škola, tu bych nedala, i když se umím naučit hodně. Navíc pro ženy tahle práce není, je velmi náročná. Zvenčí vypadá krásně – samá roztomilá zvířátka, mazlení, hraní, porody… Jenže z 80 procent se setkáváte s nemocemi a trably jako u lidí a na to musí být člověk fakt silný. Ale pomáhám pořád, třeba teď jsem zažila malý zázrak: uzdravení pejska po autonehodě s mnohočetnými zlomeninami pánve a dalšími zraněními, kterého manžel s mojí asistencí pospojoval jako lego. Bylo hezké být u toho, když přišel na kontrolu – pomalu, ale šel. Neskutečné! Jsem šťastná, že jsem to zažila.

Málokterá žena takhle následuje manžela, většina se zeptá u večeře, co měl nového. Vždycky jste brala vztahy tak do hloubky?

Pokud jsem měla někoho ráda, ohromně jsem mu fandila. Ve všem. To je podle mě základ, i když to nebývá pravidlem. Ideální je, když to funguje vzájemně.

Ještě jste mi vlastně neřekla, kudy vedla vaše cesta k herectví.

V dětství mě nejvíc bavil cirkus, už tehdy jsem snila o tom být artistkou nebo baletkou – ve světlech manéže. Vzbuzovalo to ve mně obrovskou fantazii. Pohybově jsem ale byla strašné poleno, chodila jsem na sportovní gymnastiku a na závodech končila na posledních místech. Jednou vyvolávali vítězku, a když řekli: Kateřina… – postoupila jsem kupředu. Samozřejmě vyhrál někdo jiný. Ve druhé třídě jsem začala chodit na dramatický kroužek. Jezdilo se po soutěžích a tam jsem konečně i vyhrávala. A pak mě paní učitelka připravila na konzervatoř…

Žádné herce ale v rodině nemáte, že?

Kdepak, máma je úřednice a táta má taky civilní povolání. Ale obklopovali nás knihami a kulturou vůbec. Máma s námi zůstala dlouho doma a přitom začala psát, nejdřív do šuplíku. Už jí vyšlo osm knížek! Napsala mimo jiné čtyři knihy s mým mužem a ostatními lékaři a sestřičkami – z ordinace i z cest. Tou poslední je Zvěrolékař v akci. Máma je fakt dobrá, a báječný člověk.

Co praktického vás naučila do života?

Snažím se brát si z ní příklad ve všem. Je úžasná hospodyňka a statečná žena. Nikdy jsem ji neviděla plakat, a myslím, že určitě měla proč, jako každý. Dělala doma všechno, každý den navařila, naklidila. Vzpomínám, že když jsem říkala: tohle udělám já, vytřu, umyju nádobí…, odpovídala: Ne, ne, ty si toho jednou užiješ až až! Neměli jsme jako rodina nikdy auto a dlouho ani televizi, jen rádio. I díky tomu jsem dobře znala lesy a parky a vlastně i celou Prahu, kde jsem se narodila. Koukala jsem hodně kolem.

S Martinou Hudečkovou hrává často v Divadle Palace, tentokrát v představení Nejšťastnější ze tří.

S Martinou Hudečkovou hrává často v Divadle Palace, tentokrát v představení Nejšťastnější ze tří.

FOTO: fotobanka Profimedia

A co tatínek? Dvě dcery v rodině, nechtěl z vás mít trochu kluka?

Táta měl rád myslivost a máte pravdu, že si vždycky přál kluka, což jsem mu trochu splňovala. Když chodil s puškou na holuby, chodila jsem s ním, už jako malinká. Nebo na číhanou na posed. Byl ke mně vždycky velmi hodný, měl mě moc rád, viděl se ve mně.

Jak trávíte volný čas dnes? Shodnete se s mužem?

Jestli to nevadí, nebudu o něm víc mluvit. Neberte to osobně. Je to zlatý, milovaný člověk, na kterém oceňuju úplně všechno! Ale má svůj život, který patří jen jemu. To by vám musel říct on sám. Prozradím jen, že strašně rád cestuje, tím si nejvíc vyčistí hlavu. Já mám zase ráda sport, zkusila jsem všechno možné – brusle, kolo, plavání, tenis… Teď cvičím pilates a jógu, obojí je skvělé na figuru i pro vnitřní pocit, na vyčištění. Taky ráda zútulňuju byt a bavilo mě vždycky kreslit. A v autě vozím foťák, a když vidím něco hezkého, nastane dilema, zda zastavit, nebo ne.

Neuvažujete o psaní knížek jako maminka?

Já píšu taky docela hodně, ale nesystematicky, většinou o pocitech. Svého času jsem si tak vypisovala svůj vnitřní svět, byla to moje očista. Mám všechno schované a je fajn se na to občas podívat… Ale maluju, fotím i píšu jen pro sebe, ne s cílem to vystavovat nebo vydávat.

V seriálu Ulice byla za rozvracečku rodinných krbů, na snímku s Ondřejem Pavelkou.

V seriálu Ulice byla za rozvracečku rodinných krbů, na snímku s Ondřejem Pavelkou.

FOTO: archív TV Nova

Takže jste se už asi dost poznala. Je něco, co byste na sobě chtěla změnit?

Změnit ani ne, rozšířit. Chtěla bych si plně uvědomit i negativní věci, které má každý v sobě. A u druhých si všímám vlastností, se kterými jsem se sice nenarodila, ale zdají se mi dobré a učím se je vzít za vlastní. Vím, že jsem hodně nekonkrétní, ale jinak to neumím vysvětlit. Dejme tomu, že jsem systematická a těžko se mi z toho vybočuje. Ale když proti mně sedí někdo svobodný a nesvázaný, pokusím se to přijmout. Nepotřebuju nic měnit, spíš získávat, doplnit, co mi chybí.

Jste na sebe hodně přísná…

To mě nenapadlo. Já jsem šťastná tak, jak jsem. Jsem optimistka, od dětství.

Co vás dokáže rozhodit a co dostat zase do klidu?

Záleží na tom, jak si to uděláte v sobě. Já se snažím všechno, co by mě mohlo vykolejit, brát tak, jak to je. A vzít si z toho poučení, i negativní. Dřív, když mě třeba někdo pomlouval, říkal nepravdu, ranilo mě to. Dnes už ne, jsem nad tím a je to nádhera. Jen si řeknu, že ten druhý je asi dost nešťastný. Nemůže mě všechno zasáhnout, učím se být silná.

Na co se těšíte?

Na TV Barrandov připravujeme nový pořad, který bych měla moderovat. Má být ze společnosti – reportáže, rozhovory s hosty i živá hudba. Rozhodující bylo, že mi to nabídla autorka projektu Olga Zablatská, která měla devět let svůj skvělý pořad na Slovensku. Na všem jsme se shodly, i na tom, že hostům zaručíme autorizaci. Máme špatné zkušenosti v médiích, kdokoliv o vás může napsat cokoliv – což brání hodně umělcům vyjadřovat se mimo svoji práci. A to je škoda. Tak uvidíme, bude to další zkušenost. Každý má hranici soukromí někde jinde a stejná věta zní od různých lidí různě. Je to taky o naladění zpovídaného a zpovídajícího, o jejich intuici. Tu, jak už tušíte, mám dobrou.