Jak vzpomínáte na mladičkého Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou, kterého jste v roce 1962 ztělesnil v Divadle S. K. Neumanna v Libni?

To je opravdu už padesát let?! Žasnu, jak to uteklo. Na tu dobu vzpomínám rád. Bylo to takové šup do vody a plav. Libeňské divadlo mělo tehdy úžasnou úroveň. Navíc od té doby máme s Janou Štěpánkovou, která hrála Slávku, výborný kolegiální i lidský vztah. Měla se mnou velkou trpělivost. Děkuji, Jani!

Byl jste tehdy studentem DAMU. Po letech jste se tam na čas vrátil jako pedagog. Proč jste nezůstal?

Skončil jsem v roce 1990. Poněkud se tam proměnily poměry, moc se mi to nelíbilo, a tak jsem začal zvažovat, kolik času musím škole věnovat a jakou odpovědnost přitom za ty mladé lidi na sebe beru. Rozhodl jsem se pro svou kariéru, protože obojí se nedá dělat stoprocentně. Navíc nemám pedagogické vzdělání a k tomu je nutné mít pedagogickou erudici, být jen starším zkušenějším kolegou nestačí.

Jedna z prvních rolí v Národním divadle: jako mlynář v inscenaci Jiráskovy Lucerny z roku 1983 s Evou Klenovou a Luďkem Munzarem.

Jedna z prvních rolí v Národním divadle: jako mlynář v inscenaci Jiráskovy Lucerny z roku 1983 s Evou Klenovou a Luďkem Munzarem.

FOTO: ČTK

Máte jako takový tendenci radit těm méně zkušeným? Když vidíte, že práce nejde správným směrem, řeknete třeba režisérovi, aby se na to šlo jinak?

Nemohu na sebe brát odpovědnost, která mi nenáleží. Mám jiný způsob: zkouším a zkouším, a pokud se režisér dobře dívá, uvidí jiné řešení. Když si nevšimne… Co mohu jiného dělat, když si s vámi dotyčný režisér nesedne a neřekne, jak si vlastně roli, kterou mám hrát, představuje? Když to udělá a domluvíme se na tom, pak udělám všechno pro to, abych jeho představu naplnil.

Takže přímo neradíte?

Radit někomu je v tomhle povolání hrozně složité. Co já vím, co se v tom druhém partnerovi děje? Nemusí mu to být příjemné. Na druhé straně neustále na někoho čekat, bere strašně sil. Čekat, až se kolegové naučí text, až nastane nějaká souhra, rezonance.

Musím vzpomenout režiséra Miroslava Macháčka, který v Národním divadle říkal: Je vás tu asi šest, co na sebe slyšíte. Jen pak se na jevišti může zrodit něco výjimečného, neopakovatelného, pak mohou nastat úchvatné chvíle, kdy se herci skutečně proměňují v postavy, které hrají.

Na které výjimečné chvíle vzpomínáte?

Takové vzpomínky mám hlavně na dobu, kdy jsem byl v Komorním divadle. Stoprocentně jsem to zažíval v Hamletovi, s nímž jsem na Národním začínal. Horacio Petra Kostky byl famózní. Skvělé to bylo i v Zeyerově Staré historii. Pan Kemr tam hrál hlavní roli Pandolfa. Je to klasická postava komedie dell’arte. Bylo vidět, jak o ní stále přemýšlí, jak si tu figuru osahává, přímo ochutnává celou svou bytostí.

Jednoho dne přišel a předvedl tu roli v naprosté dokonalosti. Na té zkoušce jsme mu zaaplaudovali. Bylo to úchvatné. Takových zkoušek není bohužel mnoho.

Za roli sira Cecila v britské komedii Ledňáček získal před čtyřmi lety Cenu Sazky a Společnosti Divadelních novin, Alena Vránová nominaci na Thálii.

Za roli sira Cecila v britské komedii Ledňáček získal před čtyřmi lety Cenu Sazky a Společnosti Divadelních novin, Alena Vránová nominaci na Thálii.

FOTO: Divadlo Ungelt – Veronika Patková

Byl jste někdy sám se sebou takhle spokojený?

Nikdy. Mívám potěchu, když se některý večer setká naše práce s porozuměním té druhé strany – hlediště. Když dají diváci najevo spokojenost. Trvá to asi pět minut.

Překvapí vás po těch padesáti letech v profesi ještě něco?

Přiblíží-li se člověk vnitřně k postavě, pak překvapí sebe sama nějakým novým pocitem, který by v sobě nečekal a ani nehledal. Někdy se až leknete, co uděláte. Můžete tu či onu roli hrát stokrát, ale takováhle podivuhodná chvíle vás zaskočí. Je to, jako když dostanete ránu elektrickým proudem. To jsou závratné okamžiky, pro které ještě zůstávám v divadle. Náhle vnikne pravda na jeviště. Vzácně, ale vnikne.

Jste prý herec, který zahraje všechno.

Když je člověk mladý, má tu drzost si myslet, že to je pravda. Pochyby přijdou časem a s věkem. Samozřejmě, že je mám.

Jeho poslední premiérou v Divadle Ungelt bylo drama o nenaplněné lásce Největší démant světa, kde exceluje s Danou Syslovou.

Jeho poslední premiérou v Divadle Ungelt bylo drama o nenaplněné lásce Největší démant světa, kde exceluje s Danou Syslovou.

FOTO: Marie Krbová

Odmítl jste roli, protože jste si myslel, že není pro vás?

Ne. Pokaždé to je výzva, vždycky jsem měl ctižádost to či ono zahrát. I když to vždycky vezme kus mě, odnáší to rodina, zchátráte uvnitř i na povrchu.

Setkal jste se se závistí?

Nepocítil jsem ji, i když si dovedu představit, že kolegové mohli mít pocit, že nějaká role nebyla pro mě, ale pro ně. Možná byla, ale co já s tím mohu dělat? Herectví je sobecké povolání, to je pravda.

Dosáhne-li někdo ve své profesi mistrovství, nebývá najednou sám?

Možná to jsou jen ustrašené pochybnosti, jak říká Hamlet. Občas člověk něco takového pocítí, pak se musí podívat na sebe, zda to není určitá nechuť či netrpí-li okoralostí.

Jak se tomu dá bránit?

Předstoupit pokaždé před diváka, jako by se ten večer všechno dělo poprvé. Odpovědně a s kázní.

Postavu intrikánského ministerského úředníka sira Humpreye Applebyho napřed daboval ve slavném britském seriálu Jistě, pane ministře, pak ji ztělesnil na jevišti Divadla na Vinohradech. Manipulovaného ministra hrál Viktor Preiss.

Postavu intrikánského ministerského úředníka sira Humpreye Applebyho napřed daboval ve slavném britském seriálu Jistě, pane ministře, pak ji ztělesnil na jevišti Divadla na Vinohradech. Manipulovaného ministra hrál Viktor Preiss.

FOTO: DnV – Pavel Nesvadba

Vy jste, myslím, takový i v osobním životě. Porval jste se třeba někdy?

Jednou ano, ale to se pral alkohol, já ne! (smích) Já se k té disciplíně taky vypracoval až časem.

Nad cigaretou jste ale nezvítězil.

To je boj, který jsem nevyhrál. Zlobím se na sebe. Přitom se mi podařilo pět let nekouřit.

Co se stalo po těch pěti letech?

Zapálil jsem si. Chtěl jsem napodobit jednoho přítele, který kdysi kouřil, pak s tím přestal a zapálil si, jen když na stole byla sklenka dobrého vína a dobrá anglická cigareta. To se mi tak líbilo! Po těch pěti letech jsem si při nějaké příležitosti zapálil v domnění, že to zvládnu. Cigareta zvládla mě.

Koho nebo co považujete ve své kariéře za rozhodující?

Nabídku Oty Ornesta do Městských divadel pražských. Bylo to v polovině šedesátých let a hrály se tam nádherné věci. Byl jsem šťastný, ale angažmá v Praze přinášelo mnoho problémů – neměl jsem kde bydlet, to bylo docela svízelné. Později, ale opravdu po dlouhém čase, jsem získal družstevní byt – Městská divadla měla své bytové družstvo.

Jako pekelný vládce Lucifer se vloni představil v pohádce Zdeňka Trošky Čertova nevěsta.

Jako pekelný vládce Lucifer se představil v pohádce Zdeňka Trošky Čertova nevěsta.

FOTO: Bontonfilm

Pomohla vám někdy popularita?

Kolegové měli spoustu přátel mezi lékaři, takže v tomto směru nezištně pomohli. Jednou jsem měl tak zastydlé dutiny, že jsem se ani nemohl předklonit, abych si zavázal tkaničky. Zavolali profesoru Černému do střešovické nemocnice a ten se mě hned ujal.

Byly i méně příjemné stránky popularity?

Někdo s těmi projevy přízně umí zacházet lépe, někdo hůř. Mně se s tím žilo obtížně. Ale vůbec to nemohu srovnávat s tím, co se dělo, když někam přišli Josef Zíma nebo Josef Bek. Mluví-li se dnes o popularitě, tak to není nic ve srovnání s tím, co zažívali tito kolegové. A ti to zvládali bezvadně.

Vy jste na tom po filmech Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny asi nebyl jinak…

Přiznám se, že když jsem ten scénář četl poprvé, vůbec jsem nepředpokládal, že by film mohl mít tak obrovský úspěch. Až do okamžiku, kdy jsem uviděl Tomáše Holého (hlavní dětský představitel – pozn. red.). Režisérka Marie Poledňáková byla skvělá, stejně jako Petr Polák za kamerou. Všichni byli báječní!

Obrovskou popularitu mu na konci 70. let přinesly komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Jeho nečekaně objeveného syna hrál Tomáš Holý.

Obrovskou popularitu mu na konci 70. let přinesly komedie Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny. Jeho nečekaně objeveného syna hrál Tomáš Holý.

FOTO: archív ČT

Na druhé straně mi hodně lidí neodpustí, že jsem hrál v majoru Zemanovi. Samozřejmě bych radši, kdybych v tom nehrál, ale zpočátku vůbec nevypadalo, že to bude mít politický kontext. Bylo napsaných pět dílů, běžné kriminální příběhy, pak přišlo něco jiného. Je ale zajímavé, že když teď v nějaké televizi seriál dávají, tak má velkou sledovanost. Proč to tedy hrají?

Třicet let hrajete v Národním divadle, teď vás diváci mohou vidět i na miniaturní scéně Divadla Ungelt. Kde se cítíte lépe: na malé nebo na velké scéně?

Vždycky mě lákalo velké divadlo, velké jeviště. Malým divadlům, kterým se říkalo sklepní, jsem se vyhýbal. Ale nabídka z Ungeltu, že bychom mohli dělat představení s milovanými kolegy z Komorního divadla Alenou Vránovou a Péťou Kostkou, se nedala odmítnout. K tomu ten báječný text a režie Ladislava Smočka! Zjišťuji, že malá scéna má něco do sebe. Takže teď mě baví obojí. A skoro víc to malé.

Vaší poslední premiérou v Ungeltu je Největší démant světa, hra o bilancování jednoho životního vztahu. Děláte něco takového?

Ne. K čemu by to bylo dobré? Abychom se se ženou ujišťovali, že jsme udělali dobře, že jsme se vzali, že máme děti? Každý den si říkám, že jsme udělali dobře.

Nechcete při té příležitosti konečně něco prozradit o své paní?

Ona by nebyla ráda, kdybych o ní mluvil, i když by si to zasloužila. Neměla to se mnou lehké. Jsme spolu čtyřicet let.

Potatily se vaše dvě dospělé dcery?

Částečně. Starší dcera léta pracovala ve správě opery a později baletu Národního divadla, druhá dělala produkční Komorní filharmonie. Teď jsou obě na mateřské dovolené. Máme čtyři vnuky ve věku od tří měsíců do dvou a půl roku.

S Mariánem Labudou a Jiřím Lábusem si v televizní komedii Černá slečna, slečna Černá zahráli tři staré mládence.

S Mariánem Labudou a Jiřím Lábusem si v televizní komedii Černá slečna, slečna Černá zahráli tři staré mládence.

FOTO: archív ČT

Vraťme se k bilancování. Je něco, co byste ve svém životě vrátil?

Asi bych některé okamžiky ze svého života vyzmizíkoval, abych se k nim nemusel vracet. Ale že bych se chtěl vrátit na začátek, tak to ne. Ono by se všechno mohlo hrozně zamotat. Že se stalo, co se stalo, je vlastně velké štěstí.

Kníže mezi herci
Smyslem herectví je dle mého vydávat svědectví o stavu lidské duše. A František Němec ve svých rolích vydává o lidech svědectví přímo rentgenová. Je knížetem mezi herci. Vzdělaný, kultivovaný, noblesní. V mých očích náš nejlepší současný herec. V jeho oduševnělé tváři se zrcadlí sebemenší hnutí jeho mysli. Má lidskou i hereckou inteligenci, empatii, humor, je dokonale řemeslně vybavený. Nikdy se nepodbízí ani neopakuje, což souvisí s tím, že své role si pečlivě vybírá. Je mi ctí, že patří ke kmenovým hvězdám mého divadla.
Milan Hein, umělecký ředitel Divadla Ungelt