Ještě nedávno jste jezdila patnáctkrát v měsíci do Prahy, tentokrát jsme za vámi přijeli do rodného Brna. Co všechno je jinak?

Tuhle sezónu jsem slíbila svému domovskému divadlu, kde jsem od šestnácti let, že se mu budu víc věnovat. Protože mě už poněkolikáté velkoryse pustili do seriálu. Tak jsem naskočila do zkoušení úžasné hry Výkřiky do tmy. Hrajeme dva manželské páry, v nichž se partneři navzájem prohodí. Je to hra o tom, co jsme všichni zažili. A kdo ještě ne, tak to určitě zažije. O vyhasnutí ve vztahu, o tom, co lze ještě vrátit, jak moc chránit partnera, zda použít milosrdnou lež nebo si říkat i bolestné věci.

Někoho posunou, druhého zabijí. Taky mám po premiéře Cida s režisérem Romanem Polákem, což je klasická rytírna v mírně moderním pojetí. A chodím se hodně koukat na kolegy, doháním, co jsem zmeškala.

Seriál Cesty domů jste opustila autohavárií, což muselo být drastické. Ale vy prý ráda umíráte?

Když na jevišti umřete, znamená to většinou, že máte hezkou roli, která stojí autorovi za to, aby ji zabil. A taky to znamená, že diváci jsou s vámi a pobrečí si. Což se mi dělo i teď, přišla spousta ohlasů. Nejhůř moji smrt nesly malé děti, těm bych zakázala se na to koukat. Ale těší mě, že s lidmi ještě něco hne, s něčím se ztotožní, že naše doba není až tak cynická.

V seriálu Cesty domů řešila dlouho milostný trojúhelník s Miroslavem Etzlerem (na snímku) a Janem Dolanským. Patovou situaci ukončili autoři její smrtí.

V seriálu Cesty domů řešila dlouho milostný trojúhelník s Miroslavem Etzlerem (na snímku) a Janem Dolanským. Patovou situaci ukončili autoři její smrtí.

FOTO: archív TV Prima

Lidi se smrti bojí, spousta herců ji z pověrčivosti nechce hrát. Jak to vnímáte vy, mladá holka?

Pozor, já jsem temná povaha. Stejně jako Alenka Antalová. Vždycky, když někam přijedeme nebo si chceme udělat v Brně hezký den, jdeme na hřbitov a vnímáme tu posvátnou atmosféru. Takže na otázky kolem smrti jsem ta pravá. Donedávna mě neděsila, protože jsem si lidi, co odešli, odmítala nechat vzít. Žijí pro mě dál, povídám si s nimi, jak by na tom byli, co by asi řekli. Nikdy nezestárnou, budou pořád mladí…

Jenže pak se stala hrozná věc: naše tisková mluvčí Lucka Broučková zemřela při autonehodě, pán jí nedal přednost a byla na místě mrtvá. S tím se nedokážu srovnat, byla to dobrá duše divadla, starala se o všechny. Jsem ráda, že jsem točila svoji bouračku o dva měsíce dřív, pak bych toho už nebyla schopná. Jakmile smrt hrábla do blízkých řad, stala jsem se pokornější.

Smrt je součástí našich životů…

Lidi se s ní už nesetkávají nablízko, příbuzní obvykle umírají v nemocnicích. Dřív ani ve smrti člověk nebyl sám, bylo hezké, že ho k ní rodina přirozeně dovedla. Dnes ji máme od života ostře oddělenou. A člověk je na ni sám. Proto jsme se rozhodli nechat doma babičku, máma se o ni čtyři roky starala a jsem ráda, že zemřela mezi námi. To beru, to je koloběh. Ale když jde o něčí nepozornost, jsou to pro mě jen otázky…

Ještě se vám přiznám, že jsem svoji rodinu vytáhla doslova ze spárů smrti. (klepe na dřevo) Ta paní nám pořád chodí v patách, je tu s námi. Prostě jí řeknete: Ještě ne! Ještě chvilku počkej! Víc neprozradím…

Vy jste kdysi vstoupila na jeviště jako Desdemona. Jak na tu první smrt vzpomínáte?

Krásně. Mně se o ní dodnes zdá, taková role vás provází celý život. Pokud se podaří tak jako u nás. Mého parťáka Othella hrál výborný Martin Trnavský. Jde tam o vraždu z lásky, ze žárlivosti. Bylo to krásně udělané, žádné škrcení. On mě vlastně jen obejmul a přitiskl - víc, než by měl, a v tom symbolu lásky mě zabil. Pak mě položil a vlastně zemřel i on. Shakespeare to tak chtěl, tak to napsal.

Čerstvá premiéra v Městském divadle v Brně - historické drama Cid, role infantky. Záběr s Irenou Konvalinovou.

Čerstvá premiéra v Městském divadle v Brně - historické drama Cid, role infantky. Záběr s Irenou Konvalinovou.

FOTO: Jef Kratochvíl

Vraťme se k životu. Seriál První krok se točil před třemi lety. Jaké je vidět sama sebe s odstupem času?

Blonďatá a o tři roky mladší - jako bych to ani nebyla já. Ale každý herec potvrdí, že se na sebe nerad dívá. Stačí vidět se na fotce nebo v zrcadle z nějakého úhlu a říkáte si: Ježíš, takový nos nebo placatou hlavu mám? Tak neforemné tělo? Jsem tak veliká proti všem? Já si tahle traumata nezpůsobuju, spíš je to pro mě vzpomínka: Á, tam byli tihle tanečníci, prožili jsme to a to… Bylo to hrozně krásné.

Vy jste se vlastně přes tanec dostala k divadlu. Jak to přesně bylo?

Jako většina holčiček jsem chtěla být v první třídě herečkou. Ovšem herecké ani hudební geny nemám naprosto žádné, nikde nikdo. Asi ve dvanácti letech jsem začala tancovat diskošky. Později jsem se dostala ke společenskému tanci, odkud jsme v pubertě utíkali k moderně a jazzdance - ve skupině s Davidem Strnadem, což je výborný tanečník a choreograf.

Čerpám z toho doteď. Nemám žádnou hereckou školu, ale jeho výrok, že nejmenší pohyb je pocit, mi hodně objasnil. Kvůli tancování jsem šla na konkurz do West Side Story - a ocitla jsem se v šestnácti na jevišti.

A kdy jste tancovala naposledy?

Když jsme byli s divadlem ve Španělsku, bylo třeba improvizačně pokrýt jednu píseň. Řekli mi: Pavli, vezmi si něco na sebe a běž to udělat. Kluci baleťáci mě poprvé viděli v pohybu a strašně se divili, proč netančím profesionálně. Jenže já nemám klasické základy a bez toho není tanečník. Takže moje velké přání dělat jednou velkou taneční roli se už asi nesplní. Ale chodím se na tanec aspoň dívat, je pro mě nejčistší disciplínou.

S Martinem Havelkou ve vypjatém okamžiku dramatu Marie Stuartovna - Pavla jako Alžběta Anglická.

S Martinem Havelkou ve vypjatém okamžiku dramatu Marie Stuartovna - Pavla jako Alžběta Anglická

FOTO: Jef Kratochvíl

Vím, jak je to těžké, kolik je za tím dřiny. Operu můžete dělat do šedesáti i dál, herectví do smrti, ale tanečníci mají jepičí život. Moc je obdivuju… A občas si zatančím v našich činoherních představeních.

A v civilu s manželem?

Kdepak, já jen za prachy! Nikdy jsem nebyla na tancovačce, na diskotéce ani na plese. Dneska jdu náhodou poprvé. Ale jen proto, že jsem pozvaná, jdu si tam sednout a popovídat.

To je taky fajn. Jako holka jste ale moc společenská nebyla. Proč?

Měla jsem vám přinést nějaké fotky! Na dětství nevzpomínám ráda. Byla jsem vysoká a bílá, s úplně světlým obočím a bez řas, skoro albín. A strašně vážná, zadumaná, neuměla jsem se radovat. Kvůli přirostlé uzdičce jsem taky trochu zadrhávala. Nemluvila jsem vůbec se spolužáky, bála jsem se dětí, protože na mě byly hrozně energické a hrály si. Já si nehrála, jen jsem tak seděla. Opravdu bezva holka do party! Peklo!

Tohle mé nastavení způsobilo, že jsem vyrůstala se staršími sestrami a rodiče s námi jednali jako s dospělými. Nikdy nevznesli argument: Já jsem rodič a ty mě budeš poslouchat! Navíc jsem byla už třetí, takže nebyl ani čas mě vychovávat, musela jsem to zvládnout sama. Maminčina nejčastější věta, kterou jsem slýchala od tří let, byla: Vždyť seš už velká holka!

Kdy se z pekla vyloupla zdravě sebevědomá slečna?

Zlomilo se to až ve chvíli, kdy začaly fungovat mezi kamarády jiné principy. Čili zhruba osmá třída a potom gympl, tam jsem už chodila ráda, už bylo o čem si povídat. Ale to smutné dětství, pocit odtržení a velkého neporozumění se světem byl jen a jen můj problém. Mně nikdo nic zlého nedělal! Být malá mě zkrátka nebavilo a jsem strašně ráda dospělá. A těším se, až budu stará!

Být učitelkou tance jako v seriálu První krok (na snímku s Pavlem Křížem) by ji bavilo. A co by učila své žáky? Nic se neučit, nebát se a věřit si…

Být učitelkou tance jako v seriálu První krok (na snímku s Pavlem Křížem) by ji bavilo. A co by učila své žáky? Nic se neučit, nebát se a věřit si…

FOTO: archív TV Nova

Kolik chcete mít jednou dětí?

Minimálně dvě, aby byly parťáci. Pro mě je rodina moc důležitá, protože co člověku v životě jinak zbude? U sourozenců jde o bezpodmínečnou lásku, sestry mi můžou zavolat nebo já jim klidně ve dvě v noci. A nemusím jim za to nic oplácet. Jsme na sebe pořád napojené, vycítíme, když něco potřebujeme. Jedna je advokátka a druhá asistentka na urologii, což se hodí, jsou to užitečné profese.

Váš muž Dušan je taky herec a nedávno získal druhou Cenu Thálie za muzikál. Berete stejnou profesi jako výhodu?

Hlavně v harmonogramu, jinak mi to je jedno. Vždycky jsem vyžadovala, protože mám blbou povahu, aby můj chlap byl zedník, manažer, klavírista, herec, zvukař, cokoliv - ale aby to dělal dobře. Nezvládla bych mít bankovního úředníka, který svoje povolání neumí a za zády si o něm šeptají, že zase něco zkazil. Takže jsem ráda, že můj muž je v tom, co dělá, dobrý. Práci si domů netaháme, jen když jeden poprosí.

Dušan je původem Slovák a stane se, že si není jistý, jak říct nějakou větu bez chyby, tak si sedneme a vypilujeme ji. Ale že bychom se kritizovali, to ne. My se chválíme, je přece důležité mít podporu. Na kritiku fungují kamarádi a kolegové, kteří mi řeknou všechno popravdě, i když mě potom bolí v břiše. Tak to má být, o to jde. S mužem si raději pustíme dobrý film.

A po premiéře si dáváte aspoň dárky…

Před premiérou, jako zlomvazky. Dušan už mě má přečtenou, takže vždycky dostanu to, po čem toužím. Třeba naposled jsem dostala čtyři atlasy ptáků. Protože jak chodím ráda po lese, nevím, co kde zpívá, jak vypadá rehek nebo čížek. A hrozně mě to rozčiluje. Teď bude stačit otevřít atlas… Je to vášeň!

S Dušanem jsou spolu už sedm let. Když máte manžela, není to jen kluk, kterému řeknete nazdar a druhý den se nemusíte vidět. Což je fajn, říká Pavla.

S Dušanem jsou spolu už sedm let. Když máte manžela, není to jen kluk, kterému řeknete nazdar a druhý den se nemusíte vidět. Což je fajn, říká Pavla.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Poznali jste se v divadle. Slyšela jsem, že jste si ho musela ulovit. Je to tak?

Z jeho strany to opravdu nebyla láska na první pohled. Musela jsem použít ženskou taktiku. Když jsem ho uviděla, řekla jsem si, že takového chlapa si nenechám vzít, byl fakt dobrej. Hráli jsme oba ve Vlasech, on Bergera. Ve scéně, kdy se musí hodně rozčílit a pak tančí na stole, byl prostě úžasný. Ale viděla jsem, že být opravdu hodně zlý nedokáže, že tu štěkavost a agresivitu v sobě nemá. Řekla jsem si: Takovej kluk a tak hodnej, že ani neví, jak se pošlou lidi správně do háje?

Měl tehdy přítelkyni, takže jsem myslela, že nemám šanci. Ale když se rozešli, nastartovala jsem - pěkně jsem se navoněla a snažila jsem se dělat, že mě vůbec nezajímá. Tehdy to byla vůně Pleasure, dnes už Chance od Channela.

Dušan se podobá krásnému Orlandu Bloomovi. Je i stejně obletovaný?

On si nemyslí, že je krásný. Má rád Brada Pitta a v legraci říká, že jedinou nevěru, kterou by mi odpustil, by byla právě s Bradem, že by nám i řidiče dělal! Toho obdivuje, toleruje, pořád na něj shání číslo, aby k nám už konečně přijel.

Jenže když viděl Piráty z Karibiku, přišel zkroušeně a řekl: Já ale nejsem Brad Pitt, já jsem Orlando Bloom, podívej se na něho: úzká pusa, žádná brada, hubenej, hroznej. A já jsem úplně stejnej! Uklidnila jsem ho, že ho mám ráda i jako Orlanda, co mám dělat, přece ho nezahodím?

Psalo se, že u vás zuří krize, což, jak vidím, nehrozí. Co byste ve vztahu nepřekousla?

Hranice je pro mě jen pocit, žádnou konkrétní nemám. Když je láska obrovská a můj partner někoho zavraždí, protože musí, chrání svoje děti, tak mu tu mrtvolu pomůžu i zakopat. Když je mi nevěrný a já znám dobře důvody, tak pokud o toho člověka nechci přijít a vím, že si máme ještě co dát, pokusím se to přejít. Protože jde i o moji chybu, nikdy nic nevznikne jen vinou jednoho.

Pavla Vitázková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Stejně tak když budu vydělávat jen já, má být pro mě hranice, že chlap najednou nemá peníze? Ne. Jednou třeba budu doma já s dětmi a bez koruny. Ale pokud se začnu cítit blbě a moje duše bude strádat a volat, že takhle ne, odejdu i ze vztahu, kde je relativní klid, ale který mě nebaví. Já neuznávám hranice v ničem. Mám pochopení pro každého, nikoho nesoudím a spíš se pořád snažím ptát.

Takže vás bulvár s články o nevěře nerozhodil?

Určitě ne, já to mám i ráda, to se musí rozvířit. Záleží na tom, jak máte otevřené vztahy v rodině, což je třeba si pěstovat. Moje máma se rozhodně hroutit nebude, protože si na ni udělám čas a mluvím s ní. I kdyby napsali, že mám vztah nevím s kým a chodím na swingers párty (akce s velmi uvolněnou sexuální zábavou a případnou výměnou partnerů - pozn. red.), bude se smát. A řekne: Ale máš u toho článku blbou fotku! Tak to u nás chodí. Národ ten škvár kupuje a prodejnost s každým hnusným článkem stoupá.

Někdo je nemocný, druhý nevěrný, dalšímu něco krachlo. Až začneme být jiní, přestanou to psát, dobře nám tak. Že se celý národ popásá na Bartošové? Kdyby to na dědinách neskoupili, nikdo to psát nebude. Takže jde jen o obraz naší společnosti. Že to nemáme jako ve Francii, kde jsou velmi přísné zákony? Dobře nám tak. Až si je vybojujeme, budeme je mít.

Ale co sousedi? Žijete na malé vsi u Brna. Čím vás vlastně zlákal život mimo město?

Je to ještě městská část, deset minut autem od divadla. Kdo to ale trochu zná, ví, že je to oblast, kam už zasahuje Moravský kras, 500 metrů nad mořem, s úžasným vzduchem a lesy, krasovými jeskyněmi…

Prostě nádhera, divočina, kde žijí všechna zvířata. Říkáme vždycky, že jedeme do našeho zoo koutku, a tipujeme si, koho zase potkáme a kdo nás překvapí. Já potřebuju k životu přírodu, možnost jít ven, vezmu velké boty a za minutu jsem v hlubokých lesích. A tak si tam žijeme, jen s kocourem a vlčákem. Starousedlíky skoro neznáme.

Váš muž navíc provozuje extrémní sporty. Bojíte se o něj nebo se občas přidáte?

Dělá všechno - a výborně. Má obrovský talent na lyže, na skialpinismus. Je neuvěřitelné, co sjede, kdyby závodil, určitě by vozil medaile. To víte, že trnu, může se utrhnout lavina, před dvěma lety jim tam zůstal kamarád. Ale člověk strachem jen přivolá neštěstí. Našla jsem si ho jako divokého kluka, tak ať si je, já mu to přeju.

Seriál Redakce nastartoval Pavlinu televizní kariéru (2004). Jako sympatická fotografka Klára si zahrála po boku Dany Batulkové a Romana Zacha.

Seriál Redakce nastartoval Pavlinu televizní kariéru (2004). Jako sympatická fotografka Klára si zahrála po boku Dany Batulkové a Romana Zacha.

FOTO: archív TV Nova

Paragliding začal až v dospělosti a lítá slušně, ovšem na špičkové výkony by musel být na kopci furt. Ti kluci jsou šílení blázni, netráví čas s rodinami, to tak Dušan nemá. Naštěstí má ale respekt. Je hezké vidět, jak letí a kolem něj krouží pták… Pak mi odněkud zavolá a já ho s autem vyzvednu. To jsou krásné výlety.

Přilákal k aktivnímu sportování i vás?

Začala jsem s ním lyžovat. Ale my se do ničeho nenutíme, nemusíme být na sebe nalepení a sedět si za zadkem při každé oblíbené činnosti. Já ho trochu přivedla ke koním a dnes chodí jezdit sám. Dobírám si ho, že asi s jednou tou koňačkou chodí a ještě se mi to bojí říct. Ale přejeme si to navzájem. A když se potom setkáme, je to fajn.

Aby bylo vítání, musí být loučení. Takže ani na motorce s ním nejezdíte?

Koupil si enduro, cestovní BMW do terénu i na silnici, na kterém procestoval s kamarády Francii, Rumunsko a Ukrajinu. Rumunsko úžasné - lidi i krajina. Zato Ukrajina hrůza, jen přejeli hranice, stavěli je policajti. Svítíš - špatně, nesvítíš - taky špatně. Prostě chtěli úplatky. Ti slabší jim je dali. Jeden kluk odmítl s tím, ať ho raději zavřou - a oni byli tak zaskočení, že ho nechali odjet.

Já kdybych se nemohla denně osprchovat a nebyla voňavá, budu se trápit, takže s ním vyrážím jen na krátké výlety po Moravě. Nasadím si helmu, bundu a jedu.

Co je tedy největší adrenalin pro vás?

Jsem odmala opatrňásek. Maximálně jedu rychleji autem, jinak jsem klidná povaha. Adrenalin jsou pro mě vztahy. Ty nikdy nekončí. Je jedno, zda doma s puberťákem, milencem, s vlastním mužem, matkou, s kamarádkou. Pro mě jsou největší inspirací. Adrenalin je taky dobré divadlo - tam si sáhnete na úplné dno. Nevím, zda jste někdy na někoho křičela tak, až se vám chtělo zvracet, a musela jste u toho být nahá. V jedné scéně po znásilnění jsem ležela s úplně rozervanými šaty a sukní nahoru před puberťáky.

V lehké konverzační komedii Francise Vebera Blbec k večeři s Erikem Pardusem.

V lehké konverzační komedii Francise Vebera Blbec k večeři s Erikem Pardusem

FOTO: Jef Kratochvíl

Člověk se o sobě doví věci, které netuší, odpoví si na otázky, jaký je, kam by sám nezašel, jestli někoho miluje tak, až se z toho může zbláznit. Což byla poloha Olívie ve Večeru tříkrálovém a já ji hrála tak opravdově, že jsem se taky skoro zbláznila.

V normálním životě jste žárlivá?

To se odvíjí od toho, s kým žijete. Teď nejsem, protože mi Dušan nedává důvod. Ale v předchozích vztazích jsem na žárlivost skoro umřela, během měsíce jsem zhubla 15 kilo. Bylo mi 21 a měla jsem pocit, že končí svět, rozjela se mi deprese, přestala jsem jíst a vidět barvy, začaly se mi drolit zuby. Hrozné. Dnes už vím, že se to přežít dá, ale nedivím se, když někdo z nešťastné lásky vzdá život, je to docela nebezpečné.

Pak jsem měla vztah, kde jsem partnerovi nevěřila, a přitom ho měla moc ráda - až jsem zjistila, že jsem nevěřila právem. Ale je jen na vás, zda v takovém vztahu chcete žít nebo půjdete pryč. Já se rozhodla s bolestmi odejít, protože bych nikdy nenašla klid. To je v moci každého. A všem doporučuju, ať nedělají ústupky. Ten správný partner někde je. Každý by se měl mít rád. A hledat.