Váhala jste, zda převzít otěže dvou scén Fidlovačky?

Když Tomáš Töpfer vyhrál konkurz na post ředitele Divadla na Vinohradech, zdálo se mi to jako nejlogičtější řešení. Bylo nutné mluvit s kolegy o tom, co bude dál. A otěže, jak říkáte, vás vždycky táhnou dopředu. Obě scény běží vedle sebe už šest let jako dobré spřežení.

Na co se těšíte, z čeho máte obavy?

Těším se, že se nám podaří připravit hezkou příští sezónu pro naše diváky i pro celý soubor Divadla Na Fidlovačce. Obavy má snad každý, kdo je za něco zodpovědný, ale doufám, že se chybám a nástrahám dokážu vyhnout.

V roli královny Alžběty v dramatu Čaj u královny.

V roli královny Alžběty v dramatu Čaj u královny.

FOTO: archív Divadla Na Fidlovačce

Co bude váš první krok v nové funkci?

Rádi bychom se s režisérem Pavlem Šimákem sešli s celým souborem a předložili svoji představu o dalším společném směřování. Seznámíme kolegy s dramaturgickým plánem a s koncepcí příští sezóny.

O Tomáši Töpferovi jste se vyjádřila jako o rozeném principálovi. Máte to v sobě taky?

Mně se vždycky líbil ten starodávný výraz principál. Vždycky jsem v našem divadle trvala na tom, že soubor má mít jedno vedení, jednu hlavu, která rozhoduje. O mnoha věcech můžete diskutovat, nechat se inspirovat, hledat nové umělecké příležitosti, ale rozhodnout musí nakonec jeden. A jestli mám v sobě nějaké principálství? Zkuste se zeptat za rok.

V čem bude vaše vedení jiné?

Když jsme naše divadlo zakládali, byli jsme na to s Tomášem dva. Říkali nám „máma a táta“, Tomáš někdy s humorem sobě vlastním říkal, že jsme Müller a Thürgau a divadlo, že je naše společné „dítě“. Teď se naše cesty rozejdou, jako se někdy rozejdou partneři v životě a děti zůstávají ve střídavé péči. Chtěla bych o ty naše děti pečovat, jak nejlépe budu umět.

O koho se budete nejvíc opírat?

Ve své nové funkci se budu spoléhat na všechny, kteří budou chtít pro naše divadlo nadále pracovat, a především o náš talentovaný soubor. Myslím, že je v tuto chvíli jedním z nejlepších a nejstabilnějších v Praze. Těším se i na nové posily mladých režisérů. A samozřejmě velkou oporou jsou nám naši věrní diváci, kterých neustále přibývá. Vždyť jich k nám za sezónu přijde víc než 110 tisíc!

Kde podle vás potřebuje Fidlovačka přidat plyn? Co naopak nechcete měnit?

U velkých lodí by se neměl prudce měnit kurz, zpravidla to končí tragicky. Budu se snažit držet kormidlo v brázdě, kterou jsme si na počátku naší práce stanovili. I když je to už 14 let, pamatuji si souřadnice dobře.

Ke slávě vás katapultoval seriál Nemocnice na kraji města. Jak role doktorky Čeňkové změnila váš život?

Osobní nijak zvlášť, profesní hodně, protože ten seriál mi nastavil laťku pro moji další práci v televizi. Scénář, všech třináct, byl perfektně připraven a s režisérem Jaroslavem Dudkem jsem zažila, co je to poctivá příprava na natáčení. Dnes se to prakticky nedělá. Vím od kolegů, že natáčení některých seriálů se často moc neliší od práce ve fabrice ve dvousměnném provozu. Točí se rychle a není čas nic opakovat, opravit. Někdy to podle toho vypadá. Proto se do takové práce raději nepouštím.

Tušila jste před 35 lety, že točíte seriál, který je dosud považován za nepřekonaný?

To netušil nikdo. Pamatuji si, že na úvodním setkání někdo, myslím, že Miloš Kopecký, řekl: „Přátelé, tak tohle nenatočíme, jak tak koukám kolem sebe, moc straníků tady nevidím.“ Pravda je, že když náhle uprostřed natáčení zemřel pan Karel Höger, čelil režisér Dudek velkému tlaku, aby do osiřelé role primáře Sovy nějakého prověřeného soudruha obsadil.

On statečně jednoho po druhém odmítal, až někdo přišel s nápadem poohlédnout se i na Slovensku. Volba padla na pana Ladislava Chudíka a byla to volba dobrá. Když se odvysílaly první díly, byli jsme všichni zaskočeni mírou popularity. To nečekali ani ti nejzkušenější, natož já.

Jako začínající lékařce jí v legendárním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města (1977) pomáhali Ladislav Chudík a Miloš Kopecký (vpravo).

Jako začínající lékařce jí v legendárním seriálu Jaroslava Dietla Nemocnice na kraji města (1977) pomáhali Ladislav Chudík a Miloš Kopecký (vpravo).

FOTO: archív ČT

Co to s vámi udělalo?

No tak poznávali mě lidé na ulici, dostala jsem občas kousek telecího, které běžně nebylo k mání, dostávala jsem spousty dopisů, jenže - já měla doma roční dítě, měla jsem práce nad hlavu (tehdy se ještě praly a žehlily plenky) a sláva běžela trochu mimo mě. Často jsem své mladé kolegyně přemlouvala, aby děti měly. Dítě, to je pro každou ženu, ale pro herečku zvlášť, požehnání. Přestanete chtít být středem pozornosti a pochopíte, že to nejdůležitější ve vašem životě není hlavní role, ale ten tvoreček doma v postýlce.

Jsem ráda, že teď moje tři mladé kolegyně to štěstí zakusí. Každodenní starosti vás naučí vyrovnat se se slávou, která je v naší profesi ošemetná a často pomíjivá. Když jsem začala po šesti letech znovu pracovat v divadle a točit - přišla třeba komedie S tebou mě baví svět - narodila se mi Adélka. Takže jsem zase měla jiné starosti, než jestli mě někdo poznává, nebo ne. Byla jsem s ní tři roky doma a žila jsem život mámy.

Nebála jste se, že vám ujede vlak?

Nikdy jsem času stráveného s dětmi nelitovala. I když to byl po návratu v obou případech dost těžký start. V divadle se objevily nové mladší kolegyně a pochopitelně chtěly hrát. V životě hereček léta přibývají a dobrých rolí ubývá. Faktem je, že v Divadle na Vinohradech, kde jsem byla tehdy v angažmá, nás bylo ve středním věku hodně a rolí poskrovnu. Byla to pro mě profesně planá léta.

V televizním filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš (1992) si po boku Josefa Abrháma zahrála pedantickou vrchní sestru, zvanou Stará koza.

V televizním filmu Karla Kachyni Městem chodí Mikuláš (1992) si po boku Josefa Abrháma zahrála pedantickou vrchní sestru, zvanou Stará koza.

FOTO: archív ČT

Vy jste ale s rukama v klíně neseděla…

V té době mi velmi pomohl můj muž. Léta se věnoval produkci filmů na Barrandově a po roce 1989 si založil vlastní filmovou produkční společnost, kterou později rozšířil i na produkci divadelní. Jeho agentura dovážela zajímavé tituly ze zahraničí a mně tehdy nabídla hru Terrence McNallyho - Mistrovská lekce. Hrála jsem v ní Marii Callasovou a v té roli vyjadřovala všechno, co mě tou dobou trápilo.

Inscenace, kterou režírovala Jana Kališová, měla veliký úspěch. Hrála jsem ji deset let, nejen v Praze a po celé republice, ale i pro české publikum ve Spojených státech: v New Yorku, ve Washingtonu, ale taky v Haagu a ve Vídni. Bylo vzrušující stát na jevišti sama a mít představení takříkajíc ve svých rukou.

Jak říkala Maria Callasová žákům ve hře: Představení je boj! Vy musíte vyhrát! Někdy je to boj, ale když se večer vydaří, zažijete zázrak. Ten pocit - být sama na jevišti s diváky - mi později nabídla agentura mého muže ve hře Geraldiny Aronové Můj báječný rozvod. Opět jsme se nad ní setkaly s režisérkou Janou Kališovou.

O třicet let později se v pokračování seriálu setkala se svou dávnou láskou, kterou si znovu zahrál Viktor Preiss.

O třicet let později se v pokračování seriálu setkala se svou dávnou láskou, kterou si znovu zahrál Viktor Preiss.

FOTO: archív ČT

Takže za vaším báječným rozvodem je váš báječný muž.

Tu hru hraju už devátým rokem. Před šesti lety jsme ji přenesli z divadla Viola, kde měla premiéru, do naší nově otevřené Komorní Fidlovačky v Nuslích. Autorka hry už tady byla třikrát. Na premiéře, na dvousté repríze a teď na čtyřsté. S tím představením jezdím do všech koutů republiky.

Baví vás to po tolikáté hrát?

Pokaždé to hraju jinak, pokaždé najdu něco nového, co baví mě i diváky. Pokaždé je to trochu jiné představení. Potvrzují mi to i fandové, kteří hru viděli několikrát, vždycky v ní objeví něco nového, slova dostanou jiný obsah.

Při které roli jste pocítila největší profesní zadostiučinění?

To nejde nějak změřit. Každou roli se snažím dělat tak, jako by ona měla být tím vrcholem. Ráda v sobě objevuju skryté možnosti, které jsem dosud neprozkoumala. Hledám, co bych našla pro tu postavu nového. Občas sama sebe nějakým nálezem překvapím.

Jako svůdná a rozverná babička Vilma v úspěšné komedii Ženy v pokušení.

Jako svůdná a rozverná babička Vilma v úspěšné komedii Ženy v pokušení.

FOTO: Falcon

Například?

Nedávno jsem dabovala ženu, která chladnokrevně organizuje nájemné vraždy. I takový tón v sobě musím najít. Běhal mi z toho mráz po zádech. Naštěstí to byl jenom film. Herec musí umět zahrát všechno.

I seniorku kouřící trávu v komedii Láska je láska?

Na tuto roli jsem se obzvlášť pečlivě připravovala pod vedením zkušeného pedagoga. (smích) Říkal, že ve škole jsem prospěla, ale ještě asi film neviděl, aby mě zhodnotil. Snad bude spokojen.

Takže v rolích čiperných babiček se cítíte dobře.

To je pravda. Nejdřív Vilma v Ženách v pokušení, pak babička v Peřině a teď marihuanová Libuška. I v divadle teď hraju babičku Kay ve hře Elaine Murphyové Tři holky jako květ. Dceru mi hraje Iva Pazderková a vnučku Maruška Doležalová. Máme to představení všechny tři rády a diváci taky.

Je i vaše dětství spojené s babičkou?

Ano. Milovala jsem ji. Byla můj strážný anděl a věci, které mě naučila, si v sobě nesu celý život. Dost často na ni teď, při hledání hereckých babiček, myslím.

Vloni získala Českého lva za roli ve filmu Ženy v pokušení a zároveň zvítězila v anketě o nejpopulárnější českou herečku.

Vloni získala Českého lva za roli ve filmu Ženy v pokušení a zároveň zvítězila v anketě o nejpopulárnější českou herečku.

FOTO: ČTK

Provázela vás v kariéře šťastná hvězda?

Mě spíš celé dětství a mládí provázela hvězda rudá a ta hodně věcí v mém životě komplikovala. Mým šťastným okamžikem bylo setkání s režisérem Jiřím Bělkou, s nímž jsem šla z role do role v televizi. Jedné z nich si po odvysílání inscenace všimli v Národním divadle a nabídli mi hostování. Pan režisér Bělka však záhy musel při čistkách z televize odejít, já zase v Národním nesplnila požadavek vstoupit do strany a bylo po angažmá. A vy se ptáte na šťastnou hvězdu?

Vedle kterých hereckých partnerů jste se cítila nejlépe?

Při hostování v Národním jsem se setkala na jevišti s Luďkem Munzarem. I když jsem byla začátečnice, neohrnoval nos a pomáhal mi tu velkou scénu zvládat. Vynikající herec, pozorný kolega. Na téže scéně jsem měla to štěstí hrát taky s Petrem Kostkou. Později jsem se s ním setkala i v Divadle na Vinohradech. Na stejném jevišti s Viktorem Preissem jsem zase zapomínala hrát a dívala se na něj. Nejčastěji se mi to stávalo při Kohoutově Ubohém vrahovi.

No a s posledním parťákem, se kterým jsme obnovovali Divadlo Na Fidlovačce, Tomášem Töpferem, mám pocit, že se známe odjakživa, i když je to jen asi 50 let. Myslím neskromně, že jsme spolu na Fidlovačce vytvořili dost zajímavých a divácky přitažlivých párů. Mrzí mě, že už naše spolupráce na jevišti končí, ale ještě si párkrát spolu zahrajeme.

Petr Nárožný a Eliška Balzerová patří k tomu nejlepšímu, co film nabízí.

S Petrem Nárožným v komedii Milana Cieslara Láska je láska, kde si zahrála pěstitelku a uživatelku marihuany, která bojuje s Alzheimerovou chorobou.

FOTO: Blue Sky

Proč jste jmenovala samé muže?

Karolína Slunéčková, milá a veselá kolegyně z naší vinohradské šatny, mi kdysi řekla: Mezi kolegyněmi přítelkyni nehledej! Ale přece jen mi jedna z tehdejšího angažmá zbyla. Hanička Maciuchová. Jednou za čas se scházíme a probereme, co je nového. Měly jsme donedávna společnou přítelkyni, herečku Věru Bublíkovou. Seznámila jsem se s ní díky Miloši Kopeckému. V jednom z mých prvních filmů jsem s ním měla tančit v nějakém baru z první republiky. Když mě spatřil, jak jsem vyšla z maskérny, s loknami a nalíčená na tu dobu, zvolal: „Ježíš, vy vypadáte jako Bublíková zamlada!“

Řekla jsem si, že ji musím poznat, abych viděla, jak budu vypadat za pár let. Když jsme se konečně setkaly při jednom natáčení, hned jsem jí šla říct, co o mně prohlásil pan Kopecký, a ona na to: „Chudinko!“ Měla svérázný smysl pro humor. Od té doby jsme se přátelily. Když jsme začali zkoušet na Fidlovačce, přizvala jsem ji ke spolupráci. Byla šťastná, že se zase vrátila do divadla a prožila s námi ještě kus hereckého života.

Několikrát jste se velmi láskyplně zmínila o svém muži. Dejte prosím recept na krásné čtyřicetileté manželství.

Je to jednoduché: musíte potkat toho pravého. Můj muž mě hodně ovlivnil. Já jsem byla taková zarputilá moravská palice a on mě naučil dívat se na věci s nadhledem a humorem. Zasmát se sám sobě je někdy nejlepší řešení. Mám prostě štěstí, že mám vedle sebe celý život chlapa, který si ví rady.

S manželem Janem (71), filmovým a divadelním producentem, jsou spolu bezmála čtyřicet let.

S manželem Janem (71), filmovým a divadelním producentem, jsou spolu bezmála čtyřicet let.

FOTO: Miroslav Zajíc

Scházíte se často celá rodina?

Bydlíme v jednom domě a denně se vídáme. Každou neděli vařím pro všechny oběd. Sejdeme se, řekneme si, co nás v tom týdnu potkalo, co plánujeme, zasmějeme se spolu. S dětmi máme moc hezký vztah. Možná proto, že jsme nikdy neudělali nic, za co by se za nás musely stydět.

Nesnáší omšelá témata
Ještě jedna charakteristika k Elišce Balzerové patří: perfekcionistka. Prozradím, že původní rozsah našeho rozhovoru - prvního, který tomuto listu kdy dala - byl o hodně delší. Její přísnou autorizací neprošlo nic, o čem už v nějakém dřívějším rozhovoru mluvila. „To je omleté téma,“ smetla pokaždé ze stolu mé smlouvání, aby tam některé otázky nechala. „Vy novináři se ptáte pořád na to samé a my, slušně vychovaní, odpovídáme,“ postěžovala si a nekompromisně škrtala zmínky o tom, jak se udržuje v obdivuhodné kondici, o své nechuti k parádění či plastickým zákrokům, o nelibosti vůči reklamě, nemluvě o aktu, který před dvěma lety nafotografovala k filmu Ženy v pokušení, a o pozdvižení, jež vzbudil.