Osud Světlany Stalinové (Allilujevové) poznamenalo, že se narodila v určité rodině a v období vlády jednoho z nejhorších despotů novodobých ruských dějin. V mnoha rozhovorech říkala: „Žiji ve stínu svého otce.“ Přesto dokázala v roce 1967 uprchnout z Kremlu a uchopit život do vlastních rukou. Napsala čtyři knihy – i proto, aby lidé lépe pochopili dobu, v níž žila.

Hlídal ji strýček Míša

Ovdovělý Josif Džugašvili (který od roku 1913 používal jméno Stalin) se podruhé oženil v roce 1919. Bylo mu čtyřicet a nevěstě Naděždě Allilujevové, také původem z Gruzie, sotva osmnáct. Pět měsíců po svatbě se jim narodil syn Vasilij a poslední únorový den roku 1926 dcera Světlana. Měla rusé vlasy jako matka.

Stalin se svými dětmi z druhého manželství – Světlanou a Vasilijem.

Stalin se svými dětmi z druhého manželství – Světlanou a Vasilijem.

FOTO: Archiv, Právo

Dětství s maminkou trvalo pouze šest let, neboť v roce 1932 nečekaně zemřela. Sourozencům řekli, že to způsobil zánět pobřišnice. Od té chvíle se stal otec Světlaně vším. „Nikdy nezapomenu na dětství a mazlení s ním, na jeho lásku a něhu,“ vzpomínala.

Když bylo její matce 15 let, už lehávala v náručí svého milovaného revolucionáře. Toho však teď velmi rozčilovalo, když Světlana začala nosit sukně, které odhalovaly pohledům mužů kolena, nebo svetříky s krátkým rukávem.

Světlana netušila, že otec už tehdy velmi žárlil na každého muže, který se na rozkvétající dceru podíval. Nakonec jí přidělil „hlídacího psa“. Tři roky jí byl strýček Míša v patách, ať šla kamkoli. Teprve v roce 1943 Stalin na prosbu dcery osobního strážce odvolal.

Devítiletá Světlana Stalinová

Devítiletá Světlana Stalinová

FOTO: fotobanka Profimedia

To už bylo Světlaně skoro osmnáct a chodila na univerzitu. Toužila po studiu literatury, otec ale trval na tom, aby šla na „historickou fakultu“. Poslechla a podle svých slov nelitovala, ovšem nestala se tím, co si otec přál – vzdělanou marxistkou. Názorově zrála v pravý opak. Důkladným studiem dospěla k závěru, že skutečné životní poměry v Sovětském svazu neodpovídají marxistické teorii a vizi komunismu.

Sebevraždu matky prozradil časopis

Roztomilá, pihovatá zrzka předčasně vyspěla v chytrou, citlivou dívenku půvabných tvarů. Podobala se matce a zdědila leccos z otcovy umíněnosti a neústupnosti. Byla náruživou čtenářkou a uměla slušně anglicky. V roce 1942 narazila na výtisk časopisu The Illustrated London News a uviděla článek o svém otci. Jako všeobecně známá skutečnost se v něm konstatovalo, že jeho žena Naděžda Allulijevová v noci na 9. listopadu 1932 spáchala sebevraždu, protože nemohla snášet život po boku svého manžela.

„Nevěřila jsem tehdy vlastním očím,“ vysvětlovala později ve své první knize Dvacet dopisů příteli (1967). „Hrozné však bylo, že jsem tomu v srdci okamžitě uvěřila, vždyť tenkrát přece bylo opravdu všechno tak nenadálé.“

Snažila se v paměti vyvolat vše, nač si byla schopna vzpomenout. Uvažovala, jak těžké to matka s otcem ve skutečnosti měla. Pídila se po příčinách, ale nikdo jí nebyl schopen dát rozumné vysvětlení. „Cosi se ve mně však zlomilo,“ poznamenává v knize, „ve mně a v mojí představě o bezpodmínečném podřízení, podrobení otcově vůli, slovu a mínění.“

Až po válce se od své chůvy na její smrtelné posteli dověděla, jak se tenkrát všechno událo. Právě ona toho rána našla Naděždu v tratolišti krve – ležela na zemi vedle své postele a v ruce měla pistoli, kterou jí svého času přivezl z Berlína její bratr Pavel.

„Zuří válka a ona si souloží!“

Uprostřed války se ve Světlanině životě odehrála i jiná mimořádná událost. Z „malého vrabčáka“, jak jí říkal otec, se stala dospělá žena, která se poprvé zamilovala.
Byla v posledním ročníku gymnázia, když na jednom z večírků svého bratra poznala čtyřicetiletého židovského spisovatele a scenáristu Alexeje Kaplera.

Byl ženatý a měl pověst Casanovy. V roce 1967 přiznal italskému novináři Enzovi Biagimu, že mladičkou přítelkyni miloval, ale tehdy mezi nimi nedošlo k intimnímu spojení. „Romantický a čistý vztah. Mě vychovali tak, že milování je až po manželství,“ psala po letech ona.

Její indický druh Bradžéš Sinh, za něhož se Stalinova dcera nesměla provdat.

Její indický druh Bradžéš Sinh, za něhož se Stalinova dcera nesměla provdat.

FOTO: Archiv, Právo

S ohledem na věkový rozdíl mezi jejími rodiči nepřipadalo Světlaně důležité, že Kapler byl o 24 let starší. I její matka se kdysi zamilovala do takového muže. Tato paralela ovšem patrně spíše zesilovala otcův hněv a její první životní lásku nemilosrdně zničil.
Když se v březnu 1943 dozvěděl podrobnosti (dostal přepis jejich telefonických rozhovorů), vpadl jednoho rána do její ložnice. Nikdy předtím ho Světlana neviděla tak rozzuřeného: „Všechno vím! Dej mi všechny dopisy od tvého spisovatele! Kapler je britský špión! Bude sedět!“

Světlana mu sice dopisy a scénáře vydala, ale zvolala: „Já ho miluji!“ Otec odpověděl tím, že jí poprvé v životě dal pár facek. „Jen si představte, jak hluboko klesla,“ osopil se i na guvernantku. „Tady zuří válka a ona si souloží!“ S výrazem největšího despektu pak křikl na dceru: „Jen se na sebe podívej! Kdo by o tebe stál! Ty hloupá huso! Ten má ženských, kolik se mu zachce!“

Když se odpoledne Světlana vrátila ze školy, roztrhal před jejíma očima všechny Kaplerovy milostné dopisy i jejich fotografie. Než ji propustil z pokoje, řekl pohrdlivě: „Spisovatel – neumí ani pořádně rusky! Nemohla sis aspoň najít Rusa?“ Odešla z místnosti jako opařená. Několik měsíců spolu nemluvili. Jejich láskyplný vztah se nadobro roztříštil.

Tři nevydařená ruská manželství

Kapler byl za údajné šíření protisovětských názorů a špionáž pro Anglii poslán na pět let do tábora nucených prací v sibiřské Vorkutě. V roce 1948 se vrátil do Moskvy, i když ji měl zakázanou. Znovu ho zatkli a dostal dalších pět let. Propuštěn byl po Stalinově smrti.

Se Světlanou se potkali v roce 1954. Její vášeň znovu vzplála a tentokrát se stali opravdovými milenci. Věděla, že se Kapler před časem rozvedl a podruhé oženil – s herečkou Valentinou Tokarskou, kterou poznal na Sibiři. Umělec však nehodlal manželku opustit a Světlana se měla vyrovnat s tím, že se s ní neožení. To se hrdé ženě nelíbilo.

Tisková konference na letišti v New Yorku po příletu Světlany Allilujevové do USA 22. dubna 1967.

Tisková konference na letišti v New Yorku po příletu Světlany Allilujevové do USA 22. dubna 1967.

FOTO: fotobanka Profimedia

Nechtěla se o Alexeje s nikým dělit a rozhodla se podrobit jeho náklonnost zkoušce. Vyhledala Tokarskou, ale ta jí namísto urážek čelila ironií. Řekla, že o manželově románku ví, a se smíchem dodala, že je nevěrný neustále. Na Světlanu dolehla bezmocnost. Pochopila, že prohrála, a beze slova odešla.

Měla tehdy za sebou už dvě manželství. Poprvé se provdala na jaře 1944 za studenta práv Grigorije Morozova, jenž byl také židovského původu. Stalin se s nechtěným zetěm po dobu jejich tříletého soužití nikdy nesetkal. Důvod rozvodu Světlana ve svých knihách neuvedla a neprozradila to ani synu Josifovi, který se narodil v květnu 1945.

Poté, co se z tohoto manželství vyvlékla, téměř se s otcem usmířila. Druhý sňatek – s Jurijem Ždanovem, synem člena politbyra – uzavřela na jaře 1949 nejen s jeho souhlasem, ale dokonce na jeho výslovné přání. Jurije však nemilovala, ani ji nepřitahoval. Bylo to manželství z pohodlnosti.

V roce 1950 se jim narodila dcera Káťa, ovšem už v únoru 1952 psala Světlana otci: „Jurij a já jsme se ještě před začátkem roku rozhodli, že se definitivně rozejdeme. Už půl roku si nemáme co říci... Ať se zahrabe do svých knih, nepotřebuje žádnou rodinu a ženu, tu mu plně a bezezbytku nahradí jeho četní příbuzní.“

Nedlouho poté se Světlana vdala potřetí, tentokrát za Ivana Svanidzeho. Znali se od dětství a Ivan byl strýcem Alexandra Svanidzeho, jehož nechal Stalin svého času zastřelit. Manželství jim vydrželo půldruhého roku, v roce 1957 se rozešli – prostě si nerozuměli.

Už nechci to jméno

Krátce po rozvodu se Světlana rozhodla, že se nebude nadále jmenovat po otci a převezme matčino příjmení Allilujevová. „Nebyla jsem s to nosit jméno, které mi svým kovovým zvukem rozdíralo duši, oči a srdce,“ napsala ve své druhé knize První rok, vydané v USA v roce 1971.

Na rozdíl od mnoha jiných Světlana dlouho posuzovala otce víc než shovívavě a právě na stránkách této knihy plna zděšení přiznává, že až po mnoha letech jí spadly klapky z očí a pochopila, jak nelítostně otec nechává zabíjet lidi.

Odpustila mu mnohé, ale ne to, že dal uvěznit a popravit členy vlastní rodiny. Postupně se dozvěděla všechno, co potkalo rodinu její matky i Stalinovy první manželky Jekatěriny Svanidzeové.

Sinha si vzít nesměla

Po hořkosladké lásce ke Kaplerovi a třech manželstvích z rozumu Světlana doufala, že najde štěstí s Indem Bradžéšem Sinhem. Seznámili se v říjnu 1963 ve vládní nemocnici v Kuncevu. Zatímco Světlaně pouze odebrali mandle, Sinh byl nevyléčitelně nemocný.
Zamilovali se do sebe během měsíčního pobytu v sanatoriu v Soči. Potom Sinh odjel na čas do Indie, ale vrátil se do Moskvy a pracoval jako překladatel.

„Dali jsme mu přezdívku Rádža,“ vyprávěl později Biagimu Světlanin syn Josif. „Projevil přání s námi žít. Pro Káťu a mě byl manželem naší matky. Myslím, že byl šťastný.“

Světlanina první velká láska Alexej Kapler

Světlanina první velká láska Alexej Kapler

FOTO: Archiv, Právo

Právě tak šťastná byla v té době i Světlana. Sinha ani ji nenapadlo, že by jim odlišný původ mohl zkomplikovat život. Chruščov písemně vyjádřil souhlas s jejich sňatkem, ale jeho nástupci (Kosygin, Brežněv a Mikojan) měli jiný názor. V květnu 1965 k sobě Světlanu povolal předseda rady ministrů Kosygin:

„Všichni členové nového kolektivního vedení jsou proti a v žádném případě uzavření sňatku neschválí, protože pak by si Ind mohl v souladu se zákonem odvézt manželku do své vlasti.“ Neoblomní byli i poté, kdy se Sinhův zdravotní stav zhoršil a přál si umřít ve své vlasti. Zoufalá Světlana prosila, aby ho směla doprovodit do Indie. Sinh může odjet kdykoli, ale ona vycestovat nesmí, byla strohá odpověď politbyra.

Když Sinh 31. října 1966 v jejím bytě zemřel, Světlana ihned požádala Brežněva, zda by mohla převézt ostatky zemřelého do Indie jeho příbuzným. „Tak si to žádá národní tradice,“ psala. „Cesta potrvá nanejvýš sedm až deset dní. Ujišťuji, že z politického hlediska se nestane nic negativního.“ Politbyro souhlasilo a 20. prosince odletěla Stalinova dcera s urnou zesnulého životního druha z Moskvy do Dillí.

Osud ji postavil před volbu

Vrátit se měla 4. ledna 1967. Několikrát jí byla prodloužena platnost indického víza, ale na začátku března už bylo její další prodlévání v zemi nevhodné. Při setkání s Indirou Gándhíovou sice naznačovala, že by chtěla v zemi zůstat, ale byla odmítnuta. To ji ranilo do hloubi duše, jak později mnohokrát připomněla.

Musela se rozhodnout, kam povede její další cesta. „Jestli najdu sílu nevrátit se, zachráním se,“ vysvětlovala na stránkách Prvního roku. „Sám osud mě postavil před volbu. Pochopila jsem, že to znamená definitivní rozchod s komunismem. Tím lépe. Povedu mnohem poctivější život než v SSSR… Ilegální činnost a jakýkoli dvojí život mě odpuzovaly. Ne, mohla jsem dál žít jen otevřeně a volně. Tudíž daleko a v odloučení od svých dětí, aby za mne nenesly žádnou odpovědnost. To bylo pro mne ovšem možné jedině mimo Sovětský svaz…“

Pomohla jí šťastná náhoda. Na sovětské ambasádě v Dillí toho dne panoval ruch před oslavou Mezinárodního dne žen. V průběhu večera Světlana požádala velvyslance Benediktova o cestovní pas. Ten se zřejmě natolik radoval z odjezdu obtížného hosta, že jí vyhověl. Porušil tak předpisy, neboť doklady měl předat až na letišti těsně před jejím odletem do Moskvy.

Dál se vše odehrálo jako ve filmu. Kupodivu nebyla hlídána, takže zavolala taxi a nechala se dovézt na nedaleké americké velvyslanectví. Tam si jedni mysleli, že ta žena je úskočným výmyslem KGB, druzí ji považovali za skutečnou Stalinovu dceru, které ovšem přeskočilo. Nikdo nevěřil, že by to mohlo být tak, jak tomu skutečně bylo…

Spálila sovětský pas

Rozžhavily se diplomatické dráty mezi mnoha zeměmi. Nakonec Světlana odletěla ještě téhož večera (6. března 1967) v doprovodu pracovníka CIA do Říma a dalších šest týdnů strávila na několika utajených místech ve Švýcarsku. Její útěk se stal světovou senzací. Ona však netrvala na azylu v Americe, byla ochotna odcestovat do některé z anglicky mluvících zemí. Nakonec dostala vízum do USA a 22. dubna přiletěla do New Yorku.

„Od dětství mě učili komunismu a jako celá moje generace jsem v něj věřila,“ řekla po několika dnech odpočinku na tiskové konferenci v hotelu Plaza. „S přibývajícím věkem a zkušenostmi se ale moje přesvědčení měnilo. Pro mě neexistují jen kapitalisté a komunisté. Ve všech zemích světa jsou dobří a zlí lidé.

Ačkoli jsem dosud žila v Moskvě, jsem pevně přesvědčena, že člověk najde vlast tam, kde se cítí svobodný… Moje děti žijí v Moskvě. Bezpečně vím, že mě chápou. Patří v naší zemi k nové generaci, kterou nezmanipulují staré ideje. Jednoho dne se opět setkáme – čekám na to.“

Ohlas na její příjezd zahrnoval široké rozpětí postojů od „Srdečně vítáme v Americe!“ až po „Táhni domů, rudá feno!“. Moskevská Pravda naproti tomu tvrdila, že Američané Stalinovu dceru „záměrně zneužili k nedůstojnému cíli, k diskreditaci SSSR v očích světa“. Tvrdá mediální kampaň ji označovala za „přeběhlici“ a „zrádkyni“. Tehdy Světlana z hněvu spálila sovětský pas.

Návrat do otčiny nevyšel

Ve Spojených státech se počtvrté vdala – byla to příslovečná láska na první pohled. Architekta Wesleyho Peterse (57) si po krátké známosti vzala v dubnu 1970 a příští rok v květnu pětačtyřicetiletá Lana Petersová, jak se po svatbě jmenovala, porodila dceru Olgu.

Ale i toto manželství vydrželo jen dva roky. Po rozvodu se několikrát stěhovala, až v roce 1982 přesídlily s dcerou do Anglie. Tam jí v prosinci 1983 z Moskvy zatelefonoval syn Josif a počátkem září 1984 se Lana na sovětské ambasádě objevila se žádostí, aby se mohla do Moskvy vrátit k rodině. V listopadu 1984 skutečně i s Olgou přiletěly – dceři však neřekla, že hodlá v SSSR zůstat natrvalo.

V roce 1971 se 45leté Světlaně narodila dcera Olga. Vlevo její čtvrtý manžel, Američan Wesley Peters.

V roce 1971 se 45leté Světlaně narodila dcera Olga. Vlevo její čtvrtý manžel, Američan Wesley Peters.

FOTO: fotobanka Profimedia

Na tiskové konferenci prohlásila, že se vrátila ze svobodné vůle. Měla prý o životě v USA naivní představy. Nejen přítomní novináři si přitom dobře pamatovali její dřívější výroky namířené proti vlastní zemi. Bolševickou revoluci označila za „osudový tragický omyl“, otce za „mravní a duchovní monstrum“ a sovětský systém za „zcela zkorumpovaný“.

Uplynul rok a Lana proklínala sama sebe, že se vrátila. Cítila se osamělá a k tomu si uvědomovala, jak píše v pamětech, že v Sovětském svazu se opravdu nedalo žít svobodně. V prosinci 1985 napsala Gorbačovovi dopis se žádostí, aby jí povolil vycestovat. Přes nemalý odpor sovětských funkcionářů nakonec dostala v létě 1986 souhlas a odjela i s dcerou do USA.

Dlouho tam však nezůstala. Jakýsi neklid ji poháněl z místa na místo. Zcela nemajetná odjela v roce 1990 do Anglie, požádala o přijetí v domově pro lidi bez přístřeší a žila z malé sociální dávky. Později se pokoušela dostat do kláštera. Nakonec se v roce 1998 opět vrátila do Ameriky a zbytek života prožila v ústraní domova pro seniory ve Wisconsinu.