Linda Rybová je už deset let partnerkou hereckého kolegy Davida Prachaře. Společně se starají o osmiletou dceru Rozárku, sedmiletou Josefínku a čtyřletého Františka. K bydlení si manželé vybrali místo na samotě nedaleko za Prahou, kde postupně zrekonstruovali mlýn. Když byly děti menší, nic je ze zdejšího klidu nerušilo, ale teď, když dcery začaly chodit v Praze do školy a do různých zájmových kroužků, je najednou všechno jinak a trochu složitější…

Jak zvládáte ten kolotoč?

Dojíždění domů jsme omezili, protože to opravdu nešlo, takže náš život teď s Prahou kombinujeme o něco víc. Máme tu své útočiště, ale není to ono. Náš domov je na samotě mimo Prahu. Zrovna včera holky plakaly, že se jim stýká, protože tam je celý jejich svět se známými vůněmi, různými zákoutími a vším dalším. Jenže minulý rok bylo to neustálé dojíždění opravdu velmi náročné.

Róza začala v Praze chodit do školy a to pendlování mezi Prahou a naším domovem bylo někdy i třikrát za den. A k tomu občas návraty domů ve dvě v noci z našich hereckých zájezdů a v šest ráno zase budíček. Navíc byla vloni dlouhá zima a pořád sněžilo, takže jsem za volantem měla nervy. Na konci února jsem se už docela klepala. Pořád jsem měla tři děti v autě a nevěděla, jestli kvůli sněhu dojedu tam, kam chci.

Stíháte přitom třeba sledovat, co se děje v politice nebo ve společnosti?

Vůbec ne, ale jako dospělá si můžu vybrat, co chci vnímat, a co ne. Každý to má jinak. Ani nevím, kdy bych se na zprávy měla dívat. Na jednu stranu mě to malinko mrzí, ale zároveň vím, že v jakýchkoliv zprávách se ke mně stejně dostane jenom část pravdy, a hlavně mě deptá, že s tím nemůžu nic dělat.

Říkám si, že kdybych se o něco měla zajímat, musela bych ten problém znát hlouběji, věnovat se mu a studovat ho, jinak je všechno povrchní. A pak třeba opravdu jít někomu rozbít okno nebo demonstrovat, což jsem ostatně už také udělala. Když se tím ale dál zabývat nemůžu, jakou cenu má sledovat to a nadávat? David hraje po večerech divadlo asi pětadvacetkrát za měsíc, tak to také nestíhá. Ale proč bychom měli? Je to už tak šílené, že stejně všichni hřeší na to, že si můžou dovolit cokoliv a nic se jim nestane. O ty prachy, co nakradli, nepřijdou.

Asi nejvíc uděláte, když ty správné hodnoty předáte svým dětem…

Snad. Když mi bylo patnáct let, chtěla jsem spasit svět, teď se třemi dětmi sotva stíhám je vychovávat, živit, starat se o domácnost a k tomu taky žít. Ještě se snažím stíhat práci pro nadační fond Kolečko, a i to je pro mě velká nadstavba. (Nadace se zabývá zajišťováním pomoci dětem v traumatu, prevencí dětských úrazů a dopravních nehod - pozn. aut.)

Jste dobrá řidička?

Kdo to o sobě může říct? Snažím se. Řídím skoro dvacet let a na silnicích mi to připadá čím dál horší. Hlavně bych nechtěla nikomu ublížit.

Přemýšlela jste i o čtvrtém dítěti?

Upřímně řečeno, dlouho jsem to měla úplně zavřené, ale musím říct, že mi to je líto. Není to tak, že bych si řekla, že to je skvělé a mám už splněno. Zrovna dneska jsem o tom přemýšlela. S tím, že už žádné miminko mít nebudu, se spíš musím smířit. Připadá mi to ale smutné a vlastně si to vůbec nechci říkat. Jsem šťastná, že nepatřím k ženám, kterým je čtyřicet a stihly jedno dítě. Já to naštěstí neprošvihla. Je mi třicet šest let a mám tři úžasné děti, čímž se vždycky uklidňuju.

S manželem jste spolu už deset let. Jaké to byly roky?

Mám v tom zmatek, na počty moc nejsem, ale asi jo. Je to deset let. Všechno je v pořádku. Jasně, že je to jiné než na začátku, ale to je přirozené a v zásadě je všechno tak, jak má být. Jsem šťastná a doufám, že David taky.

S Janem Třískou si zahrála v Králi Learovi při Letních shakespearovských slavnostech.

S Janem Třískou si zahrála v Králi Learovi při Letních shakespearovských slavnostech.

FOTO: ČTK

Nedávno slavil padesátiny…

To už jsou dva roky. Celý další den po oslavě jsem zvracela, protože jsem to trochu přehnala. Byla to skvělá oslava, na kterou nezapomenu.

Co na svém muži obdivujete nejvíc?

Vážím si toho, že mě má rád i se všemi mými negativy, kterých mám spoustu. Vždycky je klidný a málokdy se stane, že ho nemám vedle sebe, když ho opravdu potřebuju. Dny, které jsou plné stresu, přinášejí nekonečné zkoušky a všichni toho máme moc, ale v těch zásadních věcech s Davidem držíme spolu a to je pro mě zásadní. Také je úžasné, jak se stará o děti a má pro ně cit. Asi to dělá jinak, než když mu bylo pětadvacet. Třeba s nimi už nedělá různé vylomeniny jako zamlada, ale na druhou stranu jim dává laskavost a klid, protože už má nadhled.

Ve výchově se shodnete?

Víceméně se shodneme, ale není to tak, že bychom se na tom domlouvali předem. Někdy na děti houknu já a pak je to zase obráceně. Pravda je, že chlapi jsou v něčem přirozeně tvrdší a maminky zase bývají v něčem až nesmyslně přepečlivé. Třeba si myslím, že něco musí být jenom nějak a štve mě, když to tak není, ale to je asi klasika. Chlapi všechno víc pouštějí a řeší mnohem míň.

Co váš malý František, je po tátovi?

Františkové bývají hodně intenzivní, někdy nám dává zabrat. Davidův děda se jmenoval Franta a dožil se sto jedna let (jde o tatínka herce Ilji Prachaře - pozn. aut.). Můj děda byl také Franta a tak se nám to tak pěkně sešlo. Oba byli výrazné osobnosti a náš Franta je taky takový.

Váš manžel hraje v Národním divadle, chodíte tam jako divačka?

Chodím a baví mě to. Vždycky jsem chodila, navíc v Národním divadle je uměleckým šéfem Michal Dočekal, bývalý ředitel Divadla Komedie, kde jsem byla v angažmá, takže to je styl hraní, který mi je blízký. Zrovna dneska má David premiéru v Králi Learovi, jenže večer jedu na zájezdové představení, takže tam bohužel nebudu.

Jak často hrajete mimo Prahu?

Na divadelní zájezdy jezdím až pětkrát týdně. Dneska mě poté, až přivezu holky domů z kroužku, čeká odjezd do Chomutova, kde hrajeme Africkou královnu. Kromě toho ještě jezdíme pod hlavičkou Divadla Palace s představením Miláček Anna. Tam hrajeme společně s mým mužem a druhou partnerskou dvojici tvoří Saša Rašilov se svou ženou Vandou Hybnerovou. Jako pátá s námi vystupuje Martina Hudečková.

Komedie mě nikdy moc nezajímaly, ale tahle je tak ztřeštěná a částečně to je i improvizace, že mě baví, i když ji hrajeme už asi posté. V Africké královně jsem zase na pódiu hodinu čtyřicet jen s Hynkem Čermákem a tahle hra se mi líbí proto, že je romantická a vtipná. S další hrou, co jsem hrála v Ungeltu - Láska a porozumění - se bohužel v únoru budu loučit, ale zase se začne zkoušet něco nového.

Jak se se svým manželem cítíte na jednom jevišti?

Milostné a vztahové věci se mi s ním moc dobře nehrají. Problém jsem s tím měla už v Ordinaci. Nevadí mi to snad jenom v Miláčkovi Anně, protože tam je to celé jakoby vykloubené.

Jste tedy spokojená i pracovně?

Celkem jo. Určitě si dovedu představit, že bych hrála i zajímavější divadelní role a točila dobré filmy, jenže to opravdu nezáleží jenom na mně. Občas se to ale povede a vážím si toho.

K herectví jste si prý našla cestu až později a na konzervatoři procházela deziluzí, zda jste si vůbec vybrala správně…

Nejsem z herecké rodiny, a že bych předtím věděla, jak vypadá herec, když přijde v noci z divadla, nebo co obnáší divadelní zkouška, tak to ani náhodou. Odmala jsem se věnovala hlavně tanci, ale ve čtrnácti letech jsem si řekla, že herectví by mě možná bavilo ještě víc.

Na konzervatoř mě vzali, ale první dva roky jsem pak oscilovala mezi tím, jestli herectví vlastně není jen taková nějaká divná přetvářka a jestli je to opravdu důstojné - prostě jsem si nebyla jistá. Ale pak mě to začalo bavit, když jsme někdy ve třeťáku začali dělat různé dialogy s naší profesorkou Janou Preissovou.

Jsou už dcery vašimi diváckými fanynkami?

No to vůbec. Do divadla je neberu, to se za celou dobu stalo asi jen jednou nebo dvakrát, že by se mnou byly na zkoušce. Až nedávno jsem si říkala, že bych je mohla brát víc na představení. Teprve nedávno jsem jim také v rámci určité sociální integrace začala doma víc pouštět televizi. Na dětské pořady se dívaly vždycky, ale seriály a reklamy u nás neběží. Jenže ostatní děti ve škole to znaly, tak jsem musela kapitulovat.

Děti vědí, jakou děláme profesi, byli jsme spolu třeba i v Národním divadle na Cyranovi z Bergeraku, kde hrál David, ale oni v tom nespatřují nic omamného. Vnímají, když někdo řekne, že rodiče jsou známí herci, ale vlastně ani nevědí, co znamená být známý. Asi vloni se naší Rózy jedna její kamarádka ptala, jakou má ráda hvězdu. Odpověděla, že nejradši má Večernici, ale ta kamarádka myslela třeba Madonnu. Přišlo mi to hrozně dojemné.

Jak zvládáte zprávy v bulváru třeba o tom, že chodíte neupravená?

Co by si jako představovali? Že budu pořád chodit v podpatkách? Je mi tolik, kolik mi je, mám tři děti a většinou se nelíčím. Co píšou, neřeším. Mám v životě tolik starostí i krásy, že mě to nerozhází. Když chtějí napsat něco hnusného, tak to prostě napíšou, ať je to cokoliv.

A když váš dům čas od času obklíčí paparazziové?

Vůbec mě to nezajímá, opravdu jsem to dokázala vytěsnit. Jediné, co mi vadí, je, když do toho tahají děti, a napíšou, že se o ně třeba nestarám. To mě naštve. Nejhorší je, že jsem si jistá, že i v tomto našem rozhovoru si bulvární novináři určitě najdou nějaké informace, které vytrhnou z kontextu a vytvoří z nich nějaký jiný poskládaný pseudočlánek.

S bulvárem jsem se nikdy nebavila, a přesto o mně píše. Jakékoliv informace, které o sobě člověk dává, se dají zneužít. Vlastně si vůbec nemyslím, že by bylo důležité dávat rozhovory a říkat o sobě cokoliv.

O divadle jsme si už řekly, ale vás teď čeká také první muzikál Vánoční zázrak…

Ano, v Divadle Broadway hraju v novém vánočním příběhu, který bude uváděn celý prosinec. Šla jsem do toho z několika důvodů a jeden z nich byl ten, že to není klasický pěvecký muzikál. To bych si netroufla.

Patří mezi další důvody i to, že autorem hudby je Janek Ledecký?

Je to pro mě určitý osobní sentiment a vzpomínka na dávnou dobu. Když mi bylo asi šestnáct, pohybovala jsem se nějaký čas mezi muzikanty a s Jankem jsme se tenkrát několikrát potkali. Zamilovaná jsem do něj nebyla, to chci uvést na pravou míru. Nedávno jsem na tiskové konferenci řekla, že když složil písničku Pěkná, pěkná, pěkná, myslela jsem si, že je o mně, ale to měl být jen vtip. Dalším důvodem, proč jsem vzala roli Veroniky ve Vánočním zázraku, je to, že se mi líbil příběh, který vlastně usiluje o renesanci českého Ježíška. Obávám se ale, že nejoblíbenější postava bude právě postava Santa Clause.

Příležitostně jste se také věnovala modelingu. Láká vás to ještě?

Jak já můžu dělat modeling? Občas udělám nějaké fotografie, to je pravda, ale jinak žádná modelka nejsem. Když mi bylo patnáct, pořád mě někdo lákal, abych odjela do Paříže, ale já nikdy nechtěla. Jednak jsem tím trochu pohrdala, protože jsem se chtěla živit jako herečka, a ne modelka, a jednak mám ráda naši zem a naše prostředí a kdybych měla být dlouho někde jinde, bolelo by mě to. Dneska si říkám, že jsem ale nemusela být tak urputná a mohla jsem to prostě jenom zkusit.