Jak se cítíte?

Pocitově stále stejně, jen se musím trošku víc soustředit na to, jak si rozložit síly, abych v první řadě odevzdala práci na jedničku. Musím víc myslet na sebe a neslibovat ani nedělat něco, co rozhodně nemohu splnit. Bohužel, stále se mi nedaří říkat ne, i když dopředu vím, že se mi do toho moc nechce a že se to nedá stihnout.

Vnímáte své jubileum jako velký životní zlom?

Za zlomové považuji úplně jiné věci, které vás mohou potkat v daleko mladším věku. Zlom není věk, ale životní okamžiky, které vás potkají.

Na co vzpomínáte nejvíc?

Zažila jsem toho opravdu hodně, je těžké si vybrat. Ráda vzpomínám na babičku s dědou v Rakovníku, kde jsem vyrůstala. Na tátu. A myslím i na maminku, která je velmi nemocná a nemůžu si s ní popovídat. Vzpomínám na přátele, kolegy i kamarády, již byli součástí mého života, jak běžného, tak profesního, a kteří už mezi námi nejsou. Ale nejsem nostalgická. Dali mi dobré rady a ty mě motivují a nabíjejí energií.

Po kom se vám zvláště stýská?

Po textaři Edovi Pergnerovi, Pavlu Vrbovi, mojí kamarádce Dagmaře, Jiřím Hubačovi, Rudolfu Roklovi, po malíři Tondovi Sládkovi a MUDr. Karlu Korbelářovi.

Co bylo ve vaší kariéře nejobtížnější?

Prosadit si repertoár, který jsem chtěla zpívat, a vlastní představu o písničkách, aranžmá, textech. Přestože jsem „jen“ interpret, ne autor. Vždycky jsem bojovala za to, co chci udělat. Často jsem bývala nepochopena, ale šla jsem si za svým a výsledek mi pak dával za pravdu. To se mi děje stále a pořád musím někoho přesvědčovat.

Udělala byste něco jinak?

Kdybych bývala byla! To je přece blbost. Všechno má svůj význam a všechno, co jsem udělala třeba špatně, bylo pro něco dobré. To je život. Takže neudělala bych jinak nic.

V osmnácti po maturitě v Poděbradech jste šla hned do pražského Rokoka. Bylo to těžké?

Vůbec to nebylo těžké. V Rokoku jsem zpívala už rok před maturitou. Vyhrávala jsem soutěže, hostovala se známými orchestry a hlavně se mi splnil sen. A když je vám osmnáct, tak přece není nic těžké.

Ve třiadvaceti letech přišla nabídka od Karla Gotta být ve sboru. Až do svých 37 let jste u něj zůstala. Proč tak dlouho?

Takhle jednoznačné to vůbec nebylo. Společně s výbornou slovenskou zpěvačkou Janou Kocianovou jsme dostaly nabídku jak na sbor, tak jako dvě sólistky. Dobře zpívat ve sboru není vůbec jednoduché, takže mě to bavilo. Doprovázela nás kapela složená z nejlepších muzikantů a zpívat s Karlem byla pro mě velká čest. Paralelně jsem si budovala svou samostatnou kariéru a když jsem si v roce 1982 udělala vlastní koncertní program, doprovázeli mě stejní hudebníci. Karel mi dával prostor a naprosto jsem se necítila upozaděná.

Co rozhodlo, že jste od Karla Gotta nakonec odešla?

Neodešla jsem od Karla. Když v roce 1986 zmenšil kapelu, protože hledal jinou, plynule jsem přešla na čistě sólovou dráhu, ale po dohodě s Karlem a s Láďou Štaidlem mě stále doprovázela jejich kapela. Od ní jsem odešla až v roce 1987, neboť jsem byla požádána, abych udělala společný program s Ivetou Bartošovou a Michalem Penkem. A to se mi nechtělo.

Cítila jste svobodu? Mohla jste dělat jen to, co jste sama chtěla.

Odchod z tohoto týmu jednoduchý nebyl. Ale tohle už je fakt na knihu. To nejde jen tak krátce popsat. Po všech peripetiích a důsledcích, které tento můj krok měl, se nakonec ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí. Cítila jsem se dobře.

Letos budete jediným hostem na vánočním koncertě Heleny Vondráčkové. Co vás spojuje?

Nebudu jediná. Zazpíváme společně s Jiřím Kornem. A s Helenou nás spojuje kromě hudby čtyřicetileté kamarádství.

Vaším idolem bývala Marta Kubišová. Jak vidíte ten jejich soudní spor kvůli zmařenému turné?

Marta byla a je mým idolem dál a Helena je moje kamarádka. A na tom jejich spor nic nezmění.

Potrpíte si na Vánoce?

Nepotrpím. Do poslední chvíle zpívám, pak mívám pravidelně chřipku a obvykle zdobím stromek až po Štědrém dnu (smích). Ale vidíte? Zdobím. Takže si na ně vlastně potrpím. Ale užívám si je doopravdy hlavně při svých vánočních koncertech. Písničky jsou moje dárky, plním přání a já mám tím pádem nejkrásnější Vánoce, jaké si můžu přát.

Sednete si někdy ke klavíru?

Abyste byli dobrými klavíristy, musíte cvičit. Já jsem v šestnácti letech přestala. Ale ke klavíru si sednu, když se učím novou skladbu. To je nutnost.

Jak si doma děláte radost?

Mám ráda čistý, uklizený byt, bez chaosu. Zapadající zimní slunce. Zapálím svíčky, udělám si něco dobrého a dám si skleničku lahodného červeného. Ráda lenoším. V létě si sednu na terásku a pozoruji hvězdy. Poslouchám muziku, no prostě idyla. Ale není to tak často, jak bych si představovala. Na to mám stále ještě hodně aktivit.

Umíte bojovat se samotou?

Se samotou nebojuji, naopak ji vyhledávám. Neustále žiju ve stresu, stále něco stíhám, řídím auto, organizuji, vystupuji. Já samotu potřebuji ke zklidnění a ke koncentraci.

Jste ale na všechno sama. Nebo vám někdo pomáhá?

Záleží na co. Osmdesát procent práce si organizuji sama, ale mám dobré spolupracovníky, na které se mohu obrátit. Vím si rady. Ale občas jsem ve velkém tlaku. Vlastně ne občas, ale často a už dlouho. (smích) Dobrovolně jsem si sama sobě šéfem, a až přestanu být neustále podezřelá, proč jsem vlastně single, a až mě přestanou novináři dávat do škatulky - sama, opuštěná, smutná - budu šťastná! Ale občas by to opravdu nějakou fyzickou pomoc chtělo, ne že ne.

Žila jste v několika městech. Kde se cítíte doma?

Domov mám v Praze na Vinohradech, ale téměř jako doma se cítím i v Třeboni v lázních Aurora, tam miluju všechno. Také v Harrachově a na Jizerce, kam jezdím na běžky, u Berounky, kde máme chatičku, ale stejně dobře mi bylo na posledním zájezdu s Amforou v Montreux. Jé, tam se mi to líbilo! Mojí citovou záležitostí je ale Rakovník, kde jsem prožila dětství.

Vlastně když se to vezme kolem a kolem, víc tíhnu k tomu, být mimo Prahu. Tou projíždím stále jen v autě. Její krásu tedy příliš nevnímám. Mám ráda i Piešťany, kam jsme jezdili s rodiči, když jsem byla hodně malá a v Poděbradech jsem zase začala zpívat. To pak máte těžké, když takhle putujete.

Jak vás v životě ovlivnili rodiče?

Rodiče mě ovlivnili tím, že byli hudebníci. Maminka zpěvačka a tatínek dirigent. Takže mi pravděpodobně dali do vínku talent.

Maminka vás měla ve dvaceti letech. Bylo to asi brzy, ne?

V jednadvaceti letech. A proč brzy? Naopak. Narodila jsem se zdravé, krásné, mladé, nekouřící, nepijící a zpívající mamince.

Teď je vaše maminka těžce nemocná. Jak to zvládáte?

Snáším to tak, jak musím. Zná to každá rodina. A vždy je to bolestné.

Došla jste k nějaké životní moudrosti?

Moudří jsou vzdělaní tibetští mnichové. Ale vím jednu věc. Pocit štěstí může trvat jen minutu a tu je třeba si vychutnat. Takže carpe diem - tedy využij každého dne.

Na co se teď těšíte?

Mám ráda živé koncerty a to množství písniček, které mohu zazpívat. Miluji přímý kontakt s publikem. Už třicet let mám svůj samostatný koncertní program, vystupuji též jako host, naposledy na koncertu Karla Gotta a na charitativních akcích.

Nesmím zapomenout na program s houslistou Jaroslavem Svěceným a pianistou Pavlem Větrovcem. A v příštím roce, když všechno půjde, jak má, vyjde swingové CD. A doufám, že s Jaroslavem Kříženeckým dokončíme životopisnou knížku. Myslím, že mám o čem psát.