Pěvecké klání už dávno skončilo a osmnáctiletá rocková kráska se až na účinkování v šesti kolech slovenské taneční soutěže Let’s Dance odmlčela. Až nedávno ji mohli televizní diváci vidět v pořadu To byl náš hit a nahrává svou první desku.

„Po soutěži jsem se trochu zavřela před světem. Chtěla jsem si odpočinout. Vrátila jsem se domů, nekoncertovala jsem, muzice jsem se nevěnovala.“ Jak tvrdí, nové síly už ale dávno načerpala a teď spřádá plány, co se svou nastartovanou hudební kariérou, jak naložit se zkušenostmi, které získala v pěvecké soutěži.

„Sice jsem vždycky říkala, že nikdy nepůjdu do SuperStar, nakonec jsem tam ale skončila a jsem za to ráda,“ směje se dlouhovlasá blondýnka s modrýma očima. „SuperStar mě naučila pracovat s kamerami, jak se tvářit a spoustu jiných detailů,“ vypočítává.

Hlavně jí ale otevřela oči a nechala ji spadnout na zem. „SuperStar mě taky naučila jinak vnímat hudební svět, poznala jsem, jak to v branži chodí,“ kýve hlavou. „Není to tak růžové a načechrané, jak to vypadá v televizi. Najednou si uvědomíte, že musíte hodně makat a mít veliké… ne veliké, ale ohromné štěstí, abyste to někam opravdu dopracovala.“

Sny o velkém stadiónu

Gábina chtěla být odmala zpěvačkou. A to i přesto, že se jako dítě nejprve sedm let učila hrát na akustickou kytaru. Tenhle nástroj si vybrala proto, že na něj hraje i její taťka. Na zpěv do hudební školy chodit nechtěla, protože se jí nelíbil styl, jakým se tam učil.

O první místo v SuperStar tvrdě bojovala se svým kamarádem Lukášem Adamcem. Diváci se ale rozhodli pro něj.

O první místo v SuperStar tvrdě bojovala se svým kamarádem Lukášem Adamcem. Diváci se ale rozhodli pro něj.

FOTO: ČTK

„Chtěla jsem si zpěv dělat po svém,“ vzpomíná s tím, že si tajně představovala, jak by jednou její kariéra mohla vypadat. „Sny a ideály desetileté Gabriely Gunčíkové? Jak zpívám v zahraničí, nejlépe v Americe, na velkém stadiónu pro sto padesát tisíc lidí. A všichni znají moje texty,“ vybavuje si své dívčí touhy.

Ty ale vzaly za své o pět let později, kdy opravdu začala koncertovat s kapelou. „Koncertovat? No, spíš bych to nazvala tak, že jsem začala zpívat na zábavě pro tři ožralce!“ Tuhle etapu svého života Gábina považuje za tvrdou školu. „To jsem se v podstatě vyzpívala. Poprvé jsem do ruky dostala mikrofon, musela jsem se s ním naučit pracovat, i s technikou hlasu.“

Protože byla Gábina ve zpěvu samouk, snažila se především napodobovat své idoly, kterými byli především Freddie Mercury nebo David Coverdale z kapely Deep Purple. Celý život také obdivuje Bruce Dickinsona z Iron Maiden. Právě oni byli jejími učiteli. „Poslouchala jsem jejich nahrávky a kopírovala jejich techniky zpěvu. I když to samozřejmě znělo jinak, protože jsem holka.“

Přestože na zábavách zpívala třeba jen pro pár lidí, vždycky ze sebe vydala maximum. „Ale bylo to hodně náročné, protože se začínalo většinou v devět večer a končilo v šest ráno. Pro patnáctiletou holku to tenkrát bylo těžký. Za tu příležitost jsem ale byla ráda. Naučila jsem se tak vydržet spoustu věcí.“

Když přijdeš opilá, už si nezazpíváš

I když by se podle jejího vyprávění mohlo zdát, že měla od rodičů poměrně velkou volnost, opak je pravdou. „Nikam jsem nesměla. Ještě v šestnácti mě naši nepustili ani na diskotéku! Strašně se o mě báli, že se mi něco stane.“

Mohla pouze chodit zpívat na zábavy. Ale pod jednou podmínkou - otec ji upozornil, že jestli se jen jednou vrátí v podnapilém stavu, nikdy si už nezazpívá. Naštěstí Gábina nemá k alkoholu příliš vřelý vztah. „Takže to nebyl problém. Láska k muzice je u mě silnější. Vždycky jsem domů přišla v tu hodinu, kterou jsem slíbila. Ale můj taťka je taky muzikant, takže na spoustě zábav jsme hráli společně. To chodila vždycky i mamka, tak na mě dávali pozor.“

Že netrajdala po diskotékách, jí nijak zvlášť nevadilo, protože ji to na ně ani netáhlo. „Teď, když na nějakou přijdu, tak jsem tam nejprotivnější ze všech,“ přiznává. „Mně ta hudba nic neříká. Že bych si nějak podupkávala, potancovávala? Ne. Ani to se mnou nehne. Jiní blbnou a já si v duchu říkám: Jak se mám bavit, když tu muziku nedokážu nijak vstřebat? Prostě to nejde.“

Co ty, despoto?

Gábina se netají svou lítostí nad tím, že se nenarodila v sedmdesátých letech. A nejradši by v té době tehdy žila za velkou louží. „Tady ne, protože tu byl komunismus, nic se nedalo sehnat. Ale sedmdesátá, osmdesátá léta v Americe nebo Anglii?

To mi bylo hodně sympatické. Třeba jen když vezmete tehdejší účesy. Takové obrovské afro,“ vytvoří rukama ve vzduchu kolem své hlavy velkou kouli.

„Navíc na vrcholu světových žebříčků byla muzika, kterou já mám ráda, která šla z rádií, a nic jiného se nehrálo. I tenkrát bylo disko, ale bylo pro mě daleko melodičtější než dnes. Teď je to samá elektronika a stále dokola se opakující rytmus. To pro mě není.“

Že by se jí ale dnes žilo špatně, netvrdí. I když si moc dobře uvědomuje, že je nutné zůstat nohama na zemi. „Za komunismu přece jen každý měl práci a věděl, že o ni jen tak nepřijde. Dnes ale nemáte nic jistého. A pořád jen něco splácíte. Vidím to kolem sebe, kolik mladých lidí, mých kamarádů, je zadlužených. Vybudovat si své zázemí je dnes hodně těžké.“

Gábina říká, že zázemí její rodiny je pěkné. I když nechat si postavit rodinný domek v Jankovicích pro Gunčíkovy znamenalo půjčit si v bance. Proto během SuperStar prohlásila, že když vyhraje slibované dva milióny, pomůže rodičům hypotéku splatit.
„A bulvár z toho udělal, že to chtěl především můj táta. Nafoukli to hnusným způsobem, že se pak bál chodit po vesnici. Chodily mu textovky typu: Co ty, despoto?… Netýrej tu Gabču! Přitom táta je velký kliďas. Když jsem od někoho dostala po tlamě, tak od mamky. Co se o něm psalo, mi přišlo strašně sprostý,“ rozčiluje se.

Za triko musela luxovat a žehlit

Gábina chtěla dát rodičům případnou finanční výhru především proto, že k nim cítí povinnost. Jak říká, chtěla jim tak vrátit něco, co oni jí dávali sedmnáct let. Chtěla se jim odvděčit za to, že ji podrželi, a za to, že s nimi může žít.

SuperStar ale nakonec nevyhrála, takže tohle teď řešit nemusí. Navíc, jak tvrdí, ani po soutěži se její ekonomická situace nijak zvlášť nezlepšila. „Ještě jsem nezačala pořádně koncertovat. Takže za to málo peněz, které jsem před SuperStar vydělala, jsem si maximálně pořídila třeba potřebné věci do školy. Když mi totiž něco koupili naši, třeba triko, musela jsem na oplátku vyluxovat a vyžehlit prádlo. Tak jsem si říkala, že si všechno radši koupím sama, abych nemusela být vděčná,“ konstatuje dívka s postavou modelky. Jak ale říká, modeling nebo jakákoli soutěž krásy ji nikdy nelákaly.

„Ve mně vždycky bylo dravo a trochu z kluka. Nikdy jsem nebyla holčička, která nemluví sprostě, která na všechno přikývne. Na modelingovou branži jsem byla moc kluk. Navíc holčičí kolektivy mi nesedí. Mám radši pánskou společnost.“

Přitom ale tvrdí, že se jí chlapi bojí. Ale prý jen do okamžiku, než ji poznají. Jinak si ale moc dobře uvědomuje, že působí nedostupně a přísně. A už je zadaná? „Nejsem. Díky bohu,“ oddychne si. „Mám dost svých starostí a ještě se rozčilovat kvůli chlapovi? A mám chodit s nějakým troubou jen proto, že je pěkný? Ani náhodou!“ má jasno.

Teď se chce věnovat pouze muzice. „Měla jsem pár žárlivých vztahů. Vždycky ten kluk těžce nesl, že jsem mu nedala přednost před hudbou, zkouškou s kapelou. A to bych neudělala ani teď. Ne že bych byla necitlivka nebo šutr. Ale dostala jsem šanci věnovat se tomu, čemu jsem se vždycky věnovat chtěla. I když třeba jiným způsobem, než jsem si představovala ve svých deseti letech. A já toho chci využít.“