Do práce v divadle jste už také zapojila vaše děti. Co vlastně dělají?

Denisa je dramaturgyní, píše knihy, divadelní hry, scénáře a podílí se i na propagaci. Nedávno jí vyšla krásná kniha „Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu“. Dokonale zná historii divadla a tu propojila s osudy lidí, kteří s ním spojili své životy. Vystudovala Univerzitu Karlovu, obor kulturologie.

Mikimu také učarovalo naše divadlo. Jeho táta však tomu nepřál. Věděl, že kumšt s sebou nese velké riziko. Být neúspěšný herec je podle něj snad ještě horší stigma, než být český politik. Miki tedy vystudoval design a pak FAMU. Točí vlastní krátkometrážní filmy, ilustruje knihy, pro naše divadlo vytvořil návrhy loutek i scény. Mile mě překvapil scénáři k CD a divadelním hrám, které si i režíruje. Kruh se uzavřel a on se tak stal velmi platným členem našeho divadla.

Váš syn se jmenuje Michal?

Ne, je Miloš jako jeho tatínek, ale protože jsme nechtěli říkat starý, mladý, malý, velký, tak si začal říkat Miki a už mu to zůstalo.

Připravujete je na převzetí divadla? Jak dlouho ještě chcete u divadla vydržet?

To zní jako výzva k odchodu (smích). Rozhodně odejdu dříve, než si do vlasů vetknu berušku, vytáhnu si sukni i obličej až po bradu a začnu mile žvatlat. Ale předtím chci kolegům, Spejblovi s Hurvínkem a svým dětem zajistit schůdnou cestu na další divadelní pouti.

„Se Spejblem a Hurvínkem žiju bezmála půl století“, říká Helena Štáchová.

„Se Spejblem a Hurvínkem žiju bezmála půl století“, říká Helena Štáchová.

FOTO: Petr Horník, Právo

Po maturitě vás přijali na pedagogickou fakultu, obor literatura a výtvarná výchova, jenže vy jste nenastoupila. Proč?

Zvítězila rodová vášeň pro umění. Tatínek inženýr hrál krásně na violu, maminka profesorka kreslila, psala literární scénáře pro studenty. Pro oba to byl koníček. Rodina měla tzv. seriózní povolání. Převážně učitelské. Dědeček z tatínkovy strany byl pan řídící, bráška učil na brněnské veterině, já nějaký čas na DAMU…

No právě, mohla jste být úžasná paní učitelka!

Když sleduji dnešní asertivní školáky, tak bych spíše byla častou klientkou na psychiatrii. V divadle je miluji, ve třídě bych je nesnesla. Naštěstí jsem utekla právě k onomu divadlu. Na DAMU se dala vystudovat souběžně scénografie s herectvím. Obojí bylo mým koníčkem. I když po mém nástupu na školu bylo duplicitní studium uzavřeno a zůstalo mi jen loutkoherectví, nelituji. To, že si celý život mohu hrát, považuji za životní výhru. S pomocí fantazie vytvořit ideální svět a vdechnout kusu dřeva život, je nádherné dobrodružství. Navíc mohu psát hry, knížky, scénáře, režírovat. Na nudu si stěžovat nemůžu.

Co tomu útěku řekli rodiče?

Byli stateční a moudří. Kdyby mi to zakázali, mohla jsem jim to celý život vyčítat. Navíc jsem si dala čas na rozmyšlenou a nejdříve jsem byla rok elévkou Divadla S+H, abych zjistila, zda se mé představy neliší od skutečnosti.

Čím je váš bratr?

Ivan je zvěrolékařem. Což je další milá posedlost naší rodiny. Všichni milujeme zvířata. I já jimi musím být neustále obklopena. Bráška si vybral skvělé povolání. Ovšem i on je výtvarně nadaný.

V roce 1966, tedy ve dvaadvaceti, jste se stala členkou Divadla Spejbla a Hurvínka a od roku 1967 interpretujete Máničku. V kolika jazycích jste ji mluvila?

Nejen ji, ale i mnoho jiných rolí. Navíc v roce 1971 pro mne byla vytvořena role bábinky - paní Kateřiny. Celá loutková rodinka tradičně mluví jazykem země, kde hostujeme. Tedy dosud v jednadvaceti.

V divadle jste potkala svou lásku a svého pozdějšího manžela Miloše Kirschnera. Byl o šestnáct let starší. Čím vás zaujal?

Měl charisma, slušelo mu to a byl velkou osobností s nemalou autoritou. Právě pro ni jsem před ním pociťovala obrovskou trému. Obdivovala jsem ho pěkně zpovzdálí. Obcházela jsem ho obloukem, jen aby mě nepřistihl při nějaké nedokonalosti. Stal se mým guru jak v oblasti profesní, tak osobnostní. Za vše co umím, děkuji jemu.

Kdy ta jiskra přeskočila?

Nebyla to jiskra, ale pomalý doutnák. Nejdříve jsme se stali kolegy, pak přáteli. Mé obavy mizely, ráda jsem s ním debatovala. Zjistila jsem, že mohu říct i hloupost, protože nebyl arogantní a měl velký smysl pro humor. Trávili jsme spolu spoustu času a já jsem najednou zjistila, že mi v čase, kdy se nevidíme, chybí.

Když jste ho poznala, byl ženatý a vy jste sedm let čekala, než se rozvede.

Náš vztah jsme netajili, jen jsme byli diskrétní, vzhledem k jeho rodině. Žili jsme spolu po vzájemné dohodě všech stran. Miloš s rozvodem čekal kvůli dětem, nechtěl, aby vyrůstaly v neúplné rodině, a já jsem to prostě vydržela do jejich dospělosti.

Co kdyby to neudělal?

Musela jsem s rozchodem počítat, stejně jako on. Během té doby jsem několikrát odcházela, občas mi docházela trpělivost. Ale náš vztah pokaždé zvítězil.

No a nakonec byla na podzim 1972 svatba!

Ano, brali jsme se brzy ráno. Kvůli nám otevřeli Staroměstskou radnici, abychom stihli odjet na německé turné. Takže se Praha probouzela, na ulicích kralovali metaři a my jsme dorazili s kufry do obřadní síně. Pak jsme v Berlíně uspořádali slavnostní večeři pro soubor.

Jenže přišel první malér: vaše tolik vytoužené dítě zemřelo. Co to zavinilo?

Moje profese. Přecenila jsem své síly. Měli jsme nadabovat do němčiny náš večerníčkovský seriál. Manžel onemocněl a nemohl odjet. Natáčení spěchalo a jedinými volnými termíny v berlínském studiu byly noční frekvence. Tak jsme v noci pracovali a já přes den nedokázala usnout. Vraceli jsme se vlakem, samé kodrcání a šílená únava. Vystoupila jsem na hlavním nádraží a upadla jsem vysílením. A druhý den ráno jsem jela do porodnice. Narodila se Helenka a žila jen jeden den. Byla tak malinká, že si s ní nevěděli rady. Dnes by ji lékaři zachránili. Pak se mi krátce nato narodila vytoužená druhá holčička a za dva roky po ní chlapeček a život byl úžasný.

Dobře bylo až do roku 1984, kdy jste při autonehodě přišla o celý obličej!

No ano, ale o tom už jsem tolikrát mluvila, že nechci působit jako fňukna, profesionální plačka. Zažila jsem spoustu úžasných věcí. A na ty se mě nikdo neptá. Mám krásný život, jen ho žiji jako na houpačce. Chvíli nahoře, chvíli dole. Ale ty chvíle nahoře stojí za to. Zkrátka - přežila jsem to, navíc se panu profesorovi Fárovi podařilo dát vše na své místo, tak co?

Deset let byl klid a pak vaše divadlo dostalo výpověď z Římské ulice na Vinohradech. Stěhovali jste se do Dejvic, kde jste 1. ledna 1995 otevřeli novou scénu.

Výpověď jsme od dobrovolných hasičů dostali jako dárek k padesáti letům naší existence v této budově. V době porevoluční měli pocit, že sál využijí pro lukrativnější činnosti. A tak je tam místo kasina, či striptýzu opět divadlo! (smích) Ale nelituji. V Dejvicích nám radnice Prahy 6 vybudovala překrásnou scénu. Bohužel na stresy s hledáním nové existence doplatil můj muž, který na následky komplikací ze zhoršeného diabetu zemřel. Převzala jsem po něm vedení divadla a zase se začalo dařit.

Jenže následoval soud o autorská práva s městem Plzeň, kde divadlo vzniklo.

Ta houpačka! Zcela proti zákonům logiky a práva se Sociální úřad v Plzni, podporovaný šikuly z radnice, pokusil o „malou domů“. Neměli v rukou nic, zatímco my měli vše doloženo samotným Skupou. I tak se soudy táhly osm let! Pokaždé jsme vyhráli a oni se odvolali. Já platila právníka ze své kapsy, oni z rozpočtu města Plzně, který byl určen na sociální účely! A vykřikovali, že já okrádám jejich babičky a dědečky. Skončilo to u nejvyšší instance 6. 8. 2008. Nebyla to pěkná zkušenost, ale díky ní znám právo lépe než jejich někteří plzeňští absolventi.

Mezitím jste ovšem bojovala o život s lymfomem.

Což byl důsledek předešlých událostí. Rakovina je psychosomatická nemoc ze stresu. Propukla v průběhu oněch tahanic v roce 2004. Zprávu o ní jsem dostala poněkud nešetrně. Vyplývalo z ní, že můj stav není právě nadějný. Po prvním šoku jsem se snažila postarat se o rodinu a divadlo. Pak jsem začala hledat informace a z dílčích optimistických zpráv jsem sbírala naději. Hodně mi pomáhali mí blízcí a touha žít. Začala jsem se léčit a dostala jsem se do požehnaných rukou docenta Trněného, který mě vrátil do života.

Jak jste to všechno snášela?

Chvíli lépe, pak zase hůře. Podle toho, jak kolísal můj zdravotní stav. Měla jsem propady, kdy jsem nemohla spát, celou noc jsem koukala do stropu. Ale nebyla jsem na to sama. A navíc jsem věděla, že vyléčení je i věcí mysli, tak jsem začala pracovat s psychikou. Abych zahnala špatné myšlenky, začala jsem psát autobiografii. Knížka „Život na nitích“ vyšla v roce 2005 a dva roky nato v Německu. Byla deníkem mého léčení, ze kterého jsem si odskakovala ke vzpomínkám. Netušila jsem, zda ji stihnu dopsat, tak jsem psala doslova „jako o život“. Chtěla jsem svým dětem zanechat svědectví. Mně rodiče zemřeli předčasně. Nestačila jsem je vyzpovídat a nosím v sobě spoustu otazníků. Knížku jsem skončila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jsem zdravá.

Na konci knížky jste napsala: Neměj strach ze stínů. Znamenají, že nablízku je světlo.

To je moje životní krédo. Jsem z donucení optimista s občasnými návaly pesimismu. Vytěsňuji to blbé a blby, neohlížím se zpět, ale koukám dopředu a stále se na něco těším. Dokud neumřu, budu věřit, že na mne to nejlepší teprve čeká. Cíleně se raduji z každé chvíle znovu darovaného života. Miluji své blízké, kolegy, přátele, divadlo, kterému jsem se upsala, těším se ze svých chlupatých miláčků. Zkrátka, štěstí je všude kolem. Jen se musí občas trochu klopotně hledat. A nenechávat se otrávit těmi, co mi to chtějí pokazit.

Radujete se také ze svého partnera politologa Zdeňka Zbořila?

Jak kdy. (smích)

Takže už zase spíte dobře?

Jen když mám starosti, nemůžu usnout. A noční tma je nesmírně živná půda. To pak ten můj optimismus trochu drhne a mě se zmocňují různé obavy.

No, co by se ještě mohlo stát?

Bála jsem se zase o budoucnost divadla. Náš zřizovatel Hlavní město Praha plánuje transformaci většiny divadel. Vlastní dvě dětské scény. Jednu si chtěli ponechat a nás postavit do dlouhé řady čekatelů na možný grant. Přitom se jako loutkové divadlo, žijící z dětského vstupného, nemůžeme bez dotace uživit. Ceny vstupenek držíme tak, abychom zůstali dostupnými i pro mladé rodiny s dětmi a školáky. Navíc pod názvem „Pražské divadlo S+H“ reprezentujeme přes 65 let hlavní město v pětatřiceti zemích čtyř kontinentů, tak jsme nechápali, proč se nás město chtělo zbavit. Naštěstí se na radnici vyměnilo vedení, zřejmě dostali slovo moudří lidé, návrh byl přehodnocen a my zůstáváme v majetku Prahy. Tak se mi zase lépe usíná.

Zaskočí vás v životě ještě něco?

Lidská blbost, arogance, hulvátství, závist a všeobecná agresivita lidského živočišného druhu.