Jaký je jejich recept na rodinné štěstí? Tak zněla i naše první otázka.

Eva: Možná i to, že nelpíme na tom být celebritami, ale normálními lidmi. Líbí se nám vést láskyplný a poctivý život. Je to jednoduché, dokáže to každý, pokud se ze sebe nezblázní.

Václav: Vztah je jako hudba. Pokud ctíte její řád, krásu a harmonii, nevloudí se vám do ní falešné tóny.

Eva a Václav Hudečkovi

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Máte nějaký recept na překonávání krizí?

Eva: Nejlepší je včas se jim vyhnout.

Václav: Lidé dělají chyby z rozmařilosti a ze samolibosti. Myslí si, že můžou všechno. Ale za jakou cenu? Někdy zničí to jediné, co v jejich životě za něco stálo, a náprava je potom těžká. Pak záleží na vstřícnosti a na důvěře, na dobré vůli jejich i okolí.

Za jakých okolností jste se seznámili?

Eva: Za podivuhodných. Měli jsme to doslova a do písmene napsané ve scénáři. Hrála jsem přelétavou manželku v televizním filmu Sedm pater pro tisíc přání. V jedné scéně bylo napsáno, že se náhodně potkám v obchodním domě s Václavem Hudečkem a padneme si do oka, což vzbudí velké obavy v mém žárlivém choti, Luďkovi Sobotovi. Byl to vtipný scénář, krásná práce a vznikla bezvadná komedie, dokud ji nevystříhala a neponičila cenzura. Pan režisér Podskalský byl naší dobrou sudičkou, která nás svedla dohromady.

Václav: Měli jsme se s Evou několikrát potkat dřív, v různých pořadech, ze kterých nakonec sešlo. Ale osud tomu chtěl, abychom se neminuli.


Psali jste si někdy deníky?

Eva: Mezi třinácti a šestnácti lety jsem si psávala své postřehy a nálady, formou básniček v próze. Milovala jsem divadlo Semafor a okouzlená geniálními písničkami pánů Suchého a Šlitra, jsem hledala poezii i v sobě. Ta láska trvá dodnes, ráda se vracím do Semaforu na krásná představení. Žasnu, že pan Suchý doposud neztratil klučičí půvab, šarm ani dech, srší inteligentním humorem. Jitka Molavcová po jeho boku je úžasná.

Semafor je pro mne osmý div světa. Přála bych si, aby měl hodně následovníků mezi současnými tvůrci, aby u nás bylo víc vtipné a duchaplné zábavy. Mám velikou radost, že Jitka načetla na CD mou knížku Sedmihlásek, s hudbou Mirka Klempíře. Je to opravdu moc krásné.

Václav: Jako kluk ano, to jsem si psal deník. V patnácti letech ale můj úspěšný koncert v Londýně raketově nastartoval moji kariéru, jezdil jsem najednou po celém světě a deník zapadl do šuplíku. Nicméně – mám ho schovaný. Říkám si, že třeba si ho někdy přečtu, ale to jsou předsevzetí, která moc neplním. Je pořád hodně práce, a když vám záleží na budoucnosti, musíte plně využít přítomnost. Na vzpomínky prostě není čas.

Jakou máte podle vás samotných povahu? Doplňujete se navzájem?

Eva: Myslím, že snesitelnou, pracuju na sobě, hlavně kvůli svému muži, zaslouží si to. Snažím se o porozumění a soulad, o zdravý vývoj ve vztazích i v práci. Mám ráda, když jsou věci v pohybu. Stagnace mě děsí. Jsem přející a nezáludná, ale taky netrpělivá a vzteklá. Strašně ráda chválím, ale nikdy nikomu nepochlebuju. Moc ráda pracuju a je na mě spolehnutí, jsem pro dobro věci schopná hory přenášet, ale radši nedělám nic, než bych spolupracovala s ničemy. Nestojí to za to. Zkazí vám práci, zdraví a pověst.

Václav: Nemám se sebou problém a nedělám problémy ani mé ženě. Určitě se i v něčem doplňujeme, ale spíš se téměř ve všem shodujeme. Nějaké rozdíly by se našly. Já víc jím a víc spím než ona, a taky tolik nečtu. Ale Eva mi to pak všechno vypráví. Já vyřizuju svoje i její e-maily, ona dbá na zdravou stravu. Trošku mi vadí, když pálí kastroly, protože při vaření musí stihnout spoustu dalších věcí. Takže si někdy moc nepochutnám, ale to prý je součást diety. Nehádáme se, protože nás to nebaví.

Máte nějaké rodinné rituály?

Eva: Mám ráda všechny rodinné rituály, upevňují ve mně prastará rodová pouta. S mou sestrou a s bratrem, kteří mají krásné rodiny, se vídáme na místech, kde jsme prožili dětství. Kus rodiny máme ve Finsku. Míváme příbuzenské srazy, kam se sjede celá horda sestřenic a bratranců, spousta dětiček, tetiček a strejdů, pomalu už nevíme, kdo je kdo. Jsou to dojemná setkání.

Václav: Já už moc příbuzných nemám. Jezdíme za tetou do lesní chaloupky blízko Rožmitálu, tam je nám moc dobře. Na koncerty za námi přicházejí moje sestřenice a bratranci, roztroušení po Čechách. Jsou to hodní lidé, vždycky je rád vidím.

Pořídili jste si domů nějaké zvíře?

Eva: Momentálně žádné nemáme. Bohužel. Ale v dětství jsem mívala psa, Kazana, u babičky v Podkrkonoší. Byl to kamarád, držel mě v zubech za sukni, když jsem se brodila v Labi. Líbilo se mi, jak se leskly kamínky v průzračné vodě, myslela jsem, že je to zlato. Kazan mě hlídal, aby mě zlatokopecká chamtivost nepřišla draho. Já jsem na něj pro změnu nežalovala, když na prostřeném stole sežral z talířů všechny párky, než babička přinesla z komory hořčici. Olízal talíře tak bravurně, že dědeček babičce vynadal, že zapomněla uvařit oběd. U druhé babičky jsem jedny prázdniny měla štěně Sputníčka. Píšu o něm ve své knížce Bezhlavá kobyla. Moc bych si psa přála, ale vzhledem k našemu cestovnímu režimu si ho nemůžeme dovolit.

Václav: Vždyť by byl věčně doma sám. Než zvířata trápit, tak radši žádné nemáme.

Eva a Václav Hudečkovi

FOTO: Jiří Houdek, Právo

Cítíte se někdy osamělí?

Eva: Osamělí rozhodně ne. Někdy býváme smutní, ale bráníme se tomu. Když se kolem dějí špatné věci, nestačí jen nadávat a lkát, myslím, že je třeba udělat něco dobrého a smysluplného, aby zlo nepřevažovalo.

Václav: Je to tak. Prací a aktivitou se dá mnohé změnit k lepšímu. Třeba jen trošičku, ale stojí to nakonec za to. Hned přijdete na jiné myšlenky. Je vám líp a je líp i lidem kolem vás.

Kdy vám vaše profese nejvíce zkomplikovaly život?

Eva: Spíš nám ho zkomplikovali divní lidé, profese za nic nemohou.

Václav: Vždycky jsme se snažili sladit naše pracovní povinnosti tak, aby to vyhovovalo oběma, abychom neošidili sebe ani práci. S kompromisy to jde vždycky, pokud jsou lidé vstřícní a nedělají si naschvály. Stačí málo – trochu dobré vůle.

Máte nějaké dlouholeté kamarády, kamarádky, s nimiž se pravidelně scházíte i dnes?

Eva: Máme víc takových kamarádů. Scházíme se, když to příznivé okolnosti dovolí, což nebývá často ani pravidelně. Jsou období, kdy o sobě dáváme vědět jen přes telefon a e-maily. Ale podstatné je, že jste velmi obdarovaný člověk, když máte přítele, kterého můžete obdivovat a vážit si ho po celý život.

Václav: Každé setkání s přáteli je pro nás svátkem. Chodí za námi na koncerty, někdy jdeme společně do divadla nebo na výstavu. Třeba rádi navštěvujeme pražské Divadlo na Jezerce, které vede Jan Hrušínský. Je to výborné divadlo.

S manželem, houslovým virtuózem Václavem Hudečkem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Které roční období nejvíce milujete?

Eva: Jaro a léto, to je kouzelný čas. Když všechno rozkvete, mám pocit bezbřehé naděje. Ten pocit mám od dětství spojený s koncem války a s osvobozením. Narodila jsem se sice o pár let později, ale viděla jsem spoustu trosek a zničených rodin, pocit vděku, že naši osvoboditelé té hrůze učinili konec, ve mně zůstal. Podzim a zimu mám taky ráda. Hlavně Vánoce. Nejlépe se mi pracuje za ponurých, deštivých dnů. Sluníčko mě demoralizuje. Vyhání mě ven, do přírody.

Václav: Zbožňuju slunce a teplo, rozkvetlou přírodu. Chodit jen v košili, bez kabátu – to je fantastické! Spadne ze mne tíha.

Jak relaxujete, když jste hodně unavení?

Eva: Chodíme na dlouhé túry, plaveme, jdeme do divadla nebo na výstavu. Neradi lenošíme.

Václav: Silné umělecké zážitky nás hodně dobíjejí. Když někdy dojdou síly, pustíme si na DVD krásný film nebo zajímavé dokumenty třeba o světové architektuře. Zjistíte, že i moderní stavby mohou být nádherné, což u nás, bohužel, vždycky nebývá pravda.

Co vás dokáže v životě nejvíc zaskočit, nemile překvapit?

Eva: Podlost a arogance, která ničí vztahy i příležitosti a dělá z naší země nedobré místo k žití.

Václav: Podrazy od lidí, kteří se na oko tváří přátelsky, aby z vás něco měli, a pak vás nečekaně podrazí.

Evo, prosadila jste se nejen jako herečka, ale i jako spisovatelka krásných, poeticky laděných pohádek a napsala jste scénář k televiznímu seriálu O ztracené lásce. Pomohly vám vaše zkušenosti herečky při psaní příběhů?

Eva: Určitě ano. Herec je pozorovatel a vykonavatel díla. Pracuje s dialogem, pozná jeho kvalitu. Dobrý autor povyšuje herce na bohy, špatný autor z nich dělá pokřivené, nevěrohodné postavy, které se potácejí v příběhu vratkém jako domeček z karet. Toužila jsem svým kolegům napsat role, které by je těšily. Herectví pro mne byla velká škola, nejenže mě přivedlo k psaní, poznala jsem charaktery lidí v mezních situacích, mnozí z nich posloužili jako předlohy k mým literárním postavám.

Nemáte chuť si napsat scénář sama pro sebe a hrát v něm hlavní roli?

Eva: Teď dopisuju jednu věc, ve které bych si s chutí zahrála titulní roli. Dala jsem své hrdince mnoho tváří, ale dopřeju to potěšení nějaké skvělé herečce, která zvládne tak těžký náklad. Já už jsem vyšla ze cviku. Ráda chystám hercům lahůdky a těší mě, když si na nich smlsnou. Třeba v seriálu O ztracené lásce podali mimořádné výkony. A byla to pochoutka i pro diváky.

Václave, hrál jste s mnoha orchestry světa. Na který z nich nejraději vzpomínáte?

Václav: Musím říct, že čím lepší a slavnější orchestr byl, tím lépe se ke mně chovali. Vzpomínám si na svůj první koncert s Berlínskými filharmoniky. Před koncertem mi kolegové muzikanti přinesli koš ovoce, abych měl dost vitamínů a aby se mi koncert povedl.

Václav Hudeček na koncertě při slavnostním předávání Jeruzalémské bible v arcibiskupském paláci v Praze na Hradčanech.

Václav Hudeček na koncertě při slavnostním předávání Jeruzalémské bible v arcibiskupském paláci v Praze na Hradčanech.

FOTO: Milan Malíček , Právo

Už jste toho oba hodně nacestovali. Jaká místa na zeměkouli máte nejraději, kam se vždy budete chtít alespoň na pár dnů zase vrátit?

Eva: Ohromně zajímavé to bylo na východní straně světa, v Japonsku, v Hongkongu, v Singapuru i na americkém kontinentu. Ale nejlépe se cítím v Evropě. Tady jsem doma, jsem součástí evropské kultury, které rozumím a kterou vyznávám. Miluju jih, Španělsko, Francii, Řecko a nejvíc Itálii. Tam mě srdce táhne, je to pohádková země.

Václav: I já se nejlépe cítím za teplého slunného dne u moře. Asi mě to táhne tam, odkud všichni živočichové pocházejí.

Setkáváte se ve světě se svými cizokrajnými kolegy – hudebníky, herci, herečkami?

Eva: Na koncertech ve světových metropolích se často setkáváme s hudební elitou. Vůbec mě nepřekvapuje, že se ti lidé chovají šlechetně a skromně, je za nimi vidět a slyšet obrovský kus práce, nepředvádějí žádné laciné exhibice, platí za opravdové mistry. Aspoň tak je to ve vážné hudbě. Všeobecně se tam lidé chovají mnohem slušněji než u nás. Platí dohody a smlouvy, vyžaduje se profesionální výkon, nepotrpí si tam na falešné právníky, doktory ani virtuosy.

Václav: A také – i v naší zemi je spousta vynikajících, schopných lidí, ale ne vždy se dostanou ke slovu. V jiných státech to jde. Máme se pořád co učit.