Od úmrtí vaší manželky Věry Galatíkové uplynuly tři roky. Dá se říct, že vše přebolí?

Trvá to, ale člověk se v tom nemůže utápět a setrvávat v bolesti. Musí se přece zase vrátit do normálního života. Velmi mi s tím pomohla také moje současná přítelkyně Gábina, ale až po roce.

Jaká je?

Je to skvělá holka do nepohody a padli jsme si do noty. Má spoustu dobrých vlastností, které mi vyhovují, ale vlastně je sprosté to takhle říct. Řekněme tedy raději, že mi jsou sympatické. Mám u ní vše, co u partnerky potřebuju. V lednu jsme spolu byli týden v radonových lázních v Jáchymově, kde mi naordinovali koupele na klouby, a bylo nám tam krásně.

Celkem jste byl ženatý čtyřikrát, takže předpokládám, že nyní změnu stavu už nechystáte…

Nechystám, protože už mám téměř sedm křížků. Přesto se mi nelíbí ty moderní tendence mladých, kteří zůstávají singl, protože to tak je pohodlné. Všechno je nezávazné a každý může ze všeho hned vycouvat. Souvisí to se společenským cítěním, kdy mi lidé připadají čím dál bezcitnější. Vždyť mladí už nejsou ani schopni vypravit svým zemřelým pohřeb, urnu nechají v krematoriu a dál se o to nestarají. Vůbec nejsem rád, že to musím říkat, protože mě to trápí. Naše děti jsme naštěstí vychovali tak, že tohle mají vštípené, a v rodině panuje úcta, protože bez toho se tato instituce neobejde.

Je pravda, že vy jste se k partnerství vždy stavěl čelem, když jste se čtyřikrát oženil…

Samozřejmě že to částečně byla mladická lehkomyslnost, ale na to se nevymlouvám. Myslel jsem si, že jsem tím své milované povinován. Na těch manželstvích se ale podepsal i kočovný herecký život. Po absolutoriu JAMU jsem zůstal dva roky v divadle v Brně, pak jsem odešel do Pardubic, do Ostravy a pak do Prahy. Při takovém kočovném životě člověku stačí dva kufry, které sbalí a jde. Moje první tři manželství to odnesla.

Vaší osudovou partnerkou se stala až Věra Galatíková. Čím byla výjimečná?

Výjimečnost je nešikovné slovo, spíš jde o charakter. Věra byla nadmíru empatická a všechno velmi intenzívně prožívala. I když vyučovala na DAMU, stále se zaobírala tím, jak to ta děcka ve škole zvládnou a tak podobně. Pak jednoho krásného dne skončila ve špitále s hypertonickým kolapsem. A tohle její vciťování do lidských osudů se projevovalo na všech frontách. Říkal jsem jí, ať si to tak nebere. Ani se mnou to neměla úplně jednoduché, i když jsem ji miloval. (Herec tím naráží na své zálety, které už několikrát přiznal - pozn. aut.).

Se svou čtvrtou manželkou Věrou Galatíkovou prožil třicet šest let života.

Se svou čtvrtou manželkou Věrou Galatíkovou prožil třicet šest let života.

FOTO: ČTK

Strávili jste spolu třicet šest let a přes všechno, co jste spolu museli přestát, jste to byl právě vy, kdo se o ni staral, když jí bylo nejhůř, a v posledním okamžiku ji v nemocnici držel za ruku…

Do nemocnice ji odvezli až tři dny předtím, než odešla. Jinak jsme se o ni po celou dobu starali a byla to věc celé rodiny, nejen moje. Když mi po její druhé operaci profesor Pafko řekl, že to je špatné a nedá se už nic dělat, svolal jsem děcka, šli jsme za ní na JIP a tam jsme se dohodli, co dál. Jednoznačně jsme si řekli, aniž bychom se museli nějak složitě domlouvat, že s ní zůstaneme a nenecháme ji v tom. Pafko se mě zeptal, jestli jí závažnost jejího onemocnění má říct on, nebo já. Vzal jsem to na sebe. (Herečce Věře Galatíkové bylo zhoubné bujení plic diagnostikováno v roce 2005, nemoci podlehla v roce 2007. Byla silnou kuřačkou - pozn. aut.).

Vy jste nikdy nekouřil?

Nekouřím už asi dvacet let. Někdy po padesátce totiž přišel moment, kdy jsem si už začal připadat jako kamikadze, protože ráno vždycky trvalo, než jsem se prochrchlal do nového dne, a hledání vajglů v popelníku uprostřed noci mě už také přestalo bavit. Věra tenkrát přestala se mnou, ale pak zase začala a definitivně s cigaretami skončila, až když jí diagnostikovali nádor na plicích.

Teď si velmi cením toho, že s tímhle zlozvykem přestala i naše dcera Kristýna. Prodělala oboustranný zápal plic, ale zajímavé na tom bylo, že asi den předtím, než to u ní propuklo, si v myšlenkách povídala s mámou a prosila ji, ať jí pošle něco, co jí pomůže přestat kouřit. Bylo to sice trochu drastické, ale vždycky se musí stát něco, aby to člověku do cvaklo.

Svou dceru jste pojmenovali podle představení Královna Kristýna. V divadle v Pardubicích v něm Věra Galatíková hrála královnu a vy jejího milence…

Ano, bylo to v roce 1969 a ta hra pro nás byla osudová. Předtím jsme se znali z JAMU, kde Věra studovala o rok výš, ale až díky Kristýně jsme přestali být jen kamarádi. Pak jsem však ještě absolvoval svoje třetí a velmi krátké manželství s Evelynou Steimarovou. To bylo ale nešťastné spojení, protože jsme spolu nemohli mít děti. Když jsme se rozváděli, měla pod srdcem už svou starší dceru Veroniku, jejímž otcem byl někdo jiný, a stejně tak byla těhotná i Věra, s níž jsme čekali naši Kristýnku.

A co vaše partnerky na jevišti? Které byly ty nejzásadnější?

S Věrou jsme hráli sem tam, když jsme spolu byli v angažmá v Městských divadlech pražských, i když víc partneřila s Mirkem Moravcem a Aloisem Švehlíkem. A mě zase obsazovali hlavně s Danou Syslovou. No a pak jsem přešel do Divadla na Vinohradech, kde hodně hraju s Hankou Maciuchovou a Danou Kolářovou. To jsou moje divadelní i televizní stálice. S Hankou se teď setkáváme v představení Tanec smrti a před lety jsme spolu hráli v dramatu Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Wolfové. Některé dialogy jsou téměř identické. Hru Tanec smrti napsal August Strindberg před sto deseti lety, ale přesto jde o naprosto současný obraz o soužití dvou lidí v manželském páru a zmařených životních šancích.

Na své domovské scéně excelujete také ve hře Donaha. A na jevišti opravdu názvu hry dostojíte. S tím jste problém neměl?

Je to spíš legrace než cokoliv jiného. Je nás tam v tu chvíli nahých šest, takže to je takový skupináč, a pak se hned zhasne. Muzikál Donaha je takzvaný kasaštyk. Hlavně jde o tu srandu, při níž některé ženské v hledišti úplně ječí. A také jsme zaznamenali, že někteří diváci se chechtají už před tím žertem, takže to musejí vidět po několikáté. Pak jsem na Vinohradech ještě k vidění ve hře Zámek a Zkouška orchestru.

V televizi jste účinkoval v seriálu Kriminálka Anděl. Jak se vám zamlouvala role patologa?

To bylo dobře napsané a bavilo mě to. První řadu jsme točili v Praze, druhou v Bratislavě v nemocnici Na Kramároch. Jednou ve scénáři bylo, že dotyčný měl průstřel hlavy. Neváhal jsem, vzal učebnici anatomie a učil se latinské názvy, abych věděl, co a jak správně říkat. Pitevna, kde jsme točili, byla hned vedle márnice, kam ti takzvaní černí havrani dál vozili nebožtíky, takže holky ze štábu chvílemi utíkaly pryč. A když takhle přicházím do pitevny k onomu figurantovi s průstřelem hlavy, najednou vidím, že místo na temeni má průstřel na spánku. Režisér mi řekl, že na temeni by to nebylo vidět, a to mě rozčílilo, protože jsem se to v latině učil celé zbytečně. Podebrala se ve mně uražená ješitnost, ale pak jsem se mu omluvil. Někdy jsem prostě zvídavý až moc. Informace k rolím si dohledávám pořád a teď už kromě knih používám i internet.

A jak vzpomínáte na mladého doktora Sovu v Nemocnici na kraji města?

Nejvíc popularity mi přineslo prvních třináct dílů a vzpomínky už vybledly, stejně jako natočený materiál. V nemocnicích to už dnes vypadá úplně jinak. Tahle role mě navíc pasovala do role alkoholika, a to jsem pak měl přišité na spoustu let i v civilu. I když o tom, že je mladý doktor Sova alkoholik, se v seriálu pouze mluvilo. S malou špičkou jsem tam byl přistižen jenom v prvním dílu a vždycky se proti nálepce, kterou ta postava dostala, bráním.

Letos vám bude sedmdesát. Co vy a oslavy?

Nijak si na to nepotrpím, oslava je spíš jakási povinnost. Záleží na tom, na kolik se člověk cítí.

Na kolik se tedy cítíte?

Nevím na kolik, ale důležité je, že mi je dobře. Ale stejně jsem prduch čili pracující důchodce, tak co. Dokud mě však z divadla neodnesou v dřevěném hubertusu, ještě toho nechávat nechci. Někdy si samozřejmě říkám, jestli to ještě mám vůbec zapotřebí se stále tak honit. Ale asi mám, protože mě to baví.

Nedávno jste se potýkal s řadou zdravotních potíží…

Příčinou byly patologické změny na páteři. Kdysi jsem měl vyhozenou plotýnku v krční páteři a od té doby mě brněl palec a ukazováček na ruce. A bohužel to mělo i další projevy.

Má tedy pokročilý věk nějakou výhodu?

Člověk dělá míň chyb, tím se utěšuju, ale rozhodně je dělat nepřestává. To říkal už můj táta. Jeho věta byla: Chlapče, pamatuj si, že člověk se chybami neučí, protože dělá pořád jiný. Mně osobně život občas připadal, a připadá dosud, jako studená sprcha.

Váš táta byl prý pověstný hospodský vypravěč…

Vloni by mu bývalo bylo sto let. Mám doma natočenou celou videokazetu, kde vypráví nejrůznější historky a fóry několik hodin. Když se můj otec seznámil s mojí maminkou, byl vdovec a měl doma pětiletou dceru Anušku. Pracoval v kavárně Švajcingr strýce Jakuba ve starém Brně. A maminka tam nastoupila jako vyučená servírkakuchařka. A jak jsem se pak od maminky dozvěděl, byl jsem počat v Brně v hájíčku lásky v Soběšicích. Maminka přitom byla panna. Toho si strašně považuju, to je skoro, jako by byla navštívena Duchem svatým. Tatínek s maminkou byli narozeni ve stejný den, i když mezi nimi byl rozdíl jedenáct let. A obě moje sestry, tj. moje mladší sestra Zdenka i starší Anuška, jsou také narozeny ve stejný den. Numerologických shod je u nás v rodině víc.

Vaše maminka má tuhý kořínek, pořád se drží…

V létě jí bude devadesát let. Žije v Moravském Krumlově, a když jedu do Brna, vždycky za ní zajedu. Těžko se už hýbe, protože před několika lety prodělala vážnou autohavárii. Z toho se dostala úplně zázrakem. Její přítel Jožin havárii bohužel nepřežil. A to vám také řeknu, jak se seznámili. Když mamince bylo osmdesát let, poznali se na Floridě, přičemž zjistili, že pocházejí z jihomoravských vesnic vzdálených od sebe asi dvacet kilometrů. Moje maminka má devět životů jako kočka. Nedávno jsem hlídal svou vnučku Ráchelku a společně jsme prababičce Fanynce psali dopis a kreslili pro ni obrázek. Namalovala ptáčka, tedy spíš takového oteklého tučňáka.

Jak si užíváte vnoučat?

Užívám si jich rád, záleží na časových možnostech. Jsou bezvadná. Ráchelce od dcery Kristýny bylo právě pět let a Štěpánovi od syna Ládi bude pět let v září. Oba chodí do školky.

Jste na svou dceru pyšný i jako na herečku?

Chodím se na ni dívat do Švandova divadla a musím říct, že se neustále zlepšuje, a z toho mám radost. Vždycky je zvědavá, co jí na její výkon řeknu, i když jsem dost přísný a dřív jsem možná býval až surový.

Co dělá syn? Dřív přece také koketoval s divadlem…

Už několik let pracuje ve stacionáři s mentálně postiženými a tvrdí, že je spokojený. Nikdy jsem dceru ani syna do ničeho nenutil ani jim nic nevyvracel.

S Rudolfem Jelínkem v dramatu Othello v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2008.

S Rudolfem Jelínkem v dramatu Othello v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2008.

FOTO: ČTK

A váš nejstarší syn David z prvního manželství?

Vídáme se tak dvakrát do roka. Žije s mou první ženou, svou matkou, ve Švýcarsku. Mluvíme spolu anglicky, sem tam něco žbleptnu německy. Když jsme byli v Liestalu s Kristýnkou a Ráchelkou na návštěvě, tak jsme je otravovali, aby mluvili „švýcrdyč“, protože jsme to chtěli prozkoumat. Je to velmi pozoruhodné kantonální nářečí, které má s němčinou společného asi tolik jako slezský dialekt s češtinou.

Čím se vlastně udržujete v kondici?

Žádnému sportu jsem se nikdy nevěnoval, pořád jsem byl zažraný do divadla. Jediné, co mě bavilo, bylo plavání a to pěstuju dodneška. Otec mě naučil plavat, už když jsem byl hodně malý. Když dneska vyprávím, co se mnou dělal za kousky, ženské z toho mají mrazení. Vzal mě třeba na záda, já se ho chytil kolem krku a takhle se mnou plaval napříč přes brněnskou přehradu. Lásku k plavání mám tedy asi po něm. V létě plavu rád kdekoliv venku a v zimě chodíme do bazénů.

K životu se staví čelem, a přestože by mohl nad lecčím naříkat, v bolesti se neutápí.

K životu se staví čelem, a přestože by mohl nad lecčím naříkat, v bolesti se neutápí.

FOTO: Petr Horník, Právo

Vlezete i na tobogán?

Jak to víte? Tam jsme se nedávno málem i zabili. Jel jsem první na pneumatice, v zatáčce mě to vyneslo, z pneumatiky jsem vypadl a najednou se přiřítila Gábina a práskla do mě. Příšerně jsem se lekl, že jsem ji rozlámal, ale naštěstí se nic nestalo. Byl to tak silný zážitek, že když si teď chceme jít zaplavat, tak se v žertu hecujeme, že půjdeme na tobogán, i když je nám jasné, že na něj už nikdy nevlezeme. Už jsem se uklidnil.