Článek
Daniela ve skutečnosti žádným objevem není, protože v České televizi pracuje už pět let. Od doby, kdy se rozjížděl kanál ČT 24, do kterého bylo potřeba nabrat nové lidi. Tehdejší čerstvá absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze se zkušeností z rozhlasu se přihlásila a před kamerou už zůstala. Co na tom, že se chtěla původně živit angličtinou, a především skvělou němčinou v zahraniční firmě. Znalost jazyků sice pomalu ochabuje, ale díky nutnosti mít neustále přehled, co se děje, mozek rozhodně nezahálí. „Hledala jsem práci, kde mi nebude hrozit, že zakrním,“ pochvaluje si rodačka z Jaroměřic nad Rokytnou.
Matika s odřenýma ušima
Už na základní škole chodila na nepovinnou němčinu a později zamířila na německé gymnázium ve čtyřicet kilometrů vzdáleném Znojmě. „Naivně jsem si myslela, že mě na gymplu nemají co učit, že už německy přece umím, ale najednou jsme měli první hodinu s rodilým mluvčím, kde jsem se dostala do úzkých.
Když nemá čas vyrazit za sportem do přírody, zajde si zacvičit zumbu do Fitness clubu Hanky Kynychové.
Paní učitelka se mě zeptala, jestli jsem se už dneska holila, jenže já jsem jí vůbec nerozuměla, jenom jsem přikývla a řekla ano. Všichni ve třídě se začali smát. Bezradně jsem koukala z jednoho na druhého, ale nikdo mi nenapověděl. Učitelka položila doplňující otázku, zda jsem se holila na tváři. Zase jsem řekla, že ano, až do mě dloubla kamarádka v lavici. Celá rudá jsem se vrátila na zem a viděla, že se mám pořád co učit.“
V dobrém zvládnutí jazyka jí nakonec pomohl i mimoškolní kontakt s jedním z rakouských učitelů. „Rozhodl se, že bude ve Znojmě organizovat koncerty, a vybral si mě jako člověka, který bude obcházet úřady a shánět sponzory. Denně jsme spolu komunikovali a to pro mě byla obrovská škola. Bohužel teď už to není ono. Nemám sice problém rozumět, ale už nereaguju s takovou rychlostí a obratností, nenaskakuje mi to automaticky a musím o cizí řeči víc přemýšlet.“
Pět předmětů absolvovala v němčině a zbytek v rodném jazyce, takže může srovnávat. „Čeští profesoři spíš přednášeli látku a chrlili na nás informace, zatímco ti rakouští měli tendenci nejdřív s námi diskutovat a ptát se na názor. Jejich přístup byl náročnější, protože jsme nemohli vypnout a pasivně sedět v lavici.“
Trochu rozdílné byly i osnovy, takže když se Daniela hlásila na vysokou, musela v posledním ročníku chodit na doučování z matematiky. „Přijímačky jsem ale stejně udělala s odřenýma ušima. Ze sta bodů jsem měla v matematice asi jenom šedesát,“ přiznává s tím, že si pro první tři roky studia zvolila obor zahraniční obchod. „Moc mě to nebavilo, protože jsme museli zvládat spoustu teorie a jazyky, kvůli kterým jsem na školu šla, pokulhávaly.“
Soukromí? Není to ideální
Na poslední dva roky změnila specializaci a začala se věnovat diplomacii a mezinárodním vztahům. „Nikdy jsem nechtěla dělat profesní dráhu na velvyslanectví, ale studium mě bavilo. Navíc každé prázdniny jsem v rámci studentských programů jezdila do ciziny, do Rakouska, Německa a do USA. Tím, že jsem byla pět let dva měsíce v létě pryč, mě už pak ani nenapadlo vycestovat do nějaké firmy v zahraničí. Měla jsem tendenci se spíš usazovat.“ Ještě na vysoké škole začala zpívat s kapelou. Postupně vystřídala tři formace a s tou poslední se kvůli nedostatku času rozloučila asi před čtyřmi lety.
„Vždycky jsem zpívala ráda, hlavně s rodinou v autě cestou na výlet, a chtěla jsem si to vyzkoušet na jiné úrovni. Když jsem na školní nástěnce viděla, že shánějí zpěvačku, ozvala jsem se. Zpočátku to byl pop, později pop-rock a nakonec break-beat, elektronická hudba na způsob house music. Vystupovali jsme po klubech a letních festivalech, ale protože jsem přestávala stíhat zkoušky, našli si za mě po šesti letech náhradu. I když mě to mrzelo, teď už jim to nezazlívám.“
Doma ještě nemá takové zázemí, že by se v nejbližší době rozhodla pro miminko. „Mému osobnímu životu by se dalo ledacos vytknout, ale čas na rodinu se pomalu blíží. Pokud to necháte proklouznout mezi prsty, tak je vám kariéra k ničemu a kolem čtyřicítky stejně zjistíte, že vám v životě něco ohromně chybí.“
Zatím si Daniela vyhraje s pětiletým Jakubem, synem své sestry. „Nejsem až tak vzorná teta, že bych si ho brala na víkendy do Prahy, ale když se potkáme třeba u mých rodičů, tak si sedneme ke stavebnici a budujeme domy a policejní služebny a venku si kopeme s míčem. Na konci dne zjistím, že mám perfektně vyčištěnou hlavu, a když se na mě Jakub usměje, je to fakt skvělý pocit.“
Dvacet kilo nahoru
První módní přehlídku absolvovala v patnácti letech a začala plánovat, jak v Praze při studiu vysoké školy bude obcházet modelingové agentury a dostávat práci. Jenže ještě na gymnáziu podlehla na internátním pokoji ve Znojmě davové psychóze. Aniž to potřebovala, začala stejně jako její spolubydlící držet dietu. „Vždycky jsem byla hrozně hubená, zvyklá jíst až šestkrát denně poměrně velké množství jídla, a najednou jsem končila obědem. Tělo jsem nechala totálně vyhladovět, až jsem byla kost a kůže a při výšce 182 centimetrů vážila padesát kilo.
Takhle jsem to vydržela asi rok, a když jsem ztratila vůli a začala normálně jíst, tělo si všechno ukládalo. Jakmile jsem přijela na víkend domů, otevřela jsem lednici, a odešla od ní, až když jsem musela na autobus zpátky do Znojma. Tělo bylo tak zblblé, že se nedivím, jak jsem narostla. Nejhorší to bylo v devatenácti, kdy jsem musela s přehlídkami skončit, protože jsem během roku a půl nabrala dvacet kilo. Přestože při mé výšce by se 75 kilo ještě sneslo, tak v mém případě to bylo hodně vidět, protože tuk se ukládal nerovnoměrně do rukou a do obličeje.“
Nějakou dobu zkoušela držet různé diety, ale nejvíc zhubla až s příchodem do televize. Kvůli pracovnímu zápřahu neměla čas řešit svou váhu a začala se stravovat úplně normálně. Má také štěstí, že po mamince zdědila dobré spalování „Jím všechno, na co mám chuť, a vůbec se tím už nestresuju.“
Přesto když má možnost, tráví volný čas pohybem. V zimě lyžováním a v létě volejbalem. O víkendu zase ráda vyjede do přírody nebo si zacvičí zumbu. Jde o aktivitu, která v sobě spojuje posilovací cviky a taneční kroky za doprovodu latinskoamerické hudby. „Vždycky mě bavil aerobic, kterému jsem dost propadla na střední škole. Líbí se mi, že je to rychlé a dynamické a zároveň se nechám strhnout hudbou. Nikdy mě nelákala posilovací cvičení, která na mě byla málo akční, a navíc strašně bolela. Tedy aspoň mě, která má slabé břišní svaly. Kdežto u zumby, kde při pohybu propadnete hudbě, vás tělo bolí až druhý den.“
Koktám, nebo nekoktám?
I když na svou práci ve Studiu 6 a v Highlightu dostává převážně kladné ohlasy, každý z opačného soudku ji dokáže rozhodit. „Nedávno mi přišel e-mail podepsaný pouze iniciálami, ve kterém se divák pozastavoval nad tím, jak je možné, že ještě dělám v televizi. Nelíbilo se mu, jak moderuju speciální vysílání k výbuchu jaderné elektrárny Fukušima v Japonsku, a nabyl dojmu, že jsem celý pořad koktala, ptala jsem se nesmyslně a jenom přikyvovala svému kolegovi, když kladl dotazy on. V takových případech vždycky začnu nad sebou přemýšlet a ptát se kolegů, jestli to bylo opravdu tak strašné. Nakonec ale stejně zjistíte, že se nezavděčíte všem.“
Díky péči televizních maskérů vypadá Daniela dobře i po téměř probdělé noci.
Když po příchodu do televize začala pracovat jako redaktorka, musela se od píky učit, jak se píše zpráva a vystupuje na obrazovce. Domů se často dostávala až v deset večer a v televizi někdy trávila i víkendy. To se občas v duchu ptala, jestli to má zapotřebí. „Jenže pak přijdete na to, že každá profese má něco, a když vás práce naplňuje a vidíte v ní možnost nějakého růstu, tak se stejně držíte svého kopyta. Beztak mě nikdy nenapadlo nic, za co bych to ráda vyměnila.“
Z příchodu do velkoměsta byla zpočátku vyvedená z míry, ale dneska už si nedokáže představit, že by se z Prahy odstěhovala. „Vzpomínám si, že napoprvé jsem byla ze všeho vytřeštěná a dokonce jsem se bála jet metrem. V Jaroměřicích nad Rokytnou, které mají necelých pět tisíc obyvatel, jsem si všude došla pěšky, a přitom nezavadila o jediný semafor, takže Praha byla pro mě velikánská. Hodně rychle jsem si ale zvykla a na nějakou dobu propadla dojmu, že je to pupek světa. Jenže teď už mě to ve chvílích volna táhne zase ven, někam, kde je klid a nedrnčí tam tramvaje.“
