S jedním z nejvytíženějších herců současnosti jsme si ve chvílemi velmi uvolněném duchu povídali nejen o jeho práci, ale také o tom, proč musí každý chlap v mládí zažít období, kdy putuje z jedné náruče do druhé.

Docela mě zaujalo, že jste se začal věnovat divadlu.

To je pravda. V Divadle Na zábradlí mám roli zfetovaného Parchi ve hře Dva chudáci Rumuni, co mluvěj polsky. Postupně se odkrývá, že to vůbec není chudák a takový feťák, jak se nejdřív jeví, ale to bych nechtěl prozrazovat. Postavy jsou úplně jiné a taky nakonec jde úplně o něco jiného, než jak to vypadá původně.

Začátek je ale naprostá divočina. Stane se, že nějaký starší divák tu první polovinu nevydýchá, jak je drsná. Pak se to ale zničehonic koncentruje na mezilidské vztahy a děj se trochu utahuje.

Předpokládám, že při hraní narkomana asi nevycházíte z vlastních zkušeností…

Do dneška mi nikdo nevěří, že až nedávno jsem poprvé viděl naživo, jak si někdo dává drogu. Je to tím, že jsem nežil v Praze, ale v Budějovicích, hrál jsem hokej, takže jsem neměl příležitost to vidět dřív. Třeba režisér Tomáš Vorel mi říkal, že jestli u něj budu hrát feťáka, musím si s ním dát. (smích)

Ani lehčí drogy vám nic neříkají?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem marihuanu nezkusil. Když jsem přišel do Prahy, někdo mi ji nabídl, ale pravidelně ji nemůžu, protože mi nedělá dobře. Strašně mi vadí cigaretový kouř. Takže jen potáhnu a mám angínu. Hrozně na to trpím. Proto jsem trávu neměl snad šest let. Držím se své whisky a jsem spokojenej.

Nedávno jsem prožil v životě jeden z nejtěžších momentů, který pro mě byl strašně určující a strašně bolestný, a ona mi byla oporou. Mám ji rád, a tak jí musím důvěřovat.

Jirko, jste zadaný?

Právě jsem se svou dívčinou oslavil roční výročí. Jsem moc spokojený. Studuje herectví, takže máme hodně společného. Oba milujeme hraní, filmy, všechno okolo, až se někdy musíme brzdit, abychom si nepovídali jen o tom.

Je těžké s takhle známým obličejem najít přítelkyni, u které máte jistotu, že s vámi není jen kvůli jménu Mádl?

Nikdy si stoprocentně nemůžete být jistý, zvlášť u studentky herectví. Navíc když vím, že je dobrá herečka. (smích) Musím vycházet ze svých pocitů. Nedávno jsem prožil v životě jeden z nejtěžších momentů, který pro mě byl strašně určující a strašně bolestný, a ona mi byla oporou. Mám ji rád, a tak jí musím důvěřovat.

Prozradíte, o jakou bolestnou věc šlo?

Nechci to konkretizovat. Ale šlo o jeden z nejdůležitějších okamžiků v mém životě. Někdy už máte pocit, že vás nic nedokáže vykolejit, možná už jsem si některých věcí tolik nevážil, skoro nic mě nedokázalo překvapit. Asi je dobrý jednou za čas dostat tečku. Dostalo mě to zpátky na zem. Najednou mám větší radost ze života. Je to něco jako finanční krize. Zničehonic jsou podstatné úplně jiné hodnoty než předtím. Nemyslím si, že jsem byl zkažený, ale spoustu věcí jsem přehlížel.

Takže jste se z toho poučil.

To rozhodně. I co se týče kamarádů. Věnoval jsem se jim málo. Buď jsem neměl čas, nebo jsem si ho neudělal. Po tom přelomovém momentu jsem je ale obvolal a začal jsem se jim víc věnovat. Nebo jsem jim aspoň dal najevo, že je mám rád, i když třeba jen hloupě na Facebooku. Všichni si mysleli, že jsem zase ožralej. Sem tam jim totiž napíšu něco ve smyslu: Mám tě strašně rád a vážím si všech dnů, které jsme spolu strávili. A dostávám reakce typu: Co to zase je? Nevím, na čem jedeš, ale chci to!

Před setkáním se svou novou partnerkou jste žil čtyři roky se studentkou Ivetou. V mezidobí žádná slečna nebyla?

To víte, že jo. Vůbec jsem nebyl slušnej kluk. To má ale asi každý. Myslím si, že pokud ne, je to chyba a apeluju na všechny, aby si tím také prošli. (smích) Jinak pak chlapi ve čtyřiceti zblbnou, získají pocit, že jim ujel vlak a mylně se ho pak snaží dohnat. I když asi ne úplně všichni.

Vám rozhodně vlak neujíždí ani pracovně. Momentálně máte roztočený nový film Konfident. Je to pro vás zásadní práce?

Točí ho slovensko-česko-polská produkce, a i když to nerad říkám, je to asi nejlepší a nejvýznamnější věc, na které jsem zatím dělal. Mám tam hlavní roli a je to velmi pestrá a těžká role. Děj začíná v roce 1966 a točí se kolem agentů StB. A co je na tom asi nejzajímavější: týká se to mladých lidí u Státní bezpečnosti. Na práci u tajné policie nahlíží úplně jiným pohledem a to mě na scénáři fascinuje. Navíc je založený na skutečné události. Nechci moc prozrazovat, ale myslím, že divák sám nebude vědět, kam hlavní hrdina směřuje.

Kamarádům jsem se věnoval málo. Buď jsem neměl čas, nebo jsem si ho neudělal. Po tom přelomovém momentu jsem je ale obvolal a začal jsem se jim víc věnovat. Nebo jsem jim aspoň dal najevo, že je mám rád, i když třeba jen hloupě na Facebooku.

Slyšel jsem, že se máte účastnit i nového snímku Bohdana Slámy.

Jmenuje se to Čtyři slunce. Je to také hodně zajímavá role, jedna z těch hezkých, náročných. Bohdan to taky pěkně obsadil. Bude tam třeba Jarda Plesl, Aňa Geislerová, Klára Melíšková nebo Karel Roden.

Litujete teď zpětně, že jste se podílel na některém z filmů, které máte za sebou?

Asi ne. Kdyby to tak bylo, stejně bych to ani nesměl říct, ale já to takhle nemám. Vím ale o projektu, kde si myslím, že jsem nebyl dobrej. Třeba v Jak se krotí krokodýli si připadám nudný. I když film se mi líbí. Přesto to pro mě bylo strašně důležité kvůli zkušenostem. Po Snowboarďácích to byl můj druhý film, teprve jsem se rozkoukával. Až na Krokodýlech jsem navíc pochopil, co je to profese herce. Neustále musíte něco dokazovat.

Umíte už dopředu podle scénáře odhadnout, jaký film nakonec bude?

Vůbec. Řídím se jen podle své role. Vím už při čtení scénáře, jak bych ji postavil. Pro mě je vlastně jediným měřítkem to, jestli mě to režisér nechá udělat tak, jak to sám cítím. Ale u opravdu velkých projektů, jako byla Bathory a jako je Konfident, bych vzal cokoliv, jen abych mohl být při tom.

V televizi právě běží první řada seriálu Znamení koně, ve kterém také hrajete. Těšíte se na natáčení druhé série?

Upřímně řečeno nevím, jestli bude pokračování. A pokud bude, tak zda v něm budu i já. Už teď řeším spoustu jiných projektů. Ale ten jeden rok ve Zlíně nebyl rozhodně na škodu. Zažil jsem to loni a bylo to úžasné. Strašně příjemní lidé, prostředí – opravdu jsem si to užíval. To jsem měl ještě čas.

Co taková Ulice nebo Ordinace? To by mohl být váš šálek čaje?

Producent Ulice mě loni oslovil velmi mile a slušně na určitý projekt v rámci Ulice, musel jsem ho ale odmítnout. Nebýt již domluvené práce, asi bych mu kývl. Kdyby ne, byl bych totiž za pokrytce.

Jak to myslíte?

Podkopal bych to, co neustále říkám svým kamarádům, když dostanou nabídku na seriál. Přesvědčuju je, ať to jdou dělat. Že by byli blbí, kdyby nešli. A třeba v Ulici hrají výborní herci, o tom není pochyb. Navíc si člověk určitě slušně přivydělá.

A kdyby vám taková nabídka dnes přišla znovu?

Mám před sebou dva zásadní filmy, nemusím se starat o peníze. Hlady neumřu. Ale jinak bych do toho nejspíš šel.

Na začátku roku Nova dočasně zastavila pořad Stahovák, ve kterém jste s Vojtěchem Kotkem uváděli sestřih vtipných videí. Proč jste na něj vůbec kývl?

Když mi Stahovák nabídli, říkal jsem si, že se nechci limitovat, ale zase to přišlo loni po takovém zvláštním období, kdy mi nikdo nevolal a nikdo mi nic nenabízel. Jako by si producenti řekli: Dostal cenu za Děti noci, práci už nepotřebuje. (smích) Pak naštěstí zavolali z Novy, z České televize kvůli Znamení koně a vyrojily se i další věci. Ale Stahovák byl první.

Řekl jsem si: kvůli prachům jdu do toho. A šlo jen o dva natáčecí dny v měsíci. I když to byly dost náročné dva dny, neměl jsem s tím problém. Nakonec to byla ohromná radost, těšil jsem se na to jak na prázdniny a musím uznat, že mi Stahovák chybí. Teď nemyslím finančně.

A to jste si vážně neříkal, že ve vaší kariéře jde o sešup dolů?

To ani náhodou. Vůbec si úzkostlivě nehlídám, abych si nezkazil jméno. Lidé z rádoby undergroundu mi vyčítají, že dělám komerci a ti, co znám z toho druhého břehu, mi zase vyčítají nudnej underground. Sám jsem snad nikdy uměleckou pubertu neměl, ale když vám to říkají všichni okolo, tak i mě napadlo, jestli bych si neměl držet nějakou uměleckou laťku. Jestli mě budou brát i ti lidé, na kterých mi vlastně vůbec nezáleží.

Takový paradox! Ale rychle jsem se vzpamatoval. Náznaky podobného myšlení jsem měl při nabídce do taneční soutěže Bailando. Taky jsem se rozhodl, že do toho jdu, a stejně pak přišly Děti noci a Gympl. A po Stahováku zase přišlo Znamení koně, divadlo a další projekty. Nikdo mě pořádně nechtěl a já si konečně něco vydělal. (smích) Jednoduše si vážím každého projektu, který mi kdokoli nabídne. Opravdu.

Nebál jste se ve Stahováku zase spojovat s Vojtou Kotkem? Čtyři roky jste pracoval na tom, aby už vás lidé nevnímali jako dvojici…

To jsem vůbec neřešil. Už se vnímám někde jinde než v roce 2006 v době teenagerských komedií. V tom už jsem sebejistý, i když vím, že pro některé lidi budeme dvojicí ještě dlouho. S Vojtou se mi navíc dělá čím dál tím líp a máme se čím dál tím víc rádi.

Který z filmů považujete po éře teenagerovských komedií za přelomový? Děti noci?

Vím, že ty se nabízejí. Zaprvé je produkoval Negativ, zadruhé jsem za ně dostal cenu a zatřetí na to moc nepřišli lidi. To všechno z toho dělá umělecký film. (usmívá se) Jenže podobnou postavu jsem hrál už v Hypnóze. Takže z mého hlediska byla mnohem odlišnější role ve Vorlově Gymplu. I když se tak možná tváří, ten film v zásadě není komedie.

Je to nejpestřejší úkol, který mi do té doby kdo dal. Právě tenhle film byl po herecké stránce zatím zlom v mé kariéře. A zlomem byl také v tom, že při práci na něm jsem si začal mnohem víc věřit a začal jsem mít herectví opravdu rád. Probudil to ve mně jednoznačně Tomáš Vorel, který o mně od začátku ani na chvíli nepochyboval a naučil mě, abych si o důvěru lidí, s kterými pracuju, uměl říct.

V rámci propagace Rafťáků jste se s v roce 2006 s Kotkem objevili na obalu čokolády. Prý jste o tom nevěděli a nedostali za to ani zaplaceno. Je to pravda?

Nebyly to jen čokolády. Dodneška nás má spoustu lidí na platebních kartách a všude možně a my s Vojtou z toho máme samozřejmě neskonalou radost. Asi to byla svým způsobem i naše chyba. Do Rafťáků jsme šli z kamarádství a svolili jsme k určitým věcem pro případ, že by byl problém s realizací. Ten nakonec samozřejmě nebyl, protože film Rafťáci chtěl podporovat téměř každý. Jeden člověk, řekněme, že režisér Karel Janák to nebyl, toho využil k tomu, aby si sám sobě pomohl. Je to velmi schopný producent, velmi schopný střihač, bohužel schopný mnoha věcí. Má v hlavě kalkulačku a skutečné kamarádství k životu nepotřebuje, spíš to ekonomické. (smích)

Byly pro vás těžší role, které dostáváte v posledních letech, nebo ty úplně ze začátku herecké kariéry?

Je fajn dělat různé zajímavé filmy, za které pak dostáváte ceny. Ale přitom to paradoxně někdy není až tak těžká práce. Úplně nejnáročnější je podle mě ztřeštěná teenagerovská komedie. Tam najednou není tolik zřetelně načrtnuto co hrát a herec ze sebe musí o to víc vyždímat charisma nebo něco takového. Proto si myslím, že třeba takový Michal Suchánek patří mezi nejlepší české herce. Jestli od někoho odkoukávám, tak od Michala Suchánka. Někdo by už mu měl dát hlavní roli ve velkém filmu, protože i z totální blbosti dokáže udělat koukatelný film.

Vedete poměrně hektický život. Před pár lety jste s nadsázkou řekl, že jestli nezvolníte, budete ve třiceti na onom světě. Změnilo se od té doby něco?

Asi už umím lépe odpočívat. Je to hrozně neslušné, ale třeba týden někomu nevezmu telefon, když se mi nechce. Tahle profese má tu nevýhodu, že člověk je hrozně rozlítaný, musí toho držet hodně v hlavě, spoustu si toho pamatovat. A nejde jen o pamatování si určitých textů, dat, ale člověk pracuje také s emocemi. Je toho moc. Proto jsem se už naučil spoustu věcí částečně ignorovat. Do doby, než si na ně najdu čas. Díky tomu budu žít alespoň do těch pětatřiceti.

Připadáte si jako extrovert?

Těžko říct. Dost se totiž měním a spíš mám pocit, že už to tak není. Když jsem začal jezdit na jazykové kurzy, pamatoval jsem si všechny jménem, na všechny mám doteď kontakt, píšeme si, se spoustou spolužáků jsme se navštívili. Naposledy jsem byl na kurzu v Německu, a z něj nemám jediné číslo, jediný mail a pamatuju si jméno jediného člověka, který se mnou seděl v lavici. Jsem mnohem otevřenější ke kamarádům, než jsem dřív býval, ale vůči novým lidem už jsem uzavřenější.

Jednou na natáčení jsem se připravoval na práci a nechtěl jsem, aby mě u toho fotili. Když v tom pokračovali, začal jsem po nich metat hodně pomačkané pomeranče. Hrozně mě to bavilo. Pak napsali, že jsem byl opilý.

A kdy býváte ve svém živlu?

Ten pocit mám na natáčení a na ledě při hokeji. To velmi hýřím, připadám si nejvíc naživu, jsem nejvitálnější, dokážu se zničit tak, že vyčerpaný radostí úplně vyřízený usnu. Tyhle dvě party lidí ve mně vyvolávají pocity, které jsem měl zamlada.

Umíte třeba vařit?

Neumím toho moc, ale co umím, to mi jde opravdu dobře. Něco jsem se naučil v Itálii, kde už jsem byl čtyřiadvacetkrát, loni třeba dohromady čtyři měsíce. Jezdím tam – stejně jako do Německa – studovat. A tam jsem nabral některé recepty, které jsou u nás hodně neobvyklé. Dělám třeba zvláštní druh těstovin podle sicilského receptu, po kterých pak dlouho smrdím, ale je to neuvěřitelně dobré.

Jaké máte zkušenosti s bulvárem?

Jsem dost splachovací. Většinou mi to ubližuje přes mé blízké. Je mi jedno, když napíšou, že fetuju, nebo že umírám, ale pak to bere těžce třeba mamka nebo děda. Mně je to fuk, ať si píšou, co chtějí, hovada. Všichni víme, že za ty lži stejně mohou víc jejich čtenáři než oni samotní. Jednou na natáčení jsem se připravoval na práci a nechtěl jsem, aby mě u toho fotili. Když v tom pokračovali, začal jsem po nich metat hodně pomačkané pomeranče. Hrozně mě to bavilo. Pak napsali, že jsem byl opilý.

Chtěl jste se někdy soudit?

Osobně ne, naopak jsem od toho některé lidi zrazoval. Když se objevilo, že mi táta zaplatil kariéru, tak téměř všichni, u kterých jsem točil, je chtěli žalovat. To totiž nebyl útok proti mně, ale proti nim, že dostali peníze. My za tebe budeme bojovat, říkali. Chtěl jsem, aby to nechali být. Ale bylo to hezké, že se za mě takhle postavili. Představa, že by to takhle někdo udělal, je dost mylná, stejně jako představa, že by nějaká herečka dostala roli jen proto, že se vyspí s režisérem. To neexistuje.