Byli se už vaši synové podívat u vás ve Sněmovně?

Byli. Staršího jsem vzala dokonce s celou třídou, protože zrovna ve vlastivědě probírali vládu a parlament.

Jak reagují na to, že jste v politice?

Všímají si, že maminku občas vidí v televizi nebo v novinách. Jsou na mě, myslím, hrdí, možná, až se přiblíží puberta, bude jim to nepříjemné.

 

Manžel vždycky čeká, že si konečně pořídím něco odvázanějšího, ale zůstávám konzervativní.

Do jakých škol chodí?

Chodí do běžné základní školy na Malé Straně. Starší je ve čtvrté třídě, mladší ve druhé. Starší Sebastian je dobrý žák, mladší Theodor se školou trochu bojuje. Ani jeden není jedničkář, který přijde domů a udělá si sám úkoly, jak to bývalo v mém případě. Svoje děti musím kontrolovat, aby si je udělaly a připravily si tašku na další den.

Karolína Peake

Karolína Peake

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Váš manžel je Australan. Který jazyk u vás doma převládá?

Manžel sice pochází z Austrálie, ale jeho maminka je Češka. Když její rodina emigrovala v roce 1948 do Austrálie, byly jí čtyři. Provdala se tam pak za hongkongského Číňana. Anglické příjmení má můj manžel po adoptivním otci, který byl Američan.

I přes svůj exotický zjev má můj muž české kořeny a mluví velmi dobře česky. Kvůli dětem jsme ale zavedli bilingvní způsob výchovy, kdy já na ně mluvím jenom česky a on jenom anglicky. Hlavním jazykem je ale pro ně čeština, protože chodí do české školy a mají české kamarády.

Jak své syny vychováte?

Jsem liberální matka, ale myslím, že je dobré, když děti vědí, že jsou nějaké mantinely. Musí vědět, jak se chovat k dospělým, že k paní učitelce si nemohou dovolit to, co ke kamarádovi.

Jak o sebe pečujete?

To, jak vypadám, je pro mě důležité. Ráda si kupuji oblečení, potrpím si spíš na strohou eleganci. Manžel vždycky čeká, že si konečně pořídím něco odvázanějšího, ale zůstávám konzervativní.

Co vy a sport?

Jako dítě jsem byla vyslovené nemehlo. Rodiče mě ke sportu ani moc nevedli. Manžel je naopak velký sportovec, závodně plaval, dělal triatlon, hrál tenis, ragby. Děti k tomu také vede. Mě to nakonec chytlo taky, s dětmi jsem se naučila lyžovat a baví mě to.

Jak jste se s manželem seznámili?

Přestěhoval se sem v roce 1995. V té době jsem studovala na Karlově univerzitě a o prázdninách učila cizince češtinu. Mezi mými studenty byl i on.

Řešili jste, kde budete žít?

Jsem manželovi vděčná, že akceptoval, že se mi z České republiky nechce. Austrálie je nádherná země, vždycky jsem se tam dobře cítila, ale mám tady silnou vazbu na rodiče, bratra. Manžel, který pracuje v realitách, by byl rád, kdybychom to někdy zkusili v Austrálii, ale o tom bych uvažovala, až by děti byly velké. Jsem velký malostranský patriot a všude jinde by se mi stýskalo. Jednou jsme se přestěhovali do jiné části Prahy, protože manžel velmi toužil žít v domě se zahradou, ale já si tam nemohla zvyknout a vrátili jsme se na Malou Stranu.

Tam začalo i vaše veřejné angažmá.

Po skončení práv jsem tři roky pracovala v advokátní kanceláři a pak jsem se plně věnovala mateřství. Při tom jsem měla potřebu dělat i něco dospělého, v naší rodině jsme se vždycky zajímali o veřejnou sféru, mluvilo se o politice, o tom, co se děje kolem nás. Když jsme třeba s jinými maminkami řešily, jak to je v okolí s dětskými hřišti, byla jsem to vždycky já, kdo na úřadech zjišťoval, co je třeba udělat, jak se sepisují a podávají petice.

Někdy v roce 2005 jsem se dostala na nějakou veřejnou debatu Věcí veřejných, kde se jednalo i o dětských hřištích na Praze 1. Seznámila jsem se tam s Josefem Dobešem, dnešním ministrem školství, a ten mi nabídl spolupráci. V roce 2006 mě kandidovali do zastupitelstva Prahy 1.

Považovala jsem angažmá v komunální politice za zajímavý předěl mezi mateřskou a pokračováním profesní kariéry. Velmi bych to maminkám na mateřské doporučovala, pro děti je velmi dobré, vidí-li, že matka dělá i něco jiného, než sbírá rozházené ponožky.

Hodně jste zvažovala přechod z komunální do velké politiky?

Najít činnost, která se dá skloubit s mateřstvím, není nic lehkého. Když byly klukům čtyři a dva roky, chtěla jsem už něco dělat, ale věděla jsem, že do advokátní kanceláře se nevrátím, to bych těžko zvládala. Komunální politika byla vhodná, ale když se to přelilo do politiky velké, je to mnohem časově náročnější. Děti jsou už ale větší, mají svoje aktivity a kroužky. Navíc mám vynikající zázemí, pomáhají mi oba rodiče i bratr se švagrovou, kteří mají stejně staré děti a bydlí ve stejném domě. Jsem jim za to vděčná.

 

Nechápu, že jednání o některých věcech trvají pět šest hodin, když to podle mě musí být do hodiny hotové.

Co vás nejvíc zarazilo ve velké, ve vašem případě koaliční politice?

Že se vás někteří kolegové pořád snaží přesvědčit o tom, že děláte něco, co se dělat nemá, co je neprozřetelné či nevhodné. Záhy zjistíte, že to je špatné jen pro ně jako politickou konkurenci. Nechápu, proč bych nemohla říct, na čem jsme se právě domluvili - kromě toho důvodu, že by to vypadalo, že nevyhráli oni. Kolikrát se nám na koaličních jednáních stalo, že se nám něco podaří prosadit, ale někdo z partnerů nám řekne, že chceme li, aby to podpořili, nesmíme říct, že to byl náš požadavek.

Tak nevím, jestli by se mi v takové koalici chtělo být.

Jsem přesvědčená, že účast ve vládě je nejlepší prostředek, jak prosadit aspoň část svého programu. Vím i z komunální politiky, jak je těžké cokoli prosadit z opozičních lavic.

S představiteli Věcí veřejných Kateřinou Klasnovou, Jaroslavem Škárkou, Radkem Johnem a Vítem Bártou

S představiteli Věcí veřejných Kateřinou Klasnovou, Jaroslavem Škárkou, Radkem JohnemVítem Bártou

FOTO: ČTK

Zmírnilo by ten souboj o prestiž, kdyby bylo v politice víc žen?

Spíš kdyby v ní bylo víc rozumných žen i mužů. Vidím tady v parlamentu kolem sebe spoustu takových kolegů a kolegyň, ale nejsou ve svých stranách těmi, kdo rozhodují, protože nemají ostré lokty. Takže spíš než víc žen, ostřejší lokty těch rozumných.

Zanedlouho se budete rozhodovat, zda přijmete kandidaturu na předsedkyni strany.

Moje rozhodnutí se odvíjí od toho, zda se rozhodne kandidovat Radek John. Velmi si ho vážím jako politika i jako člověka, a kdyby se rozhodl obhajovat svoji funkci, nebudu kandidovat proti němu.

Pokud by nekandidoval?

Velmi vážně bych o tom uvažovala.

V čem byste viděla svůj přínos?

Bylo by dobré, kdyby předsedkyní vládní strany byla žena, ale to nepovažuji za hlavní přínos. Chtěla bych do politiky vnést normálnost. Nejsem ve velké politice dlouho a netrvám na setrvání v ní, takže bych možná byla v některých vyjednáváních pevnější než někteří, komu na setrvání ve velké politice záleží.

Razance by vám tedy v těch mnohdy ostrých střetech nechyběla?

Určitě ne. Naopak nechápu, že jednání o některých věcech trvají pět šest hodin, když to podle mě musí být do hodiny hotové. Čekala bych, že se pánové vrátí z K9 po šesti hodinách s tím, že přišli na to, jak podomácku rozbít atom, ale oni přijdou s tím, že se zase nedomluvili na výměně policejního prezidenta. To bych asi po hodině takového jednání odcházela dělat něco normálnějšího. Třeba něco uvařit.

 

Všechny škrty, které se musely udělat, jsou způsobeny tím, že státní rozpočet je do značné míry rozkraden. Ve veřejných zakázkách, v korupci, která je provází.

Dokážete po svých dosavadních zkušenostech odpovědět na otázku, zda může čestný člověk v politice uspět?

Zatím jsem nebyla u ničeho, co by se příčilo mému přesvědčení. Musela jsem však udělat hodně kompromisů. Je zdravé z politiky občas vystoupit a poslouchat lidi, kteří stojí mimo politiku. Pro mě je hrozně důležitá zpětná vazba, od rodiny, od mého okolí.

Kdy byste si řekla, že v tomhle vlaku už nepojedete?

Věci veřejné mohou zapomenout na jakoukoli politickou budoucnost, nepodaří-li se tady něco udělat s korupcí. Pokud by strategie boje proti korupci, kterou jsme v lednu předložili ve vládě, nepřinesla v následujících dvou letech výsledky, nebo se dokonce ukáže, že jí někdo hází klacky pod nohy, tak by pro nás bylo obtížné ve vládě setrvat. To bylo něco, proč nás voliči volili.

Chováte stále naději, že se podaří zdolat tu dosud neprostupnou hradbu kmotrovských spojení, která to tu má tak skvěle zmáknuté?

Tu naději pořád mám, ale pochopila jsem, že to nezmění jedna politická strana. Musí se změnit vnímání korupce ve společnosti. Když se na pražském magistrátu vytvořila proti vůli voličů velká koalice, lidé protestovali. Sice se tím nic nezměnilo, ale politici dostali znamení, že si musí dávat bacha, že si lidé nenechají všechno líbit. U korupce ten pocit ještě nemám. Lidé si o tom přečtou, ale na náměstí kvůli tomu nevyjdou. Přitom všechny škrty, které se musely udělat, jsou způsobeny tím, že státní rozpočet je do značné míry rozkraden. Ve veřejných zakázkách, v korupci, která je provází.

Co ve vás vzbuzuje, pokud jde o nejbližší vývoj, největší obavy?

Deziluze, která by vyústila v apatii občanů. Když vidí stamiliónové rozkrádání státního rozpočtu, měli by se ozvat. Z komunální politiky si pamatuji, že když nás jako opozici přišli podpořit občané, probíhalo jednání úplně jinak než obvykle. A většinou jsme uspěli.

Místopředsedkyně VV Karolína Peake

Místopředsedkyně VV Karolína Peake

FOTO: Petr Horník, Právo

Změnila jste vstupem do velké politiky okruh lidí, s nimiž se stýkáte?

To ne, jen se nevídáme tak často. Se vstupem do velké politiky se spíš změnil náš rodinný život. Když jsem byla na mateřské, bylo navařeno, uklizeno, to teď nezvládám.

Co říká na vaše angažmá v politice manžel?

Veřejné věci ho zajímají, myslím, že kdybychom žili v Austrálii, do politiky by se asi taky zapojil. Ze své zkušenosti z podnikání ví, že korupce je tady obrovská, a boj proti ní považuje za zcela zásadní. Rozhodně mě podporuje, jen se občas, když se vrátím pozdě z nějakého jednání, zatváří naštvaně.

Máte jeho podporu v případné kandidatuře na předsedkyni Věcí veřejných?

V zásadě ano, ale zároveň se netají obavami, že bych byla ještě vytíženější než nyní. Já to cítím podobně. Je to na jedné straně velká výzva, na druhé straně zvažuji, jaký dopad to bude mít na naši rodinu. I když vím, že mi děti pohlídají maminka a švagrová, chci s nimi trávit co nejvíc času. Když s nimi dlouho nejsem, trpím tím.

Zalitovala jste někdy vstupu do velké politiky?

Mnohokrát. Ne natolik, abych ji chtěla ihned opustit, jen jsem zvažovala, zda je opravdu tím, co chci nadále dělat. Politika mě ale bude vždycky zajímat a minimálně v komunální politice bych se vždycky nějak angažovala.