Vždycky jsem se vás chtěla zeptat na jednu věc: v jakém poměru máte namíchanou submisivitu a dominanci? Před kamerou jste stála poprvé v patnácti, hrála jste v řadě zahraničních filmů a některé divadelní hry si i sama produkujete. Přesto říkáte, že často ustupujete. Jak to tedy je?

Částečně jste mě odhadla, ale jak je to přesně namíchané, to nevím. Možná hraje roli i to namíchání z Arábie, tatínek je Syřan. Jsem submisivní, ale umím se i zabejčit. Když něco chci, za svým cílem jdu.

No dobře, ale hovořila jste o tom, že se potřebujete naučit tolik neustupovat lidem. Že někdy ustoupíte až tam, kde vám není dobře.

To je věc, kterou asi děláme všichni. A je těžké najít hranici. Vše by mohlo být jednoduché, ale lidi si to dělají složité. Zejména vztahy, ať už partnerské, mezilidské, rodinné, či kolegiální. Člověk by si měl uchovat svoji svobodu a dopřát ji i ostatním.

Mě vždy bavilo pozorovat svět, život a lidi. Začalo to nevinně. Na konzervatoři jsme měli cvičení na jevištní pohyb a měli jsme si připravit ztvárnění různých charakterů. Jenom chůzí. Starého člověka, nervózního člověka…

Konzervatoř je kousek od Staromáku a já si chodila sedat na Havelský trh. Tam jsem pozorovala lidi. A to pozorování se mi zalíbilo. Myslím, že k herectví pozorování patří taky. Člověk čerpá nejvíc ze sebe a pak je dobré pozorovat. A to se týká i stanovení hranic, na které jste se ptala. Člověk by měl o sobě vědět, v čem je mu dobře.

Bývala jste jako holka plachá?

Byla jsem i plachá, ale myslím, že se to měnilo. Rodiče třeba mě a bráchu přihlásili do dramatického kroužku. Zpočátku jsme se tam styděli chodit, a dokonce jsme se styděli říct si u řidiče autobusu o jízdenku. Vždycky jsme se hádali, kdo to zařídí. No a postupem let jsme se otrkali. A tak je to v životě se vším. Člověk se bojí zkušeností a pak, když není zbytí, zjistí, že to není tak strašné. Člověk by se neměl bát.

I o strachu byl film Přežít svůj život režiséra Švankmajera, kde jste hrála hlavní roli. Jaké byly vaše další strachy?

Třeba strach vylézt na jeviště. Co se týče divadla, byla jsem velká trémistka. U filmu ani ne. Tam jsem začínala mladá, takže mě režiséři vedli a pomáhali mi. Ať to byl Saša Gedeon při Indiánském létě nebo Jirka Strach. Když byly scény nazkoušené, už jsem se nebála. Strach z divadla byl větší.

Proč? Kvůli kontaktu s publikem?

Hlavně proto, že na konzervatoři vyslovili názor, že divadlo hrát nebudu. Že jsem spíš filmová herečka. A člověk, když je mladý, nasává jako houba. A já si všechno, co mi lidi říkali, brala za vlastní. A to je moje chyba a mohl za to můj strach. Ale já jsem přece já a musím mít na věci svůj názor. Jenže když je vám 15, 16, 17, tak je to těžké. To pak uznáváte autority, starší lidi. Myslela jsem si, že všichni mají pravdu. A že to vědí líp než já. Takže jsem si říkala, že možná opravdu nemám na to, dělat divadlo.

Ale zvítězila moje povaha a já se ptala: proč? Proč to někdo takhle rozhodne? Ještě jsem to ani nezkusila a někdo už dopředu ví, že nejsem divadelní herečka? Nebo špatná divadelní herečka? A takhle vznikají problémy. Lidi pořád někoho soudí, odsuzují, dávají nálepky. Když si je člověk vezme za vlastní a uvěří jim, musí je pak těžce překonávat.

Čím to podle vás je?

Jsou to pozůstatky doby, ve které jsme vyrůstali. Dnes se věci hrozně mění, i ve výchově. Dává se větší svoboda dětem, je větší benevolence, děti si mohou vybrat, do jakých kroužků chtějí chodit.

Není té benevolence někdy až moc? A autority se dnes vůbec nenosí.

No je to trochu ode zdi ke zdi. Někdy je to moc, někdy ne. Mně se nelíbí, když se mladí lidé chovají ke starším ošklivě. Já měla vždy staré lidi ráda. Přišlo mi, že mají v sobě moudrost. Že zbytečně nemluví, neokecávají, a když něco řeknou, tak je to ono. Vždy jsem ke starším inklinovala. Když jsem potkala třeba paní Skořepovou, bavilo mě s ní kecat nebo být v přítomnosti pana Somra nebo pana Kachyni. Ráda jsem poslouchala jejich příběhy, které zažili v mládí.

Naslouchala jste podobně i Janu Švankmajerovi?

Na to nebyl čas. Navíc pan Švankmajer moc nemluví. Náš vztah považuju za milý, i když jsme spolu moc nemluvili. Poznala jsem, že mi pan Švankmajer nebude dávat obsáhlý rozbor postavy, kterou hraju, a přistoupila jsem na to.

Film byl zajímavý nejen formou, protože herci v něm byli animovaní, ale i obsahem. Byl o totiž o psychoanalýze. A ta souvisí se sny. Co se naposledy zdálo vám?

Já si sny hodně pamatuju. Dřív jsem si je i zapisovala.

Máte sny živé, krásné, barevné?

Tenhle zrovna krásný nebyl. A dost by mě zajímalo, kde se zrodil. Protože tam šlo o nějakou válku.

Povídejte!

Proti sobě stály dva znepřátelené národy. Opakoval se obraz, že nějaký pronásledovaný chudák jen tak tak utekl. Na sklonku té války, a já měla pocit, že jde o Čínu a Japonsko, se z ní jeden člověk vrací domů a všichni ho s úlevou vítají. Odehrávalo se to v krásném prostředí kaskádovitých zahrad. Ten, kdo se vrátil, byl architektem té krásné zahrady, kde byla i fontána. Všichni prožívali velkou úlevu, že architekt přežil a vrátil se.

Takže se střídalo napětí a úleva?

Ano, ale to ještě není konec. Ta fontána fungovala na pohon ze semínek, která v té zahradě architekt pěstoval. Zahrada byla opravdu nádherná. A najednou toho úžasného architekta někdo držel pod krkem a mířil na něj plamenometem. Všichni mu říkali, nedělej to, válka už skončila, k čemu to je? Ale nenávist vojáka byla tak velká, že architekta zabil. A on padal pomalým letem, až spadl do své krásné fontány.

To spojení brutality a něhy je zvláštní.

O válkách se mi zdálo často. A světových konfliktech.

Prý jste měla noční můry, od kterých vám pomohl Jarda Dušek.

No protože říkal, že noční můry nemusí být něco ošklivého! Tak je přijmi, říkal mi, a ony zase odejdou! Něco na tom je, co mi ten Jarda chtěl sdělit. Když totiž máme z něčeho strach nebo se něčemu bráníme, klademe na to velký důraz. A o to víc se nám to děje. Dáváme tomu energii a ono to roste. Když budete mít strach, že nebudete mít prachy, a ten strach bude strašně velký, tak budete zaručeně bez peněz.

Noční můra odešla v momentu, kdy jsem se jí přestala bát. Dřív jsem se budila a s pláčem nebo zpocená, ale teď to prožiju, možná zapíšu, řeknu, hm, zajímavé. A to je vše. Neberu to tak tragicky. A to je dobrý postup na všechny úzkosti. Nejen ve snu, ale i v reálu.

Ale přitahujeme nejen to, co nechceme, ale i to, co si přejeme. Co si přejete vy?

Nemám teď žádné přání. Moje přání je vyprázdnit mysl, aby tam nebylo nic.

O to se jogíni snaží desítky let.

Právě! Nechám se překvapit. Občas je dobré mít období, kdy se nic neočekává. Ani od sebe. Člověk se tolik nesnaží. To taky není špatné období. Jsem dost aktivní člověk, a tak hodně pracuju, chodím cvičit a vídám se s kamarády a s rodinou. Velké plány nemám.

Jaký pro vás byl loňský rok?

Posledních pár let sleduju, jak lidi říkají, že to byl těžký rok. Předchozí ale taky a ten před tím taky. Tak nevím, co se to děje. Jestli je to období několika let za sebou, která jsou těžká, nebo jestli je to tím, že moje generace dospívá a přibývají jí problémy. Ten rok já osobně hodnotit nechci. Proč, k čemu to je. Měla jsem hezkou práci. Zlomové období v tomhle roce taky nastalo. No, co se dá dělat.

To asi byl rozchod s režisérem Davidem Ondříčkem.

Jasně, všichni se na to chtějí ptát. Tak ano, pro ty čtenáře, kteří to ještě nevědí, ano, byl to ten rozchod.

Vztahy dnes rychle vyhoří. I ty, kde to zpočátku vypadalo skvěle. Co se děje? Přece za to nemůže emancipace, jak se někdy tvrdí!

No jestli chlapi viní emancipaci, tak je to hloupý důvod. Ježíšmarjá! (rozčílí se) Takhle jednoduché to přece není. Je to téma, o kterém by se dalo diskutovat hodiny.

Co tedy? Malá tolerance, velká očekávání?

Ano, všechno to, co říkáte. A možná taky to, že si lidé často o druhých dělají iluze a s nimi žijí. Mají představu o tom, jaký by ten člověk měl být, a to taky není dobré. My ženy hodně sníme o princi na bílém koni. Ale oni neexistují. Všechny ty romantické filmy jsou super, ale jsou to opravdu jen filmy. Člověk by si měl najít někoho, s kým mu bude dobře a s kým má stejné vidění světa, aby si mohli porozumět. Když mezi nimi jsou ohromné rozdíly, chtějí toho druhého měnit, protože si myslí, že jeho způsob a názor jsou lepší. A to je chyba. Protože ten druhý se bude zákonitě cítit blbě. Měnit druhého? To je záhuba. Ale i to, co říká paní Šiklová, tedy chválit, chválit, chválit, to je taky záhuba.

Jak to?

No pardon, ale pokud budu žít s tupcem, který mi nepomůže vynést koš, tak mu mám říct, že je úžasný a ať ho vynese? Sorry, ale po pár letech mě to tak naštve, že ho pošlu rovnou někam. A nebudu se s ním párat. Lidi si musejí říct, co jim vadí, vyříkat si to a něco s tím udělat. Pokud to nejde nebo nechtějí, dobře. Ale na rovinu! Ne žádné hry! Ty nesnáším! Oblafnout chlapa tím, že se budu nějak chovat? To ne. Spousta chlapů to ale tak chce.

Řekla bych, že jich je dost.

No, tak jestli jsou takoví všichni, tak to mám smůlu. Přesto si ale myslím, že je dost inteligentních chlapů, kteří vnímají ženu úplně jinak. V dnešním světě za banality moc chválit nejde. Já vím, že nám muži vyčítají emancipaci. Ale, kurňa, celý svět se mění! Všichni se měníme! Vývoj je vývoj, nedá se zastavit.

Lidi před sto lety žili jinak, než žijí dnes. Ženy neměly na starosti nic jiného než domácnost. Nebyly pračky, mikrovlnky, školky. Žena se starala o celou rodinu. Celý den měla co dělat a neměla vůbec čas přemýšlet nad něčím jiným. A muž se šel starat ven. Jenže svět se změnil za strašně krátkou dobu. A dost zásadním způsobem. Proto je ve všem takový chaos. Lidi jsou hloupí, že to chtějí dávat za vinu jednomu nebo druhému. Ženy nadávají na chlapy a chlapi na ženský. A dokud obě strany nepochopí, že to takhle nejde rozhodnout, chaos neskončí.