Přesně odlišit, kde se historky o politicích, umělcích a dalších velkých osobnostech dějin dotýkají skutečnosti a kde je možné celý příběh zařadit spíše do kategorie lidového vyprávění a fámy – to je opravdu těžké. Nicméně – některá nezpochybnitelná fakta ze životopisů velikánů přece jen u nich dokazují zvýšenou konzumaci alkoholu všeho druhu a ve všech možných situacích.

Začněme třeba v čítankách pro základní školy a jedním z tak provařených autorů, jako je slovutný český klasik Jan Neruda. Jeho baladu, v níž opěvuje víno, většinou oceňují žáci stejně „nadšeně“ jako soustavu rovnic o dvou neznámých. Věta: „pane Bušku, my už se vpili“ je rozhodně také podpořena osobní zkušeností, stejně jako jeho vyznání: „Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem pivo pil, od padesáti piji víno.“

Jan Neruda

Jan Neruda, podobně jako řada dalších spisovatelů, zemřel v bídě, na níž měla konzumace alkoholu dozajista určitý podíl.

FOTO: fotobanka Profimedia

Zakladatel hororu

Americký literární klasik a jeden ze zakladatelů moderní hororové povídky Edgar Alan Poe na tom byl ještě hůře. Chlapec, který brzy osiřel, zdědil sklony k alkoholismu po svém otci. Díky přehnanému pití, kdy se po celé týdny nedostal do střízlivého stavu, ztratil postupně kontakty se svou náhradní rodinou i se sourozenci a nakonec byl vyloučen z univerzity.

Kolem roku 1845, kdy uveřejnil nestárnoucí poemu Havran, zažil krátké období obdivu a slávy. Jeho mondénní úspěchy ho však ještě hlouběji uvrhly do alkoholové a drogové závislosti, začal mít obrovské dluhy a jeho situace se stávala čím dál tím zoufalejší.

Nakonec na mol opilý upadl do kómatu přímo na dlažbě jedné z ulic Baltimoru, doslova pár kroků od hospody Ryan’s Tavern, kde konzumoval kořalku. Zemřel pak v nedaleké nemocnici o pár hodin později.

Démon alkohol

Málokterý spisovatel dokázal svoji závislost na alkoholu popsat tak pregnantně jako Jack London. Jeho kniha Démon alkohol vyšla dva roky před jeho smrtí.

Jack se poprvé opil v pěti letech! Od puberty byl v lihu pravidelně a vůbec není divu, že se své závislosti na alkoholu nikdy nezbavil.

Londonův román Démon alkohol vyšel v USA v roce 1914, kdy v této zemi naplno vrcholila abstinenční kampaň. Je dost pravděpodobné, že toto literární dílo částečně přispělo i k odhlasování prohibičního zákona, schváleného roku 1917. Démon alkohol bývá čtenáři vnímán jako protialkoholní pamflet, ale i jako výjimečné volnomyšlenkářské dílo.

I Jacku Londonovi se stal alkohol osudným. Ke konci svého života měl díky nemírnému požívání ostrých nápojů velmi nemocná játra a ledviny. Zemřel na předávkování morfiem, které mu legálně předepsal lékař. Po jeho smrti se vyskytly spekulace, jestli předávkování nebylo záměrné a nešlo tudíž o sebevraždu.

Když skončí přátelství

Snad žádné alkoholické opájení není tak jednoznačně definováno časem, místem, druhem pití a okruhem navzájem spřízněných osob, jako slavná éra prokletých básníků, kteří se scházívali v Paříži především nad absintem. Arthur Rimbaud a Paul Verlaine zaplatili svou nemírnou lásku k tomuto druhu pití jednou z nejvyšších cen – svým přátelstvím. Verlaine po jedné hádce Rimbauda postřelil, za což byl odsouzen na dva roky do vězení.

Ani jejich kolega Charles Baudelaire, další ze známé učebnicové trojice, neměl vztah k alkoholu moc pod kontrolou. Vedle alkoholismu a závislosti na opiu ho nakonec postihla nemoc mezi bohémy kdysi dost rozšířená – sifilitida.

Zaskočila ho popularita

O necelých sto let později se alkoholu oddávali se stejnou nábožnou náruživostí Američané a jejich umělecké ikony. Tvůrce „beatnické bible“ Jack Kerouac se své mladistvé a tehdy ještě vcelku neškodné pijáctví snažil kompenzovat (a neúspěšně) například buddhistickými meditacemi.

Když ovšem vyšla jeho kniha Na cestě a po několika měsících se z Kerouaca stala obdivovaná literární celebrita, alkohol se stal tomuto vcelku plachému muži útočištěm před popularitou, kterou nebyl schopen vstřebat a unést.

Na smrti Jacka Kerouaca se také podílel alkohol. Zemřel na následky vnitřního krvácení, které bylo vyvoláno pokročilou cirhózou jater.

Jack Kerouac: Na cestě

Jack Kerouac: Na cestě

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Hašek, Švejk a hospody

Kerouac nebyl zdaleka jediný umělec, kterého sláva utopila v ožralství. Následovníkem beatniků byl mimo jiné i Charles Bukowski, jehož nezdravá příchylnost k pití prosakuje celým jeho rozsáhlým literárním odkazem.

Na tomto místě nesmíme zapomenout ani na Jaroslava Haška a jeho vzor hospodského popíjení piva – Josefa Švejka. Pro ztvárnění tohoto archetypu pivního štamgasta mu posloužilo jako vzor nejenom pár návštěvníků pražských hospod, ale také mnohé hodiny, které sám proseděl v lokálech, ať už nad půllitrem nebo nad skleničkou něčeho ostřejšího.

Švejk – tato originální a značně svérázná postava – je dodnes v cizině asociována s typickým českým člověkem, potažmo i s celým českým životním stylem. To ovšem nic nemění na tom, že vedle humoru a rošťačin, které Švejk vyvádí, mají romány o eskapádách tohoto pucfleka výrazně antimilitaristický náboj, který zařadil tyto knihy naprosto právem do nejvyšší kategorie světové literární pokladnice.

Traduje se, že v době, kdy Hašek pobýval na východní frontě a hned poté, co zběhl k Rudé armádě, dostal údajně od ruských velitelů rozkaz přestat pít. Prý ho dodržel. Kolik je na této humorné historce pravdy, je dnes již těžké ověřit.

Jak se zrodil Phil Marlow

Reakce na válečné hrůzy. Jako vysvětlení, nikoli však jako omluvu ji lze vnímat při posuzování alkoholismu dvou významných amerických spisovatelů: Raymonda Chandlera, zakladatele „drsné školy“ amerického kriminálního románu, a Ernesta Hemingwaye, asi největšího amerického spisovatele dvacátého století.

Chandler dostal strašlivé lekce v děsivých zákopech první světové války. Sklony k pití, které byly původně vyvolané zcela jistě hroznou válečnou zkušeností, se ještě zhoršily po smrti jeho manželky a matky. Kvůli nadměrnému pití ho vyhodili i z práce. Potom narazil na pulpy (šestákové magazíny), pro které začal psát.

Vytvořil detektiva Phila Marlowa, jenž – stejně jako jeho tvůrce – měl také sklony k přehnanému pití. Chandlerovi alkoholismus naštěstí nezabránil tomu, aby po sobě zanechal jedinečné dílo – sedm vynikajících románů a řadu velmi kvalitních povídek.

Génius a jeho úzkosti

Životní kulisy Ernesta Hemingwaye byly dost podobné. I on prošel první světovou, později se ještě coby reportér dostal do vřavy španělské občanské války. Zabíjení, umírání, krev. To všechno u něj vyvolávalo deprese a vnitřní zoufalství, které se snažil tlumit tvrdým alkoholem.

Dokonce i v době, kdy už v naprosté pohodě žil na Kubě a věnoval se rybaření a sepisování povídek a románů, nedokázal ze spárů alkoholu uniknout. Pravidelným pitím si jen zhoršoval dlouhodobé úzkosti, které na něj doléhaly čím dál tím silněji a jejichž útoky razantně ukončil ranou z pušky přímo do hlavy.

Proč mu jeho vzpomínky nedávaly pokoj? Odkud jeho zoufalství pramenilo? Přečtěte si krutou kapitolu vražedného boje v románu Komu zvoní hrana. To bude úplně stačit. Něco takového je nutné zažít, aby to bylo možné takto popsat.

Marilyn Monroeová

Marilyn Monroe

FOTO: fotobanka Profimedia

Ach ta Marilyn!

Že se historie nehemží ženami opilkyněmi, které by za sebou zanechávaly omračující umělecký odkaz, může mít hned několik důvodů. Ženy možná méně umělecky tvoří, ale také i méně pijí. Je rovněž známo, že se svým alkoholismem se tolik neukazují mezi lidmi.

Přesto smutný osud potkal atraktivní blondýnu a obdivovatelku šampaňského Marilyn Monroe. Zemřela na smrtelné dávky alkoholu kombinovaného s návykovými léky, na nichž se časem stala závislá. Prapříčinou její smrti byl nejspíš psychicky málo odolný organismus.

Raketový vzestup obyčejné holky do hvězdného světa celebrit a k celosvětové proslulosti – to zamává s každým. Tento přechod z chudinského prostředí (několik let žila v dětském domově) rovnou do luxusních vil způsobil, že nedokázala přirozenou cestou přiměřeně zvládnout tuhle změnu.

U Marilyn Monroe je dodnes nevyřešená otázka, jestli si přiopilá velkou dávku prášků pro spaní vzala večer před svou smrtí záměrně, aby se vědomě zabila, nebo jen nemohla opět dlouho usnout, tak – nechtěně - překročila povolenou a bezpečnou kvantitu barbiturátů.

Když jde mladý Kiefer pít

I současnému Hollywoodu není alkohol cizí. Například Herec Kiefer Sutherland nedávno pod vlivem lihových nápojů pobuřoval zaměstnance a hosty hotelu Bowery v New Yorku. Po několika panácích se rozhodl vysvléknout do půl těla a polonahý si v baru fotografovat design zdí.

Zaměstnanci ale po chvíli hvězdu seriálu "24 hodin" zkrotili a Kiefer odešel pokojně do svého pokoje, kde se z opice vyspal. Před čtyřmi lety si ale v jednom baru v Los Angeles povzbuzen alkoholem nesundal tričko, ale spodní oděv – kalhoty a slipy. A v tomto polosvlečeném stavu pokračoval statečně v konzumaci.