Objevujete se každý týden na televizní obrazovce v jedné z hlavních rolí předsedy fotbalového klubu v seriálu Okresní přebor. Hrál jste někdy fotbal?

Samozřejmě. Hrál jsem fotbal už jako dítě na Žižkově. Ale hlavně, když jsem byl v Liberci v Ypsilonce, tak jsme měli fotbalové mužstvo a trénoval nás kulisák z divadla. Hráli jsme tzv. Ligu neregistrovaných. Nejvážněji z nás to bral náš trenér. Byl opravdu hodně přísnej a dost mi ho připomíná Ondra Vetchý v Okresním přeboru.

Můžete z těchto svých zkušeností čerpat?

Myslím, že nejvíc čerpá náš režisér Honza Prušinovský, který údajně od žáků hrál fotbal za Zadní Třebáň. Hrál okresní přebor ještě za dorost a bůh ví, jestli to nehraje ještě teď.

 FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Jaký to pro Vás je pocit, když jste dostal po letech nabídku na úplně jinou roli, než jste byl zvyklý, a lidé jsou z vás nadšeni?

No, vlastně to nebyla první změna. Před tím jsem měl vážnou roli primáře v komedii Chyťte doktora. Byla to menší role, ale dost výrazná. Měl jsem docela radost, když mě za to po premiéře velice pochválila Iva Janžurová. Známe se spolu léta, točili jsme např. „Zítra to roztočíme drahoušku“ a podobné filmy.

Ale to byly komické role a tady jsem najednou hrál vážnou roli. Přistoupil jsem na ni přesto, že jsem původně měl takový svůj, možná chybný názor, že bych si tu svou image komika neměl kazit vážnými rolemi. Protože já sám jsem si pravděpodobně té vytvořené image vážil víc, než kritika. Což mi došlo bohužel až v pozdních letech, že komiků si tady asi nikdo nikdy moc nevážil.

Když jste začínal, tak už jste cíleně chtěl být komikem?

Přesně tak. Vyrůstal jsem na Žižkově a nejvíc jsem tam chodil do biografů na grotesky, na Chaplina, Laurela a Hardyho a Friga. To mě fascinovalo a jako dítě jsem to miloval úplně nejvíc. Později zase Vlastu Buriana. V podstatě to pro mě byly jediné vzory a meta, které jsem chtěl dosáhnout. Nějakou touhu hrát třeba dramatické divadlo, jsem – přiznám se – nikdy neměl. A nemám ani teď.

I Okresní přebor je komedie, ty situace jsou skvěle vymyšlené, a když má být něco hodně k smíchu, tak komik to musí zahrát co nejvážněji a nejpřesvědčivěji. Neznám komika, který by hrál tak, aby se sám u toho smál. To by byl jedině špatný komik.

Jak se vám hraje s mladšími kolegy? Sedli jste si?

Oni ke mně se chovali s takovou, řekl bych, úctou. Ze začátku mi to přišlo až podezřelý. Sice mi to dělalo dobře, ale teprve u toho jsem si uvědomil, že už jsem asi docela starej.

Cítíte to také tak, že jste tím seriálem začal svou druhou kariéru?

To nevím. Možná by tomu tak bylo, kdybych teď dostal podobné nabídky. Ale paradoxně jsem dostal nabídku vystupovat u Krampola v Nikdo není dokonalý, u Suchánka a Genzera a u Pawlowské. Takže do samých televizních zábavních pořadů. A také Jan Schmid mi na oslavách 45. výročí Ypsilonky nabídl spolupráci.

Co se týče filmové nabídky, tak tu si asi budu muset splnit sám. Mám napsanou podrobnou synopsi pro celovečerní film, což bude víc drama než komedie. Možná tragikomedie. Zatím je to ve stádiu, že o tom vědí někteří dramaturgové a režiséři.

Téma je jaké?

Týká se to v podstatě rozpadu jedné komické dvojice. Ale jak říkám není to nic obzvlášť veselého. Je to spíš drama.

Čerpáte ze své osobní zkušenosti?

Dá se říci, že z části ano.

Dovedete si představit, že byste ještě někdy s někým vystupoval ve dvojici? Jako s Miloslavem Šimkem?

V dubnu jsme byli na zájezdu s mým Směšným divadlem v Americe. Ve složení: moje žena, Petr Jablonský a já. Petr je nejen vynikající herec, ale i vynikající imitátor. A to až tak dobrý, že dovede napodobit i Šimka. Dělá to dobře a já s ním můžu dělat ty nejlepší dialogy, jaké jsme se Slávkem měli.

 

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Byli jste s Miloslavem Šimkem nejen spolupracovníci, ale i kamarádi, kteří si zajdou na pivo, nebo jedou společně na dovolenou?

Na pivo nikdy nechodil. Jednou jsem se ho ptal, jestli by šel někdy jen tak na pivo. A on se divil, jak mě to vůbec mohlo napadnout. Byli jsme kamarádi. A byl to taky takový učitel. Organizoval mi život, určoval od kdy do kdy píšeme, od kdy do kdy hrajeme tenis, od kdy do kdy je zkouška atd. Den jsme měli rozvržený takřka na minuty. Každý den jsme se snažili psát. A u toho psaní se, myslím, lidé dobře poznají. I při tenise. Hrál to trochu lépe než já, takže mě s chutí porážel, což já jsem těžce nesl.

Často jsem jezdil k němu na chalupu k Horažďovicím. Jeden čas měl osla a u něj měl vozík, s ním jsme jezdili po Jižních Čechách.

To jste museli být docela rarita.

On to uměl. Uměl nás zviditelnit, prodat nás na desky, do televize, do rozhlasu. Jakmile jsem se s ním rozešel, tak jsem s tím měl okamžitě propastný problém. Prostě jsem to neuměl. Neuměl jsem je přesvědčit. To on dělal před tím za mě.

Video

Luděk Sobota chtěl být odjakživa komikem

 

Proč jste se vlastně rozešli?

V podstatě ten konečný důvod byl ten, že jsem napsal hru s Láďou Smoljakem, která bohužel byla velice dobrá. Jmenovala se "Soutěžní obor: Luděk Sobota". Dva roky nás tehdejší komunistický ředitel tahal za nos a říkal, že tu hru uvedou. Neuvedli. Až později jsem si uvědomil, že jsem byl asi hodně naivní, když jsem to tam chtěl prosadit. Protože nejen Jiří Suchý a Pepík Dvořák, kteří měli své skupiny, tak samozřejmě i Slávek Šimek, který v tom neměl roli, asi neměl zájem, abych tu hru v Semaforu uvedl.

Potom jsem dostal na výběr. Buď hrát v Semaforu se Šimkem, tak jak to bylo dřív, anebo vůbec. A já, jak jsem byl rozčílenej a naštvanej, tak jsem řekl, že tedy vůbec. Pak to mělo ještě dohru. Dali mi výpověď a já se odvolal k soudu pro její neoprávněnost, protože jsem tam přece jen chtěl tu hru dělat. Těsně před revolucí jsem soud sice vyhrál, ale pak přišel Suchý a všechny nás vyhodil.

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Co byste označil za svoji životní roli. Nebo jakou svou roli máte nejraději?

Moc mě bavilo hrát v Ypsilonce v Liberci. Ale také rád vzpomínám na hry i dialogy, které jsme dělali v Semaforu. To byla prvoplánová komika, na které měl největší zásluhu režisér Ján Roháč, který mi vždycky říkal: „zbláznitě sa“ a tak jsem se zbláznil. Co se týče filmových rolí, tak jsem se nejlépe cítil ve filmu „Jen ho nechte, ať se bojí“. Protože režisér Rychman mě nejenom nechal improvizovat, ale dokonce mě k tomu vybízel a vytvářel pro to při natáčení atmosféru.

Vždy jste býval do hladka oholen, v seriálu máte plnovous, teď nedbalé strniště. To je zlatá střední cesta?

No ano. Když jsem měl vousy, tak jsem si všiml, že kamarádkám mé ženy se to líbí. Mé ženě moc ne. Teď jsme došli ke kompromisu, který se jí zdá dobrý.

Jak odpočíváte? Jak nabíjíte baterky?

Kdykoli můžu, chodím se psem do přírody. A to je můj největší relax. Občas jdu na tenis, ale to už takový relax není, protože u toho se mi občas projeví žaludeční neuróza, což je taková moje celoživotní nemoc.

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Proč myslíte, že jí trpíte? To jste se tak často nervoval?

Začal jsem to pociťovat už na divadelní fakultě, když jsem měl trému. Což jsme měl, protože mě nutili hrát v Shakespearovi, Ibsenovi a tak. Tenkrát dobrý herec byl ten, který zahrál všechno. Já jsem jim na to odpovídal tak, že kdo zahraje všechno, tak ve výsledku nezahraje nic. Rozuměl jsem si s profesorem Nedbalem, ale i Sklenčkou, s ostatními moc ne. Profesorka Havelková říkala, že si se mnou neví rady, že by mě měl učit Werich nebo Horníček. S tím jsem souhlasil a ptal jsem se, proč mě neučí, proč mě učí zrovna ona.

Byl jste docela prostořeký...

Já byl docela drzej. A tam začala má žaludeční neuróza. Později to souviselo s množstvím práce. Hráli jsme také pětatřicetkrát za měsíc. Do toho jsem točil. Někdy se divím, že jsem to přežil. Teď už síly dost šetřím.

Na závěr otázka, jestli jako váš houslický předseda umíte překopnout fotbalové hřiště?

To myslím, že neumím. Hraju tam bývalého brankáře a já jako brankář bych byl určitě úplně nemožnej. V brance jsem nikdy být nemohl. Byl jsem myslím docela dobrej pravej záložník. A to bych řekl, že jsem i v životě.