Co pro vás znamená šedesátka?

Padesátka, šedesátka je takový věk, kdy by se člověk měl hluboce zamyslet nad tím, co udělal, co pokazil, co se mu podařilo. Ale já si myslím, že normální chlap si ten věk moc nebere. Pro ženský je stárnutí asi horší, protože chtějí být pořád hezké.

Znamená to, že stárnete v klidu?

Ano. Když je muž spokojený jako já, stárne v klidu. Ale někdy přijde moment, a u každého to je individuální, kdy si uvědomíte, že vše má své meze, hranice. A to je definitivní bod dospívání člověka. Dojde vám, že všechno jednou končí, takže se trochu leknete. Někdo to ustojí a jde dál, někdo se vyděsí natolik, že se najednou obrátí k víře, najde v náboženství sílu k životu.

V čem vy hledáte sílu k životu?

Já si myslím, že motor života je v člověku samotném, v tom, co je mu dáno shůry.

Pozorujete teď u sebe nějaké vlastnosti, které jste ve dvaceti nezaznamenal?

To je právě to! Ve dvaceti jsem spoustu věcí nevnímal. Ale pak jsem si začal všímat, že dělám stejné věci jako můj otec. A navíc takové, které se mi ke všemu u něj nelíbily! (smích) Začal se ze mě stávat podivný pedant. Každý předmět musí být na svém místě, musí být položený tak, a ne jinak. Tohle mi bylo dřív úplně jedno. (smích) Najednou musím mít všechno v pořádku a nalajnované.

Pavel Trávníček

Pavel Trávníček

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zřejmě si to s sebou nesete z dětství, které jste měl vy nalajnované od rodičů.

To máte pravdu. Doma nám visel ferman, kde bylo přesně na minuty rozepsané: škola, zábava, sport… A nebylo úniku. A teď vidím, že se tomu začínám strašně podobat, a hrozně jsem se toho vyděsil. Jako kdyby mě opustil ten bohémský život.

Jak moc velký bohém jste býval?

Dělal jsem si všechno podle sebe, co chci, jak to chci. Řídil jsem se svou cestou, kterou jsem pro sebe považoval za nejvýhodnější.

Jaká cesta to byla?

Kdybych to měl vzít od začátku, tak musím říct, že mě od dětství obklopovali kvalitní a vzdělaní lidé. A to má v dospívání velký vliv. Takže jsem byl zvyklý poslouchat, učit se, škola mě bavila, i když jsem zlobil. Pak jsem si vybral JAMU, divadelní školu, která je nevázaná. Herci můžou všechno, vše jim je dovoleno. Každému se tohle zalíbí. Ale pak jsem zjistil, že naše profese obnáší neustálé učení a nutnost být vždycky připraven a fit. Takže ona to zase taková sranda není.

Zastihl vás život někdy nepřipraveného?

(přemýšlí) Jednou, když mi bylo čtrnáct a šli jsme se školou na plavání. Tenkrát mi na záda skočil nějaký kluk a já se začal topit. Hrozně jsem se napil vody a šel jsem ke dnu. Slyšel jsem, jak všichni kolem jsou veselí a juchají. Já se odrazil ode dna, ale neměl jsem sílu se dostat na hladinu. Tak jsem zase pomalu padal. To jsem poprvé zažil okamžik, kdy víte, že umřete. A napadla mě absurdní myšlenka: Ježiš, co řeknu doma? Nakonec mě vytáhl jeden kluk, který se tam potápěl s brýlemi.

Co s vámi tenhle zážitek udělal?

Než jsem si všechno v hlavě seřadil, byl jsem dlouho zaražený a nechtěl jsem plavat. Ale na mládí je dobré to, že se všechno překoná a zapomene. Síla života je veliká. Musí se jít dál.

Stále jste tak rozlítaný jako v mládí?

Jsem hodně volný člověk. Stejně jsem i žil. Pořád jsem někde byl, což působilo velmi nespolehlivě. Proto jsem si neudržel žádnou rodinu.

S herečkou Marií Martinovou v hudební komedii Pan radní si neví rady

S herečkou Marií Martinovou v hudební komedii Pan radní si neví rady

FOTO: ČTK

Nejste rodinný typ?

(podívá se na svou přítelkyni Moniku Fialkovou) Myslím, že teď už jo. (smích) Asi jsem se už unavil.

 

Do manželství jsem vždycky vstupoval opravdově a pokaždé jsem věřil, že vydrží. Možná jsem pro jejich udržení mohl dělat víc.

Vaše partnerka je o pětatřicet let mladší. V čem je výhodné mít vedle sebe tak mladou ženu?

Jak by řekl pan doktor Plzák: Mít mladou ženu je afrodiziakum. Takže to určitě prodlouží chlapovi mládí. A i když svět očima mladých je mnohdy rozdílný, my máme zase jiné kvality.

Jaké?

Třeba jsme zkušenější. A to je taky výhoda přibývajících let. Že v jistém okamžiku jako kdyby se to bláznivé tvořivé období utlumilo a člověk najednou začne čerpat ze zkušeností.

V dospívání jste říkal, že se nikdy nebudete ženit. Nakonec jste do chomoutu vlezl třikrát. Co počtvrté?

Kdo ví. (smích) Já jsem si to tenkrát dobře promyslel. Do třiceti jsem byl svobodný. Všichni kolem mě byli ženatí nebo rozvedení, trápili se, a já si žil. Chodil jsem hrát tenis, byl jsem svobodný člověk. Pak jsem to nějak zkazil a oženil se.

Takže svá manželství považujete za omyl?

Vůbec ne. Myslím, že to byla součást mého života. Do manželství jsem vždycky vstupoval opravdově a pokaždé jsem věřil, že vydrží… Možná jsem pro jejich udržení mohl dělat víc. Ale asi mi to moc nešlo. Tak nějak se mi to rozpadlo pod rukama.

Kde se stala chyba?

Těžko říct. Žena má asi trochu jiné představy o manželském životě a já měl taky jiné. Nešlo to skloubit.

Jaká byla ta vaše představa?

Že bude všechno tak jako předtím.

Že si budete vést ten svůj svobodný život a manželka bude ta, která vždycky ustoupí?

(smích) Ano, že budu svobodně žít, že se mě žena nebude ptát, kam jdu a kdy přijdu. Ale teď bez legrace. Opravdu jsem do každého manželství vstupoval s tím, že bude šťastné. Těžko říct, kde je vždycky ta vina.

Třeba vaše první žena, herečka Simona Stašová, říkala, že jste byl princ a s tím se žít nedá. Jste pořád takový romantik, stále žijete v pohádce?

Už asi ne. Možná se to tehdy pro Simonu jevilo náročné. Naše manželství vydrželo pět let. Docela dlouho. Pak se to zkazilo. Asi mojí vinou. Ale bylo to hezké období a nelituju toho.

Ve volnu si rád zahraje tenis nebo si zajezdí na koni.

Ve volnu si rád zahraje tenis nebo si zajezdí na koni.

FOTO: ČTK

Jak vycházíte se svými bývalými ženami?

Většinou je nevidím. Ale Simonu občas potkám. Ona je bezvadná. A když se vidíme, tak, nevím proč, dostane záchvat smíchu. Ve mně tak vyvolává představu, že naše soužití asi nebylo zas tak špatné.

Na co jste své ženy sbalil?

Nevím! Šlo to tak nějak samo. Spontánně, přirozeně. Mám pocit, že jsem ani nic výjimečného neudělal. Ale víte, co se říká? Že žena si muže vybere dávno předtím než on ji. A jen chlap si myslí, že ji sbalil. Takže to je taky jedna z variant.

 

Ve dvaceti jsem spoustu věcí nevnímal. Ale pak jsem si začal všímat, že dělám stejné věci jako můj otec. A navíc takové, které se mi ke všemu u něj nelíbily!

Řekněte mi, co pro vás znamenají peníze?

Byl jsem vychován tak, že peníze nejsou. Kdysi měli herci v divadlech plat dva a půl tisíce hrubého, nic moc. Takže hodnoty lidi hledali v něčem jiném. Najednou se všechno ale tak nějak zvrtlo, a teď jsou finance na prvním místě. Revoluce v devětaosmdesátém byla ekonomická. Všichni se potřebovali dostat ke svým restitucím, penězům. Ale u mě nikdy nebyly ústředním tématem života.

Přednedávnem si pořídil veterána – bílého RollsRoyce. Prý mu na něj přispěl příbuzný z Austrálie.

Před nedávnem si pořídil veterána – bílého RollsRoyce. Prý mu na něj přispěl příbuzný z Austrálie.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Vy jste v roce 1998 založil vlastní divadlo. Jak se teď podniká s kulturou? V čem je to jiné než v devadesátých letech?

Ano, nejprve jsem založil agenturu a potom divadlo Skelet. V té době na to byla příhodná doba. Všechno se po revoluci změnilo a nám to začalo docela jít. Tehdy společnost ještě nebyla tak upnutá na peníze a zdá se mi, že byla vlídnější. Ani bulvár nebyl tak agresivní. Časem se všechno vyhranilo do tak tak únosných mezí. Ale když jsem založil Skelet, pochopil jsem, že mít soukromé divadlo nikomu nemůžu doporučit.

Proč?

Stojí to strašně peněz, námahy, úsilí. A hlavně inkubační doba, než si k vám lidi zvyknou chodit, je neuvěřitelně dlouhá. Ale nám se to podařilo. Druhý rok nám bylo o chlup lépe a třetí už jsme byli veselí. Přesto jsem neustále říkal: Představení umíme, večer ho zahrajeme, ale támhle teče voda, tam zase něco prasklo… To je na tom to komplikované. Potom volba repertoáru. Co hrát? Není to tak, jak se nám říkalo, že divák se musí vychovávat. On prostě jde do divadla nebo na fotbal a dělá si, co chce. A taky se chce dívat na něco, co ho baví. Takže vám tak trochu diktuje dramaturgii.

Ženatý byl zatím třikrát. Naposledy si v roce 2000 bral někdejší provozní svého divadla Lucii Vrbovou.

Ženatý byl zatím třikrát. Naposledy si v roce 2000 bral někdejší provozní svého divadla Lucii Vrbovou.

FOTO: ČTK

Co si dnes divák žádá?

Jednoznačně komedii.

Jak hledáte hry, které by se hodily pro váš soubor?

Pídím se, hodně čtu. Taky musím myslet na to, aby se všechno zaplatilo, aby se představení hrálo co nejdéle. Protože podstatný rozdíl mezi dotovaným a soukromým divadlem je ten, že nám záleží na tom, kolik sedí lidí v hledišti. Protože od toho se odvíjejí naše peníze. Kdežto dotovanému divadlu je jedno, jestli mají tři nebo tři sta diváků.

Měl jste někdy krizi? Že byste se raději nechal znovu zaměstnat?

Krizi jsem měl zpočátku, v tom osmadevadesátém, než se na nás diváci naučili chodit. Říkal jsem si: Sedí tam jen osmdesát lidí. Někde je chyba. Bral jsem to jako osobní neúspěch. Naštěstí kolegové ze souboru byli bezvadní a utěšovali mě, že se to zlomí. A zlomilo. Jsem rád, že to moje malé divadélko hraje, i když zrovna nemáme stálou budovu. Ale k tomu se taky zase dopracujeme.

Taky si myslíte, že herec by měl umřít na jevišti?

Jako Moliére? Není to špatné řešení. Poznal jsem, že když některý herec z nějakého důvodu skončí, cítí pak velkou prázdnotu. My jsme totiž na exhibici zvyklí a je pro nás potřebná. Jeden kolega mi říkal: Zahrádka mi to nenahradí. Okopávat mrkev? To ne. Ale situace s herci v České republice je velice závažná. Nedávno jsem slyšel vtip: Přijde herec k doktorovi, který ho prohlédne a říká: Mám pro vás špatnou, velmi špatnou zprávu. Budete žít měsíc dva. On se vyděsí a vykřikne. Dva měsíce? A z čeho? Prostě je nás moc a všichni chtějí být hvězdy, něco točit.

Hlavně seriály. Vy ale nabídky odmítáte. Proč?

Rodinný seriál? Vždyť to je jen žvanění a tlachání. To mít nemusím.

 

Dávno jsem dal za pravdu Vladimíru Rážovi, který mi říkal: Když natočíš prince v pohádce a podaří se, tak jsi ztracen. Už pak můžeš zahrát, co chceš, a nic ti nepomůže.

Ani tu slávu už nepotřebujete. Vám už ji dávno zajistila nesmrtelná pohádka Tři oříšky pro Popelku…

Ale pozor, my jsme si slávu budovali o něco déle než herci dnes. Vždyť za nás jsme neměli ani fotky na rozdávání!

Nejste už na téma téhle pohádky alergický?

Měl jsem období, kdy jsem na něj alergický byl. Ale teď už ne.

A co se vám tedy jako první vybaví, když se řekne Popelka?

Okamžitě se mi vybaví Libuška Šafránková. Pak strašlivá zima, která tam byla, a dlouhé únavné cestování do Německa. Ale dnes se na to dívám shovívavě a sentimentálně.

Nejvíc ho proslavila legendární pohádka Tři oříšky pro Popelku

Nejvíc ho proslavila legendární pohádka Tři oříšky pro Popelku

FOTO: archiv, Právo

V čem spatřujete kouzlo téhle pohádky? Co ji dělá nesmrtelnou?

Vždycky přemýšlím, čím to je, když se něco stane trvalkou. Tady to bylo asi tím, že pohádka je velice vděčný žánr, dívají se na ni jak děti, tak dospělí. Musí být ale průzračně jednoduchá. Žádné filozofování. A Popelka není přetrikovaná. Jak mi povídal jeden můj známý: Když se vždycky na tuhle pohádku dívám, tak ty tam pořád jezdíš na koni a hledáš botu.

Nemrzí vás někdy, že všichni vaši slávu vidí především v Popelce, přitom na svém kontě máte spoustu jiných krásných rolí?

To už tak je. Dávno jsem dal za pravdu Vladimíru Rážovi, který mi říkal: Když natočíš prince v pohádce a podaří se, tak jsi ztracen. Už pak můžeš zahrát, co chceš, a nic ti nepomůže. Znal to z vlastní zkušenosti. Já jsem si naštěstí v divadle zahrál žánrově jiné role, takže se mi to kompenzovalo. Ale určitě mi je líto, že při obsazování do filmů si režiséři kolikrát řekli, že mě ne, protože jsem ten princ. Že potřebují jiný typ. Takže jsem i o hodně rolí přišel.

Dvaadvacetiletý Pavel Trávníček s dvacetiletou Libuší Šafránkovou

Dvaadvacetiletý Pavel Trávníček s dvacetiletou Libuší Šafránkovou

FOTO: fotobanka Profimedia

Je ještě nějaká role, kterou byste si chtěl zahrát?

(bez rozmýšlení) Je. Štrosmajera v Nemocnici na kraji města. Nebo zase Mildu Kopeckého v muzikálu Limonádový Joe. Tam se mi moc líbil.

Takže pan Kopecký je jedním z vašich hereckých vzorů?

On byl úžasný a zvláštní člověk. A jeho brilantní herecká technika je nedostižná. Uměl hrát famózním způsobem. Jak se pohyboval, všechno, co dělal, měl dokonale promyšlené. A měl to, co já mám rád – nadsázku při hraní.

Pavel Trávníček očima Moniky Fialkové
Byl třikrát ženatý. Poprvé s herečkou Simonou Stašovou, podruhé s baletkou Evou Štefkovou, s níž má čtyřiadvacetiletého syna Adama. S herečkou Helenou Dytrtovou má druhého syna, dvacetiletého Pavla. „S Adamem se bohužel nevídám. Ale s Pavlem máme vztahy dobré,“ říká. Potřetí se oženil s někdejší provozní svého divadla Lucií Vrbovou, ale ani tohle manželství nevydrželo.
Nyní už šest let žije s Monikou Fialkovou, která je zároveň manažerkou Trávníčkova divadla. Seznámili se při pořadu DO-RE-MI – on ho uváděl, ona soutěžila. Tehdy Monika dostala nabídku natočit CD a vybrala si k sobě Pavla Trávníčka. Tak začal i jejich vztah.
„Pavel je mojí velkou oporou, dal mi mnoho dobrých rad do života,“ říká Monika.
Kdy je Pavel na zabití? „Má v sobě trochu tvrdohlavosti, protože je znamením Štír, což je někdy problematické. Ale jinak máme pohodový vztah, moc se nehádáme.“
Kdy je nejmilejší? „Po ránu, když se probudí a chce po mně snídani do postele.“
Čím ho zaručeně naštve? „Když mi řekne, jestli něco můžu udělat hned teď, a mně se nechce a odpovím, že až za chvíli.“
Co mu Monika nejčastěji vaří? „Má rád kachnu se zelím, svíčkovou a jiná tradiční česká jídla.“
Jaké jídlo moc nemusí? „Pavel nemá rád sladkosti. Ale jinak sní víceméně všechno.“
Jak vypadá jejich klidný rodinný večer? „Máme rádi, když ho strávíme doma, uvaříme si dobrou večeři, dáme si kvalitní červené víno, pustíme si pěkný film a jsme v klidu.“
 

Šest let žije s manažerkou Divadla Hybernie Monikou Fialkovou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo