Tvrdí, že nikdy nemůže napsat své paměti, protože její osud určovaly tak banální náhody, že by tomu nikdo nevěřil.

Která z těch banálních náhod vás dovedla k šansonu?

Byla jsem v angažmá Žilině, bydlela jsem v podnájmu a neměla jsem na uhlí. Když jsem dostala nabídku od bratislavské Tatra revue, abych u nich v létě, kdy byly divadelní prázdniny, zpívala, kývla jsem. Vydělala jsem si tak na uhlí na zimu. Kdybych měla ústřední topení, tak není žádná zpěvačka Hana Hegerová.

Žádná česká Edit Piaf…

Tak tenhle štempl nemám ráda. K Piaf mám daleko, ta byla jedinečná. Asi to vzniklo tím, že jsem jako první nazpívala Mylorda z jejího repertoáru. Někdy mě zase přirovnávali k Juliette Greco, ale ta mi připadá studená. Já jsem já a vždycky to tak bylo a bude.

První dámu českého šansonu snad berete?

To je ale velmi nespravedlivé, jsou jiné výborné zpěvačky, které zpívají o něčem - to je totiž pro mne definice šansonu.

 

I když jsem třeba nesměla cestovat a neměla moc peněz, svoje oblíbené vůně jsem si vždycky nechávala přivézt.

Koho vy ráda posloucháte?

Jsem velkou obdivovatelkou Radúzy, to je velká umělkyně. Závidím jí, že si to všechno sama vymyslí.

A z mužů?

Líbil se mi Karel Černoch nebo Karel Hála, swing zpíval jako nikdo ze slovanských pěvců.

Musím se teď zeptat na něco, co mě před mnoha lety zaujalo při první návštěvě vašeho recitálu. Proč nosíte prsten výhradně na malíčku pravé ruky?

To nemá nějaký zvláštní důvod. Prostě se mi to tak líbilo. Na zpívání mám jeden briliantový prsten.

Od ctitele?

Kdepak. Když mám nějaké výročí, hraju si na to, že jsem bohatá, a koupím si něco drahého. Nosím to ale jen na scénu.

Vždycky jste si potrpěla na eleganci?

To ano, ale na módní trendy jsem nikdy nehleděla, vždycky jsem se oblékala podle svého. Jsem ročník, jaký jsem, vyrůstala jsem za války, proto nejsem zvyklá vyhodit něco, co je ještě dobré, ale miluju Armaniho. Jeho modely jsem si samozřejmě nikdy nemohla dovolit, ale parfémy ano. I když jsem třeba nesměla cestovat a neměla moc peněz, svoje oblíbené vůně jsem si vždycky nechávala přivézt.

Rodiče vás pojmenovali Carmen. Co se vám na tom jménu nelíbilo?

Když jsem přišla k divadlu, bylo mi hloupé, aby na plakátu bylo napsáno Carmen. Bála jsem se, že nikdo neuvěří, že to je opravdu moje jméno. Určitě by říkali: Blbá, nic neumí a dá si takové jméno, aby upoutala. Proto jsem si zvolila úplně běžnou Hanu. Jméno Carmen inspirovala babička, velká milovnice opery. Pamatuji si jako dítě, jak vždycky v neděli odpoledne poslouchala budapešťské rádio, kde šly opery, a vykládala si u toho pasiáns. Mám to po ní. Poslouchám klasiku a vykládám u toho pasiáns.

Jaká je vaše zamilovaná opera?

Podle nálady. Mám ráda italský a francouzský repertoár, ze Slovanů Čajkovského.

Ve vašich žilách prý koluje modrá krev.

Maminka byla ze šlechtického rodu, který má erb a rodokmen asi od roku 1500. Když ale bylo zapotřebí, drhla podlahy jako každá jiná žena. A byla výborná kuchařka, na dobré jídlo si potrpím od dětství. Dopřeji si luxusní restauraci, ale jindy si pochutnám i v obyčejné hospodě. Často se v televizi dívám na různé kuchařské show.

Vaříte pro své dva vnuky?

Ráda. Nejraději mají smažený řízek, dělám ho zásadně z kotletky. Jsem ze Slovenska zvyklá na spoustu čerstvé zeleniny, máme rádi také salát z červené řepy.

Co vaši vnuci dělají?

Můj syn se různě ženil a rozváděl, takže mám „federální“ vnuky: starší je v Čechách, dělá ve filmové produkci, pro mladšího Marka, který žije na Slovensku, je nejdůležitější házená. Když jsem mu nabízela, aby jel jako starší Matouš do Anglie naučit se jazyk, nemohl, protože měl důležité zápasy. Mám z nich radost, oba to jsou pohlední mladí mužové a jsou fajn.

Chtěla jste mít víc dětí?

Ne. Musím říct, že jediný syn přišel v nelehké situaci, kdy jsem žila v podnájmu v Žilině, manžel byl v Bratislavě, nebyli jsme na to připraveni.

 

Myslím, že žena by měla umět trochu koketovat, že jí to sluší.

Kdy vám bylo v životě nejhůř?

V době zákazu, kdy se mi ve stejné době rozpadl vztah. Musela jsem se naučit žít sama a bez práce.

Naštěstí jste bez práce nezůstala dlouho. Jak to bylo v osobním životě?

Na tom se nic nezměnilo.

Proč? Byla jste přece mimořádně atraktivní žena.

S manželem jsem se brzy rozvedla a pak jsem dlouho měla vztah, který jsem měla za dokonalý. Nemohla jsem najít náhradu, laťka byla vysoko. Pod ni bylo těžko jít. A proč taky.

Byl tedy režisér Ján Roháč osudový muž vašeho života?

Měla jsem štěstí, že jsem někoho takového potkala. Mnoho lidí opravdovou velkou lásku nikdy nepozná.

Na nedostatek mužské přízně jste si ovšem nikdy stěžovat nemusela.

Nemusela. Myslím, že žena by měla umět trochu koketovat, že jí to sluší. Mně to přitom není vlastní. Vždycky jsem si musela trochu poručit. Tím pádem jsem to zas tak často nevyužívala.

Čím si vás muž získá a čím by vás najisto odradil?

(smích)

Co vás tak rozesmálo?

Vzpomněla jsem si, jak jsem šla na večeři s jedním pánem, který mi byl docela sympatický, a on u polévky srkal. Tím pádem bylo po sympatiích. A čím mě muž upoutá? To je jednoduché. Musím mít důvod ho obdivovat. A musí být aspoň o sedm centimetrů vyšší než já. Což při mé výšce není tak těžké.

Vždycky jste chtěla k divadlu?

Vůbec ne. Původně, protože mám talent na jazyky, jsem chtěla studovat něco, kde bych ten talent mohla využít, ale na vysokou mě nevzali. Po rozvodu rodičů jsem s maminkou žila v takové větší vesnici u Komárna, v Komárně jsem maturovala a nastoupila jako úřednice do Škodovky. Hrozně jsem toužila z toho maloměsta zmizet. Takže jsem dělala zkoušky do různých kurzů, mezi jinými i do divadelního. Ten byl v Bratislavě a trval dva roky. Odtamtud jsem nastoupila do divadla v Žilině.

Jak jste vůbec přišla do Prahy?

Když se v Bratislavě měla otevřít Tatra revue, kde jsem měla vystupovat, vzala jsem si v Žilině roční volno. Jenže se ukázalo, že s tím otvíráním nespěchají, a já se bála, že budu bez místa. Jela jsem tedy do Prahy, kde jsem měla nabídku z divadla Rokoko. Přijala jsem angažmá na jeden rok s tím, že se pak vrátím do Žiliny. Po roce mě ale ředitel Darek Vostřel přemluvil, abych ještě zůstala, a taky jsem se poznala s Jánem Roháčem. Díky němu jsem se pak dostala do Semaforu.

Bylo pro vás těžké si tam vykolíkovat svoje hřiště?

Vůbec ne, tenkrát byly úplně jiné vztahy. Byla jsem tam ze zpěvaček nejstarší, držely jsme si palce. Říkaly jsme si subrety: Pavlína Filipovská, Věra Křesadlová, Jana Malknechtová a další. Žádná rivalita mezi námi nebyla. Pak se ale Semafor, respektive Jiří Suchý, dostal do potíží, celé se to rozpadalo. V té době mi dal příležitost ředitel Divadla Na Zábradlí Vladimír Vodička. Tam jsem začala se samostatnými recitály.

V té době jste už ale vystupovala v zahraničí.

V Praze mě viděl v Alhambře jeden z majitelů pařížské Olympie Bruno Coquatrix. Byla to náhoda, protože jsme se střídaly s jednou kolegyní, ten večer měla zpívat ona, ale onemocněla a já za ni zaskakovala. Hned jsem dostala od něho nabídku na vystoupení v Olympii. Další banální náhoda.

Prý jste se v Olympii setkala s Beatles?

Ano, byli to skuteční profesionálové. Během vystoupení jim vypadl proud, nešla aparatura a oni tu situaci s přehledem zvládli. Setkala jsem se tam taky s Charlesem Aznavourem.

Vy jste byla i u zrodu pozoruhodných českých filmů.

Úplně poprvé jsem pracovala v Čechách v roce 1953, kdy si mě režisér Jiří Krejčík vybral do filmu Frona. Nezapomenutelná byla spolupráce s Karlem Kachyňou a Rudolfem Hrušínským na filmu Naděje. Rudolf Hrušínský viděl, jak jsem ztrémovaná, že mám pracovat s takovými dvěma veličinami, a hrozně mi pomáhal. Byl to na svou dobu velice odvážný film, protože pravdivě ukázal, jak žije dělnická třída.

Skvělá byla i hudební komedie Jána Roháče Kdyby tisíc klarinetů.

Tak to bylo veselé natáčení. Na svou dobu to byl mimořádný film. Duet, který tam zpívá Eva Pilarová s Karlem Gottem, měl podle mě světovou úroveň.

Kolik koncertů v současné době absolvujete?

V průměru čtyři pět měsíčně. Jsem dvě hodiny sama na scéně, mám toho vždycky akorát. Přiznám se, že po každém koncertu si dám pyžamový den. V ten den zůstanu v pyžamu doma a jen hovím svému tělíčku, které mě poslední léta hodně obtěžuje různými neduhy.

Jaké písničky mají u publika největší ohlas?

Nejvíc si lidé žádají známé písničky z dřívějška. Já moc repertoár neměním.

Teď ho jistě obohatíte o šansony z nového cédéčka.

Taky mi trvalo třiadvacet let, než jsem se k němu odhodlala. Jsou to francouzské písničky (já nemám ráda slovo šanson), které jsem doma sušila hrozně let. Splácím své dluhy těm, kdo to pro mě třeba před dvaceti lety přeložili. Jsou to vynikající textaři: Pavel Kopta, Jiřina Fikejzová, Pavel Vrba, Pavel Cmíral, Jiří Dědeček, Eva Janovcová, Jan Jiráň. Mám tam i duet s Jarkem Nohavicou. Myslím, že byl nejvyšší čas. Příští rok mi bude osmdesát a myslím, že už novou desku nenatočím.

Koncertovat ale budete dál.

Dokud na mě budou lidé chodit. Jsem na jevišti šťastná, ale bůhvíjaké mínění zase o sobě nemám. Vím jen, že mi pánbůh dal do vínku jistý talent. Za ten nemůžu, ten jsem dostala. Mám radost, že jsem ten talent nepohřbila. Vždycky mě zavazoval a snažila jsem se pokaždé odvést maximum. Jestli jsem na něco pyšná, tak na to, že jsem se nikdy při odchodu z jeviště nestyděla.