On jí promptně a nezdvořile odvětil: „Mám osm strychů čočky, nemohla byste ji ve svém závodě potřebovat?“ Zdrcená mlynářka vzteky téměř omdlela. Přitom právě Riegrova žena Marie se o emancipaci žen velmi zajímala a mnohé pro ni udělala.

Český feminismus byl v porovnání se zahraničním jaksi rozplizle „kafíčkovo-bábovkový“, na prvním místě stála pro něj rodina a snažil se ženu osamostatnit a řídit rovnoprávnost „od plotny“.

Velmi trefně to vyjádřila Anna Bourgesová, sestra malířky Zdenky Braunerové, na přelomu 70. a 80. let 19. století. Drsně tvrdila: „Žena je muži jako klíček ke špajzu. Musí viset na hřebíku třeba týden, ale musí být stále uchystána.“ Tato slova přesně vystihovala mužský přístup k postavení ženy ve společnosti. A to i u mužů velice vzdělaných.

Hloupá ženská ani buchty dobře nepeče

Tak například známý historik Antonín Gindely, bývalý vychovatel korunního prince Rudolfa, o ženách v osmdesátých letech 19. století prohlásil: „Ženská má být vzdělaná, třeba i učená, nesmí přitom ovšem zapomenouti, že má děti chovat a umět buchty péci, ale jsem rozhodně proti hloupým ženským, hloupá ženská ani děti dobře nechová, ani buchty dobře nepeče!“ A to byl ještě vůči ženám tolerantní.

V jiných zemích té doby ovšem byly ženy v porovnání s námi v boji za svou rovnoprávnost daleko napřed. Zvlášť se vyznamenaly britské sufražetky. Jejich zápas za emancipaci byl lítý a neúprosný.

Zpráskala bičem duchovního

V roce 1913 uveřejnily Timesy zprávu o neštěstí, které se událo 5. července na dostihovém derby. Sufražetka Emily Davisová, která se spolu s dalšími ženami dostavila na dostihy, aby demonstrovala za volební právo, strhla k zemi koně, kterého vlastnil král Jiří V.

Kůň jménem Ammer na ni ale upadl a Emily se pod jeho vahou zhroutila a omdlela. Zvíře se vzápětí zvedlo a začalo prchat, přičemž za sebou vláčelo žokeje Herberta Jamese, kterému se do třmenu zahákla noha. Vyvázl jenom s monoklem a pohmožděninami - na rozdíl od Emily. Ta po několika dnech zemřela v nemocnici na vnitřní zranění.

Byla to slavná žena, proslulá hladovkami a házením kamenů na politiky. Také rozbila okno Dolní sněmovny ve Westminsteru a tam také podpálila několik poštovních schránek. To vše kvůli volebnímu právu pro ženy.

Vrcholem bylo, když ji v listopadu 1912 odsoudili na deset dnů do vězení, protože zpráskala bičíkem na psy jednoho baptistického duchovního, jehož „omylem považovala za politika Lloyda George“. Sufražetky si jí vážily a na její pohřeb přišla i jejich vůdkyně, slavná Emmeline Pankhurstová, zvaná Generálka.

Právě ona vedla akce sufražetek - rozbíjely výlohy kladivy, kladly bomby, ničily golfové kluby. Přes všechno úsilí si až do první světové války sufražetky volební právo nevybojovaly. Stejně jako jejich předchůdkyně.

Chci milence, a ne manžela

Moderní feminismus vznikl v roce 1772 po vydání knihy Francouze Antoina Leónarda Thomase Esej o povaze, mravech a duchu žen v rozličných stoletích. Dokazoval, že ženy mají téměř všechny schopnosti stejné jako muži. Francie byla vůbec k ženám velkorysá - ještě před Thomasem v ní působily v 17. století preciozky, které rozhlašovaly, že manželství a plození dětí je vcelku nudná a pokořující záležitost.

Jejich způsob myšlení charakterizovala slova spisovatelky Madeleine de Scudéry (1607-1701), která zemřela neprovdaná ve čtyřiadevadesáti letech: „Chci milence, a ne manžela, a chci takového milence, který by mě miloval do smrti, spokojuje se pouze s vlastnictvím mého srdce.“ A milenců měla nepočítaně.

V českých zemích to bylo jiné. Ženy se poprvé zviditelnily v oblasti charity. První ženská hnutí měla tedy dobročinný charakter. Nejvíc proslula svou dobročinností Marie Riegrová, dcera historika Františka Palackého a manželka politika Františka Ladislava Riegra. Rieger kupodivu svou manželku podporoval.

Dcera národa

Marie byla pracovitá, výkonná, chtěla svou činností vyjádřit i lásku k národu a zajímala se o politické dění. Jí by Rieger na otázku zpupně neodpověděl, jako to udělal oné mlynářce v roce 1849. Právě Marie organizovala v 60. letech 19. století loterii ve prospěch třináctileté Zdenky Havlíčkové, sirotkovi po Karlu Havlíčku Borovském.

V roce 1861 byl vytvořen Sbor památky Havlíčkovy a v červnu téhož roku „neznámá upřímná Češka“ (Marie Riegrová) vyzvala v Národních listech ke sbírce darů pro loterii, z jejíhož výtěžku se mělo zaplatit věno pro Zdenku Havlíčkovou. Výtěžek loterie nakonec dosáhl výše 887 zlatých a Zdenka byla nazývána „dcerou národa“.

Marie Riegrová ve své činnosti nepolevovala - počátky její humanitární práce jsou spojeny se Spolkem sv. Ludmily, do něhož vstoupila v roce 1865. Byl založen roku 1851 k podpoře vdov. Jeho tajemnicí byla Anna Srbová, píšící později pod pseudonymem Věnceslava Lužická. Spolek byl určen pro chudé ženy, pořádal kursy šití pro nemajetné dívky, finančně obdarovával rodiny, které v Praze neměly domovské právo. Zakládal první dětské opatrovny a snažil se vyučit chudé dívky nějakému řemeslu.

Marie Riegrová si dobře uvědomovala, že podobná opatření bídu jen mírní. Usilovala o výchovu samostatné, ekonomicky soběstačné ženy. A také vzdělané. Ale k tomu čas ještě nenazrál.

Zamezit útěku k prostitutkám

Za vzdělání bojovaly „samostatně“ i takové ženy, jako byla Magdalena Dobromila Rettigová a Božena Němcová. Rettigová i přes svou pověst „královny masových knedlíčků“ je považována za jednu z prvních feministek, i když vystupovala především jako hospodyně a matka.

Vdávala se z lásky za Jana Sudiprava Rettiga, zvaného pro svou malou postavu Šnuptychlíček, a měla s ním 11 dětí. Přesto i ona si povzdechla v roce 1836, když jí bylo padesát: „Já kdybych nyní opět děvče dvacítileté byla a nynější zkušenosti měla, spíš bych se z nejvyšší skály do nejhlubší propasti než k manželovi vrhla.“

Právě ona vyžadovala vzdělání pro ženy, které jim mělo umožnit, aby mohly doma s manželem o všem debatovat, aby „tak zamezily jeho útěku k prostitutkám“. Úsilí podobných žen se neminulo účinkem. V roce 1863 vznikla v Praze první vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici, kterou navštěvovala i Zdenka Havlíčková. Učilo se tam jazykům, náboženství, ručním pracím, počtům, měřičství.

O dva roky později byla otevřena ve Spálené ulici dívčí průmyslová škola - chudé dívky v ní mohly získat vzdělání v „profesích vhodných pro ženu“. Za vzdělání bojovaly i ženské spolky. Velmi se o ně zasloužila Karolina Světlá. Spřátelila se s mecenášem Vojtou Náprstkem, důsledně bojujícím za rovnoprávnost žen. Právě on stál v roce 1865 u zrodu Amerického klubu dam, nejvýznamnějšího českého feministického spolku, jehož stanovy ovšem nikdy nebyly úředně schváleny.

Dámy u Halánků

Dámy se scházely v Náprstkově domě u Halánků a byly všestranně činné. Chodily tam např. Marie Riegrová, Věnceslava Lužická, Renáta Tyršová, sokolka Klemeňa Hanušová a mnohé další. Ženy podnikaly výlety, organizovaly nejrůznější sbírky, a hlavně se věnovaly sebevzdělání. V domě u Halánků si mohly rozšířit svůj obzor na přednáškách z různých oborů -psychologie, astronomie, medicíny, literatury atd. Přednášeli jim slavní vědci - např. Jan Evangelista Purkyně.

Na přelomu 70. a 80. let 19. století nastoupila do ženského hnutí nová generace - ženy bojovné, ochotné se muži postavit, případně rozvést. Už v roce 1871 se objevily dvě dívky na filozofické fakultě, ale až v březnu 1902 promovala první žena na lékařské fakultě - Anna Honzáková. Předchozí dvě české lékařky, Bohuslava Kecková a Anna Bayerová, ještě musely studovat v cizině.

Ženy se ukázaly jako prima chlapi

A ženy začaly vstupovat i do politiky. První ženou poslankyní v českých zemích se v roce 1912 stala spisovatelka Božena Viková-Kunětická. Zastupovala mladočechy, ale kvůli zápornému postoji tehdejšího místodržitele Františka Thuna neobdržela potřebná osvědčení a nemohla do budovy sněmu vstoupit.

Osamostatnění žen přinesla až první světová válka, zvaná Velká. Muži odcházeli na frontu a ženy zasedly za volanty nákladních aut, vyráběly letadla, pracovaly jako spojovatelky na lodích, ošetřovaly raněné. „Ženy se tehdy ukázaly jako prima chlapi,“ poznamenal k tomu britský spisovatel a lékař Richard Gordon.