V prosinci roku 2006 jste chtěl skončit se zpíváním. Loni jste ale absolvoval slovenské i české koncertní turné a teď vydáváte nové album. Co se na té tříleté cestě všechno stalo?

Budu velmi upřímný. Na konci roku 2006 jsem se dostal do stadia, kdy jsem měl pocit, že pop music je mladá hudba pro mladé, kterou dělají mladí. Začal jsem si myslet, že to, co dělám já, už nedostatečně rezonuje. Za rozhodnutím skončit jsem si opravdu stál, ale v té době jsem měl ještě uzavřenou smlouvu na vystoupení na dvou nebo třech festivalech. Ta pak absolutně změnila mé rozhodnutí.

Co se při nich přihodilo?

Setkal jsem se s neuvěřitelnou rezonancí publika. Lidé zpívali téměř celý můj repertoár a na pokyn dělali, co jsem chtěl. Uvědomil jsem si, že jsem možná nějaký čas fungoval mimo realitu a nabyl kvůli tomu dojmu, že v realitě nemám co pohledávat. Opak byl ale pravdou. V tu chvíli jsme začali připravovat loňské koncertní turné, které nakonec dopadlo velmi dobře, a vlastně i nové album.

V době, kdy jste chtěl skončit se zpíváním, jste měl vážné zdravotní problémy. Jakou hrály ve vašem rozhodování roli?

Velice důležitou. Já jsem se v jednom čase dostal do kumulace těch nejhorších nemocí, jaké se v danou chvíli mohly potkat. Měl jsem oboustranný zápal plic, oboustranný zápal pohrudnice a v podstatě se mi nesrážela krev. Zažil jsem tenkrát situaci, na kterou nikdy nenutím, zapomenu: ležel jsem na posteli, skoro nic jsem nevnímal a nade mnou stáli čtyři lékaři, kteří vytvořili koncilium a rozhodovali, jak mi zachránit život. To období bylo po zdravotní stránce velice nepříjemné a samozřejmě neproduktivní.

Cítil jste, že stojíte na prahu smrti?

Asi ano. Měl jsem ovšem už předtím v životě období, kdy bych býval rád, aby se něco takového stalo. Nechci se ale rouhat bohu a nikomu jinému. Snažím se o tom už nepřemýšlet, ovšem na druhou stranu si uvědomuji, jak strašně jednoduše se můžete stát účastníkem vážné nehody, ze které vyklouznete například s ochrnutím, což radikálně změní váš život. To bych zažít nechtěl. V takovém případě bych asi raději odletěl do nebíčka.

Jiná věc je, že si to nemůžu a ani nechci dovolit. Mám děti, které mě potřebují, pár lidí, kteří mě mají rádi, a tisíce fanoušků, které by to určitě zasáhlo, protože při mně stáli i v těch nejhorších chvílích.

Okamžiky, kdy byste raději nebyl, souvisely s maniodepresivní psychózou, kterou trpíte?

Určitě. Naštěstí jsou dnes mé výkyvy v náladě a chování už o mnoho menší, než byly kdysi. Objevil jsem totiž úžasnou doktorku, která mi pomohla z těch největších - řeknu to otevřeně -sraček. Mé výkyvy z depresivní polohy do manické byly obrovské, a tím pádem se to nikdy nedalo pořádně ustát. A samozřejmě v době dvoutýdenního období, kdy jenom koukáte do prázdna, přemýšlíte i nad takovými věcmi, jako je nebýt tady.

Máte kromě dětí, přátel a fanoušků i další důvody žít?

Zase to bude působit velice banálně, ale jsou to všechny ty maličkosti, které vás mohou každodenně potkat. Krásný den, procházka v lese, pří níž dýcháte vůni a vnímáte barvu, zážitky z koncertů vlastních i cizích nebo setkání s člověkem, který vám otevřeně řekne, že se mu líbí, co děláte.

Vždycky si uvědomím, že je to úžasné vyznání, byť jsem nikdy nic podobného nepřeceňoval. Mívám totiž pocit, že je to přirozená reakce některých lidí. Kdybych ve výtahu potkal Davida Bowieho, také bych mu vyprávěl o tom, jak jsem hotový z jeho alb, a přitom ze všech zase tak hotový nejsem.

Jak dlouho s maniodepresivní psychózou žijete?

Je to dlouhodobá záležitost, kterou u mě ale diagnostikovali teprve před třemi lety. Do té doby jsem nevěděl, co se děje. Měl jsem období, kdy jsem dělal úplné nesmysly: utrácel jsem peníze, rozdával je kamarádům i cizím lidem, nakupoval věci, které neměly žádný význam ani smysl. Také jsem strašně plodně pracoval, texty jsem chrlil po desítkách.

Pak ale přišel pád a já byl ochoten popřít všechno, co jsem v předcházejícím období dělal. Nevěděl jsem, co se děje, až přišli doktoři, kteří definovali můj stav a pokoušeli se nasadit léčbu, která z mého pohledu funguje dobře.

S Ivou Bittovou Müller vytvořil svého času uměleckou i partnerskou dvojici.

S Ivou Bittovou Müller vytvořil svého času uměleckou i partnerskou dvojici.

FOTO: ČTK

Lze se těm změnám stavů vědomě postavit?

Je to možné, ale je to velmi náročné. Natočil jste písničku Hodinu nevíš ke stejnojmennému českému filmu o heparinovém vrahovi. Byl to film o smrti. Neměl jste s ohledem na své zážitky se smrtí zvláštní pocit?

Bohužel jsem ten film neviděl, navíc mám pocit, že nebyl velmi úspěšný. V mém případě je to ale úplně jedno, protože jsem byl osloven, abych napsal titulní písničku. Předtím mi pustili hrubý sestřih. V určitých situacích a chvílích mi připadal velmi přesvědčivý, v jiných méně. Ta písnička vyšla z názvu filmu, od něj jsem se odrazil. Vymyslel jsem text a nazpíval písničku, která z mého pohledu do toho filmu patří. To byly veškeré pocity, které jsem měl.

Vydáváte momentálně nové album, ale písnička Hodinu nevíš na něm není. Proč?

Nejsem si jistý, že by se na ně hodila. Kdyby byl z toho filmu úspěšný trhák nebo se písnička stala hitem, dalo by se nad jejím zařazením z komerčních důvodů přemýšlet. Po umělecké stránce se mi ale zdálo a zdá, že by se na mou desku nehodila.

Loni na váš koncert na festivalu Pohoda v Trenčíně přišel prý vůbec poprvé váš osmnáctiletý syn Filip. Skutečně nikdy předtím vaše vystoupení neviděl?

Neviděl. Filip je totiž antimediální typ. Nerad se ukazuje se mnou a stejně nerad se svou matkou, mou bývalou manželkou Soňou (Soňa Müllerová je známou slovenskou moderátorkou, pozn. red.). Vysvětlil nám to tak, že my jsme známí a slavní lidé, ale on nemá chuť vídat své fotky v novinách a podobně. Jsem rád, že má takový přístup. Jeho účast na Pohodě navíc nebyla iniciativa Filipova, ale jeho americké přítelkyně. Má ráda má alba a vyzvala ho, aby se šli podívat.

Filip byl nakonec z toho koncertu unešený, protože viděl něco nečekaného. Já totiž nejsem typ rodiče, který přijde domů a začne dětem a rodině vykládat, jak velký úspěch zažil, jak je slavný a kolik na něj přišlo lidí. Vždycky jsem to opomíjel, protože zpívání je má profese a díky němu jsme živí. Nepotřeboval jsem nikdy nutit děti k tichu, když běžel v televizi můj klip nebo hráli mou písničku v rádiu.

Máte ještě šestnáctiletou dceru Emu. Ta má umělecké sklony?

Mám pocit, že se dala mou cestou - v dobrém i zlém. Zatímco Filip se absolutně oddává práci s tělem, zdravou výživou a sportováním, Ema mimo jiné píše velice pozoruhodné texty, v nichž používá rýmy, které by mě asi nikdy nenapadly. Jsem z toho překvapený, ale ubezpečuji vás, že ne proto, že je to má dcera. Tak jako se má matka dívala kriticky na mě, tak se dívám já na své děti.

Hodně s nimi diskutujete?

Když například přinesly domů něco, co se mi nelíbilo, vždycky jsem si našel formu, jakou jim dát najevo, že se mi to nelíbí. Děláme to tak ve všech případech. Když Ema přišla a řekla mi, že by chtěla mít za uchem tetování, nevynadal jsem jí, ale snažil jsem se s ní o tom mluvit a přesvědčit ji, že ji jednou taková nerozvážnost může třeba i mrzet.

To je konkrétní příklad?

Ano, a mohu říct, že tetování za uchem zatím nemá. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Miloval bych ji i s tetováním za uchem.

S kameramanem Antonínem Brabcem natočili v roce 2006 videoklip Sníh.

S kameramanem Antonínem Brabcem natočili v roce 2006 videoklip Sníh.

FOTO: Foto Sony Music

Použil jste někdy nějaký její text?

Text ne, ale měli jsme duet na albu 44 v písničce Už to tak vyzerá. Teď jsme chtěli nazpívat jeden duet od Serge Gainsbourga. Asi před pětadvaceti lety nahrál album se svou třináctiletou dcerou. Na té desce je nádherný duet, který jsem chtěl zpívat ve slovenštině s Emou. Nikomu se ho ale nepodařilo otextovat, takže k tomu zatím nedošlo.

Na vašem novém albu Už se v několika textech obracíte k ženám. Pro které zpíváte?

Někdy je adresát vyloženě konkrétní, jindy je všeobecný, čili bych to těžko byl schopen specifikovat. Není ale adekvátní si myslet, že když zpívám na koncertě a přede mnou jsou dva tisíce lidí, pohroužím se do sebe a zpívám písničku, kterou jsem napsal pro jednu konkrétní ženu. Jistě, vždycky si to uvědomím, ale nikdy v tom není plné odevzdání intimního šansoniéra.

Napsal jste i písničku pro svou manželku Soňu?

Některé ano. Když jsme se rozešli, vznikla písnička Už asi nie si. Velmi dlouho jsem se snažil, abychom byli zase spolu. Když jsem ale nabyl dojmu, že už to nepůjde, napsal jsem tu písničku. Je to skladba, která otevírá album 01.

Pokoušel jste se s ní být i později, po té písničce?

Vnitřně jsem strašně dlouho věřil, že může nastat moment, kdy se k sobě dostaneme. Třeba kvůli dětem, kvůli společné existenci. Přece jen jsme se znali nejlépe na celém světě, byli jsme si nejbližší a jsme rodiče dvou dětí, což nás bude spojovat celý život. V určitém období nastal okamžik, kdy jsem si uvědomil, že je nekompromisní a že pokus o znovuzrození vztahu je sice chvályhodný, ale není reálný. Tehdy nastal úplný konec.

Měl jste rád pohádky?

Přiznám se, že jsem nebyl pohádkové dítě. Je mi to i trochu líto, protože sféra nereálného světa je krásná, vzrušující a kreativní. Od svých třinácti čtrnácti let jsem ale víc chodil na kvalitní filmy. Raději jsem vyrazil na nějaký snímek Krzysztofa Zanussiho, než bych se šel podívat na pohádku.

Nedávno jste daboval krokodýla v pohádce Princezna a žába z produkce Walta Disneyho. Proč vám připadlo zajímavé přijmout takovou roli?

Zaprvé jsem to vzal jako výzvu a zadruhé jsem k tomu vůbec nepřistupoval jako ke kšeftu. Zavolal mi kamarád Dušan Hájek, shodou okolností slovenská bubenická legenda, který vede jednu slovenskou distribuční společnost. Řekl mi, že dabují pohádku a krokodýl v ní má přesně takový hlas, jaký mám já. Poprosil mě, zda bych to nepřišel zkusit nadabovat.

Postup při dabování je velmi přísný. Musíte ve studiu kousek nahrát a distribuční společnost pošle záznam do Ameriky, kde na základě porovnání barvy hlasu řeknou, jestli můžete danou postavu dabovat. Já v Americe prošel, a tak jsme se dali do práce. Dělal jsem to poprvé v životě a uvědomil jsem si, jak neuvěřitelně těžká práce to je. V jedné ruce máte scénář, před sebou mikrofon, nad ním monitor s obrazem, do kterého se trefujete. Byla to zajímavá zkušenost, ale ambici být dabérem nemám.

Ani filmovým hercem?

Ani filmovým. A mohu vás ubezpečit, že mi žádné nabídky nepřicházejí.

Cítíte se teď dostatečně silný?

Strašně těžko se na to odpovídá. Na jedné straně je pravda, že se mi zdravotně daří lépe než třeba před třemi lety. Dělám také všechno pro to, abych byl v pohodě, a myslím, že se mi to daří. Každý den vítám nové možnosti své existence a realizace. Je ale otázka, co se stane, když přijde krize. To je období, kdy se bojím i svého vlastního stínu a mám problém vystoupit na pódium.

Kdo je vám v současné době nejbližší?

Jednoznačně mé dvě děti, se kterými žiju, a má přítelkyně.

V datech...
Narodil se 6. září 1961 ve slovenském Hlohovci.
Absolvoval filmovou a televizní dramaturgii a scenáristiku na VŠMU v Bratislavě (1985). Během studia se věnoval publicistické činnosti v časopisech Populár a Gramorevue.
V roce 1984 založil skupinu Banket, s níž v tomtéž roce absolvoval první veřejné vystoupení na festivalu Bratislavská lyra.
První sólovou desku Neuč vtáka lietať vydal v roce 1992.
Jeho bývalou manželkou je televizní hlasatelka Soňa Müllerová. Má s ní dvě děti, syna Filipa a dceru Emu.
Později žil s českou zpěvačkou a hudebnicí Ivou Bittovou.
V květnu vyšlo jeho nové album Už.