Ve svém životě se třiadvacetiletý zpěvák musel vyrovnat i s předčasným úmrtím otce a sestry. Česká hudební scéna v něm nicméně má jeden z největších talentů poslední doby.

Už téměř dva roky slýcháte, jak jste talentovaný a nadějný, daří se vám, na vaše koncerty chodí spousta lidí a přijala vás i kritika. Co to s vaším životem udělalo?

Byl bych balvan, kdybych se nezměnil. Člověk, který z mnoha stran slyší to, co slýchám já, si to ale nějakým způsobem musí přebrat. Jsem strašně rád, že mám kamarády, kteří mi říkají, že je to super, ale nesmím se z toho zbláznit.

Tomáš Klus

Tomáš Klus při přebírání Anděla

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Změna přišla v tom ohledu, že mám publikum, které zajímám a díky němuž mohu dělat to dobré. Jinými slovy bych chtěl využít příležitosti, kterou mi dalo. Že člověk dělá hudbu a je známý, je jeho osobní vítězství. Vždycky by to ale mělo napomoci k nějakému obecnému prospěchu.

Přistihl jste se někdy při nějaké hvězdné manýře?

Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale je pravda, že mě po některých vydařených koncertech postihne tzv. umělecké postcoitum. Sedím pak v šatně, jsem protivný a nechci nikoho vidět, protože nemám sílu. V hloubi duše vím, že musím být lidem vděčný za to, že přišli. Potřebuju ale půlhodinku na to, abych načerpal síly a mohl jim poděkovat. Je to zatím jediná manýra, kterou jsem vypozoroval. Ačkoli tohle je spíš otázka pro lidi kolem mě.

Jak vnímáte své fanoušky?

Ta otázka zní hrozně jednoduše, ale já vlastně nevím, jak na ni odpovědět dostatečně uvěřitelně. Fanoušky je nutné rozlišovat. Existují nadšenci a existují opravdoví fanoušci. Nadšenci jsou lidé, kteří přicházejí a odcházejí jako příliv a odliv. Jejich přízeň je krátkodobá a člověk si na ni nesmí zvyknout.

Tomáš Klus s přítelkyní na cenách Anděl 2009

Tomáš Klus s přítelkyní na cenách Anděl 2009

FOTO: Michaela Feuereislová

Opravdových fanoušků si ale vážím a myslím si, že si zaslouží velkou pozornost. Bohužel na ně nemám tolik času, kolik bych si představoval. Studuju DAMU, zpívám, mám spoustu jiných aktivit…

Jaké zajímavé přání k vám fanoušci měli?

Nedávno za mnou po koncertě přišli rodiče se svými dětmi. Řekli mi, že večer je u nich doma oslava a jestli bych jim nepomohl ugrilovat prase. Určitě by mě to bavilo, ale musel jsem odmítnout, protože jsem měl další den školu.

Rekrutují se z řad fanynek vaše přítelkyně?

Rozhodně ne. Já se totiž držím zásady Kurta Cobaina. Ten se také na začátku kariéry rozhodl, že nic takového nedopustí.

Mluvil jste o dobrých věcech, které chcete dělat. Jaké máte na mysli?

Chtěl bych se orientovat na věci, na něž jsem pro mnoho lidí příliš mladý. Není to konkrétně politická situace u nás, spíše bych chtěl apelovat na morálku lidí. Hrozně mě mrzí laxnost a nedůvěra Čechů, která se projevuje letargií a apatií vůči věcem kolem nich. Mám pocit, že zahníváme. Nechci se ale stylizovat do role nějakého buřiče či revolucionáře…

Jakým způsobem to tedy uděláte?

Dobré je propojovat věci s humorem, jako to dělal Karel Kryl. Ve svých písničkách kritizoval českou náturu, ale posluchačům to po prvním poslechu nemuselo být hned jasné. Teprve při dalším poslechu si uvědomili, že se vlastně smáli sami sobě. Chtěl bych se také propojovat s nejrůznějšími akcemi, jako jsem se nedávno spojil s Máří, což je projekt na podporu žen v sociální tísni. Individuální úspěch je nádherná věc a já na něm ujíždím už od dob svého sportování.

Igor Orozovič (Jan), Tomáš Klus (Lazar), Klára Klepáčková (Markéta).

Igor Orozovič (Jan), Tomáš Klus (Lazar), Klára Klepáčková (Markéta)

FOTO: Jiří P. Kříž , Právo

Není ale nic hezčího, než když po koncertě jdete ke kasičce programu Máří a zjistíte, že je v ní o tisíc korun víc. Hrozně se pak těším na akt jejího předání a užívám si pocitu, že jsem byl platný.

Je pravda, že jste loni na koncertě v Havlíčkově Brodě pódiu řekl, že vás štve Jiří Paroubek?

Tam to vyplynulo z atmosféry. V první řadě seděli lidé, kteří měli antiparoubkovské tričko, a já je podpořil. Myslím si ale, že taková konkrétnost je planá. Ač jsem byl zpočátku pobaven akcí „Hoďte si vejce na Paroubka“, později mi to přišlo trapné. Byl to jen takový pšouk, kterým se nic nedokázalo.

Jak ale docílit změny?

Ta nespokojenost se zdaleka netýká jen osoby pana Paroubka. Jde napříč politickým spektrem. Pokud je nás tolik nespokojených, využijme volebního práva. V ústavě je napsáno, že zdrojem moci je lid. My ale na ten článek zapomínáme. Dát svůj postoj najevo tím, že k volbám nepůjdeme, je srabárna. Už neplatí to, co platilo před revolucí - tedy kdo nešel k volbám, byl frajer.

Tomáš Klus také natočil k filmu tři videoklipy.

Tomáš Klus točil i videoklipy

FOTO: Foto Sony BMG

Dnes je frajer ten, kdo k volbám jde a něco udělá. Politická reprezentace je naším odrazem. My do ní dodáváme materiál, který pak s námi nakládá. To, že se s námi teď nakládá tak, jak se nakládá, je naše vina.

 

Politická reprezentace je naším odrazem. My do ní dodáváme materiál, který pak s námi nakládá. To, že se s námi teď nakládá tak, jak se nakládá, je naše vina.

Co preferujete?

Jsem pro tzv. kroužkování. Znamená to dávat preferenční hlasy čili kroužkovat jména kandidátů, kteří nejsou u koryta. Je to taková lehká forma defenestrace. Když si zjistíme, kdo ve Sněmovně udělal nějaký průšvih, tak ho tam už nepusťme a zakroužkujme někoho, koho známe méně, ale je čistý. V době internetu je možné si o každém kandidátovi zjistit cokoli.

Nejste přece jenom příliš velký idealista?

Jsem. Všechno vidím moc růžově a do všeho bych šel po hlavě. Je proto nutné mít kolem sebe lidi, kteří těm věcem opravdu rozumějí.

Loni jste své vrstevníky označil jako „bezejmennou generaci“. Pořád si to myslíte?

Mám nádherný pocit, že to pojmenování splnilo svůj účel. Myslím, že to mou generaci pobouřilo. Dostal jsem spoustu emailů od lidí, kteří psali, že mi rozumí, ale nemohou se mnou souhlasit. Přidali seznam svých aktivit i odkazy na své internetové stránky. Vidím, že jsem se spletl, a říkám to hrozně rád.

Tomáš Klus

Tomáš Klus na Andělech 2009

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když bude po květnových volbách premiérem země někdo z tandemu Paroubek-Nečas, bude to pro vás zklamání?

Je možné, že si řeknu, že blázen jsem já a nejbližší lidé kolem mě, protože národ je zjevně spokojený. Nepropadnu ale skepsi a budu pracovat dál.

Jak nakládáte s názorem lidí, kteří si o vás myslí, že jste naivní cucák, který nemá potřebné zkušenosti?

Rád bych se s nimi setkal, protože když o mně někdo řekne, že jsem cucák, a sám brblá u piva a nic nedělá, pak je cucák on. Vím, že ryba smrdí od hlavy, ovšem současně mám pocit, že českému kaprovi hnijou střeva. Nevím ale přesně, jak naložit se střevy, která jsou prohnilá. Snažím se proto spojit s lidmi, kteří to vědí. Nejsem generační mluvčí. Jsem jen odhodlaný vykopat příkop, aby stoka měla kam odtéct. Nejhorší je stagnace a lhostejnost.

 

Dva roky před tátou mi umřela sestra. Nerad o tom mluvím, ani ne tak kvůli sobě jako spíš kvůli mamince. Jenomže tím vším chci demonstrovat její sílu, vyjádřit svůj obdiv a vděk za to, že v sobě našla tolik života. Vzhlížím-li k někomu s opravdu bezbřehou úctou, pak je to ona.

Hovořil jste o své mamince, mluvíte o ní i při koncertech, na vaší první desce je písnička o ní. Proč nemluvíte o otci?

Zemřel těsně před mými desátými narozeninami. Ne že bych o něm nechtěl mluvit, ale beru to jako osobní věc. Vím, že takovou věc prožila i spousta jiných lidí. Setkání se smrtí v jakékoli podobě je natolik subjektivní, že kdybych si o tom chtěl s někým povídat, tak se asi nikdy neshodneme.

Tomáš Klus je velkým milovníkem tvorby Karla Kryla.

Tomáš Klus je velkým milovníkem tvorby Karla Kryla.

FOTO: Sony Music

Vím nicméně jistě, že za necelých deset let mého života naplnil můj táta otcovský úděl, protože mě počastoval dětstvím, jaké měl z mých vrstevníků málokdo. Postavil mě na startovní čáru, která pro něj byla cílová. Šel jsem do života vybaven poznatky a prožitky, které stačil načerpat on.

Jste jedináček?

Nebyl jsem, vlivem nepříznivě naladěného osudu však jsem. Dva roky před tátou mi umřela sestra. Nerad o tom mluvím, ani ne tak kvůli sobě jako spíš kvůli mamince. Jenomže tím vším chci demonstrovat její sílu, vyjádřit svůj obdiv a vděk za to, že v sobě našla tolik života. Vzhlížím-li k někomu s opravdu bezbřehou úctou, pak je to ona.

Rodiče vás dovedli ke sportu, kterému jste věnoval dlouhou dobu. Proč jste s ním pak přestal?

Sportuju dál, ale už jen rekreačně. Je to pro mě relax. V bazénu jsem schopen zapomenout na všechny negativní věci, protože se stávám egoistou, který usiluje o to, naplavat tolik metrů, kolik si předsevzal. Sport sám o sobě je skvělou výchovou člověka. Naučil mě třeba to, že prohra může posunout dál než vítězství.

V roce 2002 jste získal zlatou medaili na dorosteneckém mistrovství Evropy družstev v moderním pětiboji. Proč vás ani tento úspěch u sportu neudržel?

Přestal jsem být se sportem šťastný a začal jsem mu být nevěrný. Bylo mi osmnáct a já jsem si začal uvědomovat, že mě víc baví vystupovat v divadle nebo hrát na kytaru. Byl jsem vrcholový sportovec, člen Dukly Praha, což je vrcholové středisko. Tam člověk nesmí být sportu nevěrný. Jakmile přijde pochybnost, je férové říct trenérům a ostatním v družstvu, že už dál nejdete.

Dostal jsem se tenkrát do společnosti lidí, které nezajímalo, že jsem ten den uplaval dva a uběhl deset kilometrů a že jsem si udělal osobní rekord ve střelbě. Oni řešili, proč se zavírají divadla, kde se co hraje a kdo co poslouchá. Já jsem o tom nic nevěděl a začalo mi to vadit.

Kolik probdělých nocí vás rozhodnutí skončit se sportem stálo?

Bylo to ze dne na den. Když jsem jednou odpoledne přišel ze školy a měl jsem jít na trénink, zavolal jsem mámě a řekl jí, že se sportem končím. Brala to jako vtip. Na tréninku jsem to pak řekl trenérovi, který byl naštěstí výborný člověk a už dávno věděl, že mě to táhne jinam. Popřál mi mnoho zdaru, ale očividně ho to mrzelo. Potom jsem ještě absolvoval druhé kolo rozhovoru s mámou, abych jí vysvětlil, že jsem to myslel opravdu vážně. Následující noc jsem proplakal. Byla to ale ta nejčistší pravda, kterou jsem cítil. Nemohl jsem už couvnout.

Pocházíte z Třince, odkud v poslední době do dění na hudební scéně promluvily kromě vás Ewa Farna nebo kapela Charlie Straight. Jak si vysvětlujete, že tamní mladá pěvecká generace je tak výrazná?

Jsem na Třinec hrdý, protože jsem patriot. Vyřizuju si zrovna nový občanský průkaz a nedokážu si představit, že bych si do něho jako trvalé bydliště nechal zapsat Prahu. Praha ale působí jako magnet, je to taková čechovovská Moskva. Člověk z Moravy a menších měst je odhodlán tam odjet a něco dokázat. Podle mě jsou mimopražští lidé odhodlanější, poctivější a cílevědomější. Nechci nikomu křivdit, ale svědkem mi budiž hojnost úspěšných lidí, kteří se v hlavním městě nenarodili.

Na svém loňském albu Hlavní uzávěr splínu jste vydal písničku DA. MUklův meč. Je o poměrech na pražské DAMU. Co s atmosférou ve škole udělala?

Ozvaly se potrefené husy, které se ptaly, zda to myslím vážně nebo je to jen recese. Ostatní ta písnička pobavila. Původně na desce vůbec být neměla. Umístil jsem ji však na server bandzone. cz a vzbudila velký ohlas. Spousta lidí mi napsala, že je to přesně jako u nich na škole. To mě zarazilo, protože ta skladba není ani trochu pochvalná. Třeba dá někomu impulz k tomu, aby se začal situací v našem školství zabývat.

Chcete DAMU dokončit?

To bych strašně rád. Už jen existence na té škole je pro mě důležitá. Že jsem se na ni dostal, pro mě byl velký životní milník. Divadlo bych si chtěl uchovat jako věc, která mě baví a chci ji dělat pro radost. Velký potenciál vidím v divadle mladých autorů, kteří formou částečné improvizace reagují s humorem na současnost. Nadsázka do divadla patří.

Kam řadíte své zkušenosti z filmového světa?

Hned v prváku na DAMU jsem začal točit seriál Hop nebo trop pro Českou televizi a až do poloviny třeťáku jsem byl filmovým herectvím nadšen víc než divadelním. Pak jsme ale na DAMU začali konečně zkoušet celé divadelní hry a obrátilo se to. Zjistil jsem, že divadlo je magické. Zatímco ve filmovém herectví žijete postavu na přeskáčku a je těžké si uvědomovat, v jaké situaci se zrovna při natáčení nacházíte, v divadle odžijete osud své postavy kontinuálně. Skutečně se můžete stát někým jiným. O postavě musíte vědět první poslední - i to, co se na jevišti vůbec nestalo.

Máte nějaký sen?

Nevím, jestli je to sen nebo vytyčený cíl, ke kterému není radno se dostat, protože člověk by neměl ustat v pohybu. Chtěl bych načerpat vědomosti, abych pak ve svých názorech nemusel hledat slova a byl schopen jasně věci pojmenovávat. Chtěl bych se zároveň názorově ucelit, protože vím, že teď jsem příliš roztěkaný a často své postoje měním.