O Janě Štěpánkové každý ví, že je to nejstarší dcera legendárního herce Zdeňka Štěpánka, pravnučka básníka Vítězslava Hálka, sestra herců Martina a Petra Štěpánkových a že jejím manželem byl režisér Jaroslav Dudek. Méně je však známo, že před deseti lety prožila období, kdy přišla o dvě své největší životní lásky. O svých pocitech totiž nemluví ráda.

Přišla jsem o všechno

„V srpnu 2000 mi zemřel muž a v lednu mi v Divadle na Vinohradech řekli, že už se mnou nepočítají. Najednou jsem přišla úplně o všechno. Začít znovu žít a dýchat nebyla legrace,“ vzpomíná na těžké období. „Už se ale nechci k tomuto období vracet. Uzavřela jsem to. Otevřelo mi to cestu k svobodnému rozhodování. Během doby, co nejsem v pevném angažmá, jsem dostávala spoustu nabídek hrát tam či onde. Pro mne je ale velmi důležitý text, kolegové a taky, to podtrhuji, režisér. A stal se zázrak: dostala jsem do ruky francouzskou hru Na útěku, která mne okouzlila. Milan Hein ji chtěl uvést ve svém divadle Ungelt. Vybral pro ni špičkového režiséra Ladislava Smočka a výbornou Zlatu Adamovskou - co víc si přát.

Jana Štěpánková a Zlata Adamovská v inscenaci Na útěku

Jana Štěpánková a Zlata Adamovská v inscenaci Na útěku

FOTO: Veronika Patková

Ta hra je o svobodném rozhodnutí a o kuráži to rozhodnutí udělat. V obou ženách, které se náhodně potkají, uzrálo přesvědčení, že už nechtějí žít tak, jak dosud žily. Hra má v sobě snad všechny zákruty lidské duše. Je plná humoru, moudrosti a radosti ze života. Dodnes nechápu, jak tak vynikající role pro dvě ženy dokázali napsat dva muži.“

Její postava Claude se útěkem z domova důchodců vzbouří proti způsobu života, který jí byl vnucen. „To, že ve svém věku našla sílu to změnit a pustit se do dobrodružství, zasluhuje obdiv. Mně se to líbí, ale sama bych takovou odvahu nenašla. S o to větší chutí to však hraji,“ odpovídá na otázku, zda v ní rovněž dřímají rebelské sklony.

Podržel mě syn

Jana Štěpánková je veskrze konzervativní člověk, nerada mění zaběhnuté věci. Půl století třeba nosí stejný účes. „Jako hodně mladá jsem nosila koňský ohon. Nechala jsem se ostříhat, až když jsem přišla z pardubického angažmá do Prahy. Už mě ty dlouhé vlasy přestaly bavit a chtěla jsem něco jiného. Takhle mě ostříhala Margit, to byla tehdy v Praze slavná kadeřnice. Od té doby ten účes nosím, už je to 50 let a dosud jsem neměla důvod ho měnit,“ vypráví. Nikdy by ani neměnila přirozenou barvu vlasů. „Šedivět jsem začala hrozně brzo, ale nikdy mě nenapadlo, že bych se měla barvit.“
Stejně konzervativní a neměnný byl i její partnerský život.

S manželem, režisérem Jaroslavem Dudkem se poznali jako studenti DAMU. „Byla jsem sice o dva roky mladší, ale chodila jsem o několik ročníků výš, na nižší ročníky jsme se dívali svrchu,“ líčí počátek známosti. „Pak jsme se setkali v Divadle S. K. Neumanna, kam jsem přešla z prvního angažmá v Pardubicích. Když jsme spolu začali chodit, bylo mi šestadvacet. Prožili jsme spolu čtyřicet krásných let. O to horší pak bylo, když jsem se před deseti lety ocitla sama. Nebýt syna Honzy, který mě úžasně podržel nad vodou, nevím, jak bych se z toho dostala,“ připomíná.

Jan Dudek v rodinných šlépějích nešel: vystudoval matematickofyzikální fakultu a má počítačovou firmu. A jak prožíval maminčinu popularitu? „Nebylo to pro něho úplně snadné. Byl rád, že se mi v profesi daří, ale nechtěl s tím být spojovaný. Nepřál si třeba, abych šla na jeho maturitní ples,“ odpovídá paní Jana, která je pyšná na hezký vztah se synem i na to, že se mu daří v profesi i v rodinném životě.

Díky němu je babičkou dvanáctiletých dvojčat Barbory a Terezy, které si užívá hlavně v létě na chalupě. „Taky mi radí s počítačem,“ prozrazuje. „Po telefonu mi vždycky řeknou, co mám zmáčknout.“

První Nemocnice byla zázrak

Přestože byli s manželem velmi pracovně vytížení, nějaký svár mezi profesním a rodinným životem nepociťovala. „Když byl syn malý, měla jsem na pomoc paní Julii, protože jsme byli v práci o večerech i svátcích,“ vzpomíná. „Manžel byl workoholik, dopoledne zkoušel, odpoledne točil, večer míval v divadle režijní dozor, v noci se připravoval na další den.“

Pod manželovým režijním vedením hrála často: „Byl to vynikající režisér. Vzdělaný, chytrý, sečtělý, vždycky nejenže věděl, co chce, ale taky jak toho docílit.“ A zda ji někdy při zkouškách naštval? „A víte, že ne? Já mu věřila. Co se týče práce, byla jsem poslušná. Nepochybovala jsem. Důvěra je v téhle práci hrozně důležitá.“

Herci, kteří se objeví v třetí sérii Nemocnice nakraji města.

Herci, kteří se objevili ve třetí sérii Nemocnice na kraji města.

FOTO: PRÁVO/Petr Hloušek,

V manželově režii vytvořila i postavu, která jí přinesla největší popularitu: doktorku Královou v seriálu Nemocnice na kraji města, natočeném v roce 1977 podle scénáře Jaroslava Dietla. „Přišlo mi zvláštní, že jsem předtím tolik let hrála báječné role na divadle, a najednou po mně chtěli všichni vědět, jak to dopadne na našem ortopedickém oddělení. Samozřejmě mě ten ohlas těšil, protože to bylo dobře napsané i natočené,“ říká Jana Štěpánková. O dalších pokračováních seriálu se jí už mluvit nechce. „Co bych k tomu měla říkat? První série Nemocnice byla zázrak, ty další už ne.“

Vysokoškolačkou v patnácti

Není těžké odhadnout, že úspěšná herečka, pocházející ze slavného rodu, narážela na závist a řeči o zametených cestičkách. „Jaké zametené cestičky? Co by to, prosím vás, mělo znamenat? Že otec stál při zkouškách v hledišti a říkal mi, jak mám hrát a co mám dělat? Na jevišti si každý musí pomoct sám. V čem jsem tedy měla tu strašnou výhodu?“ zlobí se herečka, která musela vždycky dokazovat, že není protekční. „Přitom to je úplný nesmysl. I kdyby mě někdo obsadil z protekce, tak na jevišti by mi to před diváky nebylo nic platné. Režisér přece není sebevrah, aby mě obsadil, když bych na to neměla.“

Ostatně samotný start do herecké profese nijak snadný neměla. V patnácti měla namířeno na konzervatoř, ale přišla do toho jedna z našich mnoha školských reforem a konzervatoř zrušili. „Měla být jenom DAMU. Jenže co s námi, co jsme neměli maturitu? Tak nás, co jsme měli nastoupit na pražskou nebo brněnskou konzervatoř, vzali na měsíc do zámku Protivín a dali nám tak ,úplné středoškolské vzdělání‘, abychom mohli studovat na DAMU. Lehké to nebylo, protože jsem tam byla benjamínek.“

Studium skončila v devatenácti a jako všichni absolventi vysokých škol dostala umístěnku. Jenže zrovna točila film Ještě svatba nebyla, a tak nenastoupila, kam jí nařídili. V padesátých letech, kdy každý musel mít v občance razítko, že je zaměstnán, z toho byl velký průšvih. „Svěřila se jsem s tím na natáčení a zkušení herci mi poradili, abych napsala do nějakého divadla, kde je dobrý ředitel a režisér. Sami mi vytipovali Olomouc, Plzeň a Pardubice. Ty se mi líbily nejvíc, protože jsem jezdila nedaleko do Máteřova na prázdniny. Vzali mě a v roce 1958 jsem tam v československé premiéře hrála roli, která mě vlastně nastartovala - svatou Janu v Anouilhově Skřivánkovi.“

Trable herecké rodiny

Otec Zdeněk Štěpánek její hereckou kariéru nijak neovlivňoval a ani nekomentoval. „Když jsem mu svěřila, že chci studovat herectví, poznamenal jen, ať jsem si vědoma toho, že to je chleba o dvou kůrkách. Táta byl velmi málomluvný člověk, ale bylo vidět, že měl radost, když se mi něco povedlo,“ vzpomíná Jana, jejíž dětství a dospívání osudy rodičů výrazně ovlivnily.

Jana a Martin Štěpánkovi

Jana s bratrem  Martinem Štěpánkem

FOTO: fotobanka Profimedia

Její matka Elena Hálková byla členkou činohry Národního divadla. Nejranější hereckou vzpomínkou na ni je představení Jiráskovy Lucerny, kde hrála Haničku. „Začala jsem při představení křičet, aby nechodila do vodičky, protože tam číhá vodník. Pak to bylo s její kariérou složité, protože měla tu vlastnost, že to, co si myslela, také řekla. O únoru 1948 prohlásila, že to byl puč, a dostala hodinovou výpověď. Pět let pak nikde nehrála, než jí Jan Werich nabídl angažmá v Divadle ABC.“

S otcem zase prožívala těžké chvíle po válce, kdy na něm ulpělo obvinění z kolaborace. „V roce 1945 se ho ,kolegové‘ snažili ukřižovat, nesměl hrát v divadle. V roce 1947 měl recitál v pražské Lucerně. Jako malá jsem tam byla a věděla jsem, že to s publikem může dopadnout všelijak. Nezapomenu na naše pocity, když přišly ovace.“

Závazek, který nesvazuje

Rodiče se rozvedli, když jí bylo šest. „Nikdy jsem však neměla pocit, že jsem z rozvráceného manželství. Rodiče spolu tak úžasně vycházeli, že jsem nechápala, proč se rozešli. Měli se strašně rádi, ale nemohli spolu být. I když oba uzavřeli nový sňatek a s novými partnery měli děti, vycházeli spolu báječně.“

Důkazem může být i to, že když se v novém manželství Zdeňka Štěpánka narodil Martin, ve stejné době se Eleně Hálkové narodila dcera Kateřina. Martinova maminka Soňa neměla dost mléka a paní Hálková, která měla mléka spoustu, ho odsávala a posílala Martinovi. „Takže vlastně tátovi odkojila nového syna,“ směje se paní Jana. Nakonec měla čtyři sourozence: Martina, Petra, Kristýnu a Kateřinu.

„Každý máme svoji rodinu, svůj život, není snadné sladit časové možnosti tolika lidí, takže se scházíme jen díky mému synovi na mé narozeniny,“ odpovídá na otázku, jak intenzívní je jejich sourozenecký vztah.

Nosit jméno Štěpánková nikdy nepovažovala za něco, co by jí usnadňovalo život, ale ani za břímě. „Věděla jsem, že to jméno něco znamená a že mu nemůžu dělat ostudu. Byl to závazek, ale nijak mě nesvazoval. Věděla jsem, že lidi mají tátu rádi, byla jsem na něho pyšná, ale na sebe jsem to ani náhodou nevztahovala,“ říká.