Alice se narodila 3. května 1879, o rok později k ní přibyl bratr Herbert. Jan Masaryk se narodil v roce 1886, později jej následovala po pěti letech ještě sestra Olga. Rodina byla silně nábožensky orientovaná - matka Charlotta, „Amerikánka“, byla v Americe členem unitářské církve, v Praze pak přistoupila ke kalvinistům a stejně učinil její manžel T. G. Masaryk (18501937), původně katolík. Charlotta se s dětmi denně modlila a předčítala jim z bible. Sama byla náboženskou pokrokářkou, Masaryk zase věřil ve vědecký pokrok v životě.

Později se ale Charlotta necítila spokojená s vývojem ve vlastní církvi a vystoupila z ní. Až do konce života zůstala bezkonfesní. Její přístup k dětem byl mimořádný.

Intelektuálka v rodině

Celá rodina profesora na pražské univerzitě ohromovala Prahu svou moderností a praktičností. Oba manželé byli přesvědčeni, že rodičovství si pár musí spravedlivě rozdělit -profesor dětem vařil, krmil je, měnil plenky, aniž tím narušil svou práci v kabinetu. Děti trestal, ale když udělal chybu, šel si stoupnout do kouta sám.

Alice Masaryková s matkou Charlottou v roce 1911.

Alice Masaryková s matkou Charlottou v roce 1911.

FOTO: Archiv Lenky Bobíkové, Právo

V rodině se nekouřilo ani nepil alkohol, pečovalo se důsledně o duševní i psychickou hygienu. Rodiče poskytli dětem umělecké a hudební vzdělání, vedli je k výuce jazyků. Doma se zpočátku hovořilo německy a anglicky, později česky. Angličtina z rodiny nikdy nevymizela - Alici doma říkali Elis nebo Eliska. Jako malá se Alice začala učit i ruštině.

Sám profesor se za dobrého vychovatele nepokládal - neměl na výchovu mnoho času. Organizoval ale ve vlastním bytě učené přednášky, kterých se děti směly účastnit. Debatovalo se o filozofii, sociologii, o pohlavní hygieně. Poslušná a přemýšlivá Alice tu atmosféru milovala - na rozdíl od bratra Jana, který zpravidla usnul na sofa a později napsal: „Byl to samý Schopenhauer, Nietzsche… Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, a já jsem viděl, že se do těch vysokých sfér nehodím.“

Děti vychovávala v prvé řadě matka a láskou nešetřila. Děti měly ve všem svobodu, podle Alice „možná až moc“. Od osmdesátých let 19. století začala ale Charlotta trpět melancholií -později se ukázalo, že k ní měli sklon všichni Masarykovi potomci.

Alici rodinný život vyhovoval - hrála na klavír, cvičila v Sokole, četla.

V rodině nevládla jenom idyla. V roce 1886 totiž vypukl spor o pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského. Konflikt jako hřeben vlasy rozčísl celý národ. Masaryk zastával nekompromisní názor, že „národní hrdost nesmí spočívat na lži“.

Kritikové rukopisů byli v naprosté menšině. A ke všemu bydlel v té době Masaryk ve vinohradské vile Osvěta, která patřila spisovateli historických románů Václavu Vlčkovi. Ten v rukopisy věřil, a tak se Masaryk s rodinou musel odstěhovat do Vodičkovy ulice.

Alice v té době navštěvovala přípravku Vyšší dívčí školy ve Vodičkově ulici. V roce 1892 pak pokračovala na prvním šestiletém českém gymnáziu pro dívky Minerva. Alice se toužila stát lékařkou. Platila v rodině za intelektuálku a jako jediná z Masarykových dětí získala později vysokoškolské vzdělání.

Za brýle se styděla

V roce 1898 se skutečně na medicínu přihlásila. Byla jediná dívka mezi padesáti mladými muži. Zároveň se paralelně zapsala na filozofickou fakultu. Pitvy jí nedělaly problémy, ale přesto překvapivě po skončení druhého semestru medicíny zanechala a zůstala u filozofie. Dodnes není jasné proč. Historik Radovan Lovčí (Alice Masaryková, Život ve stínu slavného otce, Univerzita Karlova, 2007) vyslovil hypotézu, že důvodem mohla být vada zraku, kterou trpěla od dětství.

Nosila brýle a spolužáci se jí proto smáli. Proto je odložila a při laboratorních cvičeních neviděla téměř nic. Sama o tom napsala: „Neměla jsem odvahu nosit brejle. V Praze děvče s cvikrem jako by bylo vyřazeno ze společnosti živých, pěkných dívek. Tato ješitnost byla jednou z příčin, proč jsem opustila lékařskou fakultu.“

Otce si Alice velice vážila.

Otce si Alice velice vážila.

FOTO: Archiv Lenky Bobíkové, Právo

V roce 1899 zasáhla Masarykovu rodinu hilsneriáda. Profesor Masaryk vystoupil v září proti pověře o židovské rituální vraždě a obhajoval žida Leopolda Hilsnera z Polné, jehož obvinili z rituální vraždy křesťanské dívky. Vzedmula se proti němu vlna antisemitismu, která se převalila přes něj i jeho rodinu. České noviny profesora urážely, plivaly na něj, studenti na univerzitě bojkotovali jeho přednášky. Masaryk všemu čelil s neuvěřitelnou statečností. A také uvažoval o emigraci.

V roce 1901 zasáhla Alici láska, byť s podivným koncem. Její otec se v dubnu na protialkoholním kongresu seznámil se známým očním lékařem Richardem Fröhlichem. Poté navrhl své dceři, aby jej ve Vídni navštívila a poradila se o svém zraku. Alice tak učinila a zamilovala se. Své city ale zřejmě lékaři nesdělila a Fröhlich ji považoval především za přítelkyni. Tápající Alice se s ním několikrát rozešla. Nakonec uprchla před neuspokojujícím vztahem na rok do USA. V tom okamžiku do dceřiny situace vstoupila rázně a nešťastně Charlotta.

Útěk do Berlína

Charlotta poslala lékaři dopis, v němž Fröhlicha žádala, aby si Alici vzal. Když se o tom Alice dozvěděla, málem se zhroutila a okamžitě od vztahu s lékařem ustoupila. A uprchla - pro změnu do Berlína. Od té doby měla z mužů strach a matce její zásah dlouho neodpustila. V letech 1901-1902 cestovala a studovala - v Berlíně, v Londýně, v Lipsku. V roce 1903 složila rigorózum.

O rok později odcestovala do Chicaga, kde působila jako sociální pracovnice. Chtěla být pokračovatelkou v otcově díle -a najednou se podle historiků P. Kosatíka a M. Koláře (Jan Masaryk, Pravdivý příběh, Mladá fronta, Praha 1998) „ukázalo, že nemá ani talent, ani nutný duševní klid, trému přemáhala hektičností, takže jí tělo vypovědělo službu, onemocněla žaludeční neurózou a přihlásily se i další potíže“.

Přesto byla nesmírně pilná, ale korespondence s otcem na přelomu 19. a 20. století prokazovala její nejistotu, nedostatek sebevědomí a duševní zmatek. V dopisech rozvíjela různé filozofické úvahy, ale myšlenku najednou přerušila slovy typu: „Jsem to ale osel. Filosofický canc - neboli pitomost non plus ultra. Doufám, žes to psaní ani nečetl.“ Své dopisy doplnila kresbami autoportrétů - karikatur, na nichž se vykreslila jako nehezká intelektuálka s hrbem, který má od věčného klanění se otcovským principům.

Přesto publikovala drobné studie, účastnila se protialkoholního hnutí, překládala. Začala vyučovat na českobudějovickém lyceu němčině, vychovatelství, historii a zeměpisu, poté pokračovala na holešovickém lyceu v Praze. Její život i život celé rodiny rozvrátila první světová válka.

V prosinci 1914 odcestoval profesor Masaryk pod záminkou doprovodu dcery Olgy na zdravotní dovolenou do zahraničí do Itálie a odtud do Švýcarska. Později o tom prohlásil: „Své ženě jsem neřekl všecko o svých úmyslech, protože by nedovedla lhát při výslechu. Ani svým dětem.“ Jan Masaryk zatím sloužil v rakouské armádě. Alice pečovala o matku, trpící depresemi a srdeční vadou. Tu poprvé vyslýchali kvůli otci už v létě 1915 i s dcerou. Vzápětí došlo k tragédii - v březnu 1915 zemřel na tyfus Herbert Masaryk. Charlotta byla zoufalá. A vše završilo zatčení Alice rakouskou policií pro podezření, že ukrývala otcův archív.

Vězení bylo kruté

Alice poté strávila osm měsíců ve vězení ve Vídni a nebylo to nic pěkného. Zacházeli s ní hrubě, pobývala na jedné cele s prostitutkami. Začala propadat depresím.

Zachraňovalo ji dopisování s matkou, která se jí pokoušela situaci ulehčit. Přitom sama trpěla melancholií a někdy celé dny proležela. Právě Charlottě psala Alice, že „její nervy a mozek nejsou v pořádku“. Neustále se obávala duševní nemoci: „Doufám, že nervové nemoci uniknu.“ V červenci 1916 Alici na zákrok organizací sdružujících americké ženy, u nichž předtím intervenovala její matka, propustili.

V Praze poté vedla s matkou dost zmatený a bezradný život. V květnu 1918 Charlotta opět onemocněla a museli ji odvézt do sanatoria pro duševně nemocné v pražském Veleslavíně. Byla zbavena svéprávnosti. Právě tam ji našel po svém návratu T. G. M. Podle Masarykova životopisce Emila Ludwiga to bylo divné shledání: „Podnik, který si vymyslil a který dovedl k úspěchu a toho dne opravdu k triumfu, zlomil ji svými následky.“ Charlotta se zklidnila, ale slábla fyzicky. Zemřela 13. května 1923. Masaryk byl zdrcen.

Alice, která byla činná jako předsedkyně Československého červeného kříže, měla nyní nový úkol. Stala se načas první dámou, i když onen titul tehdejší společnost neužívala.

Chtěla, aby byl otec dokonalý

Mnozí ji v této roli kritizovali. Zejména ceremoniář Jiří Guth-Jarkovský, který si ji znepřátelil svým názorem, „že při oficielních přijímáních diplomatických není místným, aby byla přítomna dcera presidenta“.

Ani Karel Čapek s ní neměl dobré zkušenosti - chtěla zachovat prezidentovu dokonalou image a zasahovala do jeho Hovorů. Alice podnikala s otcem zahraniční cesty a vodila mu různé hosty. Někdy si nad nimi prezident povzdechl: „Ta naše Elis, ta má ale exempláře.“

Zvláštní kapitolu tvořil Masarykův vztah k ženám, který Alice kritizovala. Otec byl pro ni bůh a nemohla pochopit, že po ztrátě „mamy“ má o opačné pohlaví zájem.

Alice nakonec zůstala sama. Jeden citový vztah se vyskytl -v roce 1920 povolal Masaryk k úpravám Pražského hradu Slovince Josipa Plečnika. Alice se s ním sblížila. Dokonce mu napsala: „Byl jste první a poslední, kterého jsem políbila.“ Přesto nakonec vše skončilo pouhým přátelstvím. To jen utvrdilo Alici v přesvědčení, že není pro muže atraktivní.

V kleci své osamělosti zůstala i po smrti otce v roce 1937, v exilu v USA za druhé světové války. Užírala ji deprese a museli ji léčit elektrošoky. Po únoru 1948 se odebrala znovu do exilu. Zemřela v krajanském československém domě pro seniory v Chicagu 29. listopadu 1966. Bylo jí necelých 88 let.