Byla jste tehdy překvapená tou tak trochu frivolní rolí?

Jako začínající herečka si nemůžu příliš vybírat. Jsem ráda, vždyť ta role byla jednou z hlavních. I když mi charakterově byla cizí, musela jsme to umět zahrát. Je zajímavější dostat roli, která je opak vás samé.

To znamená, že nevěru odsuzujete?

Ať si každý žije po svém, ale pro mě je spíš nepřijatelná.

Je pro vás věrnost podmínkou vztahu?

Z mé strany určitě. Ale vím, že muži jsou přírodou naprogramováni trochu jinak.

Počkejte, vy byste svému příteli nevěru tolerovala?

Pokud milujete… Nemůžu říct, co by bylo, kdyby k tomu došlo. Záleží taky na tom, jak se v té chvíli partner zachová. Je těžké soudit dopředu. Kdyby mělo dojít k takové fyzické nevěře, tak ať to udělá tak, abych se o tom nikdy nedozvěděla. Když se o tom dozvíte, vždycky to naruší důvěru. A pak nikdy nevíte, jak se to vyvrbí dál.

Se svým synem Alainem. Dnes mu je už sedmnáct.

Se svým synem Alainem. Dnes mu je už sedmnáct.

FOTO: archiv Němcové

Co podle vás ve vztahu nesmí chybět?

Právě ta důvěra. Opora, tolerance a láska.

Takže volné manželství není nic pro vás.

Ne, opravdu si to nedovedu představit a ani to nechápu.

Myslíte, že jiným fungovat může?

Většinou asi nemůže. Možná v nějakém období, ale pak vyprchá to hlavní a vztah začne být o ničem.

Máte teď přítele?

Ano, mám.

Jak jste spolu dlouho?

Není to moc dlouho.

Tak to je jasné, že si nedovedete představit nevěru.

Jsem zamilovaná. Ale předtím jsem byla ve vztahu, který trval osm let, a ten ztroskotal na nevěře partnera.

Byla jste žárlivá?

Zčásti ano, bez toho láska nemůže existovat. Ale nejsem žárlivá nějak patologicky. Navíc když máte proč…

Jako nevěrnice Rút ve filmu Případ nevěrné Kláry s anglickým hercem Iainem Glenem.

Jako nevěrnice Rút ve filmu Případ nevěrné Kláry s anglickým hercem Iainem Glenem.

FOTO: archiv Němcové


Říkáte, že jste začínající herečka. To jste už modeling odložila úplně?

Ano, před sedmi lety. Nyní bojuju, abych získala uplatnění jako herečka. Modelingem jsem nikdy nežila. Ani v době, kdy jsem ho dělala, jsem se nechtěla prezentovat jako modelka. Pro mě to byl zdroj obživy a tak to zůstalo. Je to část života, co už je za mnou.

V roce 2007 jste dostala příležitost ve filmu Edith Piaf, kde jste si zahrála novinářku. Na co byste se zpěvačky zeptala vy?

Byla to obrovská osobnost. Žila zvláštním způsobem života, ale velké osobnosti žijí vždy jinak, než je normál. Možná i tím se stávají ikonami. Náš rozhovor byla jediná scéna, kterou pan režisér vymyslel sám. Otázky se mi líbily, líp bych se nezeptala. Byly krátké a úplně jednoduché, co ráda jí, jakou má ráda barvu. A když na otázku, jakou radu by dala mladé ženě do života, odpověděla miluj, bylo to skvělé. Protože i já si myslím, že život bez opravdové a hluboké lásky nejde prožít.

V roli mladé novinářky ve filmu Edith Piaf (2007) právě dostává instrukce od filmového štábu.

V roli mladé novinářky ve filmu Edith Piaf (2007) právě dostává instrukce od filmového štábu.

FOTO: archiv Němcové

Na tuto roli chtěl režisér původně Jane Fondovou. Proč k tomu nedošlo?

Jane Fondová předběžně souhlasila, ale režisér Olivier Dahan se začal obávat, aby se pozornost v závěru filmu nestrhla příliš na ni. Nahrálo mi i to, že chtěl, aby novinářku hrál někdo mladší, aby byl z rozhovoru cítit k Edith patřičný respekt.

Respektujete nějakou ženskou autoritu?

Jsem ten typ, co neměl doma ani vylepené plakáty. Autority nejsou moc pro mě.

Ve filmu Labutí píseň jste zase po boku Christophera Lamberta hrála ekoložku. Žijete ekologicky i vy?

No, abych se přiznala, v soukromí úplná ekoložka nejsem.

Třídíte odpad?

To bych měla začít. Zatím mám jeden velký pytel. To asi ekologové nebudou rádi, až tohle uslyší. Příroda nám toho ale dává moc a my bychom jí to měli oplácet.

A jak jí to oplácíte vy?

Určité věci zásadně nedělám. Nejdu po ulici a nevyhodím tam žvýkačku. Jsou to maličkosti. Ale žvýkačky jsou taky plast. Snažím se žít zdravým způsobem života. Ale na druhou stranu nepůjdu kácet stromy, abych si zatopila.

Nosíte kožichy?

Ne. Mně se to ani nelíbí. A vidět reportáže, jak jsou zvířata, která se chovají jen pro kožešiny, zabíjena, je naprosto hrozné.

Zabíjena jsou i kvůli masu. Jíte ho?

Jím všechno. Vegetarián nejsem, pořádný biftek je občas také dobrý.

Měříte 180 centimetrů. Po kom jste zdědila postavu?

Máme to asi v rodě. Tatínek i bráchové jsou vysocí a štíhlí, můj syn má už v sedmnácti 184 centimetrů.

Jak to děláte, že jste tak štíhlá?

Mám to taky od přírody. A možná stresem. Když se stresuju, hubnu, aniž bych chtěla.

Chce být herečkou, ale modelingem se živí stále.

Chce být herečkou, ale modelingem se živí stále.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Z čeho máte stres?

Prosím vás, víte jakým já žiju životem?

Ne. Jakým žijete životem?

Každý den jsem někde jinde, kufr mám neustále v ruce a pořád někde cestuju. Nejsem zaměstnanec žádné firmy, nemám nic pevně dané, žádný stereotypní život, který se opakuje den po dni. Všechno si musím vytvořit a vybudovat sama. Nemůžu zůstat sedět a čekat, že mi něco spadne z nebe. A tak se snažím jít za příležitostmi sama.

Za hereckými příležitostmi?

Zejména. Teď jsem začala budovat a stavět na nohy svůj vlastní projekt. Jsem sice herečka, ale na roli snů bych mohla čekat celý život. A ta by taky nikdy nemusela přijít. Navíc já musím pořád bojovat s klišé, že modelka chce být herečkou. Často na mě koukají skrz prsty. I mě tak prezentují: modelka, co hraje ve filmu.

Vy chcete tu modelku raději škrtnout?

Úplně. Modeling mě fakt nikdy nebral, nikdy jsem jím nežila. Ale škrtnout ho nemůžu, je to moje minulost. Už bych ale ráda, aby lidi pochopili, že to je opravdu minulost, činnost, kterou jsem se zabývala před lety. Teď jsem herečka a chci o tom přesvědčit.

No dobře, ale jak?

Pustila jsem se do vlastního projektu. Delší dobu jsem hledala látku vhodnou ke zfilmování. Pár jsem jich našla, ale když jsem se už chystala koupit práva, přišla jsem pozdě. Takže jsem hledala tak dlouho, až jsem skončila u románu Victora Huga.

Ale, u klasika?

Přesně tak. Je to román Devadesát tři z období francouzské revoluce. Silný román, co se týče charakterů. Hrají tam prim muži, mezi nimi je jedna ženská postava.

Předpokládám, že to jste vy.

Ano, samozřejmě.

Mrcha, či hrdinka?

Prostá žena z lidu, venkovanka. Charakter u ní spočívá v síle ženskosti. Je to matka, co má dvě malé děti. A protože většina hlavních postav je mužských, její ženskost vynikne.

Jsou to padouši?

Ale ne, každý tam za něco stojí.

A vy to celé produkujete?

Už je napsaný scénář, psali ho dva renomovaní scenáristé. Jedním z nich je Jean Claude Carrier, který napsal pro Miloše Formana mnoho velkých filmů.

Jak vás přijal scenárista Miloše Formana?

Hned na začátek mi řekl, že je drahý.

Co jste mu odpověděla?

Řekla jsem, že to vím, ale že si na něj seženu peníze. Což se mi povedlo. Výsledek mají v rukou dva velcí režiséři. Zatím je neprozradím, čekám na jejich odpověď. A hlavní mužské role mají hrát také známí herci. John Malkovich se vyjádřil kladně.

Tak to jste se nedržela příliš při zemi!

Říkala jsem si, když už, tak už. Každý projekt bude stát peníze.

Vaše peníze?

Spíš peníze sponzorů a investorů, co sháním. A na malý projekt s neznámými jmény by bylo těžké najít investory. Takže jsem skončila u Victora Huga, ať to má grády.

Jste vždycky tak odvážná?

Snažím se. Vždycky si říkám, co můžu ztratit?

To jste si říkala, i když jste po návratu z Ameriky, kde jste studovala herectví, zaklepala na dveře castigové agentury, která hledala Helenu Trojskou do filmu Troja.

Ano. Ve finále jsme zbyly jen dvě. Dnes už známá německá herečka a původně modelka ze stejné agentury jako já, Diane Krugerová, se kterou se dobře znám. Roli nakonec dostala ona. Přijala jsem to hrdinně, protože na podobná zklamání jsem za léta v šoubyznysu zvyklá.

Možná ne jen z něj. Vaše první manželství vám nevyšlo. Jak dlouho jste byla vdaná?

Tři roky. Vdávala jsme se v osmnácti, měla jsem hned syna. Když mi bylo dvacet, s manželem jsme se rozvedli. Byli jsme velmi mladí.

Co dělá váš syn Alain?

Je mu už sedmnáct a je plně v pubertě.

Takže každý den za počítačem?

Přesně tak, to je dnešní mor. Hrůza. Jinak studuje lyceum, což je jako naše gymnázium. Letos ho čeká maturita. Pak by chtěl jít na „matfyz“. Je jinak zaměřený než já.

 Asi po svém tatínkovi, ne?

Ani ne, on nebyl na matematiku. Asi po českém dědečkovi, mém otci, což je inženýr.

Rozumíte si se synem, když je mezi vámi tak malý věkový rozdíl a když ho navíc měl dlouhou dobu ve své péči jeho otec?

Velmi. Syn je legrační, nedávno mi říkal, že kdyby byl jako já, je ze mě za rok babička.

Zatrnulo vám?

Vůbec, zasmála jsem se tomu, protože ta představa, že bych v kočárku vozila vnuka, mě pobavila. Každý by si myslel, že to je moje. A já přitom babička! To by bylo vtipné!

A s vlastním kočárkem byste jezdit nechtěla?

Naopak, velmi ráda.

A chystáte se?

Určitě. Uvidíme, co všechno přijde.

Pocházíte z Děčína, žijete v Paříži. Kde jste doma?

Doma je pro mě Praha. V Děčíně jsem se sice narodila, ale za půl roku se naši stěhovali do Prahy. Vyrostla jsem v Praze. Pokaždé, když sem mohu přijet, je to pro mě svátek. Jezdím tak často, jak to jde, a chci tu strávit léto.

Začínala jste v Paříži s Evou Herzigovou. Jste pořád kamarádky?

Ano, zůstaly jsme kamarádky. Stýkáme se, i když ne tak často, jako před tím. Jsme v kontaktu, voláme si. Však jsme se znaly jako malé patnáctileté holky. A tak se pořád vidíme.

Pustila byste vy svoji dceru v patnácti do světa, jako vaši pustili vás?

To nevím. Je to dost brzo. Vím, co se ve světě modelingu odehrává.

O tom kolují fantastické zkazky.

Vyprávějí se dramata, ale záleží na tom, na koho narazíte, a jak se tomu poddáte či nepoddáte. Děti jsou závislé na výchově a na tom, co do nich rodiče dají. Tím se pak v životě řídí. My do Paříže vyjely v létě 89, těsně před revolucí. Vracely jsme se do Prahy se štábem Paris Match, který o nás přijel dělat reportáž. Přistály jsme na Ruzyni 17. listopadu.

Tak to jste revoluci strávila zajímavě!

Naprosto. Francouzi měli radost, že místo jedné reportáže natočili dvě. Ocitli se přímo ve středu dění.

Odkdy jste vlastně chtěla být herečkou?

Od dětství, ale maminka mě od toho odrazovala. Vždycky říkala: ty a herečka? Vždyť se tak hrozně stydíš! To zapomeň, to nemůže fungovat.

Ale modelka se taky nesmí stydět!

To nesmí, ale já byla jak ten kačer Donald se znaky dolarů v očích. To byla moje celá motivace. Že za modeling byly peníze. Ale nahá bych třeba nefotila, to ne.

Před kamerou jste ale nahá byla. A v pěkně lechtivé scéně.

To je rozdíl. Když je něco vaše vášeň, jste ochotná pro to strašně moc udělat a překonat sama sebe. A teď v Případu nevěrné Kláry taková scéna je.

Jak jste ji prožívala?

Byl to nejhorší den natáčení. A čtrnáct dní potom jsem měla zablokovaná záda, že jsem se nemohla hnout. Ze stresu. Když jsem viděla scénář, scéna v posteli tam nebyla. Pan režisér ji tam dopsal dodatečně.

Viděl pěknou holku…

Tak ji tam musel mít nahatou. Ostatně všichni hlavní hrdinové tam byli nahatí.

Tomu se asi nevyhnete.

Ale třeba jo. Už stárnu, tak si třeba řeknou, je stará, co bychom ji ještě svlékali. To je moje záchrana. Těším se na charakterní role! Venkovanka, co se ji chystám hrát, nahá není.

Aby vám tam zase nějakou scénu nepřipsali!

Moment. To už si diriguju já.