Kromě těchto šatů je možné v prostorách pražského Obecního domu až do 31. prosince na vlastní oči vidět dalších přes dvě stě kostýmů z třiceti českých filmových pohádek. A kdo by si nechtěl zblízka prohlédnout třeba ty, které Popelce vypadly ze třetího oříšku? Nebo ve kterých kouzlil Pan Tau, či co nosila Saxana? I my přinášíme malou ochutnávku.

Pyšná princezna

„Zahradníku, ráda bych uměla hrát na loutnu tak hezky, jako ty,“ poprosí princezna Krasomila krále Miroslava, který jí pod okny zpívá píseň Rozvíjej se poupátko…

Šaty od kostýmního výtvarníka Jana Kropáčka, které měla na sobě tehdy dvacetiletá studentka DAMU Alena Vránová, diváci znají pouze v černo-bílém provedení. Jen málokdo ví, že ve skutečnosti je spodní sukně zlatá s červenými vyšívanými motivy, horní - kratší - sukně a živůtek jsou v barvě červené.

Čarodějničin hábit z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci

Čarodějničin hábit z pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

Pohádka, která vznikla v roce 1952, měla být původně barevná, jenže tvůrci marně čekali na filmový materiál ORWO, který měli objednaný z NDR. Nakonec jim došla trpělivost, a tak Pyšnou princeznu natočili černobíle.

Nebyl to však jediný zádrhel při natáčení téhle pohádky. Málem vůbec nevznikla, protože ještě před její realizací některým schvalovatelům vadilo, že je kladnou postavou mladý panovník, představitel feudální třídy. Autoři proto vymysleli, že král Miroslav bude v přestrojení za zahradníka i trochu pracovat. A tak je od něj možné v pohádce slyšet i agitační hesla jako například: „Nejdřív práce, potom zábava.“

Pyšná princezna se nakonec stala legendární pohádkou a neobejdou se bez ní jediné Vánoce. Dokonce se stala nejnavštěvovanějším filmem, jen v kinech ji shlédlo více než deset miliónů diváků. A dodnes se na ni novináři ptají Aleny Vránové, která si během natáčení začala románek s představitelem Miroslava – Vladimírem Rážem, za něhož se dokonce i provdala. Ale ani tohle druhé manželství jí dlouho nevydrželo.

Myší kožíšek princezny Lady

Myší kožíšek princezny Lady

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

A ještě jedna perlička. „Málokdo si všimne, že když po té slavné jízdě na kládě vylézám s Vladimírem Rážem na břeh, moc mi to nejde. To proto, že jsem v sobě měla už tři rumy,“ prozradila kdysi herečka s tím, že scéna se natáčela ve tři hodiny ráno, voda byla velmi studená a záběr se opakoval nejméně pětkrát. „Proto pokaždé, když jsme vylezli, do nás nalili čaj s rumem.“

Tři oříšky pro Popelku

„Tváře umouněné od popela, ale kominík to není… Klobouk s peřím, luk a kamizola, ale myslivec to není… Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane, kdo je to?“ Kdo by neznal tři hádanky, které dala Popelka princi Pavlu Trávníčkovi!

Až v samotném konci Vorlíčkovy slavné pohádky Tři oříšky pro Popelku princ uhádne a Libuši Šafránkové nazuje na nohu její ztracený střevíc. A právě při zkoušení střevíčku má Libuše Šafránková, pro níž je Popelka nejslavnější rolí, na sobě tyhle renesanční stříbrné šaty s velkolepým dekoltem z dílny kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka.

Popelčiny svatební

Popelčiny svatební

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

Zkusit si je obléknout je jistě sen snad všech malých dívek. Ale Libuše Šafránková si v nich před šestatřiceti lety určitě vytrpěla své. Scéna, kde oblečená jen do svatebních šatů vykouzlených ze třetího oříšku cválá na Juráškovi, se točila v den, kdy teplota klesla na minus dvacet jedna stupňů. Filmaři totiž nestihli jarní a podzimní exteriéry. Nakonec se ale ukázalo, že záběry zasněžené krajiny vytvářejí tu správnou pohádkovou atmosféru. Až na to, že sněhu při natáčení bylo tolik, že do něj koně zapadali až po břicha. Členové štábu pak museli pro herce prošlapovat v závějích cestičky, ale tak, aby divák nic neviděl.

Příběh o Popelce, kterou utiskují její macecha a dvě nevlastní sestry, se údajně zrodil už před tisíci lety v Číně. U nás byl natočený celkem třikrát. Známé jsou však dvě verze – černobílá Popelka z roku 1969 v hlavní roli s tehdy sedmnáctiletou Evou Hruškovou a slavná filmová pohádka Tři oříšky pro Popelku. Vůbec první verzí je ale popelka v podání Zdeny Listové. Na to ale pamatuje jen málokdo. Premiéra totiž byla v prosinci roku 1929.

A ještě pár zákulisních detailů: střevíce, který Popelka při svém útěku ztratila na schodišti zámku, byly při natáčení k dispozici celkem troje. Jedny sloužily k natáčení – měly menší podpatek, v jiných se zkoušelo a třetí, nejmenší střevíc s sebou vozil princ, když hledal svou vyvolenou. Natáčení pohádky se ve skutečnosti zúčastnili dva bělouši, i když Popelka jezdí jen na Juráškovi.

Šaty z pohádky Princ a Večernice

Šaty z pohádky Princ a Večernice

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

Při castingu se na roli Popelky u Václava Vorlíčka vystřídalo nespočet dívek. S žádnou ale režisér nebyl spokojený. Nakonec si vzpomněl na Libuši Šafránkovou, kterou předtím viděl v Babičce. Jenže ona tehdy dost váhala, zda se do filmování pustit, přednost dávala divadlu. Nakonec na nabídku kývla. „Filmovalo se v přírodě a celé to bylo tak trochu jako pokračování mého dětství. Absolutně jsem však tehdy neměla pocit, že vzniká něco výjimečného,“ vzpomínala později představitelka Popelky.

Princezna se zlatou hvězdou

„Podívejte se, jak vám padne,“ říká chůva princezně Ladě a přes ramena jí přehodí šedivý pláštík. „Co to má být?“ ptá se Lada. „Nu, kožíšek…“ povídají si chůva s Ladou v pohádce Princezna se zlatou hvězdou, jejíž titul je dost často chybně doplňován o „na čele“. Jenže přesně takhle se jmenuje pohádka ve slovenské podobě. Ta česká z roku 1959 je adaptací jevištní dramatizace, podle které se ve filmu zachovává veršovaná mluva všech postav.

A legendární myší kožíšek princezny Lady, v němž představitelka princezny Marie Kyselková utíká před králem Kazisvětem do sousedního království prince Radovana? „Z čeho je kožíšek?“ „To nikdo neuhádne. Je šitý z myších kůžiček.“ „Kožíšek z myší? To je šití. Kolik těch kůžiček může být?“ „Snad tisíc.“ „Nebo ještě víc…“ Taková je verze v pohádce. A ve skutečnosti? Hebký šedý plášť do pasu kostýmního výtvarníka Vladimíra Synka není z myší! Je ušitý z plyše. A podle jeho velikosti, i ostatních šatů princezny Lady je zřejmé, že herečka musela být ultraštíhlá. A to byla v době natáčení těhotná! Čekala své první dítě, jehož otcem byl herec Petr Haničinec.

Šaty, které si přála princezna se zlatou hvězdou na čele

Šaty, které si přála princezna se zlatou hvězdou na čele

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

Modrooké Marii Kyselkové, vystudované dietní sestře a později manekýnce, tehdy k její životní roli dopomohla náhoda. Na konkurzu do filmu Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou sice uspěla, ale původně získala jen malou roličku. Ladu měla hrát herečka Miriam Hynková, která však před natáčením onemocněla. Režisér Frič narychlo hledal náhradu, přebíral hromadu fotek z konkursů, až vypadl snímek Marie Kyselkové. Rozhodl se pro ni.

A jak to bylo s tou zlatou hvězdou? „Každé ráno v sedm mi ji lepili na čelo a pak v šest večer lihem sundávali. To byla opravdová muka. V místo, kde jsem měla hvězdu nalepenou, jsem měla úplně rozežrané,“ nechala se před časem slyšet Marie Kyselková, která filmovou branži po natočení této pohádky opustila. A to i přes to, že se jí nabídky hrnuly jedna za druhou. Dala přednost rodině.

Manželství s Petrem Haničincem jí ale krachlo. Později se provdala za o dvanáct let mladšího stomatologa, jemuž porodila dvě dcery. Že odešla od filmu nikdy nelitovala. Dvacet let si přivydělávala výrobou figurek z plsti a v důchodu si pak začala přivydělávat jako vrátná na pražských strahovských vysokoškolských kolejích.

Malá mořská víla

„Je krásnější než všechny princezny dole v zahradě. Má drahokamy, jaké nemá žádná královna. Její otec je jistě král nějaké mocné říše,“ s těmito slovy se sklání matka prince v podání Petra Svojtky nad malou mořskou vílou. Rudá zdobená honosná královnina róba v ten moment kontrastuje s nemluvící dívkou oblečenou do světlešedých jednoduchých splývavých šatečků.

V Malé mořské víle, kterou v roce 1976 natočil režisér Karel Kachyňa podle stejnojmenné pohádky Hanse Christiana Andersena, se to zajímavými kostýmy a triky jen hemží. Třeba všichni členové vodní říše mají na hlavách ozdoby inspirované obyčejnými kořeny stromů. Výtvarnice Šárka Hejnová kdysi vzpomínala, že jich se svým týmem vyrobila asi sto deset. Materiál si nasbírali v lese.

Kostým z Malé mořské víly

Kostým z Malé mořské víly

FOTO: Jan Handrejch, archiv, Právo

Většina scén z podmořské říše vznikala v Prachovských skalách a na tyto scény režisér hodně používal ke změkčení obrazu kouře z dýmovnice. Tenkrát k tomu řekl: „Kamera musí přesně zachytit atmosféru obou světů – modrozelený chlad moře a teplé, krevnaté barvy lidského života.“

Natáčelo se i na mořském pobřeží v Jaltě, jenže tehdy měli špatné počasí, tak opravdovou vodní hladinu pak simulovali v opuštěném vápencovém lomu v Mořině za Prahou. A smrt malé víly pak natáčeli v podolském krytém bazénu, na jehož dno rozprostřeli plachtu, čímž vytvořili iluzi zvrásněného mořského dna. A záběr, kdy nešťastná dívka klesá s rozpuštěnými vlasy níž a níž pod hladinu? Tak tady představitelku hlavní role zastoupila závodní plavkyně, která se uměla i potápět.

Mořskou vílu si zahrála Miroslava Šafránková. Když ale film v roce 1976 vznikal, nechtěla dát herečce její maminka k natáčení svolení. Prý se bála, že Miroslava zanedbá kvůli filmování školu. Nakonec ale kývla a v tomto snímku se dokonce objeví i se svou sestrou – Libuší Šafránkovou.