Ivana Vavřínová: Jsem něžná duše, mám ale ráda adrenalin a rychlou jízdu

Moje pracovní nasazení je poměrně vysoké, takže jsem se bála, jestli na to vůbec zbude čas, ale nakonec to byla pěkná oslava. Žádný životní zlom necítím a svůj věk příliš neřeším.

Vnitřně jsem něžná duše a navenek tvrdší kůra. To souvisí i se sportem, který jsem dělala odmalička, a tam padavky a ubrečené děti moc nefungují.

(smích) Auta mám hodně ráda, ale technicky založená nejsem. Vím, kam nalít benzín, vím, jak doplnit vodu do ostřikovače, a tím to končí. Do motoru se vůbec nedívám, ale slyším ho. A ty básně? Ty jsem dokonce v pubertě psala, ale vždycky jen pro sebe. Co se týče literatury, čtu spíš prózu a beletrii.

Výchovy - hudební, výtvarná, tělesná. Tíhla jsem také k češtině a jazykům, neměla jsem ráda matematiku.

Spíš holka kluk. Mám o pět let staršího bratra Radka, musel mě hlídat, a tak jsem byla pořád mezi kluky. Nosila jsem i krátké vlasy, tak si mě pletli. Ve dvanácti letech mně to začalo vadit, a tak jsem si nechala narůst dlouhé vlasy. No a dnes už si mě s klukem nikdo neplete, alespoň doufám.

Mám dvě dokonce už ze školky. Další mi přibyly z lyžování, střední školy, vysoké a z práce, kterou dělám. Navíc máme hodně blízké vztahy v rodině, takže když se někdy vyskytne problém, nejsem na to sama.

Ano, za Teslu Pardubice a středisko jsme měli v Prkenném Dole kousek za Trutnovem. V zimě jsme tam byli každý víkend.

Z nostalgie Prkenný Důl, tam znám každý kámen. A jinak Špindlerův Mlýn a Pec pod Sněžkou. Miluji také Benecko, kam jsme jezdili odmalička s rodiči. Poprvé jsem tam byla v šesti měsících.

Jako dítě si pamatuji, jaká nám byla zima, jak se nám nechtělo na svah, ale to byl druhotný pocit. Prvořadě vás to baví a k tomu patří i sněžení a nepřízeň počasí. Na druhou stranu zažijete také absolutní azuro a ty dny vám těžko něco nahradí.

Asi ve třetí třídě jsem na přemrzlé sjezdovce podklouzla, rozbila jsem se a odřela jsem si půlku obličeje.

Naštěstí se rána zahojila, ale vzpomínám si, jak jsem večer vystoupila z autobusu, a když mě viděla maminka, začala plakat. Bála se, že mi jizvy zůstanou. Jinak jsem na lyžích žádný velký úraz neměla. Spíš jsem párkrát upadla před poslední bránou nebo jsem ztratila rytmus, jak jsem byla přemotivovaná, ale zranění kolen, které lyžaře trápí nejvíc, jsem neměla.

Zamilovávala jsem se průběžně už od šesti let. Z lyžařů se mi nejvíc líbil Alberto Tomba, ten byl naprostá jednička.

Můj dědeček Ferdinand Janeba pracoval ve Škodě Mladá Boleslav, kde přes týden bydlel, a na víkendy se vracel k rodině do Vrchlabí. Závodům pak propadl strýc Pavel, který byl ve své době špička. A jak jsme se v tom prostředí pohybovali odmalička, chytlo nás to skoro všechny. Jezdil můj bratr Radek a bratranci Petr a Jirka. Po dlouhém přemlouvání - hlavně rodičů - jsem si to jako spolujezdec vyzkoušela i já.

Auto, rychlost, adrenalin. Jela jsem jako navigátor s bratrem a bylo to úžasné. Mám ráda rychlou jízdu, ale v civilu dodržuji předpisy.

Protože uvádím studia před závody MS silničních motocyklů a po závodech o tom debatujeme.

Jezdím se dívat, když to jde. Byla jsem nedávno v Brně na mistrovství světa superbiků a teď na MotoGP. Byl to fantastický zážitek. Dostali jsme se úplně všude. To, co člověk zná z televize, najednou vidí na vlastní oči a dělat rozhovor s Valentinem Rossim se taky nepoštěstí každému.

To je těžké, protože nejsem jezdec, ale Brno mi přijde hodně zajímavé.

Valentino Rossi. To je jezdec par excelence. Na Grand Prix Velké Británie spadl, ale dokázal se zvednout, vrátit se do závodu a dojet pátý. Ten má talent od pánaboha.

FOTO: Michaela Feuereislová, Právo

Myslím, že rozhoduje hlavně cit.

To bych si netroufla. Komentování vyžaduje skutečně hluboké znalosti, i ty odborné.

To asi jo, ale zatím se mi nenaskytla příležitost.

Odvaha souvisí právě s tím, že mi bylo osmnáct. Rádio Life bylo komerční a hudební, tedy určeno lidem mezi patnácti až třiceti lety. Tam nešlo o moudra pouštěná do éteru, spíš o pobavení.

Asi ano. Rodiče nám navíc odmala četli a hodně se nám věnovali. Takže za to mohu děkovat hlavně jim.

To bylo hlavně studium jazyků - angličtiny, němčiny a francouzštiny a k tomu kulturní vědy jako filozofie, antropologie, sociologie, psychologie. Mám bakalářský titul. Pokračovala jsem potom v Brně na žurnalistice, ale ve čtvrťáku jsem odešla.

Měla jsem už praxi a dostala jsem se do střetu s jedním panem docentem. Nedělalo to dobrotu. Ve třiadvaceti jsem nastoupila na TV3 v Hradci Králové jako moderátorka hudebně sportovního pořadu. Pak jsem se dostala i k dabingu sportovních pořadů. Když TV3 skončila, začala jsem pracovat na Galaxii sport. Ta se v únoru loňského roku přestěhovala do Prahy a v říjnu se přejmenovala na Nova sport. Teď už od dubna pracuji na Nově.

Nastoupila jsem po něm, ale pro mě se toho pracovně tolik nezměnilo, protože Nova sport předtím se sportovní redakcí Novy spolupracovala. Takže teď jen chodím do jiného studia.

To by se ani nedalo. Navíc tam nejsem sama. Je nás tam víc dam. Na Nově je ve sportovní redakci Marcela Špálovská a na Nova sport pak Lucka Šilhánová a Kristína Dobešová. Takže ženského elementu je tam dost.

Miluji obojí. Jsem ráda na obraze, ale baví mě i redakční práce.

Jak kdy, ale když mám zrovna směnu a jedou se auta nebo motorky, tak to dají mně.

Tak slávu! Nenazvala bych to slávou.

Občas si mě někdo prohlíží, ale spíš si myslím, že přemýšlí, jestli bych to mohla být já. Žádné masové poznávání se nekoná. Manžel pracoval taky v médiích, takže přesně ví, co to přináší. Což je obrovská výhoda.

Určitě. Navíc často mi překladatelé dávali schválně do dabingu - Neusínej na vavřínech. Za svobodna jsem byla Ježková, tehdy zase lítaly výkřiky Ježkovy voči!

To víte, že ano. Je mi třicet, ale vstupem na Novu se naše plány trošku odsunuly. Mateřské city si zatím supluji na tříleté neteři Helence a půlročním synovci Štěpánkovi. Také kamarádky okolo mě už mají děti.

Dostala jsem ke třicátinám zájezd na Kanárské ostrovy, tak počítám, že tam v listopadu vyrazíme.