Když zemřel váš manžel, filmový režisér Pavel Háša, asi to pro vás nebylo jednoduché…

Vždycky, když odejde někdo blízký, je to těžké. Ale on byl dlouho vážně nemocný a nevěděl o sobě. Svým způsobem to pro něj bylo vysvobození. A navíc já stále zůstávám s ním.

Byli jste svoji padesát let. Čím to, že vám manželství při vašem kritickém postoji k mužům vyšlo?

My jsme si nejvíc vážili vzájemné svobody. On nerad chodil na procházky nebo vůbec někam jezdil, tak jsem cestovala třeba s Naďou Konvalinkovou. On rád zůstával na naší chaloupce. A když režíroval nějakou hru, v televizi nebo na divadle, a nabídl mi roli, tak jsme se o tom doma moc nebavili. Radši jsem mu nabídla něco k jídlu.

Květa Fialová má byt plný vzpomínkových předmětů

Květa Fialová má byt plný vzpomínkových předmětů.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Blíží se vaše kulaté narozeniny. Patříte k těm, kteří se ohlížejí?

O životě přemýšlím pořád. Dnes už bezpečně vím, že mládí je strašně pracné, je to makačka. Zato osmdesátileté mládí je úchvatné.

Co je na něm úchvatného?

Svoboda. To je učiněná nádhera. To se nedá srovnat s mládím, kdy se pořád hlídáte, abyste něco neřekla špatně.

A co je tak těžkého na mládí?

Že ještě nic nevíte. I když já jsem se narodila do rodiny, kde mi toho maminka hodně předala. Doma trůnil tenhle Buddha, který je teď tady se mnou. Toho si přivezla z Ruska. Tím, jak maminka žila, mi předala spoustu informací.

Jste jí hodně podobná?

Zaplaťpánbu ano. Proto miluju stáří, jak pořád všude říkám. Protože ona se mi moc líbila. Co ji pamatuju, měla šedivé vlasy, taky se jí tak kroutily jako mně. Tvář si natírala lojem, nic jiného nepoužívala. Maso sice nejedla, ale měla pejska a tomu ho vařila. Já se udržuji jako ona. Tlamičku si natírám dětskou mastičkou, která stojí dvacet čtyři korun.

Jako barová zpěvačka Tornádo Lou v kultovním filmu Limonádový Joe z roku 1964.

Jako barová zpěvačka Tornádo Lou v kultovním filmu Limonádový Joe z roku 1964.

FOTO: Archiv firmy Kirké

Maminka byla v gulagu, kde přišla v osmnácti letech o nohu. Tam byla zavřená inteligence, a tak byla v dobré společnosti. Tam taky poznala buddhismus, protože na Sibiři je hodně rozšířen. Někteří lidé se narodí do katolické rodiny, jiní do mohamedánské, a přijmou to, jako že to tak je. I pro mě bylo mnoho věcí samozřejmost, i když jsem o této filozofii nic nevěděla. Jen jsem viděla, jak maminka žije.

Vaše maminka však byla nejen buddhistka, ale byla taky nařčená z čarodějnictví.

Ale ano, to byla. Mám ráda obyčejné lidi, obyčejnost je krásná. Ale oni nevěděli, kam si mají maminku zařadit. Nezapomeňte, že to bylo ve slovenské Paludzi roku 1947! Tam jsme bydleli chvíli, než si postavila domeček v Lazisku.

Malovala duchovní obrazy a byla zvláštní. Tak o ní říkali, že se v noci promění v žábu, skočí na krávu, vysaje jí mléko, doma to vyzvrací, udělá z toho máslo a ve Svatém Mikuláši to prodává na trhu. Ale protože malovala obrazy, požádali ji, aby pro národní výbor namalovala Gottwalda a Stalina, ty dva vrahy. Namalovala je přímo na zeď a oni tam vypadali jako dva buddhové.

Vám se čarodějnice líbí. Sbíráte je od mládí a máte jich plný byt.

Tu první jsem objevila na půdě už za války jako dítě. Sama jsem se chtěla stát čarodějnicí. Jednoho 30. dubna jsem šla po půlnoci na hřbitov a natřela si ruce popelem. Sedla jsem na koště a čekala, že poletím. To víte, že jsem si natloukla!

Nejraději si obléká volné košile

Nejraději si obléká volné košile

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč jste se chtěla stát čarodějnicí?

Měla jsem strach z tatínka, on byl přísný. Byl to ruský legionář a možná to myslel dobře, ale pro mě to dobře nebylo. Dodneška s ním nejsem smířená, taky za mnou nechodí. Maminka a sestra ano, ale tatínek ne. Čarodějnice pro mě znamenají osvobození. Když mi tatínek něco říkal a mně to bylo nepříjemné, byla jsem tam jen fyzicky. Jinak jsem byla pryč. To ostatně dělám dodnes.

Třeba režisérům?

Taky. Když spolu nesouhlasíme. Ale většinou se s nimi domluvím. Třeba na konci hry Andělika a laskavec chtěl režisér Kříž namířit proti divákům vodní dělo. Ale já si prosadila, že tam řeknu dalajlámovu modlitbu. A když mi to nepovolíš, řekla jsem mu, zažaluju tě za šikanu seniorů.

Měla jste starší sestru, která před třemi lety zemřela. Byly jste si podobné?

Byly jsme si blízké, to ano. Sestra byla hodně jako já, ale já byla vždy optimista, ona spíš pesimista a trochu depresivní. Jedla prášky preventivně, kdyby ji náhodou začala bolet hlava. Když mě začne bolet hlava, řeknu si, že to třeba přejde. Nebo odříkám nějakou mantru. Vím, že svět si dělám jen já a že ho za mě neudělá nikdo.

Předala jste tyhle postoje také své dceři a vnučce?

Ano, ale nijak násilně. Vnučka Dominika miluje zvířata, chce se o ně starat. Dcera Zuzana vystudovala dřevořezbářství a restaurátorství a učí teď děti výtvarku. Má zase sociální cítění. Takové lidi mám ráda, za to se mi vždycky Nárožný vysmíval. Když jsem mu říkala, že miluju Obamu, jen ucedil, že to si mohl myslet.

Co se vám líbí na Obamovi?

Právě jeho sociální cítění. Mám jeho životopis a myslím si, že chce opravdu lidem pomoct.

Jenže vám se líbí i Bin Ládin. A nebo Einstein.

Einsteina miluju, vypadá jako čaroděj. Líbí se mi jeho věta, že většina lidí ví, že něco nejde udělat, a tak to nedělají. A pak přijde jeden, který to neví, a udělá to. A ono to funguje. Za určitých okolností jde totiž úplně všechno.

Před pár týdny podlehl její manžel, režisér Pavel Háša, Alzheimerově chorobě. Svoji byli padesát let.

Před pár týdny podlehl její manžel, režisér Pavel Háša, Alzheimerově chorobě. Svoji byli padesát let.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Bin Ládin je taky pěkný chlap, ale to nehovořím o vnitřku. Mně se jen líbí v té dlouhé arabské košili. Takové oblečení mám ráda a sama si je kupuji. Ale on asi moc lidem pomáhat nechce. Přitom to je smysl bytí. Proto mám ráda dalajlámu, se kterým jsem se i setkala, a všude říkám jeho modlitbu. A pak libanonského básníka Chalíla Džibrána. Jeho knihu často dávám jako dárek. Píše o prapodstatě bytí a o svobodě.

Svoboda je pro vás hodně důležitá. Často říkáte, že se nenecháváte ničím poutat.

Právě. Já nemám nic. Lidi mají pořád nějaké závislosti. Často chodím do věznic na besedy a tam se mě ptali, jestli mám závislosti. No nemám, jak bych mohla. Oni ti alkoholici vědí, že přijdou o rodinu, a přesto s pitím neskončí. Kolik jich jen spáchá sebevraždu! Nemluvě o drogách. Ale závislost může být na čemkoli, i na čokoládě, a přesto vám může ničit život.

Vy jste s žádnou závislostí nikdy problém neměla?

Ne. Nekouřím, jen ve filmech jsem to dělala za peníze, když jsem hrála sexuální pracovnice. Tvrdý alkohol taky nepiju, nanejvýš si dám skleničku vína.

Zdůrazňujete váš kladný vztah k nemocem. Cožpak vás nic nebolí?

Ale ano, ale co s tím nadělám? Nemoci přicházejí a musíte je milovat. Tělo je traktor duše a musíme se o ně dobře starat. A nejen ho pěkně obléknout. Já nejraději nosím, jak říkám, noční košile na den. Ale pozor, oblékat by se měla hlavně duše. Tělo jen přiměřeně. Když se obléká příliš, je to jako od čalouníka a nedá se na ně koukat.

Jezdíte na besedy se svými vrstevníky. Co jim říkáte?

Baby, je tu někdo 29. ročník? Kolikrát se ruka nezvedne. Když si stěžujou, že jsou staré, říkám, že teď jen staré nebo mrtvé. A že každá vteřina je dar. Svět neexistuje, jde jen o to, jak jej přijmete vy. Ale lidi si myslí, že jim to štěstí někdo dá. Že se něco stane. Já říkám, čím hůř, tím líp. Když se z toho nepříjemného vyhrabete, jste zase o kus dál.

Míváte věštecké sny. Na základě jednoho vás Jan Werich kdysi přijal do divadla.

Ano, zdálo se mi, že spolu rozprávíme. Tak jsem za ním o přestávce představení zašla, on mě pozval na zkoušku a druhý den mě přijali do ABC.

A tam jste dodnes.

No, nevyhodili mě.

Stalo se vám ještě někdy něco podobného?

Chodí za mnou různé bytosti. Jedna chodila docela nedávno. Byl to muž z Afriky, ale nebyl to černoch. Asi jsme se znali z minulého bytí. Já ale věděla, že se ho nesmím dotknout, protože tu mám dceru a donedávna i muže. Takže tu ještě musím být, ale smrti se nebojím. Jen vím, že teď se ještě umřít nehodí.

Květa Fialová ve svém bytě

Květa Fialová ve svém bytě

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Ale jinak ráda cestuju a smrt je nejlevnější cestovka. Víte, pokud někdo nevěří v posmrtný život, je to jeho záležitost. Ale já to mám jasné. Se mnou tu je maminka, sestra, Karolína Slunéčková, a já často ani nevím, jestli jsem tady s vámi, momentálně žijícími, nebo s nimi. Mám to bytí tam a tady propojené.

Co se týče pohřbu, máte o něm dost zvláštní představu.

Ano, moc se mi líbí rituál, který dělají v Tibetu. Tam vám nechají supy vypapat vnitřnosti, pak vás rozřežou na malé kousíčky, ty smísí s potravou pro ptáky a oni vás dojedou. Nakonec pohnojíte kytičky. No není to krásné?

Taky si prý hrajete na rok 1900.

Ale to je jen taková romantická představa. Mně se líbí věta, že kdo nežil toho roku, nepoznal slasti života. Je to příjemná hra. Když mi někdo po telefonu nabízí nějaké zboží, třeba počítače, odpovím mu, nezlobte se, já nevím o čem mluvíte, tady je rok 1900. A mám klid.

Přesto, co vám vadí na dnešní době?

Že je absolutně bez vyššího smyslu. Ale sami si za to můžeme. Lidi pořád nadávají na politiky, kteří jim vaří šlichtu, a jsou pak naštvaní, že jim nechutná. Já to zkrátka nejím. Myslím, že nad Hradem by měl viset nápis z Limonádového Joea: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.

Bylo to dřív jiné? Jak jste vycházela s komunisty?

Měla jsem to jasné. Tatínek byl ruský legionář, maminka zavřená v gulagu. Mě v 45. znásilnili Rusové. Už kvůli těmto věcem jsem nemohla komunismus přijmout. Když mi kdysi v Českých Budějovicích nabídli členství, řekla jsem, že nemám dostatečné znalosti pro vstup do strany.

I když věřím, že prvotní myšlenka byla dobrá. Za cara se lidi skutečně v Rusku měli strašně. Byl tam i kanibalismus, to je fakt. No co měli dělat? To je záchrana bytí. Revoluce měla zachránit chudé lidi, ale už za dvě minuty z toho byl byznys.

Zmínila jste kultovní film Limonádový Joe z roku 1963, kde jste hrála vyhlášenou svůdnici. Jak na tu dobu vzpomínáte?

To byla hezká doba. Těsně předtím, na konci roku 1962, se mi narodila dcera Zuzanka. Při natáčení jsem ještě kojila. Joe byl skvěle obsazený, ale nikoho tehdy nenapadlo, že vznikne kultovní film, který budou lidi i po letech znát zpaměti.

Muži po vás bláznili nejen jako po Tornádo Lou, krasavice jste hrála často. Vás ale moc nezajímali. Proč?

Mám raději jinak orientované kluky. Těmi se obklopuju. Jsou bezvadní. Ostatní muži jsou mírně nepoužitelní.

Pořád jste na muže tak přísná?

Je mi už dost let a znám tu jejich turistiku. Jakmile začnou být bohatí a mají moc, klidně manželku opustí a jdou jinam. Jistě, jsou i schopní muzikanti, malíři, vědci, před kterými se skláním. Ale většina mužů jsou turisti.

Brzy oslaví osmdesáté narozeniny

Brzy oslaví osmdesáté narozeniny

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Muži a ženy jsou úplně jiný živočišný druh. Jako ježek a žirafa. Chlap, když vidí babu, přemýšlí o jediné věci, pokud jí není 600 let jako mně. Ale ženská, ta si říká – můžeme si popovídat a porozumět. A to je to, co chlap nejmíň snáší. A ještě aby jí musel porozumět! Z toho je zoufalej!

Dělíte lidi na ty z betonu a jiné z pavučin. Jak se projevují?

Do těch z betonu nic nevejde a taky z nich nic nevyjde. Lidé se mohou vzdělat svými životními zkušenostmi, ale tihle se dál neposunou. A pak jsou lidé z pavučin, jsou citliví a vnímají. Mají smysl a mohou přijímat i odevzdávat. Ale přes beton neodevzdáte nic. Oni, a to říkám záměrně, protože jeden tam nahoře by to nezmákl, dobře vědí, kdy nám mají co poslat.

Třeba maminka přišla o nohu v osmnácti. A naučila se žít šťastně i bez ní. I jiní se mohou posunout dál, i když je to draze zaplacené. Co jen víte, co vám může pomoci. Proto říkám, že mládí je spíš plevelné. Nic nevíme a když se nám něco stane, myslíme si, že vinen je ten druhý. Ale vždycky, když trpíme, jsme vinni my. Jde jen o to, jak to zpracujeme.

Poradíte?

Přijmout, poděkovat a zvládnout. Každou situaci můžete zvládnout deseti způsoby. Buď se zhroutíte, nebo s tím pracujete. A nekecat do toho těm nahoře! Jsme sem kvůli něčemu poslaní, většinou něco napravujeme. Narodíme se s duší a v ní jsou semínka danosti od našich předků. A pak danosti od těch nahoře, a to jsou dárky.

Když se dáte na alkohol či na drogy, dárky zničíte. Musíme ta semínka pěstovat a na konci života odevzdat kvetoucí zahradu. Talent, který zúročíme. Někdo však vrací jen úhor.