A právě za postavu Aničky Doušové si sedmadvacetiletá Slovenka Lucia Siposová na mezinárodním filmovém festivalu v sanfranciském Tiburonu vysloužila hlavní cenu za nejlepší ženský herecký výkon.

„Bylo to pro mě milé překvapení. Když jsem tam jela, brala jsem to tak, že aspoň vypadnu na výlet na konec světa. Pak k tomu přišel ještě bonus v podobě ceny,“ říká sympatická brunetka.

Renčův Hlídač č. 47 tam navíc získal ocenění za nejlepší kameru a za nejlepší snímek. „Tenhle festival trvá teprve osm let. Je poměrně malý, ale velký co do počtu mezinárodních filmů. Letos jich bylo v soutěži 249 z padesáti zemí světa,“ vypočítává Lucia.

Filip Renč ji přivedl do filmového světa a tím ji nastartoval kariéru.

Filip Renč ji přivedl do filmového světa a tím ji nastartoval kariéru.

FOTO: archiv, Právo

Zvládnout roli jí pomohl kostým

Když si Lucia poprvé přečetla scénář Hlídače č. 47, říkala si: „Já že mám zahrát tuhle ženskou? To je opravdu těžké. Myslím, že by to měl dostat někdo jiný… Ale když jsem si oblékla kostým, stala se taková zvláštní věc. Najednou jsem věděla, že to zvládnu. A dobře. Úplně jsem se cítila jako Anička,“ vzpomíná.

Železniční hlídač Josef Douša zachrání hrobníka Ferdu před skokem pod vlak. K lásce ke krásné mladé ženě pak už je jen malý krok. A tak se Anička zmítá mezi dvěma muži -Václavem Jiráčkem a Karlem Rodenem.

„Karel je velký profesionál. Umí se při práci skvěle soustředit. Všechno má tvrdě a poctivě odpracované,“ chválí Lucia svého filmového manžela, který ve snímku přijde na čas o sluch. „Nevím, jestli bych ve skutečnosti dokázala žít s takhle handicapovaným člověkem,“ přemítá. „Kdyby se to ale stalo mně, bylo by to hrozné. Ztratit sluch je pro mě horší než oslepnout.“

Ve filmu Na vlastní nebezpečí s rumunskou herečkou Ralucou Aproduovou (vlevo).

Ve filmu Na vlastní nebezpečí s rumunskou herečkou Ralucou Aproduovou (vlevo).

FOTO: archiv, Právo

Renč mi nastartoval kariéru

Setkání s Filipem Renčem Lucia považuje za šťastný okamžik. „Nastartoval mi kariéru. Byl to první člověk, který mě přivedl do filmového světa,“ tvrdí mladá herečka, která vystudovala hudebně dramatický obor na bratislavské konzervatoři.

Už v době studií hostovala například v muzikálech Pomáda, Cikáni jdou do nebe či Kleci bláznů. Hudební nadání má v krvi. Není divu, vždyť její otec je houslista, dědeček byl známý cembalista a babička zase zpěvačka. Lucia v dětství toužila být jako Madonna.

 A pěveckou kariéru si také brzy vyzkoušela. Ještě na konzervatoři šla na konkurz do dívčí popové skupiny Čtyřka. Tehdy jí bylo osmnáct. Usmálo se na ni štěstí. Se skupinou, která se ale po dvou letech rozpadla, natočila desku a několik videoklipů. „Bylo to v době, kdy frčeli Lunetici nebo Spice Girls. Proto vydavatelská agentura dala dohromady nás - Čtyřku. Byly jsme takové rychlokvašky. Firma ale podcenila slovenské posluchače.“

Teď si Lucia zpívá jen doma pro sebe. Vystupovat pro lidi by podle ní mělo cenu jen tehdy, kdyby vytvořila něco svého. K hudbě má Lucia velkou úctu, je to podle ní zázrak, který má nejblíže k Bohu.

Je velký profesionál, umí se při práci skvěle soustředit. Všechno má tvrdě a poctivě odpracované, říká o Karlu Rodenovi, kterému v Hlídači č.47 hrála manželku.

Je velký profesionál, umí se při práci skvěle soustředit. Všechno má tvrdě a poctivě odpracované, říká o Karlu Rodenovi, kterému v Hlídači č.47 hrála manželku.

FOTO: archiv, Právo

Utekla za dobrodružstvím

Popularity si později užívala i jako moderátorka slovenské hudební hitparády Sedmička, kterou na televizi STV uváděla od roku 2002. Tři roky tak pravidelně diváky vítala slovy: „Čaute, sedmispáči!“

Byla slavná, měla skvělého přítele, přesto se jednoho dne z ničeho nic sbalila a odletěla na čtyři roky do New Yorku. „Proč jsem pláchla? Protože když všechno jde jako po másle, tak je to pro mě nuda,“ zamýšlí se. „Jsem dobrodruh a potřebuju načerpat inspiraci. A abych měla pocit, že žiju, potřebuju, aby se něco řešilo.“

New York poprvé navštívila v osmnácti. Tehdy si řekla, že tu jednou chce žít. „Přesně tohle jsem pořád měla v podvědomí.“ Proto si požádala o vízum a čekala. V té době zrovna měla zkoušet s režisérem Dodo Gombárem na Nové scéně v Bratislavě muzikál Vlasy. „Týden před začátkem zkoušek jsem dostala vízum a bylo mi jasné, že odjedu. Přišla jsem za režisérem a říkala mu:,Ty mě zabiješ, ale já nemůžu hrát. Pojedu do Ameriky.‘ On nato, že mi rozumí.“

Než si sehnala vlastní bydlení, přespávala dva měsíce na zemi na matraci u známého - v bytě velkém dvacet metrů čtverečních. „Je to módní návrhář, transvestita. Bylo zajímavé, jak jsem ho hledala. Šest let jsem s ním totiž nemluvila. Tak jsem se vydala na jeho adresu a netušila jsem, jestli tam vůbec ještě bydlí. Na zvonku ale bylo jeho jméno. Dveře mi otevřel skrz řetízek. Koukal a ptá se:,Kdo jsi?‘ Já, že Lucia, se kterou se seznámil před šesti lety. On - do prdele! Já myslel, že už tě nikdy neuvidím!“

Filip Blažek a Lucia Siposová na premiéře filmu Na vlastní nebezpečí

Filip Blažek a Lucia Siposová na premiéře filmu Na vlastní nebezpečí

FOTO: Korzo

Bez peněz

V New Yorku si Lucia brzy našla práci. Dělala servírku v jedné restauraci, každý den od čtyř hodin odpoledne do jedné do noci. „Bavilo mě to. A hlavně jsem se tam mohla najíst a napít. Zpočátku jsem totiž byla úplně bez peněz. Hodně jsem zhubla. Kamarád, který tam měl stánek se sendviči, mi každý den volal, jestli jsem něco jedla. I když jsem mu tvrdila, že jo, tak mi stejně řekl, ať přijdu k němu, že mi něco dá.“

Když si začala vydělávat, přihlásila se na herecké kurzy. Později si také přivydělávala občasným modelingem. Domů se vracela každé léto. „Vždycky jsem něco našetřila, odjela na Slovensko, a když jsem se vrátila do Ameriky, tak jsem mohla začínat od začátku. Všechny peníze jsem totiž doma utratila.“

Přesto se jí ale jednou podařilo našetřit trochu víc, a tak se rozhodla na dva měsíce odcestovat do Argentiny. Chtěla dokončit rozepsanou knížku a chyběla jí inspirace. „Měla jsem dva tisíce dolarů, a tak jsem přemýšlela, kde se dá za takové peníze bydlet, jíst, užívat si a psát.“ Lucia mluví dobře španělsky, takže byla ve hře Kuba, Venezuela, Kostarika a Argentina. Zvolila poslední variantu. Prý proto, že je Argentina bezpečná.

Filip Renč (vlevo) představil ve Varech svůj nový film Hlídač č. 47 - hlavní roli hraje Karel roden, jednu z dalších rolí zvárnila slovenská herečka Lucia Siposová.

Filip Renč (vlevo) při představování filmu Hlídač č. 47 na festivalu ve Varech 

FOTO: Milan Malíček, Právo

Hallo, My name is Anča Pagáčová

Návrat do New Yorku jí přinesl nečekané překvapení. Ozvali se z agentury kvůli konkurzu na Renčův film Na vlastní nebezpečí. Brala to jako dobrou příležitost, a tak dala Americe vale.
Na Slovensku pak našla nakladatele Belimex pro svou knížku historek ze života v Americe. Nazvala ji Hello, My name is Anča Pagáčová.

„Proč Anča Pagáčová? Protože to je ryze slovenské jméno a přišlo mi to velmi pěkné v kontrastu s tou angličtinou. Anča Pagáčová se na Slovensku používá jako přezdívka. Máma na mě celé dětství tak volala. Třeba: Anča Pagáčová, dones mi… Bylo ale vtipné, když jsem měla autogramiádu v Trenčíně, tak za mnou přišla pro podpis paní a povídá, že se skutečně jmenuje Anča Pagáčová. To bylo milé.“

Propadla argentinskému tangu

Na americkém kontinentu se zrodila nejen knížka, ale také její láska k argentinskému tangu. Tancování Lucii vždycky bavilo, ale nikdy se, jak říká, nedokázala žádnému tanci úplně oddat.

„Tohle byl jediný tanec, po kterém jsem dlouho pokukovala. Chodila jsem se dívat do různých tančíren, a ve chvílích, kdy jsem argentinské tango pozorovala, mi bylo strašně dobře na srdci. Když poslouchám tu muziku, mám pocit, že jsem doma. Funguje tady asi něco karmického.“

Argentinské tango ji naprosto pohltilo. Na Slovensku pak hledala někoho, kdo se mu věnuje, aby se ho naučila. Teď ještě s pár tanečníky dokonce pořádají vystoupení pro veřejnost.

Podle Lucii je argentinské tango nekonečné, nemá hranice, nemá ani choreografii. Když o něm mluví, naskočí jí husí kůže. „Je to jediný tanec, který je založený na improvizaci a komunikaci mezi oběma tanečními partnery. Komunikujete spolu tělem a pohledem… Těžko se to vysvětluje.

Je to tak intimní, nikdy jsem nic podobného neviděla. Musíte se přesně napojit na toho druhého, aby on věděl, co chcete, a vy věděla, co chce on. Oba rozhodují. Nikdo nevede nikoho. Je to o vnímavosti. Ten tanec je dialog,“ zasní se.

Jsem dobrodruh. Abych měla pocit, že žiju, potřebuju, aby se něco řešilo, tvrdí o sobě.

Lucia Siposová

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Pro sebe roli nenapsala

A jaké má Lucia, kterou můžeme vidět v divadle Astorka v představení Měsíc na dědině, ve Studiu L+S v inscenaci Minus dva a v zájezdovém představení Edith Piaf Smrt v růžovém, další plány? Jejím snem je natočit komediální detektivku, ke které sama napsala scénář. „Chtěli bychom začít natáčet v září. Ale nevím, jestli to stihneme,“ krčí rameny. Kdo by si myslel, že si Lucia svěří hlavní roli, je na omylu. Na sebe totiž při psaní scénáře dočista zapomněla.

„Přísahám. Ani mě to nenapadlo, když jsem to psala. Až když byl scénář hotový, tak jsem říkala: Ježiš, vždyť já jsem zapomněla na sebe! Já se pro žádnou roli nehodím!“ Nakonec si ale přece jen malý výstup vymyslela. „Objevím se tam stejně jako Alfred Hitchcock ve svých filmech - na minutu. Je to takový štěk,“ směje se.

O čem film bude? „O jednom mladém právníkovi, který se zamotá do kriminálního příběhu.“ Víc neprozradí.

Mluvit moc nechce ani o svém novém příteli. „Není to nikdo známý. Náš vztah je teprve v začátku. Nechci to zakřiknout,“ uzavírá.