Byla jste jako malá holka upovídaná?

Podle rodičů jsem snad byla upovídaná hned od narození. Co si pamatuji, vždy jsem kolem sebe měla ráda lidi. Temperament a otevřenost mě charakterizují asi nejlépe.

Po kom tuhle vlastnost máte?

Po našich. Oba jsou středoškolští učitelé, velice komunikativní a organizačně schopní. Jsem ale spíš humanitní typ, kdežto oni v Jihlavě učí předměty odborného charakteru.

Tak proto jste se přihlásila na pedagogickou fakultu?

Určitě. Od malička jsem za rodiči do školy chodila a kantořina jako taková se mi vždycky moc líbila. Viděla jsem, jak se studenty pracují, a dá se říct, že to pro mě bylo období velice inspirativní. Po gymnaziálních studiích mi připadalo celkem logické vydat se také na pedagogickou dráhu. A opravdu jsem pak tři roky učila češtinu, angličtinu a tělocvik.

Jste na jazyky talent, umíte ještě německy, rusky, polsky, částečně francouzsky, ale co ten tělocvik?

Od čtyř do patnácti let jsem se závodně věnovala moderní gymnastice, dokonce jsem chodila do speciální sportovní školy. Občas to tedy byly docela krušné chvilky. Trénovali jsme každý den dvoufázově, ráno vstávat v šest, absolvovat trénink, pak rychle běžet do školy a odpoledne znovu pořádná dřina. Ale naučila jsem se disciplíně, zodpovědnosti, překonávat sama sebe, zapřít se.

Dalo mi to vědomí, že si člověk musí vše poctivě vybojovat, že nic nedostane zadarmo. Později jsem na gymnastiku navázala latinskoamerickými tanci, to už jsem studovala gymnázium, a nakonec jsem přešla do tanečního klubu v Praze. Právě tam mě totiž přijali na pedagogickou fakultu.

Po třech letech jsem však udělala konkurz do televize Nova a na tanec už nezbýval čas. Dala jsem si pauzu i ve škole a později jsem nastoupila na kombinovaný typ studia do Olomouce, což se s prací v televizi časově zvládnout dalo.

S fotografem Petrem Adámkem měli svatbu na Křivoklátě, a to za dohledu kolegů - rosniček Aleny Zárybnické a Jána Zákopčaníka.

S fotografem Petrem Adámkem měli svatbu na Křivoklátě, a to za dohledu kolegů - rosniček Aleny Zárybnické a Jána Zákopčaníka.

FOTO: Michaela Feuereislová

Do Prahy jste přišla v osmnácti. Jak jste to zvládla?

Docela dobře. Stejně jako ostatní jsem bydlela na koleji a snažila si přivydělávat na brigádách. Chtěla jsem být soběstačná, a tak jsem pak ještě při studiích začala učit na základní škole v Praze 4. Práce mě bavila a v kantořině jsem se opravdu našla. Z mých tehdejších žáků už jsou dnes dospěláci a musím říct, že jsem na ně opravdu pyšná.

Z těch pro veřejnost známějších je to například Lukáš Kumpricht, který dnes zpívá v pražských divadlech Ta Fantastika a v Hudebním divadle Karlín. Tenkrát seděl ve třetí lavici v řadě u okna, to si pamatuji přesně. Nechce se mi ani věřit, jak ten čas rychle utíká.

Proč se úspěšná učitelka rozhodne, že půjde na konkurz televizní moderátorky?

Rozhodně ne kvůli financím. Peníze pro mě nejsou hnacím motorem, pro mě je důležité, aby mě to, co dělám, bavilo. Jsem Vodnář a to asi komentář ani nepotřebuje. Baví mě neustále něco vytvářet, vymýšlet nové věci a snažit se, aby svět kolem mě nebyl černobílý. Mám ráda barevnost, otevřené obzory a výzvy. A právě Nova pro mě tenkrát byla fenoménem, výzvou, které jsem šla naproti.

Na konkurzu jste uspěla a pět let jste dělala relace o počasí. Pak jste dva roky moderovala Televizní noviny s Karlem Voříškem. Ten se teď stal nejoblíbenějším mužem Novy. Není vám líto, že tam nesedíte vedle něj?

Na období moderování Televizních novin ráda vzpomínám. Ničeho však nelituji. S manželem jsme si přáli ještě druhé dítě a vzhledem k tomu, že staršímu synovi už tenkrát bylo pět let, nechtěla jsem už dál na nic čekat. Život je o rozhodnutích a já dala jednoznačně přednost rodině. O práci jsem po mateřské samozřejmě přišla, ale jak říkám, každý máme možnost volby.

Nakonec, děti povyrostou, nic není ztraceno, nemyslíte?

Určitě. Do hlavního zpravodajství bych se jednou vrátit chtěla, ale na druhou stranu nemusím mít všechno za každou cenu.

Sledujete své kolegy na obrazovce?

Samozřejmě, a to nejen z profesního hlediska. Teď mám největší radost z pracovních úspěchů Michaely Ochotské. Moc jí držím palce. Míša zaskakovala za Lucii Borhyovou a neměla to zrovna snadné. Narychlo usednout vedle zkušených moderátorů je hodně těžké a ona to úžasně zvládla. Výborná je ale třeba i celá řada dalších mladých lidí, kteří se na obrazovce objevují, třeba reportérka Veronika Forejtová.

Své děti mezi celebrity nevodí, ale na setkání s Karlem Gottem se s Péťou (uprostřed) vypravili.

Své děti mezi celebrity nevodí, ale na setkání s Karlem Gottem se s Péťou (uprostřed) vypravili.

FOTO: Michaela Feuereislová

V roce 2002 jste založila Moderátorskou školu D3. Co to je D3?

V podstatě je to zkratka tří slov Dicendo - Disces - Dicere, což je parafráze latinského výroku Scribendo, scribere, dicendo dicere disces. Do češtiny se to dá přeložit jako Mluvením se naučíš mluvit. Chtěla jsem tím zdůraznit nutnost praktického cvičení k dosažení řečnického nebo chcete-li moderátorského umění.

Není odvážné učit moderování a sama se objevovat na obrazovce? Určitě vás všichni studenti sledují.

V jistém smyslu je to závazek a nutí člověka k tomu, aby neusnul na vavřínech, neustále na sobě pracoval a šel s dobou. Na druhou stranu každý může občas udělat chybu. Nicméně vedení moderátorské školy spočívá především v manažerské práci, přípravě nových projektů a ve vytváření nových možností vzdělávání pro začínající i stávající moderátory elektronických médií.

Vy jste nějaký projekt vytvořila?

Vytvořila jsem osnovy a metodiku uceleného systému vzdělávání, podle kterého se dnes vyučuje nejenom u nás, ale i v zahraničí. Právě za ni jsem před dvěma lety byla nominována na prestižní mezinárodní cenu za vědu a vzdělávání International Socrates Award, která se každým rokem uděluje v Oxfordu.

Není to však jen moje vítězství, ale beru to i jako ocenění práce všech 25 kolegů, kteří spolu se mnou ve škole učí. Mezi ně patří například Jana Andresíková, Alexander Hemala, Jan Čenský, Jan Tuna, Štěpán Škorpil, Štěpánka Duchková, Bára Kroužková, Marek Wollner, Jiří Nikodým, Jan Jirák a další.

Dáváte žákům kamínek pod jazyk?

Jak to dělal Demosthenes? Nedáváme. Naši studenti nesmějí mít vadu řeči. Ale vy asi narážíte na další náš projekt Mladý Demosthenes. Ten se však netýká moderátorů jako takových. Jedná se o celostátní soutěž v komunikaci, která je určena žákům II. stupně základních škol a víceletých gymnázií.

Děti mezi sebou soutěží v řečnickém umění, kde záleží nejenom na zvoleném tématu monologu, ale především na celkovém způsobu jeho podání divákům. Odborná porota posuzuje práci s informací, volbu jazykových prostředků, zvládnutí neverbální komunikace, práci s hlasem, výslovnost a celou řadu dalších aspektů. Je vidět, že mladí řečníci mají o výuku rétoriky opravdu zájem.

Bylo by dobré, kdyby právě na kulturu mluveného projevu bylo v hodinách českého jazyka více času. Vždyť na umění komunikace často závisí i úspěch při přijímacích zkouškách, při řešení problémů v rámci pracovních jednání, při prosazování různých projektů apod. Lidé často komunikovat neumějí, ne že by na to neměli, ale nikdo je nenaučil správným zásadám. Ovládáme dobře písemný projev, ale pak si všimnete, že ten verbální u mnohých dosti pokulhává.

Se syny Petrem (vlevo) a Dannym hrají hokej a fotbal. S moderní gymnastikou, kterou v mládí trénovala, u nich neuspěje.

Se syny Petrem (vlevo) a Dannym hrají hokej a fotbal. S moderní gymnastikou, kterou v mládí trénovala, u nich neuspěje.

FOTO: Michaela Feuereislová

Věnujete se i charitě. Váš projekt Hit Móda má už pět ročníků za sebou…

To je pravda. Společně s dalšími lidmi se snažím pomáhat zejména postiženým dětem. HIT Móda je vlastně jeden z projektů, který se snaží zaujmout širokou veřejnost a zároveň získat peníze na pomoc druhým. Každý rok se připravuje velká módní show předních českých návrhářů, jako jsou například Natali Ruden, Jaroslava Sedláčková, Luděk Hanák atd., během níž vystupují i další známí umělci.

Organizace i moderování se ujímám já s Honzou Čenským. Většina z nás na turné vystupuje bez nároku na honorář. Výtěžek z celé akce jde prostřednictvím občanského sdružení Dobrý skutek právě na pomoc postiženým dětem.

Co vás k tomu vede?

Doma mě vždycky vedli k tomu, že druhým se má pomáhat. Nejvíce mě snad ale změnilo mateřství a pak v devátém měsíci prvního těhotenství mě postihla velice nepříjemná věc: dostala jsem obrnu. Naštěstí se jednalo, a to prosím ve velkých uvozovkách, jen o lokální věc - obrnu lícního nervu. Ochrnula mi celá půlka obličeje. Nejvíc jsem se ale bála o ještě nenarozené miminko. To byla situace, kdy jsem si sáhla na dno.

Byl prosinec, velké mrazy, takže jsem ještě prochladla, byla jsem vyčerpaná z těhotenství. Více než tři týdny jsem ležela v nemocnici, píchali mi béčka a musela jsem cvičit. Naštěstí se mi to stalo až v posledním měsíci těhotenství, a jak se ukázalo, zdraví syna už to neovlivnilo.

Necítila jsem půl obličeje. Nemohla jsem pořádně jíst, necítila jsem chuť a v ústech jsem nebyla schopna udržet žádné tekutiny. Pak mi na noc přelepovali i oko, nemohla jsem ho zavřít. Bolelo to, jako když mě někdo zbil. Kdo to nezažil, neuvěří… (mlčí, utírá si slzy)

Neplačte, to jsem nechtěla!

Ale řekla jsem si, že to takhle nenechám. Měla jsem předepsáno 20 cvičení a masáží denně. Vyburcovala jsem se a přes velké bolesti jsem trénovala 100krát za den. V té době mi zbývala jen naděje, že se to někdy snad alespoň o trochu zlepší. Uvnitř jsem brečela, když jsem viděla, jak se mi celá rodina snaží psychicky pomoc.

Tenkrát při pohledu do zrcadla jsem si uvědomila, že nelze lidi soudit podle toho, jak vypadají. Předtím jsem se dívala na podobně postižené lidí s tím, že mají i nějaký mozkový defekt. Teď jsem si říkala - Podívej se, jak vypadáš, a mozek ti přitom funguje naprosto normálně! Právě tehdy jsem se rozhodla, že se budu snažit co nejvíce pomáhat postiženým.

Asi to není vaše poslední slovo?

V projektech?

V čemkoli.

Poslední slovo to určitě není. Nestavím si vzdušné zámky ani nechci nic bláhově plánovat, žiju pro daný okamžik. Jsem šťastná s tím, co mám, s dětmi, s manželem. Musím vědět, že je na toho druhého spolehnutí. Zároveň ale nemůžu žít v pomyslné kleci. Potřebuji otevřený prostor a nejsem ráda, když mě někdo řadí do nějaké škatulky. Na lidi se snažím dívat jako na originály, každý má nějaké dispozice a nemohu je hodnotit podle televizní obrazovky.

Co vaši synové?

Péťovi je devět a chodí do třetí třídy, čtyřletý Danny do školky. Snažíme se je vychovávat k tomu, aby si uměli vážit každé dobré věci, která je v životě potká. Do společnosti celebrit je ale nevodím. Chci, aby měli normální dětství a nezvykali si na zájem médií. Jsme parťáci a doufám, že nám ten pěkný vztah vydrží až do jejich dospělosti.

FOTO: Michaela Feuereislová 

Připravila jste je na to, že se jménem Adámek budou v čele abecedy a na všechno půjdou jako první?

Víte, já jsem (jako Dolejší) byla také vždy na začátku abecedy a také jsem vždycky chodila k tabuli jako první. Péťa si ve škole zatím vede velice dobře a tohle zvládá celkem normálně. Je ale fakt, že zkušenostmi ze školy asi trochu ovlivněna jsem, protože při soutěži Mladý Demosthenes vždy dávám losovat, kdo začne první, aby nebyl někdo znevýhodněn. A když se tak dívám zpětně, ani ve škole jsem žáky nevyvolávala podle abecedy. Věřím, že dnešní kantoři jsou rozumní.

Váš manžel je fotograf. Jak se vám před ním pózuje?

Dobře. Možná jsem u focení víc uvolněná, protože vím, že mě manžel zná a ví, co mi sluší. Věřím mu a vím, že ty fotky budou opravdu hezké. Na druhou stranu je ke mně možná o něco přísnější než ostatní. Také u nás ale občas platí, že kovářova kobyla chodí bosa. Třeba rodinných fotek do alba moc nemáme.

Co všechno se svými kluky podnikáte?

V zimě jezdíme na hory lyžovat, letos jsme se učili na snowboardu. První den jsme absolvovali snad všechny možné druhy pádů, ale během týdne jsme techniku celkem zvládli. Příští rok musíme ještě dopilovat drobné nedostatky. V létě se věnujeme horské turistice, jízdě na kole, hrajeme spolu fotbal apod. Já si k tomu občas přidám nějaký ten adrenalinový sport a někdy zajdu na aerobik. Jsou to ale spíše nárazové aktivity, protože na to není čas.

Sice neplánujete, ale něco vás nejspíš čeká?

Prázdniny, takže alespoň dvoutýdenní pobyt u moře, abychom si pořádně zaplavali. A pak mě opět čekají perné chvilky, protože od září startuje další výuka v moderátorské škole. Výuku teď rozšiřujeme o další specificky zaměřená oborová studia, takže je pořád co dělat. K tomu se přidá i výuka v Institutu progresivní komunikace a spolupráce na projektech s Pedagogickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci. Nudit se určitě nebudu.