Po krátké pauze se vrátil na obrazovky Novy seriál Ordinace v růžové zahradě. Říkala jste, že vaše Marie si „nabrnkne“ jiného chlapa. Je to někdo z doktorů, kteří už v seriálu hrají, nebo se jedná o úplně novou postavu?

Mezi Marií a jejím partnerem Richardem, kterého představuje Aleš Procházka, dojde k neshodám kvůli financím. Spory vyvrcholí tím, že mu řekne - už mě to s tebou nebaví, nevadí mi, když si každý budeme pracovat na svém. V seriálu je všechno mnohem rychlejší než v životě, takže tam se partneři rozcházejí a hned se s někým seznamují.

Teď si ale dá Marie ve vztazích trochu pauzu, bude volná a pak se jí po někom podívají. Vlastně nevím, koho mi přiřadí. Netuším, co je pro diváka zajímavější - pokud přijde úplně někdo nový nebo když se jedná o postavu, která už v seriálu hraje. Každopádně to bude pro mě překvapení.

V seriálu postavy často střídají partnery. Vaše podnikatelka ale byla oddaná jednomu muži. Nebála jste se, že kvůli její věrnosti se postava časem vytratí?

No, tři roky s jedním mužským, to je na Ordinaci skutečně výkon… Mně už není třicet, chlapů přes čtyřicet tam moc nehraje. Moji postavu zachraňuje, že vlastní celý dům v růžové zahradě, kde je ordinace. Ekonomicky tam stále funguje a zároveň bydlí. Richardovi financovala projekt s vilami, ručila mu růžovkou. Docela jsem ráda, že se rozejdou. Nejenže byl neruda, ale lpěním na penězích dost stlačoval svoji partnerku. Z extrovertní osobnosti se stala taková domácí puťka.

Naštěstí je také sestřičkou na gynekologii i na plastice. I když původní gynekologické prostředí je už značně potlačené, už se nesmí točit, což údajně souvisí s nějakou licencí, kterou měly původní scenáristky Lucie Konečná a Magdalena Turnovská. Když odešly, odnesly si s sebou i práva psát o gynekologii. Proto se přešlo na chirurgii a plastiku.

Nevrátila jste se seriálem z lékařského prostředí k tomu, co chtěla vaše maminka? Pokud vím, toužila mít z dcery doktorku, jako byla sama.

Maminka je pořád trošku zklamaná, že je ze mě herečka. Já jí pobaveně říkám: měla jsi mít víc dětí. Kdybychom byli tři sourozenci, tak by se určitě jeden z nás stal doktorem. Mimochodem já také tajně doufám, že se jedna z mých dcer „pobabí“.

Jak Ordinaci hodnotí vaše maminka z odborného hlediska?

Ona na ni kouká kvůli mně, a co se týká profese, seriál vůbec nehodnotí. Je oční lékařka, takže gynekologie není její obor. Spíš namítne: „Neumyl si ruce!“ Nebo: „Jéžiši mankote, to nemůže takhle brát ty rukavice…“

Víc se ale baví frekvencí milostného života doktorů, protože ve skutečnosti to tak vůbec není. Že všechny sestřičky milují primáře, že jsou stále načinčané a pořád krásné, no to je pochopitelně televizní licence. Ví, jak jsou sestřičky špatně ohodnocené a že jde o těžkou práci.

Marie vystřídá partnera a vy jste se v listopadu loňského roku rozvedla. Kvůli rozvodu si vás vzal na paškál bulvár. Co bylo horší - rozvádění nebo mediální tlak?

Mediální tlak. Tedy pro mě i okolí mně blízké. Zhruba půl roku jsem se připravovala, než jsem to svému muži řekla. Dobře jsem si uvědomovala, že zatímco já se na rozchod už delší dobu duševně chystám, pro něho to bude šok.

Říkala jsem si: „Dolinová, teď musíš být chápavá, empatická a hodně trpělivá.“ Je to stejné, jako když někomu useknou ruku. Zprvu nic necítí. Rána přichází k sobě až po chvíli. Připadalo mu, že jde o nějaký nesmysl, že to není možné. Měla jsem pocit, jako bych mu nic neřekla, tak se mnou jednal druhý den, jakoby se nic nestalo. Nechtěl si rozvod připustit. Nevím, jestli bylo dobře nebo špatně, že jsme spolu ještě nějakou dobu bydleli. Ať už kvůli dětem, nebo protože já neměla kam jít.

Zastávám totiž názor, že ten, kdo se chce rozvést, by měl odejít a dost rychle a ne vyhazovat toho druhého. Pokud ovšem ten druhý partner není nějaký násilník nebo alkoholik.

Nesnídá, dopoledne jí jen ovoce a zeleninu, nekonzumuje přílohy. Občas chodí plavat, jednou týdně hraje tenis. :.Nesnídá, dopoledne jí jen ovoce a zeleninu, nekonzumuje přílohy. Občas chodí plavat, jednou týdně hraje tenis. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Zřejmě jste na své okolí nepůsobili dojmem, že se budete rozvádět? Naopak jste byli bráni jako stabilní pár.

Nejsem typ člověka, který by problémy v manželství nějak ventiloval na veřejnosti. Pokud se vysloveně netrápím, tak běžné manželské střety, které třeba u jiných vypadají jako naprosto zásadní, nepovažuji za něco kardinálního. A tudíž o nich nikomu ani nevyprávím.

Jenom si člověk občas, třeba když jede na zájezd s kolegyněmi, tak po žensku povzdechne: „Jé, ten můj tohle taky nedělá.“ Někdo je opravdu schopný hodně rozebírat nešvary svého partnera. Pořád si myslím, že je to záležitost obou lidí a každý máme své klady i zápory. Jde o domluvu a komunikaci. Jsem přesvědčená, že jsme málo komunikovali. Už na začátku jsme si stanovili pravidlo nemluvit o nepříjemných věcech. Spíš to byla pohodlnost z mé strany.

Když jednou něco nefunguje, pak i podruhé, tak si řeknu - už nebudu obtěžovat a vykašlu se na to. Což je chyba. Mělo by se mluvit o tom, co člověk cítí, co mu vadí. Říkat to i potřetí i popáté. Mužským se musí říkat, co chcete.

Nebyla právě chyba v tom, že jste se zatáhla, ustupovala, až to časem prostě bouchlo?

Zatáhnout všechno v sobě. Naprosto přesný výraz! Mužští mají oproti nám jednu velkou výhodu, oni tak „neprudí“. Od svého muže jsem nikdy neslyšela výčitku. Muži vůbec málo vyčítají ženám. Připadají mi na to líní. Takže nějaké problémy se zdají být jakoby odsunuty. A já se nerada hádám, takže u mě skutečně hrozí zatažení do ulity a mlčení o tom, co mě štve. Takový vztah nakonec umoří a člověk postupně vychládá.

A není neschopnost komunikace i o tom, že se člověk takový model nenaučí doma? Vy jste přece vyrůstala jen s maminkou. Asi ve vaší rodině chybělo základní pojetí žití v páru a dělení si povinností i prací.

Otce jsem nepoznala, maminka se nikdy nevdala. Vychovávala mě dominantní babička a maminka, která si uměla všechno zařídit. Dokonce postavila dům. Zvládla to sama organizačně i fyzicky. Ano, tenhle model jsem asi přejala. A je mi v něm dobře. Když mám ale vedle sebe mužského, který se stará a hýčká mě, dokážu být trochu submisivní, ráda se podvolím.

Jak o tom přemýšlím, měla jsem docela šťastné manželství. Bylo pár věcí, se kterými jsem bojovala, ale to má asi každý. Takže vlastně ode mě nikdo nic neslyšel. Až na ten poslední rok, rok a půl, kdy jsem se cítila unavená a vyčerpaná, vychladlá.

Dovolila jsem svému srdci, nebo citům, se zamilovat. Nevěřím, že se člověk na první pohled zamiluje. A není schopen cit ovládnout. Hřích spočívá v tom, že si lásku dovolíme. Že nejsme tak pevní v zásadách. Po měsíci už jsem však viděla, že ukočírovat cit nedokážu.

Máte dcery ve věku devět a dvanáct let, ty už člověk těžko od novin „odstřihne“. Jak snášejí náhlý zájem o vaši rodinu?

Rozvod šel dobře, po dohodě s mým mužem. Po technické stránce s právničkou všechno postupovalo. Jenže pak o něm ze soudního prostředí prosákla informace do novin a bylo zle. Jsem na leccos zvyklá, už jsem si o sobě za ty roky něco přečetla. Ale najednou o vás píšou velmi skandální, dehonestující věci…

Tak jsem nekupovala tisk a obcházela trafiky obloukem. Cítila jsem, že by mi to bralo poslední zbytky energie a touhy. Na zkoušce v divadle už všichni noviny cenzurovali, diskrétně je přede mnou schovávali a mávali rukou nad směšností celé situace. Zkoušela jsem Sexmisi a Švejka zároveň, tím jsem svoje stresy rozmělnila a bylo to něco jako terapie. Holky jsem varovala, že o nás píšou v novinách. Ani jedna si nestěžovala, že by jim někdo něco říkal. Fotka mého muže vyšla na titulu Blesku, byl z toho nešťastnej. Byl přesvědčen, že jsem si to celé snad objednala. Tohle bylo horší než samotný rozvod.

Trojice ze seriálu Ordinace v růžové zahradě - (zleva) Miriam Kantorková, Míša a Lucie Černíková. :.Trojice ze seriálu Ordinace v růžové zahradě - (zleva) Miriam Kantorková, Míša a Lucie Černíková. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Jaký je pocit číst o sobě smyšlené věci?

Lepší je číst úplné nesmysly než polopravdy. Když napíšou, že Dolinová si neuvědomuje, co může způsobit svým dětem. To strašně bolí, protože reál je pravdivý. Pak vyvozované domněnky typu - co tomu asi řekne žena jejího milence. Proti tomu se nedá nic dělat, protože si každý pomyslí - vždyť je to pravda. Skutečné lži vnímá člověk daleko líp. Řekne si: fuj, ti se zbláznili. To se lépe obhájí před okolním světem než různé polopravdy.

Trápily vás pochybnosti? Neříkala jste si: ještě to zkusím, dám mu šanci?

V tomhle musím dát za pravdu svému bývalému muži. Moje vazby na rodinu skutečně nejsou tak silné jako u toho, kdo vyrůstal v úplné rodině. Vůbec mi nedocházelo, že bourám rodinu. Myslela jsem spíš na to, že Jára bude z toho nešťastnej a zahořklej a že mu to bude chvilku trvat. Moc jsem neřešila děti, protože jsem věděla, že o tátu nepřijdou, přece jsme schopní se domluvit.

S manželem Jaroslavem Tučkem, odborníkem na poker, jste byli patnáct let. V manželství se přestalo líbit vám. Prý jste od rozvodu očekávala, že se manžel víc osamostatní, že se začne konečně starat o plnění povinností, které život obnáší. To je skutečně pravá příčina?

Tak nějak jsem se pokusila kulantně vyjádřit, proč se s mužem rozcházím. A má slova vyšla pod titulkem Už nechce žít s otrokářem. Co na to říct? Nechci se už k tomu vyjadřovat.

A není to tak, že se staráme o všechny a o všechno, až se unavíme a najednou zjistíme, že máme kolem sebe nesamostatné, pohodlné bytosti, které jsme svým přístupem zkazily?

Po zkušenosti, kterou si nesu z manželství, až jednou Terezka přijde, že někoho má, že se chtějí vzít, budu se ptát: „Vydělává ten člověk? Uživí rodinu?“ Na to, co jsem jako mladá nesnášela a přišlo mi to pod úroveň.

Samozřejmě nebudu chtít vědět, zda ho miluje, taková věc je zásadní. Ale bude mě zajímat, jestli má práci, která ho baví a uživí. Chlap, který je posedlý svou prací, je určitě spokojený. Pro život bych vůbec nevolila někoho, kdo nadává na to, co dělá, snaží se práci si nějak ulehčit a obejít povinnosti. Potřebuji si muže vážit, i kdyby dělal v knihovně a měl plat 16 tisíc. Pokud pro knihovnu něco udělá a něco tam vybuduje, tak si ho budu víc vážit než rychlokvašky, která mi přinese domů 60 tisíc.

Pak ale hrozí, že nebude mít moc času na rodinu.

Jo, máte pravdu. Vybalancovat mužského, který miluje svoji práci a něco v ní dokázal, aby se zároveň i věnoval partnerce a rodině… Tohle řeší všechny ženské. Dilema, které mají i muži. Chtějí hospodyni i milenku.

I když jsem byla nejvíc vytížená, pořád jsem se doma ptala, jestli jim moje zaneprázdnění nevadí. Věděla jsem, že ještě týden musí vydržet a pojedeme na víkend někam spolu. Snažila jsem se to hlídat, protože velká pracovní vytíženost může ohrožovat rodinu. Myslím si, že tohle umí řešit spíš ženy. Nicméně jsem po letech dospěla k přesvědčení, že praktická stránka je nejdůležitější. Hodně kolem sebe vidím kamarádky, kterým vadí, že táhnou rodinu samy.

S módní návrhářkou Marií Ze le nou, která má svůj butik v pražské Masné ulici. V jejích šatech jsme herečku fotili v pražské restauraci Le Terroir. :.S módní návrhářkou Marií Zelenou, která má svůj butik v pražské Masné ulici. V jejích šatech jsme herečku fotili v pražské restauraci Le Terroir. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Teď vypadáte šťastně, s novým partnerem (JUDr. Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze - pozn. red.) jste trávili přelom roku ve Vídni, chystáte se společně s jeho a vašimi dětmi na hory. Takže idylka?

Jestli idylka, nevím. Ale jsme ve fázi objevování. Já objevuji Honzu s jeho dcerami a on mě s těmi mými. Těším se na naši první společnou dovolenou, i když taky nejde o úplně jednoduchou věc. Bude jediný chlap mezi pěti babama. Ten stav objevování je zatím moc hezký.

Kde jste se seznámili?

Díky Ludvíku Hessovi a jeho projektu BabyBox, který Honza právně zaštiťoval a já byla zpočátku jeho tváří. Jenže pak trvalo ještě tři roky, než mi všechno došlo. Než jsem pochopila, že bych byla ráda někdy s ním. Píšu si od šestnácti let deník a pokoušela jsem se onehdy dohledat, jestli jsem si poslední dva roky o něm něco napsala. A vůbec nic. To svědčí o tom, jak jsem v těchto věcech „natvrdlá“.

Nebude po čase herečce připadat soudce trochu jako suchar a technokrat?

Ne, to ne, vůbec. Trošku mě překvapilo, jak si potřebuje všechno naplánovat a mít ve všem systém, což mám taky ráda. Jako herečka na volné noze bych bez systému nepřežila. Jednou dvakrát něco prošvihnete a je konec. Musíte si víc všechno hlídat, než když jste v angažmá, kde je v divadle sekretářka a dost věcí organizuje a plánuje.

Najednou po delším období, kdy jsem já v manželství plánovala a organizovala a ne vždy vše fungovalo, nesplnilo se, bylo na vodě, mám člověka, který něco naplánuje, a ono to platí a funguje. Což je jedna z nejúlevnějších věcí v našem vztahu. Z toho jsem nadšená, kvůli tomu bych snad byla schopná se do něj znovu zamilovat.

Co si domluvíme, jde zařídit do druhého dne! Někdy mám z Honzy tenhle pocit: Problém? Sem s ním! Budeme ho řešit. Fantazie! Ovšem nevím, do jaké míry tu bude ještě prostor pro nějakou improvizaci. Můj život ji přináší. Například mám mít volný víkend, najednou někdo zavolá, a protože jsem na volné noze, nemůžu si dovolit práci odmítat. Například pustit vystoupení, které třeba pokryje moje týdenní živobytí.

Dcerky - Julinka a starší Terezka se nerady fotí. Když byly menší, občas se s mámou nechaly zvěčnit. :.Dcerky - Julinka a starší Terezka se nerady fotí. Když byly menší, občas se s mámou nechaly zvěčnit. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Bydlíte i hospodaříte spolu. Nevadí dcerám váš nový partner?

Vím, že pro ně naše nová situace není lehká. Dopředu jsem je s přítelem seznámila, jenže pak bylo něco jiného, když s námi začal bydlet. Večer je u nás, ráno se holky probudí a je tu taky. Mladší Julinka je velice společenská, komunikativní, navíc diplomat, tam není problém. Terezka už si začíná víc žít po svém, s kamarádkami, v pokojíku má vylepený svůj idol a ode mě se polehounku odpoutává. Objevuje svůj vnitřní citový svět. Navíc vidí, že fungujeme s Járou, že se dokážeme domluvit.

Osobností Honzy mohou ještě získat. Vždyť jim do života vstoupil člověk, kterého považuji za úžasného. A on je také natolik rozumný, že k holkám přistupuje zatím velmi opatrně, s úctou a vtipem.

Nemáte obavy, zda po čase nebude žárlit, že má doma atraktivní ženu a herečku?

Kvůli tomu si mě vybral. Zřejmě by nechtěl, abych slevila ze svého pracovního tempa. Takovou si mě objevil a dobře ví, že jakmile bych pestrou pracovní náplň neměla, tak ze mě bude protivná, ukňouraná ženská. Když totiž nejsem vytížená na sto procent, mívám tyhle stavy a nenávidím se. Říkám mu, ať si nepřeje mít mě v domácnosti.

Nedlouho před rozvodem se vám podařilo splnit si sen - koupit chalupu. Je docela nezvyklé, když chce člověk odejít ze vztahu, aby si pořizoval s dotyčným ještě majetek…

Neměla jsem kam dát nábytek a věci z maminčina velikého domu. Velká půda, sklepy a všude spousta předmětů. Věděla jsem, že některé zařízení budu chtít v novém bytě. Proč kupovat nový nábytek, když se mi budou hodit praktické věci s velkým úložným prostorem od maminky! Jenže mně stále vrtalo hlavou, kam to dám, až maminka ten barák prodá. A pak mě napadlo koupit chalupu.

Peníze na ni byly z prodeje domu. A tam se všechno nastěhovalo. Venkov jsem brala jako přestupní stanici. Mezitím se mně venku přes léto začalo strašně líbit, udělali jsme tam nějaké úpravy, teď je chalupa zazimovaná a musím vymyslet, co s ní.

Nova slaví 15 let existence. Vás pro televizního diváka objevila. Jak na rosničkovské období, které trvalo deset let, vzpomínáte?

Hezky, jelikož mi televize nabídla dělat počasí jinak, hereckým, u nás do té doby nezvyklým způsobem. Tehdy mě taková relace daleko víc bavila. Objevovala jsem se několikrát týdně v hlavním čase, takže se do povědomí lidí člověk dostane. Daleko raději jsem ale byla, když mi nabídli moderovat Snídani s Novou, a vůbec nejradši, když mě seriál Ordinace vrátil na obrazovku jako herečku.

Dělat rosničku na jakékoliv televizi - tedy pokud nejste meteorolog a ne musíte sama předpovědi připravovat - je podle mého názoru ta nejvděčnější a nejlehčí práce, jaká může být. Na obrazovce jste pravidelně, podklady dostanete, naučit se je trvá chvilku, jste tam za hezkou, nejde o nic kontroverzního, není to vázané na sledovanost... Prostě dělat rosničku je nejlepší „kauf“.

S milým kolegou a bývalým ředitelem Hudebního divadla Karlín Ladislavem Županičem. :.S milým kolegou a bývalým ředitelem Hudebního divadla Karlín Ladislavem Županičem. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Měla jste štěstí také na poměrně věrné působení v pražském karlínském hudebním divadle. Zažila jste tvůrčí časy v době vedení Ladislava Župa niče. Když byl „odejit“, spoustě herců z toho zůstala nepříjemná pachuť. Divadlo oceňované hereckými Tháliemi najednou ztratilo šéfa. Ve společnosti se dějí různé věci zavánějící absurditou. Dokážete si z takových situací odnést i něco pozitivního?

S propuštěním Ládi jsme všichni dostali postupně výpověď. Já v divadle ještě rok a půl dohrávala představení. Člověk si musí pořád tu situaci relativizovat. Těšit se z dalšího dne, který má v práci k dobru. Hlavně si udělat víc aktivit, nikdy se neupnout jen k jedné. Každý odchod znamená, že jsme v situaci, kdy nás někdo nechce. Což není moc příjemné, i když se třeba duševně snažíme připravit.

Výpověď pořádně zacloumá s naším sebevědomím. Okamžitě se musí nastartovat kontakty, známosti, začít strašně pracovat pro sebe. Nemá cenu si stěžovat a zůstat doma. Nehledě na to, že nemáte z čeho žít. Když se podívám deset let zpátky, říkám si: „Pohoršila sis nějak hrozně?“ A myslím, že nikdy extra ne.

Mrzí mě jediný odchod, z karlínského divadla. Na druhou stranu, ty nervy, které tam teď lidé mají, za to nestojí. Musí bojovat o každou roli, chodit na konkurzy v prostředí, kde je dobře znají. Pořád dokazovat, že na to mají. Rivalita a soutěživost je sice pro naši práci dobrá, ale věčné soutěžení hrozně unavuje a vyčerpává. K divadelní práci je zapotřebí prostředí, kde vám kolegové a režiséři věří.

Pokud by se některá z vašich dcer jednou rozhodla, že chce být herečkou, budete jí to rozmlouvat?

Musely by mě hodně přesvědčovat, že to opravdu chtějí, že netouží pouze po popularitě. Když by mě přesvědčily, pak bych jim co nejvíc pomáhala. Líbí se mi trend, který se vrací. Klidně v pohodě hrají dcery šéfů divadel, což dříve nebylo moc vhodné a také se to odsuzovalo...

Každý by na ně koukal jako na protekční. Vůbec mě to nepohoršuje, protože jestli je někdo netalentovaný, to se na jevišti stejně ukáže. A komu už bych měla pomoci než vlastnímu dítěti? Takhle to vždycky v divadelních uskupeních fungovalo. Já mít hereckou společnost, tak bez uzardění obsadím svoje dítě, aby se něco naučilo a poslalo jej to dál. Život si bude režírovat stejně samo.

„Styl Marie Zelené mi vyhovuje nositelností a zároveň splňuje touhu po něčem zvláštním. Ve všech šatech se cítím přirozeně,“ říká Michaela Dolinová. „Styl Marie Zelené mi vyhovuje nositelností a zároveň splňuje touhu po něčem zvláštním. Ve všech šatech se cítím přirozeně,“ říká Michaela Dolinová. foto: Právo/Michaela Feuereislov